Málo míst na světě přitahuje dobrodruhy a milovníky divočiny tak jako Kamčatka. Divoký kraj daleko na východě Sibiře – poloostrov sopek, který je tak odlehlý a izolovaný, jakoby to byl ostrov.

Kamčatka je země málo obydlená: divokou zelenou tajgou se potulují hnědí medvědi a řeky jsou plné lososů. Kdo však chce Kamčatku poznat zblízka, musí se vyzbrojit velkým odhodláním a připravit se na nečekaná dobrodružství.

Kamčatka navíc patří mezi nejaktivnější vulkanické oblasti světa: Leží tu desítky činných sopek. Jejich špičaté kužely ční impozantně nad krajinu, vypouštějíce sloupce hustého dýmu. „Když jsme po dvoudenní jízdě těžkým terénním náklaďákem zapadli na úpatí sopky Tolbačik do hlubokého řídkého bahna, vypadalo to beznadějně. V podmáčené tajze se na nás okamžitě vrhly miliony komárů a auto se nedařilo vyprostit ani pomocí motorového navijáku. Vždy, když řidič pracně připevnil ocelové lano k některému ze stromů v okolí a zapnul motor, vytrhlo to strom i s kořeny, ale auto se ani nepohnulo. Ještě, že ruský člověk se jen tak nevzdává. Vyvrátili jsme sice čtyři stromy, ale pátý vydržel a my mohli po náročném boji s bažinou pokračovat… Pozdě odpoledne jsme rozbili tábor v oblasti sopečného prachu na svahu vulkánu. Po vyčerpávajícím pěším výstupu jsme pak konečně další den dosáhli okraje vrcholového kráteru a pohlédli do obřího jícnu jedné z nejaktivnějších kamčatských sopek – Ploského Tolbačiku.“, vzpomíná na nejzajímavější okamžiky své cesty Martin Loew.

Kamčatka je magická země. Její sopky jak divotvorné hrnce občas chrlí lávu, popel a dým, ale zároveň pod svou pokličkou dokáží uvařit tak velkolepé scenérie, jaké si vůbec příroda dokáže představit.

„Chci vás tímto pozvat na nejmodernější multimediální show, tvořenou stovkami fotek, hudbou, filmovými záběry, ale především mým živým vyprávěním.“ uzavírá pozvánku cestovatel Martin Loew.

Island jako „horkou zemi s ledovou tváří“ představuje během letošního podzimního turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Při multimediálních živě komentovaných projekcích vypráví Loew poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i zážitků z pusté, ale čarovně krásné země Islandu. Termíny všech diashow, fotky i cestopis najdete na internetových stránkách autora www.promitani.cz

Island je fascinující ostrov. Vlivem rozpínání dvou zemských desek mezi Evropou a Amerikou se doslova trhá na půl a z hloubi země pod ním se dostává k povrchu žhavé magma. Proto je Island krajem sopek, horkých gejzírů, termálních potoků a koupališť i neuvěřitelně barevných hor. Zároveň se Island dotýká severního polárního kruhu a to z něj činí ostrov mocných ledovců, drsného počasí i pustého a lidu-prázdného vnitrozemí.

O nové diashow Martin Loew říká:

Během mého celovečerního promítání provedu diváky nejen po tradiční okružní cestě kolem Islandu, kde uvidíme množství mohutných vodopádů či divoké útesy s roztomilými ptáky papuchalky. Diashow nás zavede také do vnitrozemí ostrova, protože tam se ukrývá to nejzajímavější. V nitru Islandu se projdeme podél řeky v ledové jeskyni pod největším evropským ledovcem Vatnajökull, zjistíme, jaký nocleh lze zažít při stanování na horké islandské zemi nebo dokonce i to, jak osvěží koupel přímo v kráteru sopky Askja.

Island nabízí skutečně netušené zážitky a také zcela neuvěřitelně vypadající přírodní scenérie. Ti, kteří chtějí objevovat tajemství tohoto severského klenotu, ovšem musí být připraveni na islandské počasí. To je bude vydatně zavlažovat, profukovat a někdy až mrazit. Všechny útrapy však stojí za to!

Jak Islanďané říkají – špatné počasí neexistuje. To jen někteří lidé mají špatné oblečení.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?

Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.

Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.

„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?

Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.

Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.

„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.