Stará huť u Adamova – poznejte historii železa

Moravský kras je místo s krásnou přírodou a plné jeskyní. Ale v tomto krásném koutě se od nepaměti dobývala a zpracovávala železná ruda. Po této činnosti jsou zde stále patrné stopy a několik zachovalých technických památek. Jednou z nich je i Stará huť u Adamova, ve které je i muzeum Železářství střední části Moravského krasu.

Moravský kras je místo s krásnou přírodou a plné jeskyní. Ale v tomto krásném koutě se od nepaměti dobývala a zpracovávala železná ruda. Po této činnosti jsou zde stále patrné stopy a několik zachovalých technických památek. Jednou z nich je i Stará huť u Adamova, ve které je i muzeum Železářství střední části Moravského krasu.

Historie železářství v Josefovském údolí se zde začala psát již v pravěku, nedaleko odtud v Býčí skále se nalezla halštatská kovárna, kde zpracovávali železo předkové keltů. Po příchodu slovanů se toto území změnilo ve výrobnu tehdy vzácného železa v malých pecích. Surové železo se zpracovávalo v hamrech – kovářských dílnách, kde se využívalo vody pro pohon bucharů a měchů.


Jak se z železné rudy získávalo surové železo pro další zpracování můžete na vlastní oči vidět během experimentálních a ukázkových tavbách v replikách slovanských železářských pecí. Tyto tavby zde pravidelně pořádá Technické muzeum v Brně a jejich termíny naleznete i na webu www.starahut.com, který se zabývá historií železářství v Moravském krasu.

V 17. století začala stavba vysokých pecí, které umožňovali produkovat více kvalitního železa. Těžba a výroba železa se v Moravském krasu udržela do konce 19. století, kdy byla pro nedostatek surovin zastavena. Díky rozvoji železářství vznikla z malých osad v údolí řeky Svitavy dvě mladá průmyslová města – Blansko a Adamov, který se do konce 19. století nazýval Staré Hamry.

Z huti kterou zde vybudoval Jan Adam z Liechtensteina se zachovala vysoká pec, která tvoří dominantu celého areálu, a několik budov – bývalá modelárna Kameňák (dnes muzeum) a hrázděný hostinec nazývaný Švýcárna (nyní ekologické volnočasové centrum Švýcárna patřící Hnutí Brontosaurus, pro veřejnost bývá otevřen během akcí).

Pec Františka, postavená kolem roku 1736, byla naposledy přestavěna v roce 1840 a sloužila až do roku 1877. Pec používala moderní zařízení na předehřívání vháněného vzduchu. Základna pece má rozměr 12×12 m a dosahuje výše 10 m. V roce 1852 byly postaveny pece na výrobu vápna, které byly vytápěny tzv. kychtovými plyny, které během tavby unikají z vysoké pece. V roce 1971 začala rekonstrukce pece a celého areálu.


V Kameňáku můžete navštívit expozici Železářství střední části Moravského krasu. Dozvíte se zde vše o železářství od jeho počátku až po období největšího rozmachu a budování vysokých pecí. S provozem hamrů a hutí vás seznámí jejich pohyblivé modely. Najdete zde i archeologické nálezy a ukázky výrobků místních železáren.

Areál státní technické rezervace se nachází v Josefovském údolí u Křtinského potoka přibližně 3 km východně od Adamova. Dostanete se sem po silnici, turistickém značení a cyklostezkách ze Křtin, od Adamova, nebo od Olomučan u Blanska. Letecký pohled a přesné umístění areálu naleznete na Mapy.cz.

Jedeme na vodu aneb stavy českých řek

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na Internet, jak na tom ta voda je.

Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na následující stránky, jak na tom ta voda je.

Začněte na raft.cz. Dalším zdrojem, který ukazuje grafy stavů řek, je stránka ceske-reky.cz. Grafy využijete hlavně pokud řeku už znáte ale potřebujete vědět, kolik je v ní přesně vody, když ji plánujete třeba při jarním tání. No a pak taky můžete pomocí vyhledávače zkusit stránky půjčoven lodí nebo místních vodáků.

Přeji vám pěkné vodácké zážitky!

Smyslově naučná stezka Údolím skuhrovského potoka

Naučnou stezku znáte – většinou se jedná značenou cestu doplněnou o informační tabule, na kterých se dočtete o zajímavostech a možná se i něco přiučíte.
Na první české smyslově naučné stezce zapojíte do procházky všechny smysly, například pomocí čichária, dendrofonu nebo hmatové cestičky, a také spolucestovatele – pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny hry a úkoly. Cesta není nijak náročná a lze ji bez problému projet i na kole.

Naučnou stezku zná – většinou se jedná značenou cestu doplněnou o informační tabule, na kterých se dočtete o zajímavostech a možná se i něco přiučíte. Na první české smyslově naučné stezce zapojíte do procházky všechny smysly, například pomocí čichária, dendrofonu nebo hmatové cestičky, a také spolucestovatele – pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny hry a úkoly. Cesta není nijak náročná a lze ji bez problému projet i na kole (v zimě doporučuji spíše běžky, nebo sněžnice).


