Rubrika: Hory a pohoří

Výstup na Kilimanjaro, hakuna matata!

Výstup na nejvyšší horu černé Afriky se pro každého turistu zaručeně stane nezapomenutelným a jedinečným zážitkem. Důležité je, že na vrchol Kilimanjara – Kibo (5 895 m) lze vystoupit bez jakýchkoli horolezeckých zkušeností, jedná se „pouze“ o vysokohorský trek, který navíc vede čarokrásnou přírodou v pěti vegetačních pásmech – pralesem, vřesovištěm, alpskou a sopečnou krajinou, ledem. Po pětidenní trase Marangu tedy dobyla Kilimanjaro i naše dvoučlenná skupina. Kilimanjaro, hakuna matata – Kilimanjaro, žádný problém!

Vítejte na černém kontinentu

Let Airbusem A330–300 z Prahy do Nairobi byl klidný a pohodlný. Pro cestu na černý kontinent jsme si vybrali denní let s přistáním v Keni ve večerních hodinách, takže žádné nocování v letadle před zahájením vlastního programu. Většina turistů mířících do Tanzanie volí stejně jako my cestu letadlem do hlavního města Keni Nairobi a následující den pokračují busem do Tanzanie. Bus sice jede trasu Nairobi – Tanzanie asi 5 hodin, avšak tato varianta je levnější než přesun letadlem například na letiště Kilimanjaro nebo Arusha. Navíc samotná jízda uhrančivou keňskou krajinou, vesničkami a masajskými osadami je pro každého cestujícího atraktivní představení v přímém přenosu. Dálkový autobus je na africké poměry kupodivu pohodlný a celou cestu je co pozorovat.

Naše trasa pokračuje busem přes keňsko-tanzanskou hranici, kde si vyřizujeme vstupní vízum do Tanzanie, a pokračujeme přes město Arusha, vstupní bránu pro safari v Tanzanii, do Moshi ležící již na úpatí masivu Kilimanjaro.

Hop hop na Kilimanjaro

Druhý den ráno na nás u hotelu čeká terénní vůz, kterým se vydáváme malebnými domorodými vesničkami položenými v nižších polohách Kilimanjara ke vstupní bráně národního parku Marangu, 1 970 m. Naši dvoučlennou posádku doprovází kromě zkušeného horského průvodce i jeho asistent, kuchař a čtyři nosiči našich baťohů. Po necelé hodině jízdy klikatými horskými serpentinami podél rozlehlých kávových a čajových polí dorazíme k očekávané vstupní bráně, kde nás přivítají vojáci se samopaly, kteří střeží vstup do parku. Jejich přítomnost a vzezření působí militantně, ale jedná se o běžnou ochranu. Po vyřízení nezbytných formalit pokračujeme vlastním výstupem.

Úvodní trek pralesem trvá přibližně tři hodiny, než dorazíme k první zastávce, k chatě Mandara ve výšce 2 700 m. V táboře se ubytujeme v dřevěných chatkách a zbytek dne se kocháme pohledem na okolní podmanivou přírodu. Sošné tropické stromy s popínajícími se liánami skýtají ochranu pro mnoho divokých zvířat, dokonce i pro nádhernou a zvědavou opičku Kilimanjaro Colobus. Tyto roztomilé černé opice mají bílou „kapuci“ na hlavě a dlouhý bílý ocas.

Do barevného vřesoviště

Než začne druhý den žhnout ostré rovníkové slunce, vydáváme se znovu na cestu. Ledva dosáhneme výšky 3 000 m, prales postupně řídne a mění se v nižší křovinatý porost a vřesoviště s pestře barevnými květy. Výstup vřesovištěm trvá něco kolem pěti hodin i s přestávkou na oběd formou pikniku. Do chaty Horombo (3 720 m), která leží pod ohromnými rozeklanými vrcholky Mawenzi (5 151 m), dorazíme brzy odpoledne.

Uhuru před námi!

Třetí den výstupu se krajina výrazně mění v tmavočervený sopečný terén bez jakékoli známky vegetace, a velmi tak připomíná typickou „měsíční krajinu“. Vlevo před námi se majestátně tyčí hlavní masiv Kilimanjara – Uhuru, 5 895 m – a vpravo jeho druhý nejvyšší vrchol Mawenzi (5 151 m). Po přibližně pětihodinovém treku se dostaneme k chatě Kibo (4 703 m) umístěné v sedle kráteru Kibo. Zbytek dne trávíme přípravami na finální výstup a odpočíváme uvnitř v chatě, neboť v této výšce je venku už poměrně velká zima.

„Pole pole“

Čtvrtý den nás čeká poslední, nejstrmější a nejnáročnější část výstupu. Vstáváme o půlnoci, „snídáme“ čaj a sušenky a vyrážíme za světel čelovek k vrcholu. Nosiči baťohů už s námi nejdou, zůstávají s našimi zavazadly v posledním táboře. „Pole pole“ (svahilsky pomalu) a „cik-cak“ postupujeme za tmy a tajemného ticha po sypkých sopečných sutích až k okraji kráteru, na takzvaný Gillman‘s Point (5 685 m). Cesta trvá pět hodin. Tady odpočíváme a dosyta se kocháme východem slunce nad Mawenzi. Slunce vyšlo o půl šesté a díky pěknému počasí si užíváme opravdu úchvatný výhled, který doslova bere dech. Poté podnikáme tříhodinovou procházku kolem nejvyššího bodu Uhuru (5 896 m) s ledovci, které stále zabírají většinu vrcholu.

Sestup zpátky k chatě Kibo je překvapivě rychlý, trvá něco kolem tří hodin. Po krátkém občerstvení pokračujeme v sestupu k chatě Horombo, což obnáší další tříhodinový trek, a tam se ubytujeme v chatkách.

Oslava vítězství

Finální sestup, který trvá 5 hodin, vede rašeliništěm a vřesovištěm k chatě Mandara, poté pokračuje hustým pralesem až ke vstupní bráně národního parku Marangu, kde slavnostně obdržíme certifikát o úspěšném zdolání pětitisícovky. U vstupu do parku na nás opět čeká terénní vůz, kterým se vracíme stejnou cestou do Moshi. Ubytujeme se v hotelu a zaslouženě oslavujeme úspěšný výstup na Kilimanjaro.

Následující den Moshu opouštíme. Pro rychlejší, ale dražší odlet mohou turisté opět využít mezinárodní letiště Arusha a Kilimanjaro, leč většina z nich odlétá z Nairobi v Keni. My jsme však pokračovali na safari do národních parků v Tanzanii a Keni. Kilimanjaro, hakuna matata!

Po Krkonoších a Hrubém Jeseníku patří Králický Sněžník k třetímu nejvyššímu horskému masívu v České republice. Na vrchol vás rozhodně nepřivede asfaltová silnice, nenajdete zde ani komerční objekty… A zřejmě právě díky hlubokým lesům, vzácné flóře i fauně je národní přírodní rezervace Králický Sněžník o celkové rozloze přes 1 700 ha skutečnou turistickou lahůdkou.

Pohled pro bohy

Rozhlédnete-li se z náhorní plošiny Králického Sněžníku (1424 m), spatříte další vrcholky – Malý Sněžník, Sušinu, Podbělku či Klepý, na jehož jižním svahu se protínají rozvodnice Baltského (Kladská Nisa), Černého (Morava) a Severního moře (Tichá Orlice).

I přestože původní rozhledna z roku 1899 byla zbořena, z vrcholu Králického Sněžníku uvidíte hodně daleko, protože je plochý a porostlý pouze trávou. Cedule a symbolický kamenný trojmezník vás ujistí, že se nacházíte na státní hranici s našimi polskými sousedy. A jelikož již naše republika vstoupila do schengenského prostoru, nic nebrání vašemu vstupu do sousedního Polska.

Kousíček pod vrcholem ve výšce 1390 metrů na vás nečeká jen průzračně čistá voda pro vaše osvěžení, nýbrž přímo pramen řeky Moravy. Pramen, stejně jako celý Králický Sněžník, jako by pomyslně hlídala socha Slůněte. Tento symbol Králického Sněžníku, který horu zdobí od roku 1932, naleznete přibližně 400 m od pramene Moravy.

Pokud byste chtěli ozkoušet své fyzické schopnosti, rozhodně se zúčastněte každoročního běhu do vrchu na Králický Sněžník. Jedná se o nejtěžší závod svého druhu v České republice, s celkovým převýšením více než 950 m a délkou 13 km.

Poklady matky Přírody

V hlubokém údolí řeky Moravy mezi vrcholem Kralického Sněžníku a osadou Velká Morava objevíte krasové jeskyně, kterým se říká Tvarožné díry, dlouhé 240 metrů, ale není vyloučeno, že dosahují mnohem dále. Místní lidé tvrdí, že v podzemí Králického Sněžníku jsou dosud ukryty ohromné poklady. Jeskyně je bohužel veřejnosti uzavřena, ale nezoufejte, vyšlápnout si můžete na Vlaštovčí kameny – chráněné bizarní skály a kamenná moře nebo k Patzeltově jeskyni.

Před hranicí za hranicí

Přirozeným centrem regionu stojícím za návštěvu je město Králíky, jehož křesťanským srdcem je zdaleka viditelný objekt kláštera s poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Hoře Matky Boží. Partnerským městem Králík je Miedzylesie, takže nezavrhněte ani výlety k polským sousedům. Kromě Miedzylesie patří k vyhledávaným cílům třeba klimatické lázeňské městečko Miedzygorze pyšnící se vodopádem řeky Wilczky přímo ve svém centru.

