Cestovatel a fotograf Martin Loew v listopadu otevírá své další
diashow turné po mnoha českých městech. Tentokrát se bude věnovat
Patagonii – nejjižnějšímu cípu jihoamerického kontinentu. Během
večera plného barevných diapozitivů i autentické patagonské hudby
nabízí Loew více než 2.000 km putování, jež diváky zavede až do
Ohňové země.
Jde o vůbec nejjižnější oblast, kam se lze na celé zeměkouli mimo
Antarktidu vypravit.
Patagonie – „divočina na konci světa“ – je tématem letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Svou nově zpracovanou digitální diashow naplnil obrázky velkolepých hor a divoké patagonské přírody, nabídne však také záběry odlehlých vesnic i jejich svérázných obyvatel. Dobrodružný příběh daleké cesty vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a zážitky dokresluje ukázkami krásné patagonské hudby.
Patagonie – nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu – je doslovným koncem světa. Dál na jih leží již jen zmrzlá Antarktida. Není divu, že při vyslovení jejího tajemně znějícího názvu se rozbuší srdce snad každému, kdo aspoň někdy snil o dobrodružství a dalekých výpravách do neznámých končin. Obtížně dostupná Patagonie jako šipka míří k jihu a na její špici se coby třešnička na dortu vyjímá Ohňová země. Kolem ní kdysi v průlivech dlouho bloudil kapitán Magalhães a jeho námořníci se už domnívali, že dopluli do samotného pekla.
Přitom Patagonie je vysloveným rájem. Rájem divoké přírody a úchvatných horských scenérií. V jejím srdci se jako poklady ukrývají neprostupné pralesy, hluboké fjordy, obrovské ledovce i blankytná jezera. Místní lidé ve svých srdcích také ukrývají svůj poklad: pohodu, srdečnost a životní rovnováhu. Snad pro tu zdejší odlehlost a obrovské vzdálenosti nebo možná proto, že divoké patagonské počasí často překazí lidské plány, všichni si tu udržují záviděníhodný vnitřní klid. Pozitivní energie zde z lidí vyzařuje na dálku. Jakoby nám, návštěvníkům z moderní doby, chtěli ukázat, že život beze spěchu, nervozity a stresu je mnohem krásnější. Je radost se s Patagonií setkat.
Věřím, že krásu i pohodu Patagonie se mi do diashow podařilo uložit tak, aby si ji diváci mohli během představení naplno užívat zve na své promítání cestovatel Martin Loew.
Program celého diashow turné „Patagonie“
2.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
3.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
14.11. Po – Teplice, Dům kultury – 19:00
15.11. Út – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
17.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
18.11. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
21.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
23.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
24.11. Čt – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
25.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
28.11. Po – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
29.11. Út – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
30.11. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
1.12. Čt – Olomouc, U-klub – 19:00
2.12. Pá – Ostrava, Kino Vesmír – 18:00
6.12. Út – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
7.12. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
19.1.2012 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
23.1.2012 Po – Hradec Králové, Adalbertinum – 18:00
Divočina na konci světa.
Patagonie – „divočina na konci světa“ – je tématem letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Svou nově zpracovanou digitální diashow naplnil obrázky velkolepých hor a divoké patagonské přírody, nabídne však také záběry odlehlých vesnic i jejich svérázných obyvatel. Dobrodružný příběh daleké cesty vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a zážitky dokresluje ukázkami krásné patagonské hudby.
Patagonie – nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu – je doslovným koncem světa. Dál na jih leží již jen zmrzlá Antarktida. Není divu, že při vyslovení jejího tajemně znějícího názvu se rozbuší srdce snad každému, kdo aspoň někdy snil o dobrodružství a dalekých výpravách do neznámých končin. Obtížně dostupná Patagonie jako šipka míří k jihu a na její špici se coby třešnička na dortu vyjímá Ohňová země. Kolem ní kdysi v průlivech dlouho bloudil kapitán Magalhães a jeho námořníci se už domnívali, že dopluli do samotného pekla.
