Inca Trail – Cesta Inků na Machu Picchu

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky
v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále
o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného
města civilizace Inků, na Machu Picchu.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Křížem krážem, údolím říčky Saalbach

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě
nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie
skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.

Sabalan: do výšky Mt. Blancu

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan.
Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před
10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně
jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.


Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.


Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.


Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.


Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.


Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.


V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.


Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.


Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.


Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.


Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.


Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.


V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Tip na knihu: Legenda H+Z

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti
díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou
podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je
uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T
87.

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta


Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.


S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta


Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.


S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.

Neprávem opomíjená Uruguay

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní
Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí
steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli
„Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce
nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije


Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.


Pláže, pláže a zase pláže


Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.


Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.


Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.


Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije


Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.


Pláže, pláže a zase pláže


Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.


Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.


Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.


Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Schladming, aneb živoucí legenda

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá
až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní
středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná
o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a
v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa
v alpském lyžování 2013.

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.

Zážitek na čtyřech vrcholcích

Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.


Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.

Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.

Co Schladming nabízí?

Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.


Ski Amadé, lyžařské nebe

Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.

Zázemí, které vás rozmazlí

Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.


Novinky, které potěší

Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.

Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.

Zážitek na čtyřech vrcholcích

Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.


Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.

Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.

Co Schladming nabízí?

Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.


Ski Amadé, lyžařské nebe

Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.

Zázemí, které vás rozmazlí

Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.


Novinky, které potěší

Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.

Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.

Indonésie: Každý den plný zážitků

Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si
vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval
Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly.
Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi
žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.

Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.


Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?

Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.

Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.

Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?

Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.

Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.

„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.


Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.

Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?

Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.

Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?

První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.


Co si Indonésané myslí o ČR?

Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.

Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?

Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.

Co si z této země odnášíš?

Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.


Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.


Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?

Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.

Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.

Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?

Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.

Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.

„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.


Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.

Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?

Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.

Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?

První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.


Co si Indonésané myslí o ČR?

Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.

Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?

Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.

Co si z této země odnášíš?

Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.


Mölltal začíná zbrojit

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu
svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či
Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?


Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.

Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.


Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.

Co přináší letošní sezóna?

Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.

Ubytování

Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.


Vlastní zkušenosti

Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.

Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.

Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.

Do Mölltalu s CK PUXtravel

Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?


Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.

Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.


Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.

Co přináší letošní sezóna?

Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.

Ubytování

Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.


Vlastní zkušenosti

Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.

Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.

Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.

Do Mölltalu s CK PUXtravel

Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.

Nassfeld – korunovaný král z Korutan

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící
v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané
považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť
během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do
nového hávu.

Druhé nejlepší středisko v očích Rakušanů

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do nového hávu.


Více než 110 km sjezdových tratí všech obtížností, které se neustále střídají a umožňují tak vyžití lyžařům expertům, ale i začátečníkům. Hned ze startu vás jistě nadchne dlouhá lanovka Millenium-Express, ze které je krásný výhled. Ta lyžaře vyváží z městečka Tröplach (600 m. n. m.) na vrchol Madritsche, jehož výška dosahuje téměř 2000 metrů. U nástupní stanice této lanovky najdete úschovnu lyží, která je k dispozici návštěvníkům resortu zcela zdarma. Právě sem vede známá 7,5 km dlouhá červená sjezdovka. Ve skimapě ji hledejte pod jménem Carnia.

Nassfeld nejsou jen upravené sjezdovky

Během vašeho lyžování nezapomeňte na odpočinek. Dobrou alternativou lyžování je zábavní park, nacházející se v mezistanici lanovky Millenium Express. Pro malé i velké návštěvníky je zde při-praveno velké množství atrakcí, které vás jistě pobaví.

Přijeli jste do Nassfeldu s malými dětmi? Pak jste tu správně. Nassfeld totiž patří mezi „baby frien-dly“ resorty, tedy střediska přátelská k dětem. Pro nejmenší lyžaře je kromě mnoha cvičných vleků a lyžařské školy připraven i dětský zimní zábavní park. Pouze počítejte s tím, že z tohoto parku se vám vaše ratolest bude těžko dostávat. V případě nepřízně počasí máte možnost děti zanechat v BOBO´s mini clubu, který je jakousi dětskou školkou, ve které se vyškolený personál stará o děti ve věku 3 – 5 let. Nasfeld jednoduše uspokojí i ty nejnáročnější dětské návštěvníky.