Stezka začíná 1,5 km od nádraží v České Třebové na okraji obce Rybník u hřiště v blízkosti chatové oblasti Srnov, kde lze pohodlně zaparkovat. Konec stezky je u silnice č. 315 nad obcí Skuhrov, která je součástí České Třebové. Ke stezce vede žlutá turistická značka a cyklotrasy 4061 a 4050.

Cestu je ideální začít v České Třebové, kam se dá dopravit téměř každým vlakem (kromě Pendolina, to zde jen projíždí) a z nádraží zamířit po žluté značce do nedaleké obce Rybník. Cykloturisté mohou ze Třebové vyjet po cyklotrase 4061 směrem na Rybník a u továrny KORADO odbočit na cyklotrasu 4050, která prochází celou trasou stezky a navazuje na cyklotrasu 4045, vedoucí z Třebovice do Skuhrova.

Stezka začíná u místního hřiště (druhá odbočka vlevo, nelze přehlédnout poutač restaurace Nad Hrází, ani jiné značení) a prochází Srnovem, potom stoupá lesem kolem vrcholu Palice (613 m n. m.) až na Třebovské stěny, po kterých dojdete ke Shuhrovu, kde můžete pokračovat v cestě po Třebovských stěnách až do Ústí nad Orlicí, nebo se svézt autobusem zpátky do Třebové.


Varianta 1 měří 3 km – je možno vrátit se k začátku (1 km), varianta 2 má 5 km – v závěru této varianty je krásný výhled na celé údolí řeky Třebovky a Kozlovský hřbet, nejdelší varianta 3 je dlouhá 8 km – ze Skuhrova je možné dále vyrazit po Třebovských stěnách na hrad Lanšperk a do Ústí nad Orlicí.

Samotná stezka má celkem 3 varianty, z nichž nejdelší je dlouhá 8 km. Na stezce je celkem 15 zastavení, z nichž některé obsahují kromě tradičních cedulí i zařízeními pro procvičování smyslového vnímání, zejména u těch smyslů které člověk příliš nevyužívá…

V úvodu zmíněné čichárium se nachází již na druhém stanovišti – v krabičkách zde naleznete přírodniny, které máte za úkol poznat pomocí čichu. Vyluštění naleznete na spodní straně víčka…

Na třetím zastavení naleznete závěsnou lávku, houpačku a primitivní váhu – zde si můžete vyzkoušet svoji obratnost v porovnání se zvířetem a odhad váhy.

Kousek za čtvrtým stanovištěm najdete hráz opravenou po povodních v roce 1997, která neslouží ani tak ke koupání, jako pro zadržení jarní a přívalové vody v krajině. Stopy po letošní velké vodě jsou zde ještě patrné…


Na pátém zastavení procvičíte zrak, hmat i sluch a je inspirovaná přírodními národy. Nachází se zde hmatová cestička vysypaná různým materiálem – můžete si po ní projít se zavřenýma očima a snažit se uhádnout po čem právě kráčíte. Na procvičování sluchu jsou zde 3 nástroje: dendrofon se zavěšených dřev různých stromů, které také vydávají různé zvuky, xylofon na kterém lze vyťukat jednoduchou melodii a stromový telefon – kmen stromu, který přenáší a zesiluje zvuky. Kromě toho je na tomto stanovišti 16,5 metru vysoký totem, který v tomto údolí s trampskou tradicí rozhodně není sám. Stanoviště je blízko restaurace Nad Hrází, kde se můžete občerstvit před další cestou, nebo po absolvované cestě.

Další zastavení na kterém se procvičuje hmat poznáváním kůry stromů je zastavení číslo 7. Na ostatních zastaveních se seznámíte s místní květenou, zvířenou, geologickými a přírodními zajímavostmi tohoto údolí. Jaké to jsou? Vydejte se na stezku a uvidíte…

PS: Pro školní výlety lze objednat manuál pro učitele a průzkumné listy určené pro děti a studenty.

Informace o stezce, akcích a programech pro šloly naleznete na stránách www.rybnik.cz/stezka. O stezku se starají členové ČSOP Podorlicko. Stezka na mapě: začátek, restaurace Nad Hrází, konec varianty 2, konec ve Skuhrově.

Stará Tišnovka – po stopách zrušené železnice

Železniční trať Brno – Tišnov (mezi přáteli zvaná familiérně Stará Tišnovka) má poměrně zajímavou historii. Některé její části slouží dodnes, z jiných potkáte už jenom zbytky náspů a některé zachovalé mosty.

Jednokolejná trať Brno – Tišnov byla slavnostně otevřena v červenci 1885 za účasti c.k. polního maršála arcivévody Salvátora. Koncesi na stavbu trati získala soukromá společnost StEG (Společnost státní dráhy). Dodnes se v okolí náspu můžeme setkat s jejími hraničními kameny.


Železniční trať Brno – Tišnov (mezi přáteli důvěrně zvaná Stará Tišnovka) má poměrně zajímavou historii. Některé její části slouží dodnes, z jiných potkáte už jenom zbytky náspů a některé zachovalé mosty.