V letech 1935–1938 bylo budováno v mnoha pohraničních oblastech předválečné opevnění Československa. I v oblasti Králického Sněžníku byla v roce 1938 vybudována široká linie opevnění, pěchotních srubů a tvrzí. Pokud tedy patříte mezi nadšence vojenské historie, určitě nezapomeňte navštívit dělostřeleckou pevnost Bouda, Vojenské muzeum Králíky nebo Muzeum čs. opevnění v objektu KS-14. Nebudete litovat…

Jeden tip na výšlap

Jednodenní výlet lze začít ve Starém Městě pod Sněžníkem a vydat se po modré značce na protáhlý hřbet Hadcové s opevněním a dále do osady Nový Rumburk. Při stoupání minete původní historickou hornickou osadu Stříbrnice s kostelem. Táhlým výstupem až ke kapličce uprostřed smrkových lesů se napojte na dálkovou červeně značenou hřebenovou cestou kolem Adélina pramene až do sedla pod Králickým Sněžníkem. (Ze Stříbrnic můžete po žluté značce také prudce stoupat k turistické chatě Návrší a překonat rokli potoka Stříbrník.) Ze sedla zbývá už jen vybrat si některou ze stezek k nejvyššímu bodu Králického Sněžníku.

Máte-li víc času

Vícedenní hřebenovka je ideální po trase: Králíky – Horní Lipka (červená značka) – hraniční přechod s Polskem (modrá značka) – Klepý – Hraniční skály – Malý Sněžník – Hala pod Snieznikem – Králický Sněžník – Stříbrnická – Sušina.

Chcete vědět, proč je na Králickém Sněžníku právě socha Slůněte, zda jsou v jeskyních Tvarožných dírách opravdu ukryté zlaté poklady, odkud získaly Králíky své jméno, jak se tu slaví „Valpuržina noc“ nebo zda umějí v místní restauraci připravit nejlepšího pečeného králíka? Chcete se zúčastnit mezinárodního výstupu na Králický Sněžník? Nebo si v mikroregionu zasportovat? Pak rozhodně zavítejte na Králicko, plné nádherných přírodních scenérií, křesťanských tradic i pohnuté historie. Překvapí vás…

Nedělní ráno je znovu deštivé. Nakonec sice snídáme už bez deště, ale na obloze visí souvislá deka mraků. Vysíláme domů SOS, aby se dcera podívala na internet, jak to vypadá na Schilthornu a Jungfraujochu. Právě tam máme dnes namířeno. Zprávy od dcery nejsou vůbec povzbudivé. Zvolíme vyčkávací taktiku. Sice v osm hodin opustíme přívětivý kemp, ale měníme plán. Za pár kilometrů zastavujeme v Brienzu.

Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See v nadmořské výšce 571 m. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století. Hned vedle se z pamětní desky na domě dozvíme, že se zde narodil významný švýcarský spisovatel Heinrich Federer (1866 – 1928). Jenže tyto kulturní krásy nás v tuto chvíli příliš nezajímají, toužíme po přírodních krásách. Neustále hledíme toužebně na nebe a doufáme a doufáme.¨

Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní železniční trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží, nádraží ozubené železnice vedoucí pod vrchol Brienzer Rothorn. Než jsme šli do města, vyptali jsme se tady, kolik stojí jízda a zda nedostaneme slevu na naši „fipku.“ Když nám slečna v pokladně slíbí slevu 25 %, jsme nalomeni, že pojedeme nahoru. Po návratu z města už neváháme.

Obsluha v pokladně se vystřídala a ejhle – máme slevu 50 %. To je příjemné. Na malém nádražíčku už funí parní lokomotiva s rudými vagóny. Některé z nich jsou zadané – za chvíli poznáme, že pro Japonce (no přece pro koho jiného) –, ale i tak se nám podaří zaujmout strategickou pozici. Než odjedeme, stihneme si prohlédnout ukázku ozubeného kola na zubaté střední kolejnici a přečíst informační materiály, které jsme obdrželi k jízdence. V nich se nabízí neobyčejný zážitek z jízdy mezi kvetoucími loukami, holými skalami a krásné výhledy samozřejmě nechybí. Brienz Rothorn Bahn – tak je dráha označena na vagónech – je 7,5 km dlouhá a během padesáti pěti minut vyšplhá do výšky 2 244 m, překoná tedy výškový rozdíl více než 1 600 m. Nejvyšší její stoupání činí neuvěřitelných 250 promile. Tuto trasu železnice překonává již od roku 1892. V současnosti vlaky uvádí v pohyb vždy jedna z devíti lokomotiv. Jedna parní je z roku 1891, další parní z roku 1933, čtyři parní z let 1992 –96 a tři dieselové z let 1975 – 87.

Usměvavý výpravčí nám odmávne jako za starých časů a vlak začíná supět nahoru. Nejprve projíždí mezi zástavbou, která se zde šplhá vysoko do strání, pak lesem, v jehož průsecích se začínají objevovat skutečně krásné výhledy. Ještě musí zdolat jízdu pěti tunely – některé z nich mají vytesáno i „výhledové“ okno – a pak už tu je první zastávka – Planalp ve výšce 1 346 m. Dostali jsme se nad čáru lesa. Když se vláček pohnul, museli jsme si chvíli zvykat na ostrý rachot parního stroje, který nás trápí především v tunelech, a také na nějakou tu zatoulanou sazi.

Navíc máme od „spolusedících“ perfektní komentář k tomu, co vidíme a co ještě uvidíme. Moc se divíme, proč německy mluvící rozšafný, podle našeho odhadu, sedmdesátník má zájem s námi zavést hovor. Pak se od něj dozvíme, že pochází z Liberce a že stále vzpomíná… Sice nevíme, na co vzpomíná – napadá nás nechvalně proslulá „sudetoněmecká problematika“ –, ale tento pán v typických kraťasech a se štětkou na klobouku nám připadá až příliš přívětivý, nevykazuje žádné známky nepřátelství vůči nám, Čechům. Jsme ostražití, možná až příliš podezřívaví, a tak trochu se za tento pocit i stydíme. Přece nemůžeme všechny Němce házet do stejného pytle a považovat je za úhlavní nepřátele.

Na jednokolejce se vystřídáme s vlakem jedoucím z vrcholu a dáváme se pomalu do pohybu. Projíždíme loukami, míjíme osamělá stavení s hospodářskými budovami, po cestě křižující železniční trať procházejí turisté a mohutně nám mávají. A výhledy jsou skutečně úžasné, nevíme, na kterou stranu se dívat dříve. A nejen my. Neustále cvakají fotoaparáty a jedou kamery veškerého osazenstva vagónu. Největší „frčák“ s fotografováním je ve chvíli, kdy lak vjíždí do zatáčky a ve své kráse se představuje stařičká lokomotiva.

Doslova téměř bez dechu a v úžasu dojedeme do horní stanice a úžas se usadil na našich tvářích i v následujících dvou hodinách. Vydáváme se na vrchol Brienzer Rothorn (2 350 m n m). Zastavujeme po každých deseti krocích, abychom se „kochali.“ Pohled ze samotného vrcholu je úchvatný. Vůbec nás nezajímá, jak se vrcholy v tři sta šedesáti stupňové vyhlídce jmenují, pouze v mracích tušíme populární Jungfrau (Pannu), Eiger a Mönch (Mnicha). Nevadí nám, že docela silně fouká, že na červenec je trochu chladno, i když nejsme zase tak vysoko.

Pod hranou vrcholu se nám cosi mihne. Ano, uložilo se tam k polední siestě několik kozorožců. Je to zážitek vidět tato mohutná zvířata ve volné přírodě. Pokoušíme se k nim dostat co nejblíže a kupodivu se nám daří. Kozorožci nám vůbec nevěnují pozornost a máme pocit, že snad „chytají bronz.“

Chtěli bychom zde zůstat déle, ale má to jeden háček. V Brienzu jsme si zaplatili parkoviště jen do dvou hodin odpoledne, netušili jsme, že se nám výlet tak vydaří. Jen neradi ve tři čtvrtě na jednu usedáme do vláčku a sjíždíme dolů. Ještě si vychutnáváme pohledy, které jsou zase jiné než ty otevírající se při výjezdu. Dole nám „zapózuje“ i paní či slečna strojvedoucí „naší“ lokomotivy a my z faktu, že žena se uplatní i tady, jsme opět v šoku. Oceňujeme především to, že „něžné ženské stvoření“ se nevyhýbá ani tak „špinavé“ práci, jako je obsluha této staré lokomotivy.

Výjezd na Jungfraujoch definitivně vzdáváme, snad na zpáteční cestě domů by nám v tomto smyslu mohla svitnout naděje. Bude třeba lepší počasí. Jenže je realistické v tomto letošním „poněkud rozmarném“ létě doufat???? Nicméně naděje umírá poslední a my máme stále podle plánu jeden den „k dobru.“ A ten si šetříme právě pro Jungfraujoch či Schilthorn. Vždyť přece být ve Švýcarsku a nenavštívit minimálně Jungfraujoch – to je nepřípustné.

Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.

Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.

Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.

Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.

Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.

Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.

Sobotní ráno je jasné, na vrcholné léto trochu chladné, nohy nám smáčí silná rosa, nad námi visí balón. V 7,45 hod opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern (objevíme i pěkné parkoviště, na němž by se dalo přespat), město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.