Formule 1 na svazích

Díky vynikajícímu zázemí, které korutanský král nabízí, se budete cítit jako piloti Formule 1. Veškerý potřebný servis najdete přímo na svazích. Půjčovny lyžařského vybavení a skiservisy za velmi příz-nivé ceny. Úschovny zdarma, dostatek restaurací a barů, které poskytnou střechu nad hlavou při špatném počasí. A to není vše! Nebydlíte přímo u nástupních stanic lanovek v údolí? Bydlíte stranou od tohoto střediska? Nevadí! Nassfeld totiž zajišťuje svoz turistů z celého regionu. Můžete si být téměř jisti, že nedaleko vašeho ubytování bude situována zastávka skibusu. Takže auta nechte pěkně odpočívat u penzionu a vyrazte do resortu skibusem. Je zdarma v ceně permanentky. A aspoň si řidiči budou moci dát i nějaké to dobré pšeničné pivo.

Jak zde ušetřit na ubytování

Nejblíže položeným městečkem je Tröpolach. Právě z tohoto městečka vede zmíněná lanovka Millenium Express. Díky skibusům se však doporučuje heldat si ubytování ve vzdálenějších obcích a městečkách. Je tomu tak proto, že s rostoucí vzdáleností od Nassfeldu klesá i cena ubytování. A poměrně výrazně. Nejčastěji jsou k dispozici ubytovací kapacity v městečku Rattendorf a Podlading, které jsou od lanovek vzdáleny přibližně 2 km. Dále to je například cca 15 km vzdálený Presseger. Jak vidíte možností ubytování je skutečně spousta, takže není důvod se za každou cenu cpát do Tröpolachu – hlavního centra, když lze ušetřit, bydlet trošku dál a dojíždět skibusem.


Akce během roku

Aby toho nebylo málo, nassfeld nabízí jako třešničku na dortu hned několik lákavých akcí, které se zde konají během celé lyžařské sezóny. Třeba vás některá z nich zaujme a vy jí přizpůsobíte výběr termínu své dovolené.

Sezóna v Nassfeldu začíná začátkem prosince, stejně jako ve většině středisek, které nedisponují ledovcem. Nassfeld spouští vleky 3. 12. kdy je na svazích oficiální skiopening, během kterého se můžete těšit na spoustu open-air koncertů, nebo na akční ceny v barech a restauracích. Velkým tahákem kromě doprovodného programu jsou skipasy za mimosezóní ceny. Jedná se o tradiční svátek lyžování na začátek sezóny. 8. – 11. 12. je v Nassfeldu organizován největší studentský skiopening v Evropě, který si během několika let získal mnoho věrných návštěvníků. Další zajímavou akcí v resortu jsou každoročně pořádané Sněhulákové slavnosti konané 1., 8. a 15. 2. 2012. Slavnosti se konají na zámečku Lerchenhof v Hermagoru/Möschachu. Kromě stavby obřího sněhuláka na vás čeká živá hudba a spousta místních specialit. Celý festival je ukončen pompézním ohňostrojem.

Do Nassfeldu s CK PUXtravel

Jak vidíte, sezóna v Nassfeldu je skutečně bohatá, tak neváhejte a vyrazte třeba s cestovní kanceláří PUXtravel vstříc zimním radovánkám za korutanským králem. CK PUXtravel – specialista na zimní zájezdy nabízí ubytování v Nassfeldu v apartmánech od 470 Kč/osobu na noc. Vybrat si můžete hned z šesti ubytovacích kapacit. K dispozici jsou jak apartmány, tak pension. O výhodnosti nabídky se můžete sami přesvědčit na www.PUXtravel.cz.

Druhé nejlepší středisko v očích Rakušanů

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do nového hávu.


Více než 110 km sjezdových tratí všech obtížností, které se neustále střídají a umožňují tak vyžití lyžařům expertům, ale i začátečníkům. Hned ze startu vás jistě nadchne dlouhá lanovka Millenium-Express, ze které je krásný výhled. Ta lyžaře vyváží z městečka Tröplach (600 m. n. m.) na vrchol Madritsche, jehož výška dosahuje téměř 2000 metrů. U nástupní stanice této lanovky najdete úschovnu lyží, která je k dispozici návštěvníkům resortu zcela zdarma. Právě sem vede známá 7,5 km dlouhá červená sjezdovka. Ve skimapě ji hledejte pod jménem Carnia.

Nassfeld nejsou jen upravené sjezdovky

Během vašeho lyžování nezapomeňte na odpočinek. Dobrou alternativou lyžování je zábavní park, nacházející se v mezistanici lanovky Millenium Express. Pro malé i velké návštěvníky je zde při-praveno velké množství atrakcí, které vás jistě pobaví.