Trať Brno – Tišnov byla slavnostně otevřena v červenci 1885 za účasti c.k. polního maršála arcivévody Salvátora. Postupně byla prodlužována, nakonec vedla přes Žďáru nad Sázavou až do Havlíčkova (Německého) Brodu.

Jednokolejná trať Brno – Tišnov byla slavnostně otevřena v červenci 1885 za účasti c.k. polního maršála arcivévody Salvátora. Koncesi na stavbu trati získala soukromá společnost StEG (Společnost státní dráhy). Dodnes se v okolí náspu můžeme setkat s jejími hraničními kameny. Postupem času byla trať prodlužována, v roce 1905 vedla až do Žďáru nad Sázavou (zhruba dnešní trať Tišnov – Bystřice nad Pernštejnem – Nové Město na Moravě Žďár nad Sázavou). Ze Žďáru trať poté navázala na již existující trať do Havlíčkova (Německého) Brodu.


Po okupaci Československa v roce 1938 nabyla tišnovská trať strategického významu, protože neprocházela zabraným územím, druhá trať do Prahy (přes Českou Třebovou) už ležela v Sudetech. Proto začala rychlá stavba nové dvoukolejné trati Brno – Havlíčkův Brod, která měla původní jednokolejku nahradit. Stavba pokračovala i po válce a první části trati byly otevřeny v roce 1953. Nová trať už byla trasována jinak než původní a tak většina nádražních budov staré trati přestala sloužit svému účelu.

Zbytky trati můžete najít na leteckém snímku v různých částech Brna (např. starý most v Husovicích nebo vlečka do armádního skladu v Kr.Poli), některé části jsou volně přístupné dodnes a můžete je navštívit. Pravděpodobně nejdostupnější je část z Mokré Hory do České, podél které vede značená stezka.

Po stavbě nové trati v jiném trasování Stará Tišnovka postupně zanikala. Její stopy můžeme dodnes najít na leteckých snímcích, některé části je možné i navštívit.


Jak trať navštívit?

Cestu můžete začít na nádraží v Brně – Řečkovicích. Nejlépe se tam dostanete vlakem z hlavního nádraží či z nádraží Brno – Královo Pole, popř. autobusem MHD 42. Stanice Brno – Řečkovice je stále ještě v zóně brněnské IDS 101 (takže můžete jet i na šalinkartu). Za nádražím je podchod pod tratí a za ním most přes říčku Ponávku. Pokud se vypravíte se proti proudu, na silnici zahnete doprava, dostanete se až k městské části Mokrá Hora, kde začíná Stezka zdraví. Ta Vás povede podle říčky Ponávky a bývalé trati až do České (cca 5 km).


Stezku můžete projet na kole i pěšky. Pěší turisté mohou pokračovat třeba na Babí lom, cykloturisté mohou zamířit třeba do Kuřimi či přes Vranov do Blanska.

Pokud se dostanete na nádraží v České, můžete si všimnout i původní staniční budovy (jako jedna z mála sloužila i po přetrasování) po levé straně trati a zajímavé nakládací rampy po pravé straně trati. A že na té rampě nemůžete najít nic zajímavého? Už není u kolejí…

Zubrnická museální železnice: jedinečná technická památka v Severních Čechách

Bývalá místní dráha Velké Březno – Verneřice – Úštěk je jednou z nejzajímavějších železničních tratí v České republice vůbec.
Zubrnické železniční muzeum najdete právě na této trati – 15 km severovýchodně od Ústí nad Labem, v prostorách nádraží v Zubrnicích. Kromě exponátů spojených s místní tratí se v muzeu nachází i mnohé unikátní kousky z celé Evropy.


Bývalá místní dráha Velké Březno – Verneřice – Úštěk je jednou z nejzajímavějších železničních tratí v České republice vůbec. Zubrnické železniční muzeum najdete právě na této trati – 15 km severovýchodně od Ústí nad Labem, v prostorách nádraží v Zubrnicích. Kromě exponátů spojených s místní tratí se v muzeu nachází i mnohé unikátní kousky z celé Evropy.

Dráha byla postavena v letech 1889-1890. Provoz v úseku Velké Březno – Verneřice byl zahájen v den šedesátých narozenin císaře Františka Josefa I. dne 18.8. 1890. Na odbočce z Lovečkovic do Uštěka začaly vlaky jezdit v září téhož roku. Stavitelé rakouské firmy Stern Hafferl se mistrně vypořádali s náročným členitým terénem bez drahých mostů a tunelů. Trať důsledně kopíruje kopcovitou krajinu Českého středohoří, strmě stoupá z labského údolí od Velkého Března (149 m.n.m) a po patnácti kilometrech dospěje do svého nejvyššího bodu v zastávce Mukařov (576 m.n.m.). K dosažení tohoto převýšení musí koleje každým metrem průměrně nastoupat zhruba 30 milimetrů, v nejvyšších spádech až 42 milimetrů. Toto stoupání řadí tuto trať hned za ozubnicové dráhy a činí ji s takovými parametry výjimečnou.

Stoupání 30‰, v největších spádech až 42‰, řadí trať hned za ozubnicové dráhy a činí ji s takovými parametry v ČR jedinečnou.


Malé parní lokomotivy se čtyřmi vagónky každý den stoupaly údolím vzhůru a namáhavě supěly, jako když štěká pes. Proto se pro ně vžil název ,,Čokl“ a jezdily zde plných 70 let. Po druhé světové válce vlivem národnostních proměn v pohraničí však klesly počty cestujících i nákladů a na trati postupně převládla rekreační doprava. Kdo by nepamatoval přeplněné motoráčky směřující k úštěckému rybníku Chmelař. Přestože dráhy vykazovaly velmi solidní výkony v osobní dopravě, nepřežila trať vlnu rušení tratí v sedmdesátých letech. Velký zármutek přihlížejících doprovázel dne 27. května 1978 dvojici motoráčků při posledních jízdách.

Mnoho nadšených lidí se však s krutým osudem lokálky nehodlalo smířit a již od roku 1980 byly podnikány první brigády i nesčetná jednání k zachování alespoň šestikilometrového úseku z Velkého Března do Zubnic. Myšlenku také z části podporovalo Okresní vlastivědné muzeum které dráhu chtělo začlenit do nově budovaného skanzenu v Zubnicích. Po listopadu 1989 převzaly osud trati do svých rukou soukromé iniciativy, kterým se v roce 1993 podařilo krátkodobě prosadit i zkušební provoz. V tomto roce vzniká také občanské sdružení Zubrnická museální železnice (ZMŽ), které se o trať stará dodnes. Stav trati však volal po důkladnější opravě, některé kolejnice pochází často i ze třicátých let. Řada mostních staveb (někdy i dřevěných) je dokonce v původním stavu ještě z roku 1890. Díky tomu byl nesnesený úsek trati Velké Březno – Zubrnice – Lovečkovic v roce 1989 vyhlášen kulturní památkou České republiky.

Nesnesený úsek trati Velké Březno – Zubrnice – Lovečkovice byl v roce 1989 vyhlášen kulturní památkou České republiky.


Od té doby také probíhají daleko intenzivnější opravné práce. Jen počty vyměněných pražců jdou do tisíců. Jen malé srovnání, na šestikilometrovém úseku Velké Březno – Zubrnice leží zhruba pět tisíc pražců. Do dnešní doby bylo vyměněno něco přes čtyři tisíce pražců. Opravy jsou prováděny převážně ručně a za současného respektování památkového charakteru trati. Proto se vlakem dnes bohužel stále nesvezeme nejen pro pracovní ruch, který na trati vládne, ale také díky průtahům při privatizaci.

V roce 1996 bylo pro veřejnost otevřeno železniční muzeum. K původní expozici o historii dráhy se postupně přidala unikátní sbírka historických drezín, malá dopravní kancelář, či zajímavá železniční kolejová vozidla. Mezi největší lákadla patří jistě svezení na drezíně a to jak na ruční nebo motorové. Za pozornost stojí například velocipédová šlapací drezína z dvacátých let nebo inspektorská drezína Tatra.

V roce 1996 bylo otevřeno železniční muzeum. K původní expozici o historii dráhy se přidala i unikátní sbírka historických drezín.

Svou vlastní sílu si můžete vyzkoušet na ručním kolejovém jeřábu. Funkční technický unikát pochází z roku 1877. Zájemce o válečnou techniku jistě zaujme zřejmě nejstarší dochovaná motorová lokomotiva u nás. Pochází z roku 1916. Byla vyrobena pro francouzskou armádu. K vidění jsou i jiní svědkové železniční historie.


Samotná trať i dopravní staby byly několikrát využity při filmování. Kdo viděl film Rebelové, tak si určitě vzpomene na vyzdobenou drezínu, na které jezdili hlavní hrdinové. Film byl natáčen na trati a na nádraží v Zubnicích v roce 1999. Neméně slavný film Páni kluci se natáčel jen o pár kilometrů dále na nádraží Levín v roce 1975.

Drezínu, která hrála ve filmu Rebelové můžete spatřit ve sbírce drezín. Na trati se v roce 1975 natáčel i film Páni kluci.

Aktuální informace o pořádaných akcích, další fotografie a podrobnosti naleznete na webových stránkách: http://www.zmz.cz/

Článek byl připraven ve spolupráci s občanským sdružením Zubrnická museální železnice. Děkujeme.

Pobaltí na kolech: Přes tři státy zpátky do Brna

Víte, jak se v Polsku vozí vlakem kola, jak v Estonsku opravují silnice, že v Lotyšsku nemají na každém nádraží jízdní řád a v Polsku vlaky létají?

Závěr bohatýrské cyklistické cesty po pobaltských státech. Z Estonska přes Lotyšsko a Litvu do Polska a celonoční přejezd vlakem do ČR.

Neděle 11.7.


Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.

Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..

Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.

Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.

Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).

Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.

— Damon


Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.

Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.

Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.

— Damon

Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.

Pondělí 12.7.

Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.

Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.

Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…

Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.

Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.

Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.

Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.


V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.

Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.

Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.

— Adam

Úterý 13.7.

Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.

Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.

Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.

V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.

Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.

V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…

–Věroš

Práce v zahraničí, aneb jak si vydělat na cestování

Cestování stojí někdy nemalé peníze, proto hodně českých cestovatelů nejprve vyrazí za prací do země, kde finančně lépe oceňují práci. Po našem vstupu do EU je práce v některých zemích legální bez nutnosti vyřizovat povolení.
Neváhejte vlastní zkušenosti připsat do diskuse.

Cestování stojí někdy nemalé peníze, proto hodně českých cestovatelů nejprve vyrazí za prací do země, kde finančně lépe oceňují práci. Již několik let je v tomto směru vyhlášené Skotsko, kde se pracovalo a vydělávalo na cestovatelské sny ještě před vstupem do Evropské unie. Možná je to i proto, že místní sběračská sezóna vrcholí o letních prázdninách. Podobným oblíbeným pracovním rájem je sever Itálie, kde se na podzim sbírají jablka. Do těchto zemí jezdili češi pracovat, legálně i nelegálně, ještě před vstupem do EU a někteří tam jezdí za výdělkem dosud. Proto zde není jednoduché pro nováčky sehnat práci – farmy jsou předem obsazené osvědčenými sběrači, případně jejich kamarády. U farem je zajištěno ubytování – většinou ve vyřazených karavenech, nebo je zde zázemí pro menší stanové městečko.

Po vstupu do EU je možné pracovat i v jiných zemích EU. Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko a od dubna 2006 i Švédsko a snad i Španělsko povolují práci občanům České republiky. Podrobné informace o práci v jednotlivých zemích EU naleznete na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Na těchto stránkách je velmi podrobně popsáno, co je potřeba ve vybrané zemi provést (povinná registrace, sociální a jiná pojištění, apod. …).

Největším uměním je ale práci získat, někdy je k tomu potřeba i hodně velká dávka štěstí. Hledání práce bez přípravy může být zdlouhavé a pobyt v některých zemích se přitom může pěkně prodražit. Proto je dobré se předem informovat o možnostech – pracovních i ubytovacích. V případě sezónních prací i o období, ve kterém v daném státu sezóna začíná. Například sběr jahod ve Španělsku vrcholí v únoru, zatímco ve Skotsku se někdy protáhne až do začátku září.

Velmi dobrý zdroj je seznam vyhledávačů sezonních pracovních nabídek opět na portálu MPSV.

V případě zájmu o jinou práci, než jsou brigády na farmách, v restauracích a hotelech je potřeba daleko lépe plánovat – nejlépe vyhledat si volné místo pomocí Internetu a kontaktovat zaměstnavatele pomocí e-mailu. Informace o práci i seznam volných míst v Evropě poskytuje služba EURES (EURopean Employment Services – Evropské služby zaměstnanosti).

Informace o podmínkách práce v zemích mimo Evropskou unii je možné najít v Encyklopedii – abecedním přehledu států světa, kterou udržuje Ministerstvo zahraničí. Ve většině atraktivních zemí budete patrně potřebovat pracovní povolení a příslušná víza. Pokud již nejste studenti a nemůžete využít některého studentského pracovního programu (Work and Travel), tak například v USA nebudete mít velkou šanci na úspěšné získání legální práce.

Agentury

Pokud nemáte dobrodružnou povahu, můžete zkusit se obrátit na agenturu, která vám práci i bydlení zajistí. Agenturu je ale také potřeba pečlivě vybrat, abyste nenaletěli podvodníkům. Práci v zahraničí může zprostředkovávat pouze agentura, která má k této činnosti licenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo vydává tyto licence, pokud agentura splňuje určité podmínky. Agentura práce si nesmí za zprostředkování účtovat peníze. Ale samozřejmě může požadovat úhradu nákladů (např. letenka, jízdenka apod.).

Vyhledávání v seznamu povolených pracovních agentur je také k dispozici na portálu MPSV.

Další rady a postřehy z Internetu

Na Internetu můžete najít mnoho článků o práci v zahraničí. Cestovatel jich kdysi také několik publikoval: Tomův článek s názvem Práce v USA o programu work and travel, o cestování práci ve Španělsku od Běse.

Rubrika „Práce v zahraničí“ magazínu Kalimera má čerstvý příspěvek Práce a bydlení v Irsku a mnoho dalších článků s dobrými i špatnými zkušenostmi cestovatelů.

Server Finance.cz se v tématu „Kam za prací do zahraničí“ velmi podrobně zabýval prací v Irsku, Španělsku, Rakousku, Německu, a Velké Británii. A v pokračování tohoto seriálu také pracovním podmínkám a příležitostem ve Švédsku, Austrálii a Novém Zélandu, Francii, Itálii a Americe.

Pokud máte jakoukoliv zkušenost s prací v zahraničí, podělte se o ni s ostatními v diskuzi nebo o tom napište článek. Velmi rádi jej zveřejníme!

Aktuální informace naleznete ve zprávičkách na téma: práce na cestách

Když se řekne Zlín

Kdybych měl Zlín, město na jihovýchodní Moravě, charakterizovat ne přídavnými jmény (jak je obvyklé), ale podstatnými jmény (jak je už méně obvyklé), pak by slovo, které by mě napadlo jako první, bylo zcela jistě podnikatel. Druhé slovo – mobil, třetí – Baťa, a tak bych ve výčtu mohl pokračovat do nekonečna.

