Connect with us

Hory a pohoří

Apalačské hory

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy
záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila
jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla
jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila
federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní
obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit
samostatnost.

Published

on

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.

Vzhůru do Apalačských hor


Průjezd napříč státem Tennessee je v každém případě zajímavý. Stát je plný krásných lesů i jezer, vesniček jako vymalovaných i odporně špinavých, ve kterých jsou satelitní antény surrealisticky umístěné v bahně prasečích výběhů jedinou známkou dnešní doby. Brzy ale objevíme i další tvář dnešní Ameriky. Jsou jí odumírající městečka ležící mimo tahy dálnic spojujících co nejkratším směrem jednotlivé státy nebo ležící daleko od turistických atrakcí a odsouzená proto k pomalé smrti z chudoby. Jsou to městečka tak nudná, že jedinou sobotní zábavou je jít k vrakovišti a poslouchat, jak rez chroupá plech. Není divu, že mladí, kteří umí alespoň trochu číst a psát, prchají někam jinam.


Posměšky

Apalačské pohoří zabírá největší část Tennessee, ale vlastně zahrnuje i zapomenuté okresy Kentucky, Virginie a Západní Virginie. Pro turisty je tu krásně, je to malebná směs hor, lesů a tabákových polí (pokud nenarazíme na pozůstatky těžby uhlí, což dá práci), ale pro ty, co tu žijí, je zde také spousta bídy. Nezaměstnanost často přesahuje 20 procent a na jednoho doktora připadá 5 000 lidí. Obyvatelé jsou zbytky Ameriky považovány za naprosté burany a trochu to připomíná Poláčkovu poznámku o děvčeti z Kašperských hor. Když tudy v roce 1964 projížděl prezident Lyndon Johnson, byl natolik zdrcen, že brzy vyhlásil svoji proslulou Válku chudobě. Že se jí nepodařilo vyhrát ani v Apalačských horách, ani nikde jinde, už je jiná otázka.

Smokey Mountains

Nicméně i tato oblast se pyšní místy, kvůli kterým se sem sjíždějí lidé z celých Spojených států. Jedním z nich je národní park Smokey Mountains. Znalci sem jezdí zejména na podzim, neboť krása zdejší přírody v období podzimního zbarvení listí je tak proslavená, že televize na celém území vyhlašuje kvalitu barev zdejšího listí. A návštěva stojí za to, stromy jsou zbarvené jako malířova paleta a chvílemi to vypadá, jakoby stromy někdo vysazoval turistům pro potěchu, převládá zelená se všemi odstíny žluti přes okrovou, pomerančově oranžovou, až po temně červenou. V dálce se z věčných obláčků mlhy – odtum pochází název Smokey, kouřící – vynořují jednotlivé kopce jako barevné bochánky. Musíme se ale dobře trefit, stačí pár dnů zimního počasí nebo prudší vítr a krása je pryč a musíme přijít o rok později.

Past na turisty


Obrovský zájem turistů pak dal vzniknout gigantické turistické pasti – konglomerátu atrakcí kolem města Gatlingburg, kde v podivné, a přiznejme si, nepříliš pohledné směsi Disneylandu, umělé hmoty a tyroláků najdeme všechno, po čem dnešní americký turista touží, od minigolfu přes nekonečné nákupy a zábavní parky až po kasína. Raději pryč a zpátky do přírody. Napříč tímto státem prochází i další atrakce, která láká jak naprosté amatéry, tak i ty nejskalnější turisty – slavná Apalačská stezka. Ta je úctyhodnou dávkou – od počátku v Mount Katahdin ve státě Maine na severovýchodě Spojených států až po konec v horách Springer Mountain ve státě Georgia měří plných 2 174 mil. A to už je na pěší stezku pořádný ranec.

Kdo tuto stezku zvládne, projde 14 států a šest Národních parků. Po kouskách se na stezku vydá každým rokem kolem 4 miliónů lidí, odvážlivců, kteří se o tuto „procházku“ pokusí na jeden zápřah, je každoročně přes 2 500. Kdo to zvládne, dostane za odměnu oficiální nálepku. Většinou se startuje na jihu a celá štreka trvá nejméně pět měsíců. Někteří na stezce oslaví své padesáté narozeniny, jiní, jako třeba Melody Blaneyová, využijí svých 178 dnů pochodu k psychické léčbě. I když Apalačskou stezku oficiálně rozeznal i americký Kongres, Správa Národních parků lišácky předala starosti o stezku dobrovolné organizaci Appalachian Trail Conservatory. A dobrovolníci si máknou, loni jich na stezce pracovalo přes 5 500 a odpracovali téměř 200 000 hodin. Možností ubytování cestou moc není, takže zásoby a spacák s sebou. Jednotlivé kousky stezky si ale může vyzkoušet i mnohem línější poutník. Pokud nechce k pochodům vyrážet z obludného Gatlingburgu, může si najmout jednu ze stovek chat. Jejich cena není zase tak děsivá, nicméně vzhledem k jejich velikosti jsou mnohem pro rodinu či větší partu. Vybavení odpovídá ceně, od myčky nádobí až po pohostinně narovnané dříví do krbu.


Pro Indiány stát nepříjemný

Stát Tennessee se do historie Spojených států zapsal celou řadou skutků či slavných rodáků, od známého zálesáka Davida Crocketta až po Elvise Presleyho, jehož procovský dům Graceland v blízkosti Memphisu si můžeme prohlédnout a nechat manželce cinknout v kasičce. Ne vždy se však jednalo o pozitivní zápis do historie, američtí Indiáni dodnes vzpomínají na jednu z mnoha smutných kapitol své historie, která začala právě tady. Na jaře roku 1838 přinutila americká armáda 16 000 pokojných Indiánů kmene Cherokee opustit domovy v Alabamě, Karolíně a Tennessee a vydat se na 1 500 km dlouhou cestu do Indiánského teritoria (jak se tehdy nazýval stát Oklahoma). Čtyři tisíce indiánů na nuceném pochodě zemřelo a Cherokeeové na něj dodnes vzpomínají pod názvem Nunahi-Duna-Dlo-Hilu-I, což se překládá jako Stezka slz. Tento kmen byl přitom prakticky nejpokojnější a nejpřizpůsobyvější a nepomohla mu ani skutečnost, že byli původními obyvateli Tennessee. Rozsudek podepsal nález zlata, které se přitom těžilo jen velice krátce. Jen několika stovkám Indiánů se podařilo uprchnout a ukrýt v divočině Smokey Mountains. O čtyřicet let později jim osvícenější vláda povolila návrat a na území dnešní rezervace Qualla Indian Reservation dnes nalezneme téměř 11,000 potomků původních uprchlíků.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading