Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.

Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.

Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.

Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.

Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal

Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.

Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.

Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.

Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.

Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal

Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.