Kdybych měl Zlín, město na jihovýchodní Moravě, charakterizovat ne přídavnými jmény (jak je obvyklé), ale podstatnými jmény (jak je už méně obvyklé), pak by slovo, které by mě napadlo jako první, bylo zcela jistě podnikatel. Druhé slovo – mobil, třetí – Baťa, a tak bych ve výčtu mohl pokračovat do nekonečna. Jo, jasně že taky hokej („berani, berani“), pan ředitel na místní stavební průmyslovce Sládeček apod., ale to jsou takové sezónní výrazy. V hokeji berani udělají „duc“, pan ředitel bude odvolán, ale jména, která jsou opravdu podstatná zůstanou. A v tom je právě ten vtip! Zlín je prostě město stále mobilních podnikatelů s černými brýlemi a kufříky, kteří mají k Baťovi většinou mnohem dál než já k prezidentské funkci. A že to už je teda co říct!

Pokud mám ale vážně napsat, co je ve Zlíně k vidění, tak toho moc nebude. Návštěvník může klidně zajít do muzea obuvi, podívat se, jaké že boty se to vlastně vyráběly nebo jakou že to měl pan Antonín Baťa vlastně kancelář (mimochodem – opravdu stojí za to!). Může jít obdivovat výstavu pánů Zikmunda a Hanzelky do „zámečku“, která oslovila nejen mě, ale i spoustu dalších. Ale Praha to holt není. Od Zlína se nedá čekat, že Vás naplní krásou barokních soch a chrámů, že to bude město stověžaté nebo, že to, kde právě jste, je přímo „die Perle der Europa“, jak s oblibou říkával o Praze můj spolužák a přítel Pavel R.. Tak to opravdu není. Ale přece se na něm dá najít něco zvláštního a přitažlivého.

Podle mého názoru Zlín především vyniká svou osobitou architekturou. U přijímacích zkoušek na naší školu (pro nevědoucí je to Institut reklamní tvorby a marketingových komunikací sídlící tady ve Zlíně, obor marketingové komunikace, ročník první, číslo studijní skupiny 12, rodné číslo neřeknu), jsem měl otázku, jaký styl architektury je pro Zlín typický. Tehdy jsem odpověděl špatně, protože já se s ničím podobným v životě nesetkal. Dnes už to vím naprosto bezpečně. Je to funkcionalismus. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Baťa, kterému se tady podařilo za pár let postavit neuvěřitelné množství továrních hal, rodinných domků pro zaměstnance a mnoho dalších budov, jako je dnes např. PRIOR nebo HOTEL MOSKVA. Zlínská architektura je opravdu velice zajímavá a svérázná, a stojí za to ji shlédnout.

Z kulturního hlediska snad Zlín není ničím vyjímečný. Najdete tu stálý divadelní soubor, který produkuje 6 – 8 premiér ročně, pár muzeí, Velké kino, Malou scénu a ještě jedno kino ve zlínské čtvrti Malenovice. S kluby to není o moc lepší. Je tu klub Golem, pravidelně každou středu hojně navštěvovaný především z řad studentů (pojem studenti – tyn. kromě nás z IRTMK je tu ještě Fakulta technologická a Fakulta managementu a ekonomiky), klub A, klub Z a možná něco navíc. Ale každopádně na to, že ve Zlíně žije asi 80 000 lidí a ještě jsou tady studenti, je to až žalostně málo. Co však přičíst Zlínu k lepšímu je ten fakt, že tu jsou tři (!!!) regionální rádia – Rádio Zlín, Hit Rádio Publikum a AZ Rádio. Bohužel ani jedno z nich nedosahuje podle mého soudu takové kvality, aby se dala poslouchat více než 5 minut denně. To je příklad toho, že kvantita ještě nutně nemusí znamenat kvalitu. Postupně se tu také zabydluje i regionální televize Emurfilm.

Když už jsem zmínil AZ Rádio, pak bych Vám asi měl přiblížit, co tato „značka“ vlastně znamená. Kromě počátečního a koncového písmene abecedy tanto symbol zkracuje název filmových ateliérů, které tady za svojí „vlády“ založili Tomáš a Antoním Baťové. Přesný název je: Ateliéry Zlín a dodnes tyto ateliéry tvoří nedílnou součást československého, později českého animovaného filmu. Pracovali zde takoví velikáni jako například Karel Zeman nebo Jiří Trnka, točily se filmy „Cesta do pravěku“ nebo „Vynález zkázy“ a veliká spousta ještě dnes vysílaných večerníčků.

Zkrátka, jak je vidno, Zlín není až zas tak malé či bezvýznamné město. Nakonec, posuďte sami! Přijeďte se podívat! Pokud nemáte auto, nevadí. Použijte zlínskou hromadnou dopravu! Co že ta zlínská hromadná doprava je? No především trolejbusy (v nářečí trajfly), které stojí buď 6Kč, nebo 8Kč, podle toho, kam chcete a jak dlouho se chcete povozit, anebo vlak, který stojí obdobně, ale drncá. Rozhodně se ale rozhodněte sami. (Pozor, revizoři chodí poměrně často, proto mějte u sebe alespoň o 200Kč navíc!!!) Pokud auto máte a je to ošuntělá Škodovka 120, pak stejně raději zvolte MHD. Ve Zlíně byste s ní mezi „meďákama“ a „BMWákama“ moc nepochodili.