Přitom Patagonie je vysloveným rájem. Rájem divoké přírody a úchvatných horských scenérií. V jejím srdci se jako poklady ukrývají neprostupné pralesy, hluboké fjordy, obrovské ledovce i blankytná jezera. Místní lidé ve svých srdcích také ukrývají svůj poklad: pohodu, srdečnost a životní rovnováhu. Snad pro tu zdejší odlehlost a obrovské vzdálenosti nebo možná proto, že divoké patagonské počasí často překazí lidské plány, všichni si tu udržují záviděníhodný vnitřní klid. Pozitivní energie zde z lidí vyzařuje na dálku. Jakoby nám, návštěvníkům z moderní doby, chtěli ukázat, že život beze spěchu, nervozity a stresu je mnohem krásnější. Je radost se s Patagonií setkat.
Věřím, že krásu i pohodu Patagonie se mi do diashow podařilo uložit tak, aby si ji diváci mohli během představení naplno užívat zve na své promítání cestovatel Martin Loew.
Program celého diashow turné „Patagonie“
2.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
3.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
14.11. Po – Teplice, Dům kultury – 19:00
15.11. Út – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
17.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
18.11. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
21.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
23.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
24.11. Čt – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
25.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
28.11. Po – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
29.11. Út – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
30.11. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
1.12. Čt – Olomouc, U-klub – 19:00
2.12. Pá – Ostrava, Kino Vesmír – 18:00
6.12. Út – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
7.12. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
19.1.2012 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
23.1.2012 Po – Hradec Králové, Adalbertinum – 18:00
Martin Loew: „Vycházející slunce ozařuje vrcholky skalních věží Torres del Paine ve stejnojmenném národním parku v Chile“
Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba
lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst!
Zell am See/Kaprun nabízí mnohem víc
Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.
Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.
Novinka na ledovci Kitzsteinhorn
Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.
Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.
Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.
Zell am See/Kaprun nabízí mnohem víc
Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.
Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.
Novinka na ledovci Kitzsteinhorn
Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.
Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.
Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a
údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního
města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu
špíny.
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na
brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival
Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů
světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat
svět a cestovat.
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.
Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.
Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.
Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA
Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“
I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.
Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.
Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.
Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA
Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního
dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních
končetin.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktivnějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.
Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.
Oťukávačka terénu
Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.
Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.
V basecampu
Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.
Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.
Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.
Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.
Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.
Jdeme na to!
Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.
Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.
500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.
Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.
Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.
Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.
I letos budou v Brně na Masarykově univerzitě Cestovatelské
středy.
Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.
Láká vás přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře,
temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Díky
síti nouzových nocovišť můžete legálně přespat přímo v srdci
šumavských lesů.
Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.
Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.
Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.
Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.
Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsumava.cz/…a-nocoviste/
Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.
Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.
Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.
Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.
Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsumava.cz/…a-nocoviste/
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na
úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna
komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To
jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko
Břeclavi.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.
Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.
Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.
Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.
Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.
Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní,
projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat
energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás
nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku.
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.
Nejprve Hamerský potok
Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.
Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.
Nejkrásnější naučná stezka
My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.
Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.
Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.
Divoká řeka Vydra
Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.
A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“
Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.
Nejprve Hamerský potok
Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.
Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.
Nejkrásnější naučná stezka
My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.
Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.
Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.
Divoká řeka Vydra
Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.
A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“
Na hodně lidí působí megality magickým dojmem a to především
v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů
v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří
necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů.
Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.
Ile d´Arz a Ile aux Moines
Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.
Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.
Tisíce menhirů v Carnacu
Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.
Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.
Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.
Ile d´Arz a Ile aux Moines
Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.
Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.
Tisíce menhirů v Carnacu
Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.
Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.
