Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktiv­nějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Oťukávačka terénu

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

V basecampu

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.

Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.

Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.

Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

Jdeme na to!

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.

Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.

500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Proti proudu komerce

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.

Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktiv­nějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Oťukávačka terénu

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

V basecampu

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.

Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.

Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.

Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

Jdeme na to!

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.

Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.

500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Proti proudu komerce

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.