Je před devátou hodinou a tak není divu, že obří parkoviště je téměř prázdné. Trochu váháme, zda máme vyjet na vrchol. Při průjezdu údolím se nám okolní vrcholky cudně skrývaly v oblacích a ze zdejšího parkoviště na vrchol nedohlédneme. A tak to riskneme. Snad budeme mít alespoň trochu pověstného štěstíčka. Patřičně se nabalíme a vyrážíme k lanovce. Informační tabule u pokladny hlásí, že nahoře nás očekává teplota –1 stupeň a vítr 45 km/hod.

Zakoupíme za 79 švýcarských franků jízdenku a nastoupíme do kabinky. Ta nás rychle vynáší nahoru a my už po tolikáté, ale stále v úžasu sledujeme údolí pod námi i pohlížíme na objevující se alpské panorama za ním. Bohužel obloha není bezmračná, tu jeden, tu druhý vrcholek se schovává v bílých mracích jako v peřinách. Necháváme pod sebou hluboko i jezero Trübsee (1 800 m n m), u něhož vystoupilo hodně turistů, aby se vydali na procházku po alpských loukách, a jako ptáci se vznášíme mezi horskými štíty. Tak „doplujeme“ až do stanice Stand ve výšce 2 428 m. Cestou jsme pozorovali sviště na loukách pod námi, jak bezstarostně shánějí něco k snídani. Tak jsme vystoupali téměř 1 400 m a teď nás čeká „přepravní“ překvapení. Přestupujeme do velké kruhové kabiny, na jejíž vnější straně se skví nápis „ROTAIR.“ Už víme z informačních materiálů, že v roce 1993 zde zahájila provoz první rotační lanovka na světě. Jsme na ni zvědaví.

Do kabiny nastupujeme s neuvěřitelným množstvím štěbetajících Japonců, kteří se okamžitě hrnou k oknům. Za chvíli se lanovka rozjíždí. Najednou cítíme, jak se nám pod nohama točí podlaha, a hned nám je jasné, co je to ten „rotair.“ Během pětiminutové jízdy se s námi podlaha jednou otočí dokola, takže se nám naskytnou pohledy takzvaně na všechny strany. Bohužel některé pohledy nám neodhalí horské velikány, ale jen neprostupné mraky. Snad nahoře bude líp.

A nahoře skutečně o něco lépe je. Ale všechno po pořádku. Vystoupili jsme v království věčného ledu a sněhu, ve výšce 3 020 m a nacházíme se těsně pod nejvyšším vyhlídkovým bodem centrálních švýcarských Alp. A musíme uznat, že turistické materiály vůbec nepřehánějí. Sice část výhledu nám zakryly mraky, ale i to, co vidíme, stojí zato. Tedy nejprve vidíme mnoho Japonců a teprve přes jejich hloučky dohlédneme k horským vrcholkům. Vyšplháme po ledu a sněhu do sedla, abychom měli ještě lepší výhled. Rychle fotíme a natáčíme, než vše zmizí v mracích. Jsme doslova polapeni japonskou manželskou dvojicí, která chce, abychom je na tom pro ně asi vzácném ledu vyfotografovali. A co víc – chtějí i společnou fotografii s námi. Proč jim nevyhovět? I v našem albu se bude vyjímat fotografie s japonským párem.

Vyblbneme se na sněhu, prohlédneme nabídku suvenýrů i restauraci a když nám už i přes naše teplé oblečení začne být zima – podle informační tabule tu jsou –3 stupně –, raději se vydáme zpět do teplejších nadmořských výšek. Nejprve opět rotair, pak kabinky a za tři čtvrtě hodiny jsme opět v Engelbergu zalitém sluncem. Protože alpské panoráma se už úplně ponořilo do mraků, všímáme si věcí, které nám cestou nahoru unikly. Naši pozornost upoutávají především vlajky všech možných zemí namalované na boku kapinek. Pokoušíme se přiřadit k jednotlivým vlajkám stát a samozřejmě hledáme i tu naši. Zatímco v prvním případě jsme občas i úspěšní, v druhé „záležitosti“ nikoliv.

Krátce se projdeme městem. Naší pozornosti neujde především mohutný komplex benediktinského kláštera založeného v roce 1120. Současný kostel a klášterní budovy byly postaveny po požáru v letech 1730 – 1737 Johannem Rueffem. Město samo je jeden hotel, penzion a restaurace vedle druhého, to vše prošpikováno mnoha obchody s nejrůznějším zbožím. Nechybí zde ale ani zeleň a drobné parčíky a jsou tu i klimatické lázně.

Vrátíme se zpět na dálnici směr St. Gotthard, u města Wassen z ní odbočíme na západ. Chceme ještě dnes projet průsmykem Sustenpass a trochu se v něm i projít. Počasí se ale stále zhoršuje. Nenecháme se od svého úmyslu odradit a hrdě stoupáme zatáčkami. Kolem nás se v rychlém sledu střídají lidská obydlí, louky a lesní porost. Ten se se stoupající výškou stává nižším a nižším, až vymizí úplně. Bohužel místo něj je více a více mraků a klesají níž a níž, až nás téměř pohltí. Než dojedeme na nejvyšší bod silnice, zažijeme ještě jedno „překvápko.“ Předjíždíme stojící auto s přívěsem, v němž se běžně přepravují koně. Jenže z tohoto přívěsu nevybíhá kůň, ale stádo ovcí. Tři jehňata nakonec vytáhnou ze samotného auta.

Až nahoře projedeme tunelem dlouhým 325 m – někde jsme si přečetli, že tento tunel je mistrovským dílem švýcarských stavitelů – a už zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se ve výšce 2 224 m.

Jen co se trochu rozhlédneme, uznáme, že dnes nám prý jeden z nejkrásnějších švýcarských průsmyků své krásy neukáže. Za námi od východu, z údolí Meiental, přitáhly těžké mraky, zatím se ale nestačily přehoupnout do západního údolí Gadmental. Se spěchem na sebe natáhneme to nejnutnější a vyrážíme přes kamení a sněhové pole do sedla, z něhož snad ještě budeme něco vidět. Musíme říci, že skutečně něco vidíme. Jen se dohadujeme, které vrcholky se nám to představily.

Celkem bez problémů poznáme jen ledovec Steingletscher, který sahá svým splazem až k jezeru Steinsee v blízkosti silnice. V mracích postupně mizí na východ od ledovce zvedající se Klein Sustenhorn (3 318 m n m) i Sustenhorn (3 503 m n m), zatímco horská skupina Gewichtenhornu (3 425 m n m) a Tierbergu (3 444 m n m) na západě se ještě urputně mrakům brání. Na severu se tyčící a námi ráno navštívený Titlis však nevidíme. I přes takto omezený výhled ten kratičký sprint stál zato. Alespoň víme pro příště, kam a na jak dlouho zamířit. Podle zdejších ukazatelů jsme si vyhlédli túru „někdy příště.“

Ze sedla také pozorujeme chvíli dění na parkovišti. Provoz tu moc velký není, ale stojí zde jedno originální vozidlo. Staré nákladní Volvo bylo přebudováno na „pojízdný hotel“ a dojelo až sem. Za kabinou řidiče jsou místa k sezení jako v autobuse a za nimi se nachází lůžková část. Samozřejmě tento neobvyklý dopravní prostředek nebudí jen naši pozornost, ale pozornost i všech ostatních turistů. A kdo že jím přijel? Kdo jiný než podnikaví Češi, má jihlavskou poznávací značku.

Serpentinami údolí Gadmental klesáme k západu. Lidských příbytků potkáváme jen několik, sem tam rozhozených, větší soustředění tvoří až vesnice Innertkirchen. Hned na začátku vesnice zahlédneme poutač na dva kempy – jeden vlevo, druhý vpravo –, a protože bychom rádi postavili stan ještě za sucha, k tomu vlevo zamíříme. Propleteme se mezi hospodářskými budovami a ocitáme se před celkem moderním domem. Na louce stojí množství stanů a obytných přívěsů. Jsme na místě. Jen chvíli váháme, kde je recepce, až příjemný pán se nás zeptá, zda něco hledáme. „Ano, kemp.“ „Jste u cíle,“ zní jeho odpověď.

Vyplníme nezbytné papíry a „pan domácí“ se s námi dává do hovoru. Chválí české vozy Octavia – viděl, že jsme s ní přijeli –, říká, jak dobře slouží v horách. Jeho slova přijímáme trochu s rezervou, asi nám chce polichotit. O tom, že Švýcaři skutečně mají mnoho octávií, se přesvědčíme během dalších dnů, když si začneme jejich četnosti více všímat. Dále nám pán také důvěrně sděluje, že mu neskonale chutnají české bramboráky, ty německé prý za nic nestojí. Potom přejdeme k věčnému tématu, k tématu počasí. My říkáme, že dnes bylo docela slušně, až odpoledne se počasí začalo zhoršovat, pán ale oponuje, že to za moc nestálo, že zítra má být lépe. No tedy zatím to nevypadá.

Náš pesimismus je na místě. Stan sice postavíme ještě bez doprovodu dešťových kapek, ale jen co jsme s prací hotovi, spustí se liják. Poslušně vyčkáváme v autě, až se počasí umoudří, abychom si mohli uvařit večeři. Jakmile přestane pršet, okamžitě se vrháme na vaření. Jídlo ale dojídáme už zase pod dešťovými kapkami. Rychle do stanu, stručná rekapitulace dnešního dne a pak už jen posilující spánek. I když jsme dnes moc nechodili, jsme unaveni a po odpočinku toužíme.

