Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní.
Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom
dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude
pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas . Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas . Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl
vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato
hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého
pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.
Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.
Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.
Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.
Norské bohatství
Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.
Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.
Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolenhytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.
Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem
Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.
Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.
Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.
Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.
Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.
Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.
Norské bohatství
Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.
Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.
Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolenhytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.
Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem
Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.
Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.
Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.
Mayové – tajemný národ, podle jehož předpovědi přijde v roce
2012 konec světa, národ, který v džunglích na poloostrově
Yucatán vystavěl ohromné chrámy. Ty cestovatelům berou dech ještě dnes,
když se jako tiší svědci dávných časů vynoří z dusného přítmí
džungle.
Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.
Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.
V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.
Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.
V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.
Konec světa v roce 2012?
Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“
Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…
Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika
Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.
Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.
Pro ESO Travel Lucie Štěrbová
Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.
Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.
V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.
Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.
V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.
Konec světa v roce 2012?
Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“
Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…
Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika
Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.
Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.
Pro ESO Travel Lucie Štěrbová
Další z historických památek v komplexu Chichén Itzá
Guvernérský palác v Uxmalu
Kukulkánova pyramida je perfektně řemeslnicky zpracovaná a navíc inspirovaná astrologickými jevy
Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod
ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož
výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku
v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před
vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami.
Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud
nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných
zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si
do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.
Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.
Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.
Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.
{{reklama()}}
Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.
Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.
První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.
Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.
Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.
Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.
V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.
Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.
Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice
Ti, kteří si prohlídku zámku z dětských let pamatují jako pochod ve filcových papučích skrz nekonečné sály pod dohledem průvodce, jehož výklad ve třetí komnatě pomalu přestáváte vnímat, budou na zámku v Letovicích překvapeni. Průvodkyně podá výklad na nádvoří před vstupem do zámku a dál už jdete bludištěm zámeckých komnat sami. Narozdíl od jiných zámků se zde můžete zdržet jak dlouho chcete a pokud nic nezničíte, můžete si po libosti vyzkoušet některý z nesčetných zámeckých klavírů, listovat v knihách ze zámeckých knihoven, či si do sytosti užít výhledu z balkónu v nejvyšším patře.
Že se vám to nezdá? Že tušíte nějaké ale? Máte pravdu.
{{reklama()}}
Zámek na kopci nad městečkem svítí do kraje čerstvě opravenou fasádou. V parku, který ho obklopuje, je vzorně posekaná tráva. Plot zámeckého parku by si zasloužil vyměnit. Budovy koníren a jízdáren naléhavě volají po rekonstrukci. Stav, který je více či méně běžný i na ostatních památkách. Překvapení vás čeká uvnitř.
Prohlídka začíná ve vinném sklepě jako stvořeném pro podzimní posezení s větší partou přátel. Hned v sousedním sklepení se nachází středověká mučírna s hladomornou, odkud se ozývá děsivé kvílení a skřeky. V morbidních aranžích se tu setkávají figuríny katů i vyslýchaných, vycpanina vypelichaného dravce s mučícími nástroji, starou lucernou a plechovým nočníkem. Z koutů koukají již poněkud nazelenalé zazděné ženštiny. Atmosféra jako z béčkového hororu. Kdo chce, může tu strávit noc.
První zmínky o tvrzi v Letovicích pocházejí z roku 1250 až 1274. Písemně je zdejší hrad zaznamenán v roce 1360. Na počátku 15. století hrad zničili husité. V druhé polovině 15. století byl hrad obnoven. Ve druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy interiéru a opevnění. Za třicetileté války, roku 1643 hrad dobyli Švédové. Na konci 17. století bylo jádro hradu přestavěno na raně barokní zámek. V roce 1724 zámek i okolní městečko vyhořely. Úpravy pokračovaly i po požáru. V roce 1820 získal zámek současný vzhled díky empírovým a pseudogotickým úpravám. Současně byly dostavěny konírny a jízdárny. V letech 1881 – 1885 byl okolo zámku vybudován anglický park. Po roce 1945 byl zámek převeden do majetku MěNV Letovice. Po roce 1989 byl v restituci jako naprosto zdevastovaný vrácen hraběti Kálnokymu. Od roku 2004 začalo město společně s majitelem investovat do statického zajištění a sanace sklepení a jízdáren. Rovněž proběhla úprava zámeckého parku. V roce 2004 byl zámek prodán Bohumilu Vavříčkovi, který pokračuje v jeho rekonstrukci.