No, to je už o Zlíně skoro úplně všechno. Jídlo si raději přivezte s sebou (řízky apod.- jste přece Češi), protože fast food není zrovna nejlevnější. Jinak se mějte moc krásně, přeji Vám, aby se Vám Zlín líbil alespoň jako mně, a celou tuto malou „recenzi“ zakončuji opravdu originálními a zřídkakdy slýchanými slovy zlínského primátora: „Těšíme se na Vaši návštěvu!“

Potápění v Los Roques

Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění.
Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.

Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění. Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.

1. Jak se tam dostat

Většina návštěvníků přilétá na jeden/dva dny jako fakultativní výlet z Isla Margarita. Já jsem si zakoupil týdenní pobyt pres internetového prostředníka, který zahrnoval let z Caracasu a zpět, ubytování, a dva ponory denně. Po shlédnutí místních cen jsem konstatoval, ze si prostředník přivlastnil asi $200. Nicméně bez znalosti telefonních čísel vhodné ubytovny (posada), potápěčského klubu a letecké společnosti to lze stěží jinak zařídit.

Let byl zajímavý. Můj výpis z počítače ukazoval, ze letím s aerolinkou Blue Star. O té děvčata v informačním kiosku caracaského letiště nic nevěděla, v telefonním seznamu, ani na internetu neexistuje. Po několika chvílích úzkosti (zase si gringo naběhnul, hahaha) mě odkázali na pomocný terminál, toho času rozestavěný. Tam se poflakovalo pár pomocných dělníků, prodavaček a bodyguardů, z okna byl vidět speciál pana Chavéze a hlavně tam byl skromný přenosný pultík s nápisem Blue Star. Kolem nikde žádný cestující, žádná letuška, nic. Posléze se ukázalo, že aerolinie Blue Star vlastní jednu pětisedadlovou Cessnu, která pendluje na Los Roques a zpět, typicky s dvěma pasažéry. GPS navigaci měl pilot izolačkou přilepenou na kniplu, zrovna jako v Čechách, po doletu byla otevřená dvířka od zavazadlového prostoru, což odbyl tím, že stejně vypadnout nic nemohlo z důvodu protivětru. Letiště v Los Roques bylo plné muzeálních letadel, mj. jedna Dakota DC-3. Jestli si chcete vzít svoje potápěčské vybavení se všemi možnými udělátky, do téhle Cessny by se vešla tak jedna souprava.

2. Místní civilizace

Los Roques je atol. Skládá se z jednoho hlavního ostrova a kruhu mnoha menších ostrůvků a mělčin, průměr kruhu je tak dvě hodiny cesty potápěčskou lodí. Kdysi tam obyvatelstvo těžilo fosfáty, pak přešli na rybolov, dnes je to národní park s omezeným rybolovem, turistickým ruchem, a armadní základnou. Diky malým rozměrům hlavního ostrova tam all-inclusive hotely nejsou a nikdy nebudou. V miste se nachází letiště, asi tři potápěčské kluby a množství rodinných hotýlku, pár restaurací a tančíren, kostel, dva doktoři (žádná hyperbaric chamber), škola, pár krámů s nevábnými potravinami, internetová kavárna s obstojným spojením. Místní mluví španělsky a pak nějakým místním jazykem promíšeným s holandštinou. Civilní auta jezdí na ostrově dvě, jedno rozváží vodu a druhé stavebniny. Ulice jsou nedlážděné, s písečným povrchem.

Místní budovy poslouží jako dobrý příklad karibské architektury, s otevřeným dvorem a verandami, nejvýše jedno patro, pastelové barvy, otevřené místnímu stálému větru z východu. Sklo v oknech nenajdete. Místní nepoužívají klimatizaci, jestli nejste na tropy zvyklí, buď si najdete posadu s klimatizací, ty dražší ji mají, nebo si přineste houpací síť a spěte venku na průvanu. Střechy budují zásadně z vlnitého plechu a večer se pokoj mění v pec. S vodou je problém, každý dům má na střeše nádrž, jednou za čas přiveze auto ze společné strategické nádrže další dávku, pít se to nedá, ze sprchy teče voda velmi zvolna. Každý dům stojí na vlastním septiku, po deštích tam přichází pravidelně sanitární katastrofa. Dodávka elektřiny blízkým armádním generátorem nevykazovala výkyvy.

Kolem na ostrůvcích žijí rybáři jako robinsoni, k jednomu jsem diky poruše motoru lodi zašel domů, měl tři boudy z vlnitého plechu a naplaveného dřeva, v jedné loď a klece na langusty, v druhé kuchyň s hořákem a nadrží vody, ve třetí obývák s houpací sítí, tři hnusné a zlé psy a pár kuřat, na písečném jazyku tátův hrob skládající se z pneumatiky zalité betonem, s křížem a kapličkou. Ten ostrůvek měl tak sto metrů napříč, písek, mangrovy a všude hromady velkých mušlí (conchitas), co by mu v Mexiku vynesly spoustu peněz, ale z parku se odvážet nesmí.