Loni byl na Dachsteinu Věroš. Měli s sebou skialpy. Ale až nahoru kvůli špatnému počasí nevylezli. Já se mezitím pokoušela v Brně vytáhnout z internetu stupeň lavinového nebezpečí na Dachsteinu a bála se i za něj. Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že letos pojedu na Dachstein sama. Vybrala jsem akci DISu, pod kterou byli podepsáni Pavel Kosmák (Kosmič) a Dalibor Taibl.

Čtvrtek

Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmič s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila. (Měla jsem pertexku.) Moje chybějící pláštěnka se postupně stala oblíbeným tématem hovoru. Při představování měl dokonce každý dodat, kdy naposledy pořádně zmokl. Většina lidí tvrdila, že počasí na internetu předpovídá víkend s nepřetržitým deštěm (proč jsme tam tedy jeli?). Neodvažovala jsem se namítnout, že můj počítač ukázal polojasno i když s deštěm a sněžením. Přesto mě docela vyplašili a začalo mi být líto, že jsem ten příšerný kus igelitu nazývaný pláštěnka, pod kterým se člověk stejně jen zpotí, nevzala. (Pončo či jinou pořádnou pláštěnku zatím nevlastním.)

Spali jsme na parkovišti u Vorderer Gosausee. Na mě vyšla třetí řada sedadel v Transporteru. Spalo se docela dobře, jen když jsem si chtěla natáhnout nohy, musela jsem je dávat na strop. Poslouchala jsem, jak déšť bubnuje na střechu auta a slibovala si, že do příští akce si pláštěnku určitě koupím.

Pátek

Ráno jsme přebalili batohy, seřídili mačky, připnuli na batohy sněžnice a za

drobného poprchávání vyrazili směrem k Hinterer Gosausee a pak dál nahoru k Adamekhütte. Cestou přestalo pršet a já si libovala, jak jsem na tom dobře, že se nemusím zdržovat sundáváním pláštěnky. Stoupání bylo dost vytrvalé (však jsme také během dne měli nastoupat 1200 výškových metrů). Nejhorší bylo, že jezero pod námi vypadalo stále podezřele blízko. Počasí se o něco vylepšilo a občas mezi mraky vykouklo i sluníčko. V 1800 metrech jsme poprvé uviděli chatu. Vypadalo to, že už zbývá jen kousek. Jenže ten kousek jsme šli ještě další dvě hodiny. Musela jsem se čím dál častěji zastavovat, poslední malé odpočinutí jsem udělala 50 metrů od chaty.

Zimní místnost byla otevřená, prázdná a velmi komfortní. Večeři jsme vařili u dřevěných stolů na terase, kluci se se mnou podělili o skvělé rizoto. Spát jsme šli brzy a já se těšila na zítřek.

Sobota

V pět začal Martinův mobil hrát nějakou příšernou melodii a my se pomalu a neochotně vybatolili za spacáků. Jen co jsme se oblékli, přišel Kosmič z venkovní pochůzky se zprávou, že venku nasněžilo, není nic vidět a můžeme tedy klidně spát dál. Podruhé jsme se probudili před osmou. Venku nádherně svítilo sluníčko. Ometli jsme sníh z terasy, nasnídali se a okolo deváté vyrazili. Chůze na sněžnicích mě nijak nenadchla. Na ledovci jsem byla navázaná na laně s pěti klukama a ačkoliv Dalibor vpředu prošlapával cestu, jejich tempu jsem sotva stačila. Sníh se na sněžnice strašně lepil, každá vážila nejméně tunu a já poprvé začala uvažovat, že jet na Dachstein byl pěkně blbej nápad, a že až přejdeme ledovec, dál už nepolezu. Přišlo mi, že celou naši skupinu zdržuji a počasí se pomalu kazilo. Nakonec mě napadla ta skvělá myšlenka sněžnice sundat. A ejhle – skoro se to nebořilo a nohy byly najednou krásně lehké. Přesto mi dalo ještě zabrat, než jsme došli pod vrchol. Vyměnili jsme sněžnice za mačky a začali lézt nahoru.

Sněžnice nenávidím, ale mačky jsou skvělé. Samotný výstup nebyl nijak náročný. Protože jsme byli celkem velká skupina, postupovali jsme pomalu a člověk měl dost času na odpočinek. Kde to šlo, jistili jsme se, ale ocelové lano feratty bylo v některých místech pod sněhem a vlastní jsme nenatahovali. S mačkami to ve sněhu nijak zvlášť neklouzalo. Přesto jsem byla ráda, když jsme konečně dolezli k vrcholovému kříži. Ale žádná euforie se nekonala. Docela fičelo a přes mlhu nebylo vůbec nic vidět. Jedinou dobře viditelnou věcí byl vrcholový kříž, který jsem si ovšem zapomněla prohlédnout.

Cesta dolů nám ale vše vynahradila. Trochu se vyčasilo a výhledy byly nádherné. Sestup po ledovci jsme si vysloveně užívali. Klouzali jsme se po sněhu, pořizovali spousty fotek a radost z povedeného výstupu byla znát. Zpátky u Adamekhütte jsme byli chvilku po páté.

Neděle

V noci pršelo a ani ráno nebylo počasí úplně ideální. Přesto se Kosmič s několika dalšími lidmi rozhodl že sestoupí k Hallstätter See, místo rovnou k autu. Měli jsme je tam pak vyzvednout. Vyrazili jsme asi dvě hodiny po nich. Padla mlha a ve vzduchu bylo hodně vlhko. Ti, kteří měli, natáhli pláštěnky, aby je po pár stech metrech opět sundavali. Bylo pod nimi vedro a vlastně ani nepršelo. Tohoto manévru jsem byla opět ušetřena. Najít cestu v mlze nebylo úplně snadné, všechna sněhová pole s vyčnívajícími kameny vypadala úplně stejně. Nakonec jsme se trefili a dole byli za chvilku. (Tedy pokud se třem hodinám dá říkat chvilka.) U Hinterer Gosausee začalo opět pršet, ale pertexka s moirou to hravě zvládly. Mezitím přišla SMS od Kosmiče, že bloudí v mlze, a že se také vrací ke Gosausee, ať na ně počkáme. Přišli asi hodinu po nás, docela mokří. Ptala jsem se, jestli neměli pláštěnky. Měli. Ale nechtělo se jim je oblékat, stejně se pod nimi člověk jen potí.

A dál?

Úplně bez pláštěnky jsem vlastně nebyla. Kosmič mi půjčil svou úplně novou pláštěnku na batoh (děkuji, pomohla) a kompostovatelné Emergency pončo, které jsem neotevřené vrátila. (Takové jsem s sebou také vozívala, ale když jsem ho během pěti let neotevřela, usoudila jsem, že je to zbytečné.)

PS: když jsem se chlubila kamarádkám v práci, znělo to všechno hrozně drsně a i ty fotky vypadají nějak akčněji, než to ve skutečnosti bylo…

Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.

Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…

Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.

Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.

Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.

Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).

Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.

S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .

Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.

V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.

Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.

Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.

Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.

Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem (který jste již někdy na fotkách určitě viděli, neboť když se fotí na Rysech, tak jedině u patníku, protože jinak by se dal tento vrchol klidně zaměnit za ledasjaký jiný, tedy pokud nejste takoví machři, že byste z mlhavého pozadí poznali určité panoráma hor, které mají jen a jen Rysy), dokáže být pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

Šlapu si, ani nevím jak

Naše auto parkuje u Štrbského plesa a my se vydáváme na celodenní túru směr Rysy. Naprosto pohodovou první část cesty komplikuje déšť a my, poučeni neblahým zážitkem z nedokončené cesty na jiný vrchol, okamžitě nasazujeme pláštěnky na batohy i sebe. Co je to platné, když po půlhodince vytrvalého deštíčku stejně kalhoty vlhce pleskají o naše vypracovaná lýtka a kapky se pomalu ale jistě začínají propracovávat i do bot. Naštěstí na křižovatce těsně před Popradským plesem déšť ustává, pláštěnky si však přesto necháváme, neboť pořád se zastavovat v prudkém kopci kvůli jakémukoliv účelu není zrovna dobré. Všechna čest, ten den už nám nepršelo.

5 kilo za čaj

Starý a známý dřevěný přístřešek necháváme bez povšimnutí. Každý turista si tu může nabrat jakýkoliv náklad a vynést ho až do Chaty pod Rysmi. Jsou tu krabicová mléka, pytle jablek, plynové bomby a hromady uhlí. Samozřejmě každý dobrý skutek má být po zásluze odměněn: zde za každých pět kilo dostanete čaj. O tom, co se stane s těmi, kdo přecení své síly a zásoby nechají na půli cesty, se tu už nic nepíše. Je pravda, že dříve se vynášelo víc než dnes. I přesto jsme nahoře svědky vynesení zhruba třicetikilové plynové bomby. Za 6 čajů… proč ne.