Interiéry zámku ostře kontrastují s perfektně opravenou fasádou. Bludištěm vás vedou šipky střídavě natištěné na papíře a místy natvrdo načmárané barvou přímo na zdi. Prakticky po celou dobu prohlídky se pohybujete po staveništi mezi panoptikálně naaranžovanou zaprášenou starožitnou veteší. V malebných obrazech se tu setkává nekonečné množství starých klavírů, vypelichaných vycpanin, školních nástěnných obrazů. V zámecké obrazárně najdete portréty prezidentů a stěny obložené diplomy dávno zapomenutých brigád socialistické práce. Schodiště zdobí starý Mercedes. Nikoli auto, ale psací stroj stejné značky, který tu ještě s několika dalšími nahrazuje sochy. Staré křeslo láká k posezení za šicím strojem, nad marxistickým spiskem kouká ze zdi svazek drátů… Zkrátka atmosféra jak ze šíleného snu. Živě jsem si dokázal představit, že by se tu natáčel nějaký pěkný zombie horror ve stylu Choking hazard. Na konci prohlídky se najednou přenesete do jiného světa. Projdete několika čerstvě opravenými místnostmi a sejdete točitým schodištěm do naparáděné restaurace, která byla vybudována v bývalé konírně.
Cílem prohlídky je ukázat, jak postupuje rekonstrukce zámku, který se před úplnou zkázou podařilo zachránit málem v hodině dvanácté. Po roce 1945, kdy byl zabaven pánům z Kálnoky, sloužil zámek všem možným účelům. Postupně zde byly kanceláře, úřednické byty a dokonce sklady státního statku či armády. O zámek se celá léta nikdo nestaral, takže postupně chátral, až se nakonec v některých místnostech propadly stropy.
Původní majitel Alexander Kálnoky, jemuž byl zámek vrácen v restituci, si s objektem nevěděl rady. Náklady na opravu odhadovali odborníci na 1,5 miliardy korun. V roce 2005 jej prodal starožitníkovi Bohumilu Vavříčkovi. Ten zvládl nejnutnější opravu památky za 30 milionů. V roce 2008 jej pak zpřístupnil veřejnosti. V roce 2008 zámek také získal ocenění jako nejlépe opravená památka v Jihomoravském kraji.
V současné době zámek nabízí kromě netradičních prohlídek možnost pronájmu některých prostor, přespání v hladomorně a uspořádání svatebního obřadu včetně pronájmu novomanželského apartmá. Kromě toho tu najdete starožitnictví a každou první neděli v měsíci se zde konají burzy starožitností.
Výtěžek chce majitel postupně investovat do opravy zámku, takže postupně bude ubývat nesporně originálních expozic a v budoucnosti pravděpodobně budou veřejnosti přístupné pouze některé prostory. Kromě zámku by měly být opravené i další objekty. V bývalé letní a zimní jízdárně by mělo vzniknout muzeum zemědělské techniky, jehož zárodky se zde nacházejí prozatím ve stavu dosti podobném, jako většina zámeckých interiérů.
Aktuální informace o prohlídkách i dění na zámku najdete na stránkách Zámek Letovice
Blýskání na lepší časy. Takto nějak by měly vypadat opravené interiéry. Pro zatím je tu obřadní síň a novomanželské apartmá. Zámek si musí na opravy alespoň z části vydělat.
V některých místnostech se zachovaly původní malované trámy.
Ušili to na nás …
Za statické zajištění a opravu exteriérů získal zámek v roce 2008 ocenění jako nejlépe opravená památka Jihomoravského kraje.
Je libo strávit noc v zámecké mučírně? V Letovicích je to možné.
Je libo strávit noc v zámecké mučírně? V Letovicích je to možné.
Je libo strávit noc v zámecké mučírně? V Letovicích je to možné.
Mercedes úřední…
Flotila psacích strojů jako sochy na schodišti…
Klid spícího střeží suita svatých a strážných andělů … Na hromadách jsou naskládané nové parkety určené do interiérů.
