Hory a pohoří
Ke krajanům do Banátu
Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci
si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření.
Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem
ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným
přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil
čas.
Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.
Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.
Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…
Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.
Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.
Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.
Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).
Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.
S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .
Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.
V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.
Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.
Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.
Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.
Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.
Hory a pohoří
Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy
Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.
Jaký typ dovolené si chcete užít?
Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.
Výběr podle výletů v okolí
Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.
Všímejte si hodnocení ubytování
Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.
Hory a pohoří
PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.
Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.
Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.
Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.
Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.
My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.
Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!
Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.
Hory a pohoří
Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
První pocity z Kosova
Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.
Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani
V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.
Prokleté hory – střecha Kosova
Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.
Na korbě, na traktoru nebo s Enverem
Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.
Království Prokletých hor
Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.
Ptačí výhledy z Djeravice
Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.
Užitečné rady při cestě do Kosova
Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.