Nahoru

Další cesta probíhá bez problémů, nenaložili jsme si žádná mléka, takže za těžké batohy můžeme nadávat jen naší neschopnosti se efektivně sbalit. Výstup nám komplikuje jen stále větší zima a hlavně vítr. Ten je obecně v horách hodně nebezpečný, člověk se často pohybuje na hřebenech, kdy ho prudký náraz může snadno shodit. Dnes fučí slušně, ale rozhodně ne tak, jako o pár dní později na Kriváni, kdy musíme pečlivě vybírat okamžiky, kdy není nebezpečné vylézt zpod kamene a vstoupit do volného prostranství. Ovšem zima, ta je tedy pořádná. Výstup od Popradského plesa k Chatě pod Rysmi trvá zhruba 2 hodiny 15 minut. Jako obvykle nabíráme zpoždění, přece jen nejsme žádní zdatní turisté, jen otec s dcerou, co si jednou za čas vyrazí někam zasportovat. Když se dostaneme tak vysoko, že už tu kleč (natož stromy) nemá šanci, už naše pohorky křupou po sněhu. Vítr vytváří ze sněhové pokrývky nebezpečně kluzkou záležitost a pohled vzhůru napovídá, že bude ještě hůř…

Výše

Stojím před cedulí království Rysů, která je symbolicky přibita na skále kousek pod chatou, a doslova „klepu kosu“. Nechápu to. V tričku z moiry, mikině a lyžařské bundě, v teplých turistických botách, v rukavicích a čepici, jsem přežila už tuhou zimu před dvěma lety, kdy nám na horách teploměr ukázal i mínus 30. Tak proč je mi teď, 7. července, taková zima? Počasí na Rysech je zrádné. Ty samé prázdniny, kdy jsem se musela překonávat, abych se moc zimou neklepala kvůli ostré fotce, se kamarádka na tom samém místě v kraťasech spálila. V chatě plakát inzeruje soutěž o nejlepšího sněhuláka, která tu proběhla o pár dní dříve…

Nejvýše

Vydáváme se na vrchol. Cesta má trvat hodinu. Dobře, při naší rychlosti alespoň dvě. Omyl! Předbíháme několik skupinek mladých kluků a u patníku jsme přesně za 45 minut. Výhled neexistuje, všude nás obklopuje šedivý závoj. Čaj se dá pít jen v pozici skrčenec, schovaní za největším balvanem. Jedna fotka (u patníku, no jistě) a honem dolů. Několik bleskurychlých dřepů při nárazech vichru, několik chtěných i nechtěných sklouznutích, sjezd po botách po sněhovém poli a už jsme opět na chatě. Zvládli jsme to!

Až budete v Tatrách, vydejte se na Rysy. Pro jistotu s sebou však vezměte nejen opalovací krém, ale i čepici a rukavice…

Expedice HumiOutdoor & AlpinePro Kilimandžáro 2007

1.den

Ráno vstáváme (já, Míra a Vladimír) natěšení. Pokusíme se pokořit nejvyšší sopku na Zemi a zároveň nejvyšší horu Afriky – Kilimandžáro – Uhuru Peak. Ráno si dáme ještě snídani v hotelu Meru Inn, kde zároveň sídlí i cestovní kancelář Victoria Expeditions, se kterou jsme se domluvili, že nám výpravy zajistí dopravu, tj. nosiče, kuchaře a průvodce. Ještě necháváme nepotřebné věci v cestovní kanceláři a už nám berou bágly přímo do auta, malého mikrobusu „dala dala“. Vyjíždíme s pár lidmi na okružní cestu po Arushi, kde průvodce sháněl všechny potřebné věci – plynovou bombu, hořák, ovoce, potraviny a bereme ještě pár lidí. Nakonec nás jede v minibuse kupodivu 14. Konečně vyjíždíme z města a řidič nás přesvědčuje, že i v Africe se spěchá! Usilovně se snaží na silnici dohnat zpoždění s několika nebezpečnými předjetími a skoky přes zpomalovací prahy. U nás by dlouho řidičák neměl.

Konečně se nám představil i průvodce – Sabas Myji, vypadající jako Bob Marley. Od té doby jsme mu neřekli jinak než Rasta, ale jak zjišťujeme je to i jeho přezdívka.

Cestou přeci jen ještě jednou zastavujeme nakoupit vodu a „ohnivou“ vodu na klidné večery. Sjíždíme z dobré asfaltové cesty, do cesty plné výmolu, která vede parku. Míjíme banánové plantáže a malé vesničky. V jedné z nich ještě jdeme nakupovat čerstvé maso v maličkém řeznictví. Pak dojedeme konečně k bráně „MACHAME GATE“. Už jsme konečně zde, vylézáme z auta i s bagáží. Pochvíli zmatků se jdeme zapsat a vyřídit všechny potřebné papíry a formality. Dostali jsme malou svačinku s pitím a sledujeme další zmatky. Kluci ještě nakoupili pláštěnky na malé batohy. Deštík v pralese prostě přijde každý den. Procházíme druhou malou branku, kde Rasta vyřizuje další papíry a kde kontrolují váhu všech báglů, co nesou nosiči – max. povolených 20kg.

Tento článek nám poskytl výrobce outdoorového oblečení Humi OUTDOOR

Jeden z nosičů nás dostal na starost a můžeme vyrazit. Konečně jsme za druhou brankou a po první zatáčce jsme v deštném pralese. Koukáme všichni, jak vyjevení, na obrovské kmeny neskutečně vysokých stromů. Krásné pohledy do pralesa. Fotíme co to jde a je toho k focení opravdu mnoho. Nádherný pohled do korun stromů, které jsou poskládány jako puzzle. Kmeny a větve jsou porostlé různými rostlinami a mechy, v podrostu šplhají za světlem velké kapradiny. Neskutečně příjemný pocit z té zeleně. Po chvilce pochodu se během chvíle udělalo dusno. Nebe se zatáhlo a spustil se prudký déšť, který trval zhruba půl hodinku. Je cítit krásný čerství vzduch po dešti, příjemné vlhko, jen cesta byla trochu složitější. Naštěstí jsme dobře naladěni, je nám fajn, pořad nechtěně utíkáme Laďovi. Kameraman to má přeci jen složitější v lovení obrázků. Rasta nám vypraví o květeně Kilimandžára. Míjíme krásné květiny – lilie a orchideje barev bílé, žluté, oranžové, červené, modré i fialové, a malé houby. Přesto jsme neviděli ani pírko, je znát, že se zvěř této cestě vyhýbá. Dáváme si přestávku na oběd a doplnění tekutin, kdy máme nějaký ten kilometr za sebou. Pěkně se z nás páří vlhkost.

Po chvíli vyrážíme. Cesta už je strmější a mokrý povrch není příjemný k chůzi. Prales o něco výše není tak vysoký. Rostou tu jiné stromy a nejsou už tak bujně porostlé. Pomalu se otevírají i nějaké výhledy. Rasta nám neustále opakuje: “pole,pole“ – tzn. „pomalu, pomalu“, abychom zbytečně nespěchali a uslyšíme to ještě mnohokrát. Dáváme si tedy malé klidné pauzy na vydýchaní, doplnění tekutin a nějakou tu sladkost. A postupně vycházíme z deštného pralesa. Příroda se mění rychle. Stromy už nejsou vysoké a připomínají kosodřeviny, které mají kolem 3–7m výšky. Jsou porostlé lišejníky ve zvláštních chomáčích, které vlají ve větru jak prapory. Občas zahlédneme krásné lilie a další druhy květin. Jsou čtyři hodiny odpoledne, konečně dojdeme do kempu Machame. Jen se musíme zapsat a jdeme stavět stan. Máme toho tak akorát. Přeci jen ušli dost kilometrů a tělo má dost, jen z toho šoku, že je v Africe a plní si dětský sen.

Tábor je 3000m n.m. Dáváme si čaj a praženou kukuřici. Mezitím se pomalu stmívá, když jsme přišli do tábora, byly vidět jen dřeviny do vzdálenosti 300 m, ale mlha pomalu mizela. V táboře jsme snad jediní, kdo sledoval, jak z mraků vystupuje Kilimandžáro. Kuchař nám mezitím připravil večeři, připadali dme si jako v nějakém hotelu, až to bylo trochu nepříjemné. Jen jsme si ještě řekli o slánku. V Dar es Salámu se nám stalo, že jsme se dokonale odsolili, ani jsme necítili sůl ze slánky na jazyku. Večeře byla výborná – zeleninová polévka, omáčka s hovězím masem a kolínky, ovoce, káva a čaj. Mezi tou hostinou zmizela mlha úplně, tak jsme pokračovali ve focení a natáčení. Objevila se nad námi neskutečně nádherná hvězdná obloha. S Mírou si dáme ještě panáka na dobrou noc a jdeme v klidu spát.

2.den

Ráno nás budí pomocník kuchaře a ihned podává horký čaj. Hned se lépe stává a cítím se odpočatě. Jediná špatná zpráva je, že mám začínající potíže na WC. Ráno krásně svítí sluníčko a je vidět Kilimandžáro. Balíme stan a bágly. Dáme si malou snídani a můžeme vyrazit. Míra ještě fotí nějaké žluté ptáčky v křoví. Postupujeme cestou do příkrého kopce, Která se mění v klikatou cestu mezi velkými balvany. Nízký les pokračuje s krásnou výzdobou lišejníků. Les stále více řídne a mění se tu i malé rostliny. V pozadí za našimi zády je vidět krásné panorama Mt. Meru, vyhaslé sopky, ale mi koukáme hlavně dopředu na náš zasněžený cíl. Kolem cesty se objevují první starčeky, rostliny, jejichž kmeny ochraňují uschlé listy, a také vidíme lobélie. Slunko zvyšuje intenzitu, večer to poznám na obličeji a hlavně na nose. Moc jsem se nenamazal. Doháníme ostatní skupiny, které vyrazily dříve. Je mi fajn, hlídám si dostatek vody a občas zobnu nějakou sladkost. Krajina se opět mění. Stromy rostou osamoceně, ale často někde ve skrytu a rostliny mají ochranu proti chladu, který taky pocítíme. Dohnala nás mlha.