Prezident Havel dostal kdyzsi pro rychlejší pohyb po hradních chodbách koloběžku. Tady se můžete projet na kole…
Za filizofickým dílem koukají ze zdí dráty nové elektroinstalace.
V zámku se propadly stropy. V některých místnostech jsou nové železné stropní překlady.
Račte usednout do křesla za šicí stroj …
I přes rozsáhlou opravu se stále ještě najdou na stropě horního patra místa, kde rostou houby…
Za statické zajištění a opravu exteriérů získal zámek v roce 2008 ocenění jako nejlépe opravená památka Jihomoravského kraje.
Tři stovky výstavních sálů a tři miliony exponátů – to jsou
základní čísla, která popisují slavnou petrohradskou Ermitáž, tedy
galerii, která láká statisíce návštěvníků ročně. Není to ale jediné
unikum, za kterým se do Petrohradu jezdí. Své příznivce má i replika
slavné Jantarové komnaty v Carském selu.
Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.
Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.
{{reklama()}}
Petrohrad – Benátky východu
Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.
O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.
Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.
Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska
Záhada Jantarové komnaty
Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…
Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.
Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.
Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.
Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.
{{reklama()}}
Petrohrad – Benátky východu
Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.
O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.
Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.
Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska
Záhada Jantarové komnaty
Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…
Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.
Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.
Pro ESO Travel Lucie Štěrbová
V Ermitáži najdete díla světových umělců, mimo jiné i obraz Madona s dítětem od da Vinciho
Slavné bílé noci lákají každé léto do Petrohradu statisíce turistů
Zimní palác je součástí slavné Ermitáže, světoznámé galerie s 3 miliony artefaktů
Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí
obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal
v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde
vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran
svírají kolmé a vysoké skalní stěny.
Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.
Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.
Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.
V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.
Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.
Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.
Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.
V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…
Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.
Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.
Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.
V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.
Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.
Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.
Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.
V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…
Jeden z vrcholů vypínající se nad Oetztalským údolím
Výstup ferratou kolem vodopádu Stuibenfall
Traverz na ferratě v horní části vodopádu Stuibenfall
Malý převísek na hraní na ferratě Lehner Wasserfall
Kubánec na Oetztaler Ache na začátku úseku Mezimostí
Výstup ferratou kolem vodopádu Stuibenfall
Traverz na ferratě v horní části vodopádu Stuibenfall
Malý převísek na hraní na ferratě Lehner Wasserfall
Zdejší rula je pro lezce krásný matroš – lezec Honza
Kubánec na Oetztaler Ache na začátku úseku Mezimostí
Jeden z vrcholů vypínající se nad Oetztalským údolím
Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů
a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým
románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou
naučnou stezku, o něco delší výlet za poznáním nabízí Kolowratova
naučná stezka. Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné objevovat
také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek,
které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.
O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.
Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.
Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.
Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.
O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.
Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.
Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.
Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné
světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný
přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování
africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší
tušení.
Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.
Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.
Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).
Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru
Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.
V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.
Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.
Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.
Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.
Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.
Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.
Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.
Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.
Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.
Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).
Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru
Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.
V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.
Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.
Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.
Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.
Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.
Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.
Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.
Pracovna strážců v NP Maramagambo
Vegetace v pralese Maramagambo – zápas o přežití
Krajta písmenková (Python sebae) skrytá ve skalní rozsedlině
Kaloň egyptský (Rousettus aegyptiacus) v ugandské jeskyni Maramagambo
Vulkanické jezírko s azurovou vodu – Blue Lake
Krajta písmenková (Python sebae) odpočívající po vydatném lovu
Obrovská kolonie kaloňů egyptských visících na stropě jeskyně
Poletující kaloni a krajta písmenková stočená na dně jeskyně
Queréza pláštíková (Colobus quereza) vířící nad našimi hlavami
Samec agamy černokrké (Acanthocerus atricollis) na zdi hliněné chýše
Supi afričtí (Gyps africanus) se slétají k pozůstatkům buvolího mláděte (NP Qeen Elisabeth)
Termitiště stromových mravenců
Vchod do jeskyně v lese Maramagambo v NP Qeeen Elisabeth
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné
celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Členství
v Alpenverein přináší kromě pojištění i další výhody: až
50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru,
možnost účastnit kurzů se zaměřením na výuku horských sportů.
Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.
Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území.
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.
Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).
Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.
A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!
Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.
Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území.
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.
Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).
Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.
A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!
. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
