Cestopis Tři bratři nabízí poutavý lidský příběh plný silných zážitků.

Uchopit roční cestování kolem světa přitažlivou a čtenářsky atraktivní formou může být pěkně těžké. Své o tom ví nejeden pisatel světoběžník. Že se ale naopak roční vyprávění o cestovatelské pouti dá chytit za nesmírně zajímavý konec, dokazuje právě vydaná kniha Tři bratři v cizích světech od bratrů Diblíků.

Karel, Jan a Petr Diblíkovi, rodáci z východočeské Chocně ve věku 24, 22 a 19 let, zdaleka nebyli profesionální cestovatelé, když se na svou roční cestu kolem světa vydali. A co víc, nejeli ani všichni tři najednou – nejmladší Petr za bratry dorazil teprve na druhou polovinu cesty. Je velmi zajímavé v celém příběhu sledovat právě provázanost rodinných a zejména vzájemných bratrských vazeb. Silné sourozenecké pouto zdatně pomáhá překonávat vyhrocené situace a různé zátěžové zkoušky, které na cestě po Asii, Tichomoří, Austrálii a Americe bratři potkávají a poutavý příběh tak ještě zesiluje.

Jednotlivé kapitoly knihy tvoří postupně navštívené země. Kromě přehledného členění ocení zvídavý čtenář také ke každé zemi vybraná slova, která tvoří chytlavou mozaiku úvodních stran kapitol. Nevšední zážitky z dálek vhodně doplňují černobílé fotografie. Nejlépe ale představu čtenář získá ze samotného psaného příběhu. Autoři jej totiž vhodně staví nejen na zážitcích z cesty samotné, ale také na odpovědích k otázce „jak žijete a pracujete“, kterou si bratři vymezili už před začátkem jako jeden z cestovatelských cílů a pečlivě se jí drží po celou dobu.

Umně vyprávěný a stále plynoucí příběh autoři doplňují o reálie dané země, stejně tak nechybí ani porovnání s Českem a středoevropskými zvyklostmi. Ty se totiž od těch v Japonsku, Malajsii, Singapuru, na Kostarice, Guatemale a jiných mnohdy podstatně liší. Čtenář se ale díky těmto porovnáním neztratí a naopak se jednoduchou a příjemnou formou obohatí o zajímavosti z odlišných koutů planety.

Dobrý a nadšený vypravěčský cit plný elánu, nepřeberné množství zážitků a ještě více silných setkání s domorodci tvoří z knihy Tři bratři čtenářsky atraktivní publikaci, a to i pro zkušené cestovatele. Vděčně okoření běžný den a dokáže nabourat zažité představy a stereotypy, které o některých zemích můžeme mít. Řekněte sami – věděli jste, že zatímco v Česku návštěvu nejspíš pozveme „na jedno“ nebo „na skleničku“, v Guatemale za vás místo toho zaplatí vstupné do parku? Proč, to už zjistíte sami v řádcích vyprávění Tří bratrů.

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.

Jako na perském bazaru

V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.

Na návštěvě v íránské rodině

Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.

Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“

O autorech, jejich cestě kolem světa a knize

Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu a Íránu, nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.

Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.

Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reflektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

{{reklama()}}

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

{{reklama()}}