Po poledni jsme dali pozdní oběd, který jsme vyfasovali už ráno. Náhle máme návštěvu. Je to krkavec bělokrký. Krásný pták, neskutečně krotký, ale před jeho velkým zobákem má respekt každý. Zahlédli jsme i neohroženou myšku s pruhy na zádech. Po jídle se dáváme do pohybu. Během krátké přestávky se do nás pustila zima. Šlapeme celkem v těžkém terénu. Rasta nám říká, že tu byl před šesti lety požár, ale už to nebylo ani vidět. Pouze na pár zčernalých pahýlech je to vidět a daří se tu především lobéliím – tzv. Kilimandžárský ananas. Po zdolání stěny malinko klesáme, ale to už máme kemp na dohled.

Cestou nad námi přelétají krkavci i plno malých ptáčků. Konečně docházíme do kempu. Láďovi je dost zle a tak s Jaromírem stavím stan. Dostáváme do sebe nějaké tekutiny, ovoce a praženou kukuřici. Koukáme na Shira Plateau, na Mt. Meru a opět hlavně na náš zasněžený kopec. Rasta nám ukáže prý ještě jeskyni. Těšil jsem se na pár desítek metrů, ale byla to pouhá výduť, takže nic moc. Výlet byt proto krátký a tak sedíme před stanem a klábosíme. Pak nás zavolají, že je večeře hotová. Jdeme jíst. Je nám všem fajn, počasí se umoudřilo, mlha zmizela a vítr už nefouká. Večer vidíme krásný západ slunce. Sedíme na židličkách a fotíme ze stativu. V zádech máme Kilimandžáro a před námi slunce zapadá za Mt. Meru, kolem kterého plují mraky. Měsíček je v kolíbce a nádherně svítí hvězdy. Láďa jde spát a já si s Mírou a Rastou dám panáka na dobrou noc.

3.den

Ráno nás opět vzbudí kluk s čajem. Venku je vše promrzlé. V noci už poklesla teplota dostatečně pod nulu, aby byl na zemi led. Dneska jsme spali ve 3 800 m n.m. Přesto jsem odpočinutý, jen mě zlobí zažívaní, ale to už je normální. Dáváme si snídani a pořadně se mažeme krémem. Sbalíme stan a předáme bágly nosičům. Mírovi je fajn a Láďa je lepší než večer. Jdeme, dnes už stromy nevidíme. Je to pustá krajina pouze na první pohled. Vegetace je v zavětří balvanů – mechy, alpské květiny a lišejníky, které však rostou i na kamenech. Lišejníky jsou neskutečně barev od bílé, nažloutlé, zelenkavé, červené až po černou. Fotíme tu krásu s pozadím Kilimandžára. Procházíme kolem skalních útvarů a s Jaromírem řešíme cestu na útesy.

Dopoledne je pěkné počasí s nádhernými výhledy, ale po poledni už nás opět dohnala mlha a chlad. Dáváme si oběd. Těžko ho do sebe soukám a pít se mi taky moc nechce, ale přinutím se k tomu. Základem je pít a pít a samozřejmě i dostatek jídla. Sedíme na rozcestí (zhruba 4300 m n. m.) rozhodujeme se jestli jít rovnou do tábora – klesat dolů a přímo do kempu, nebo vyjít do výškového kempu Lava Tower (4600 m n.m.). Rozhodujeme se stoupat. Ztěžka se dáme do pohybu. Jdeme po kamenité alpínské poušti. Jsme v dost husté mlze a viditelnost se každou chvíli mění. Projdeme několik koryt někdy až 5m hlubokých a 10m širokých, které připomínají cesty vzhůru do oblak. V kempu Lava Tower dáváme pauzu. Láďa nevypadá dobře, nám zrovna taky není do skoku. Je opravdu cítit výška. Hůře se dýchá a silně tluče srdce.

Kilimandžáro je nad mlhou, ale je vidět už sněhové pásmo, které začíná zhruba 200m výškových nad námi. Rasta nám vypraví o rychlostních rekordech. Tak se s Jaromírem hecujeme, jestli to nevezmeme rovnou přímo nahoru. Láďa se nám směje, tak si z něj děláme srandu. Tváří se, jako kdybychom ho mučili. Jsou tu nádherné skalní útvary. Hned jsem si připomenul jednu část Dolomit. Odcházíme z kempu šupem dolů, překračujeme další koryta a pomalu klesáme níže. Míjíme alpínské louky porostlé travami. O trochu níže postupujeme lesem obrovských, jak sloup vysokých, starčků a Kilimandžáro. Člověk si připadá, jak v cestě do pravěku. Vše umocňuje mlha. Je tak hutná, že se na nás sráží a jsme celý mokrý. Začíná mi být celkem zle a cítím každý krok při sestupu. Každý krok má ozvěnu až v hlavě.

Cesta je těžká a kamenitá a vede přímo do Barranco kempu (3950 m.n.m.). Nikomu z nás nebylo dobře, tak ani nestavíme stan. Při záklonu je člověk rád, že se u nezamotala hlava. Láďa šel spát, já s Jaromírem si povídáme venku na sedačce a pijeme. Večer ani moc nevtipkujeme. Sledujeme a vyfotíme Kilimandžáro v posledních paprscích slunce. Spočítali jsme si dnešní spotřebu vody a už víme, kde se stala chyba. Málo jsme pili. Po západu slunce začala být zima, tak jdeme radši spát. Jsme ve výšce 3950 m n. m.

4.den

Ráno nás opět budí horkým čajem, po kterém následuje ranní očista. Po snídani sbalíme stan a baťohy. Vyrážíme do Breach wall. Je to nejtěžší část terénu na Kilimandžáru. Jedná se o příkrou stěnu o celkové výšce cca 400m. Přede mnou uklouzne jeden z nosičů v louži a od té doby si dávám pozor. Stěna je mokrá a uklouznutí hrozí na každém kroku. Sem trochu napřed před klukama. Stačí udělat pár rychlých kroků a srdce buší jak o život. Cesta na stěně je ucpaná, lidi se předbíhají, hlavně nosiči předbíhající turisty. Zpětným pohledem je vidět pět nádherných vodopádů a koukám na lidi dole jak na mravence.

Cestou sleduji akrobacii nosičů se svými náklady. Nahoře je krásný výhled do krajiny. Po pauze jdeme zas o trochu níž klikatou cestou. Jdeme dlouhou trasu nahoru a dolu. Napadá mě, že snad oběhneme celou tu horu kolem dokola. Zas mi začíná být zle. Dohnala nás mlha a dáváme si oběd za velkým kamenem na závětrné stěně. S velkou obtíží do sebe nasoukám oběd, pít můžu v klidu. Mám chuť zvracet, bolí mě hlava. Láďovi se spustí krev z nosu. Na Rastovi je vidět, že si dělá starosti a hlídá Láďu. Tak vyrážíme do kopce, viditelnost je mizivá. Pouze když člověk hledá místo na záchod mlha se rozfouká. Jdeme pomalým tempem, dáváme si malé pauzy. Jdeme po kamenech, které vypadají jako destičky.

Konečně vidíme v dáli tábor, vypadá jak orlí hnízdo. Sluníčko opět vyšlo a je zas pohoda. V táboře dlouho hledáme stan, jsme utahaní. Opět nechci ani pít. Je tu krásný výhled, koukáme, jak se odkrývá Mwavenzi, krásná to hora jako v Alpách (5 211 m n. m.). Zlobí mě zase zažívaní, ale ze záchodu je na oplátku krásný výhled. Dohadujeme se, kdy půjdeme nahoru. Láďova teorie byla nakonec správná, že půjdeme o půlnoci. Rasta nám to potvrzuje, že dnes v noci je den výstupu. Láďa si jde odpočinout, každý si připravujeme věci na večer. Po nějaké době také zjišťuji, že už mi je celkem fajn, ale dnes už tady nenaberu moc sil. S Mírou fotím, pak se k nám připojí Láďa a už je hotová večeře. Kilimandžáro už je bez mračků, tak pár fotek a jdeme spát. Spíme v Barafu campu (4550 m n.m.). Dnes se mi těžko usínalo, probudil jsem dokonce nechtěně kluky.

5.den

O půlnoci nás probudil přímo Rasta, takže vstáváme a vylézáme ze stanu do tmy. Dostaneme ještě čaj a sušenky a vyrážíme. Čeká nás velký výškový rozdíl už v tak vysoké nadmořské výšce, bude to těžký den. Celkem se těším, ale nepřipadám si moc při síle. On si člověk v té nadmořské výšce moc neodpočine. Ještě zkontrolovat batohy a můžeme vyrazit cestu do příkrého kopce plného lávového štěrku s velkými balvany.

Máme na hlavě každý čelovku. Je tu kouzelná atmosféra, pohledem dolů vidím mnoho svítících čelovek a rozsvícené město Moshi. Při pohledu vzhůru vidím také malá světélka čelovek a nad sebou krásně svítící hvězdy. Chůze začíná být těžká a srdce bije zrychleně. Prostě chybí kyslík. Vnímám ještě zpívaní afrických průvodců, kteří se tak snaží motivovat své lidi na postupu vzhůru. Po nějaké době už zpěv utichá, vidíme utahané lidi, kteří odpočívají a sedí přímo na cestě a je pracné je obcházet. Dáváme si také pauzy na jídlo a hlavně pití, které nám v PET lahvích zamrzá. Tepová frekvence se nám zvyšuje a tlak v hlavě taky narůstá. Začíná se nám kazit počasí. Fouká silný vítr. Kolem cesty je stále více sněhu a pod nohami se nám občas objeví ledová krusta. Začíná mi být zima od nohou a na obličeji.