Přijeli jste do Nassfeldu s malými dětmi? Pak jste tu správně. Nassfeld totiž patří mezi „baby frien-dly“ resorty, tedy střediska přátelská k dětem. Pro nejmenší lyžaře je kromě mnoha cvičných vleků a lyžařské školy připraven i dětský zimní zábavní park. Pouze počítejte s tím, že z tohoto parku se vám vaše ratolest bude těžko dostávat. V případě nepřízně počasí máte možnost děti zanechat v BOBO´s mini clubu, který je jakousi dětskou školkou, ve které se vyškolený personál stará o děti ve věku 3 – 5 let. Nasfeld jednoduše uspokojí i ty nejnáročnější dětské návštěvníky.


Formule 1 na svazích

Díky vynikajícímu zázemí, které korutanský král nabízí, se budete cítit jako piloti Formule 1. Veškerý potřebný servis najdete přímo na svazích. Půjčovny lyžařského vybavení a skiservisy za velmi příz-nivé ceny. Úschovny zdarma, dostatek restaurací a barů, které poskytnou střechu nad hlavou při špatném počasí. A to není vše! Nebydlíte přímo u nástupních stanic lanovek v údolí? Bydlíte stranou od tohoto střediska? Nevadí! Nassfeld totiž zajišťuje svoz turistů z celého regionu. Můžete si být téměř jisti, že nedaleko vašeho ubytování bude situována zastávka skibusu. Takže auta nechte pěkně odpočívat u penzionu a vyrazte do resortu skibusem. Je zdarma v ceně permanentky. A aspoň si řidiči budou moci dát i nějaké to dobré pšeničné pivo.

Jak zde ušetřit na ubytování

Nejblíže položeným městečkem je Tröpolach. Právě z tohoto městečka vede zmíněná lanovka Millenium Express. Díky skibusům se však doporučuje heldat si ubytování ve vzdálenějších obcích a městečkách. Je tomu tak proto, že s rostoucí vzdáleností od Nassfeldu klesá i cena ubytování. A poměrně výrazně. Nejčastěji jsou k dispozici ubytovací kapacity v městečku Rattendorf a Podlading, které jsou od lanovek vzdáleny přibližně 2 km. Dále to je například cca 15 km vzdálený Presseger. Jak vidíte možností ubytování je skutečně spousta, takže není důvod se za každou cenu cpát do Tröpolachu – hlavního centra, když lze ušetřit, bydlet trošku dál a dojíždět skibusem.


Akce během roku

Aby toho nebylo málo, nassfeld nabízí jako třešničku na dortu hned několik lákavých akcí, které se zde konají během celé lyžařské sezóny. Třeba vás některá z nich zaujme a vy jí přizpůsobíte výběr termínu své dovolené.

Sezóna v Nassfeldu začíná začátkem prosince, stejně jako ve většině středisek, které nedisponují ledovcem. Nassfeld spouští vleky 3. 12. kdy je na svazích oficiální skiopening, během kterého se můžete těšit na spoustu open-air koncertů, nebo na akční ceny v barech a restauracích. Velkým tahákem kromě doprovodného programu jsou skipasy za mimosezóní ceny. Jedná se o tradiční svátek lyžování na začátek sezóny. 8. – 11. 12. je v Nassfeldu organizován největší studentský skiopening v Evropě, který si během několika let získal mnoho věrných návštěvníků. Další zajímavou akcí v resortu jsou každoročně pořádané Sněhulákové slavnosti konané 1., 8. a 15. 2. 2012. Slavnosti se konají na zámečku Lerchenhof v Hermagoru/Möschachu. Kromě stavby obřího sněhuláka na vás čeká živá hudba a spousta místních specialit. Celý festival je ukončen pompézním ohňostrojem.

Do Nassfeldu s CK PUXtravel

Jak vidíte, sezóna v Nassfeldu je skutečně bohatá, tak neváhejte a vyrazte třeba s cestovní kanceláří PUXtravel vstříc zimním radovánkám za korutanským králem. CK PUXtravel – specialista na zimní zájezdy nabízí ubytování v Nassfeldu v apartmánech od 470 Kč/osobu na noc. Vybrat si můžete hned z šesti ubytovacích kapacit. K dispozici jsou jak apartmány, tak pension. O výhodnosti nabídky se můžete sami přesvědčit na www.PUXtravel.cz.

Svanetie – budoucnost turismu na Kavkaze

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější,
dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Svanové žijí sice
již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ
s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam
dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.