Hory a pohoří
Turecký Süphan 4058 m v doprovodu dětí
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Kurz sebekontroly
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.
Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?
Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.
Fotbal jako světový jazyk
Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.
Kurz sebekontroly
Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.
Vzhůru k vrcholu
Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.
Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).
Pohodový sestup a jedeme dál
Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.
Hory a pohoří
Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy
Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.
Jaký typ dovolené si chcete užít?
Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.
Výběr podle výletů v okolí
Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.
Všímejte si hodnocení ubytování
Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.
Hory a pohoří
PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.
Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška
Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.
Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.
Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.
Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.
My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.
Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!
Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.
Hory a pohoří
Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.
První pocity z Kosova
Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.
Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani
V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.
Prokleté hory – střecha Kosova
Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.
Na korbě, na traktoru nebo s Enverem
Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.
Království Prokletých hor
Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.
Ptačí výhledy z Djeravice
Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.
Užitečné rady při cestě do Kosova
Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.