Procházíme klikatou cestou mezi balvany, na které usedají stále unavenější lidé. My samozřejmě také. Cítím se dost utahaný, klesá mi sebevědomí. U kluků je to podobné, hlavně u Láďi, který nám poprvé říká, že to chce vzdát. Vyndám termosku z batohu a zjišťuji, že mám pouze horkou vodu místo čaje, ale je taky dobrá. Rasta se o mě začíná bát, prý jsem bílý jak stěna a mám fialové rty. Dávám si medovou tyčinku a naštěstí Láďu přemluvíme k dalšímu postupu. Nad ránem nás začínají zlobit naše čelovky. Pokračujeme dál, ale tempo se snižuje. Začínám tuhnout a promrzat. Už to, co ostatní vidí, já začínám na sobě cítit. Už spolu nemluvíme, není čas ani energie.

Při další z mnoha zastávek se spustila Láďovi krev, rozhodl se, bohužel, skončit. V tu chvíli mi to zrovna moc psychicky nepomůže. Přepadají mě špatné myšlenky, ale naštěstí je vyženu z hlavy. Bereme si od Ládi kameru a dáváme mu termosku s horkou vodou. Ještě si popřejeme dobrou cestu. Láďa odchází dolů s pomocníkem průvodce.

Po hodině dalšího výstupu nevidíme stále vrchol. Rasta nám domlouvá, že se vrátíme až z vrcholu, to znamená, že se už nikdo sám vrátit nemůže. Je to na nás. Buď nikdo, nebo všichni. Rasta nám udá tempo – krátké přestávky s dlouhými úseky chůze. Po půl hodině konečně přestává silně foukat a začíná se rozednívat. Pomáhá to po psychické stránce. Tak šlapeme, vidíme konečně plošinu, odkud se dá fotit východ slunce nad Mwavenzi. Je to nádhera. Rasta mi pomáhá na vyvýšeninu. Vidí, že fyzicky nemohu, ale oči chtějí. Na plošině si zajásám. Vím, že to zvládnu.

Já fotím a Míra natáčí na kameru východ slunce. Po chvíli dál pokračujeme na vrchol, jdeme po sněhu a je vidět do dalekého okolí. Slunce svítí, fotím ledovce a sněžnou planinu a okolí kráteru. Fotím bez rukavice a pomrzá mi spálená ruka. Má neskutečnou červeno-fialovou barvu. Celkem se děsím.

Jdeme dál do kopce a už konečně vidíme vrchol. Na chvíli Jaromírovi utíkám, asi chvilkový psychicky stav, ale za chvíli toho mám dost. Konečně jsme došli na vrchol. Je to tady. Na vrcholu 5 895 m n. m. jsme v 7:25 ráno. Dáme si pár vrcholových fotek a vrcholového panáka. Pobudem tu zhruba 20 minut a jdeme zpátky. Fotím ještě ve sněhové části Kilimandžára a už jen pomalu scházíme. Jdeme zpátky po stejné cestě a konečně vidíme co jsme překonávali. Cesta trvá mnohem kratší dobu. Jdeme do tábora, odkud jsme v noci vyšli. Setkáváme se smutným Láďou a je rád, že jsme to zvládli. Po obědě vycházíme a pokračujeme dál dolů. Jdeme celý zbytek dne do dalšího kempu (3 100 m n. m.). Cesta je tak akorát zralá na vyvrknutí kotníku. Dojdeme až na hranici pralesa. Po večeři domlouváme „úplatek“ pro nosiče a průvodce. Nakonec se domluvíme a jdeme spát.

6.den

Ráno vstáváme na snídani a balíme věci. Dáme s kluky společné foto a jdeme dál. Cesta je mnohem kratší, ale nedá se říct, že schůdná. Dopoledne jsme už byli na hranici parku. Za branou nás čekal odvoz do Arushi.

K závěru sem chtěl říct, že dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.

4. den 7. července – sobota

Znovu sušení * Akční sestup k Dachstein Sudwandhutte * Závěrečná párty u jezírka

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Dále jsme zjistili zajímavou věc – není problém vařit v místnosti s čidly proti požáru. Zcela bez problému jely oba naše vařiče naplno bezmála půl hodiny zahřívajíc naše ešusy plné dobrůtek. Trošku jsme se obávali, že by se naše vysušené boty po spuštění automatického hasicího systému znovu proměnily v gumáky, ale naštěstí jsme se v klidu mohli nabaštit a vychutnat si i kafíčko.

Pro jistotu necháváme na sobě ještě sedáky a jdeme hledat cestu, kudy se přiblížíme k autu, které je kdesi dole na parkovišti na jižním svahu Dachsteinu. Vpředu lanovky je perfektní vyhlídka na okolí, ale opravdu nechápeme, kudy teď máme jít. Vidíme tam dole nějaké kretény, kteří se vynořili z pro nás záhadného místa, ale tama snad nepůjdeme… hledáme tedy cestu, kudy půjdeme my a ejhle – stačí se to k místům, odkud se vynořili ti machři v přilbách a opascích plně obsypanými karabinami… co to má asi znamenat?!?

Blížíme se k okraji skály a… kurva… co to je? Kam to lezeme? Sešup jak prase, natažené ocelové lano, ferraty a adrenalin, který se výstupu na Dachstein nedal přirovnat. Dokud bylo lano, na kterém jsme se jistili úvazem, bylo vše v poho. Horší, když byly úseky, kde bylo lano totálně zasněžené a nedalo se jistit. Taková místa jsme překonávali opravdu raději pomalu a velice opatrně, protože využít služeb místní horské služby, i když jsme je měli předplacené, nechtěl nikdo. Předbíhají nás Češi, v daleko lepší kondičce a výbavě než jsme byli my – ale nebyli tak akční jako my – šli na lehko bez báglů a doporučili nám Lídu odvolat. Ona sněhová pole, kde se nedalo jistit, byla opravdu o hubu.

Lída s Liborem se tedy vrátili a sjeli si celý masiv lanovkou (super zážitek, ale museli si nejdříve vyžebrat pár eur, protože už sami tolik dohromady neměli – 18 Eur/os) a my se pomalu sesouvali do nižších a nižších částí stěny. Sestup na bezpečné místo nám trval asi hodinu. Za sebe můžu říct, že jsem měl ze sestupu opravdu respekt a dával jsem si sakra bacha při každém kroku – na každý krok ale nebylo vidět – padaly nebo mlžily se mě pořád dokola brejle, zároveň mě padal foťák a zacláněl mě při výhledu na železa pode mnou, dále jsem měl krátký úvaz, no – ale dali jsme to všichni. Obrovská zkušenost.

Po serpentýnkách klesáme dál a na chatě Sudwandhutte vyhlašujeme povinnou pivní zastávku. Počasí se konečně při sestupu umoudřilo a světe div se – vynořil se nám i sám veliký Hoher Dachstein. Jediný, kdo ho neviděl, byl Jakub, který si byl zrovna kupovat pohlednici, aby věděl, jak Dachstein vypadá. Telefonem se s Liborem domlouváme, ať jdou s Lídou napřed, že se potkáme až u auta, že se na chatě ještě asi 20min zdržíme. Zdrželi jsme se pak ještě asi hodinu, nádherné výhledy, nechtělo se nám jít dál a opouštět tyto krásné hory…

No nic, hecujeme se, že si při první další zastávce pochutnáme na Studentské pečeti a pokračujeme v klesání. Příroda se neuvěřitelně mění, skalnaté svahy nahrazují pastviny, lesy, dole šumí potok, ke kterému se nezadržitelně blížíme a jak se tak blížíme, cítíme, že i naše expedice se blíží ke svému závěru. Pořád se ještě ohlížíme za nyní již odkrytým Dachsteinem a zastavujeme na občasné fotozastávky. Špičková mj. byla při západu slunce, kdy byl Dachstein neuvěřitelně nasvícen. Kolem 21h jsme konečně u auta, kde nás už netrpělivě očekává Libor s Lídou s načatou čokoládou a připravenou večeří.

Nápady některých členů našeho expedičního týmu spát na zemi před zastávkou autobusu nebo postavit stan na kamenitém parkovišti hned u silnice jsme těžce odsoudili a vyhecovali je na závěrečnou párty u jezírka vzdáleného asi 5 minut odsud. Z Megana z tajné kapsy vytahuju 2 plechovky Krušovic a za pár minut už stavíme stany na krásném zeleném trávníku a užíváme si poslední společné noci v horách. K dokonalosti párty nám chybělo víno a vodní dýmka, věci, které byly ukryté v druhém autě odpočívajícím v Hallstattu. No – nemůže být vše dokonalé.

Dlouho do noci Cody vaří různé dobrůtky a my zalezlí ve stanech spokojeně pozorujeme nádhernou hvězdnou oblohu a koštujeme z Codyho kulinářského umu.

5. den 8. července – neděle

Dopolední rozjímání u jezírka * Přesun do Mikulova * Brno

Poslední noc hodnotím jako nejlepší – opravdu kouzelné prostředí, ráno se opět pochlubil holomek Dachstein – zase nám ukázal to, co jsme zblízka neviděli a proč se sem jednou budeme muset vrátit. Tým A si mohl ještě v klídku polenošit a pospat, zato tým B měl plné ruce práce s balením a s přesunem do Hallstattu, kde bylo zaparkované pólo. Kocháme se, lenošíme, kecáme s turisty, kteří chodí kolem nás, zjišťujeme, že Rakušané jsou docela příjemní lidé.

Při balení stanu došlo k malé tragédii – napnutý stanový prut se vyšvihl a trefil Codyho přímo do levého sklíčka brejlí, které okamžitě prasklo a odlítlo a část skla zůstala Codymu v oku – naštěstí se to vyndalo a je to snad v pořádku, ale mrazilo mě při tom, když jsem to viděl na vlastní oči… fuj!!! Vysedáváme na lavičce ve stínu u jezera a děláme mé anglické testíky a vaříme poslední dávku kávy. Kolem poledního konečně přifrčí zpět Roman, takže nasedáme a vzhůru na Moravu. S týmem B se setkáváme na dálnici směr Vídeň na dohodnuté benzínce. Tým B se ukázal s mírným zpožděním, koupačka v Hallstattu a procházka městem něco zabere.

Tentokrát se nám geniálně povedlo odbočit na tom správném místě a docela snadno jsme se vyhnuli Vídni a za pár hodin už jsme byli na první benzínce v ČR, kde jsme do úplně prázdné nádrže (už jsme fakt jeli jen na výpary) mohli cáknout trochu nafty. Krátká přestávka u Lukášků, kde jsme Peškům otrhali meruňku a za chvilku se už všichni loučíme a přemýšlíme, kam to bude příští rok – ještě pořád máme v záloze Maťák.

Snad už jen poznámka, Libor našel nový zajímavý výjezd z Purkyňové ulice a to od Lukášků doprava – nevím, jak to tam projel, jestli vůbec, od té doby jsem Lídu, Libora ani Codyho zatím neviděl.

Ano, Chimborazo v Ekvádoru je opravdu nejvyšší horou světa. Samozřejmě závisí na metodice, kterou použijeme. Aby vyhrála právě tato hora, musíme její výšku počítat nikoliv od hladiny moře, ale od středu Země. Nachází se totiž skoro na rovníku a tam, jak známo, je země nejmacatější (ve škole se teda říká „na pólech zploštělá“). A to je důvod, proč zrovna tato hora tolik lidí láká.

Riobamba

Vystupuji v Riobambě a nemám ani ponětí, jestli na Chimborazo vylezu. Nemám ani ponětí, jak je od Riobamby daleko. Jako vždycky, na autobusáku odmítám všechny nabídky na taxíka a s batohem vyrážím směrem do centra města. Je šest ráno, po čase tráveném v teplých oblastech Jižní Ameriky a Ekvádoru mi je zde, o pár hodin a pár tisící kilometrů výše od místa, kde jsem do autobusu nastupoval, docela zima. Město se probouzí, pár rozespalců v ponču se plouží do práce. Možná se plouží z fiesty domů, ale neptám se. Hledám levný hotel, kde bych mohl přespat. Mám jakýsi tip na hostal Oasis.

Skvělý hostel Oasis

Z Autobusáku mi to trvá, i s čůrpauzou, asi půl hodiny do centra. Hostal Oasis je nedaleko. Zvoním. Otvírá pán a zve mne dovnitř. Po cestování skrz Peru mne omračuje čistota a pořádek. Na udržované zahradě mne pozoruje lama. Pán mi ukazuje pokoje. Nádherné pokoje, čisté a zařízené. Já už vím, že tohle asi nebude moje cenová skupina. Na své půlroční cestě mám opravdu hodně omezený rozpočet. Pán říká cenu šest dolarů. To sice na daný komfort není zas tak moc, ale i tak si to nemůžu dovolit. Nicméně zkouším mu vysvětlit svoji situaci a domlouváme se na pěti dolarech za noc. Se sprchou a televizí. Je to pořád docela hodně, ale líbí se mi tu a líbí se mi i majitel se svou manželkou. Hodní a sympatičtí lidé. Ochotně mi říkají vše, co vědí o možnostech výstupu na Chimborazo. Není toho zas tak moc.

Možnost jít do nějaké z cestovek zavrhuji rovnou. I když se nejedná o extrémní nebo dlouhý výstup, stále je tu nadmořská výška a možné problémy mých potenciálních společníků. Mám za sebou dlouhou dobu strávenou v nadmořské výšce okolo čtyřech tisíc a nechci riskovat, že se nějakému turistovi, který prostě chce zkusit dobýt Chimborazo, udělá špatně a naše výprava se bude muset vracet. Kromě toho, nechce se mi ani platit docela velká částka za výstup. Úplný sólo taky samozřejmě zavrhuji, nemám ani potřebné vybavení, ani zkušenosti a nemám dokonce ani tolik odvahy, abych šel do hor sám.

Chimborazo nanečisto

Pán z hostelu je tak ochotný, že mne následující den odveze na autobusák, odkud jezdí autobusy okolo parku Chimborazo. Chci se tam jen tak mrknout, jak to vypadá a jak se budu v pěti tisících cítit a tak. Autobus mi zastavuje u odbočky k hoře. Vystupuji a na oněch asi pět kilometrů nasazuji ostré tempo. Po chvilce zvolňuji, protože se mi špatně dýchá. Štěrková cesta se kroutí a neustále mírně stoupá vzhůru. Počasí nic moc, je pod mrakem. Po cestě potkávám vicuně, divokou a přísně chráněnou příbuznou lamy. Vítr foukne správným směrem a přede mnou se vynoří obrovský zasněžený kužel Chimboraza. Zastavuji se a chvíli jen zírám.

Ve výšce přibližně 5000 m n. m. je tzv refugio, taková „salaš“, kde se člověk může ubytovat a upokojit svoje základní potřeby. Slouží to jako jakýsi základní tábor pro výstup. Odtud je to na vrchol asi osm hodin výstupu. Protože se celá cesta jde po sněhu, obvykle se vychází v jedenáct v noci, aby byl sníh tvrdý a výstup bezpečnější. Obvykle se na vrchol dostává v sedm ráno, kdy svítá. Cesta dolů obvykle trvá hodiny čtyři.

Krátký výlet po okolí mne utvrzuje v tom, že s nadmořskou výškou problém nemám. Jediný můj problém jsou peníze. Sbíhám zpět k silnici a nechávám se svézt dolů do Riobamby v nějaké pick-upu, který si najal i s řidičem nějaký bohatší turista než jsem já. Okolí Riobamby je úžasný. Škoda jen, že není hezčí počasí.

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“. Jedeme za ním domů a nastává dlouhé smlouvání, na jehož konci je poloviční cena, než bych zaplatil cestovce, včetně půjčení maček a cepínu, sedáku a lana. Taxikář ovšem trvá na tom, že to bude on, kdo nás nahoru vyveze a že za to chce 10 dolarů. Tohle je neusmlouvatelné, bez něj bych průvodce nenašel. A tak místo autobusu si domlouvám taxík.

Chimborazo výstup

Taxikář se mnou a „mým“ průvodcem vyjede odpoledne nahoru k refugiu. Tam se loučíme a jdeme spát do stanu, nedaleko místa, kde začíná sníh. Stmívá se asi v osm a my jdeme spát. Víme, že vstáváme v deset večer abychom mohli tak v jedenáct vyjít. To se nám daří. Venku už je zima a já jsem tak akorát rozespalý, že mne představa výstupu zrovna vpřed nežene. Průvodce jde pomalu, že si říkám, jestli tam vůbec hodlá dojít. Jak zjišťuji později, on tempo nemění ani o tisíc kilometrů výše, zatímco já spíš postávám, než jdu.

Když půjdete na Chimborazo sami, cesta se hledá lehce – pořád přímo vzhůru. Žádný kličkování, stoupáme skoro po schodech. Odpočinek nepřipadá v úvahu, moje oblečení je spíš „out“ než „outdoor“ a rifle by asi docela rychle navlhly. Nedostatek vzduchu je znát, docela často se zastavuji a čekám na dech. Ke konci výstupu už se zastavuji snad každých deset kroků. Cesta vede strmě vzhůru, jen občas vede velmi strmě, že si pomáháme. Navázaní jsme skoro celou dobu. Po čtyřech hodinách chůze bez přestávky si začínám říkat, že to asi vzdám. Blbě se mi dýchá a je mi kosa. Fouká ledový vítr, který prochází skrz bundu, svetr, triko a tričko až na kůži. O rukách a nohách ani nemluvě. Nedovedu si představit, že jsme teprve v polovině. O hodinu později, když už opravdu nemůžu, průvodce říká, že jsme tu a že jsem dobrý, že jsme to zvládli pouze za pět hodin. Rozhlížím se. Pořád tma jaká by se dala krájet. Nevidím nic a je mi zima. Pokrčím rameny, řeknu „hm, bezva“ a zahajujeme sestup. Svítání nás zastihuje v pěti a půl tisících. Konečně je vidět okolí a já můžu fotit. Děláme i falešnou vrcholovou fotku za pomoci výpravy nějakých Čechů zeměměřičů. Moje měkké pohorky mi při sestupu v mačkách připravují hotové peklo. Přesto se mě průvodce ptá, za kolik bych je prodal. V tu chvíli je prodat nechci, ještě s nimi pár kilometrů plánuji. Za pár let je však nechávám zdarma čističi bot v Buenos Aires.

Po osmé hodině ranní přicházíme zpět ke stanu, balíme a jdeme na silnici. Stopujeme auto, které nás za pár dolarů veze zpět do Riobamby. Loučíme se. Klučina byl príma. Hází si batoh plný různých železných věcí na záda a jde domů. Já jdu zpět do hostalu Oasis.

Loučení s Riobambou

Latinská Amerika, to je těžká práce a divoké oslavy čehokoliv. V Riobambě zrovna slaví něco školáci a tak skrz město projíždí ozdobená auta s hlasitou aparaturou na korbě, následovaná malými tanečníky v různých krojích a maskách. Riobambu opouštím nerad, ale už se těším, co mne čeká v okolí Latacungy.