Podnebí je horké, s krátkou deštivou sezónou v létě. Atol leží těsně na jih od hurikánového pasu, což znamená velkou bouři tak jednou za deset let. Tihle rybáři za takové velké bouře údajně ztratí všechno, co mají.

3. Potápění

Na atolu najdete asi tři potápěčské kluby. Ti lidi se chovali mile, ale v zásadě to byla typická karibská pakáž, co nemá žádný smysl pro byznys a nejradši leží někde ve stínu. Během toho týdne se jim rozbily motory na dvou lodích, teda podle mého jenom potřebovali nové svíčky, na ostrově neexistuje mechanik, všechno si musí udělat sami. Potápěčské vybavení staleté, bubliny se rojily odevšad, ukazatele mrtvé nebo všelijak nestabilní, mávali nad tím rukou, já jsem si pro sebe vrtěl hlavou.

Potkala mě jedna velká klika v podobě neskutečně zazobané rodinné ruské potápěčské výpravy v počtu asi osmi lidí. Jen jejich vybavení muselo stát víc než můj roční plat, jejich desetiletý synek trousil v restauraci z kapsy stodolarovky, Rusové jak vystřižení. Totiž ukázalo se, ze konec května je z nějakého nejasného důvodu na Los Roques zcela mimo sezónu, následkem toho chybí zákazníci, a s jedním – dvěma nikdo nikam daleko jezdit nebude. Rusové ale zjevně platili dobře a navíc chtěli přivést další moskevské potápěče příští rok, tak se majitel klubu mohl strhnout a jezdili jsme, kam se dalo.

Místní mořská příroda se dá popsat jako spousta fantastického úplně zdravého korálu a hub, jak v Jiříkově vidění. Na druhé straně neuvidíte větší ryby než murény a občasnou barakudu, taky neočekávejte nějaký příliš rozeklaný terén. Viditelnost byla vesměs velmi dobrá, ale to jistě záleží na sezóně. Kolem hlavního ostrova naleznete asi dva ponory které stojí za to, zbytek se nachází na druhé straně atolu, všechno v hloubce do 20m, bez nějakých zrádných proudů. Pět dní potápění úplně postačí ke shlédnutí všeho důležitého.

U atolu kdysi kotvila luxusní potápěčská jachta Antares III, kterou i dnes ještě můžete vygooglovat, nicméně asi před rokem odplula do jiných končin.

4. Jiná moudra

Návštěvníci atolu se dělí do třech základních skupin. A) Evropané na dovolence, typicky pár, co přiletí na jeden den z Isla Margarita, ona ho donutí koupit výlet malou lodí na nějakou „neobjevenou“ pláž, tam se strašně spalí, pak s tou bolestivou červenou barvou dělají ostudu v restauraci a za všeobecného opovržení místního obyvatelstva odtáhnou zpět do svého all-inclusive hotelu na Margarite. B) Venezuelani na výletě, to hned místní pookřejí a štěbetají jak o závod, tohle se údajně hlavně děje kolem Vánoc a Velikonoc. C) Zatoulaní baťůžkáři, nemalá skupina, která ale brzy s nelibostí zjistí, že na atolu vládne drahota a jejich záchranné laciné hotely a restaurace neexistují. Za ten týden jsem tam potkal asi pět zcela šílených postav typu C. Klíčem k příjemnému pobytu je dobrá španělština a snaha místním ukázat, že vám na nich záleží. Během pouze dvoudenního pobytu se od místních dočkáte jen otrávených ksichtů.

Dana cast Karibu je mezi windsurfaři světoznámá svým stálým větrem. Tohle není můj koníček, ale nepamatuji se, že bych tam někde viděl půjčovnu prken.

Všechny posady nabízejí k pobytu i snídani a večeři, kterou vám udělají z toho co mají, což jsou většinou ryby. Restaurace jsou drahé a nepříliš zajímavé, jídlo v nich se opět omezuje na ryby.

Na atolu to nepoznáte, ale pevninská Venezuela se nám mění na stát husákovského typu s latinskoamerickými specifiky. Zejména ti starší z nás si mohou zopakovat takové věci, jako armády veksláků, nešťastníky, co chtějí za každou cenu emigrovat, taxikáře, co vydělávají více než soudci, billboardy „Co je proti Chavézovi, to je proti lidu“ atd.. Pokud by to ve vás vyvolávalo nutkaní bít hlavou do zdi, pamatujte, ze to ničemu nepomůže, a radši se na vaše venezuelské přátele příjemně usmívejte. Budou to potřebovat.

Konečně jsem měl také příležitost vyzkoušet potápěčské hodinky. Přestože jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, fungovaly jako na drátkách.

Krásnou zimní krajinou Podkrkonoší

běžkař

Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně,
možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za
humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe
než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud
jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do
okolí Hostinného…

Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně, možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do okolí Hostinného v Podkrkonoší.

zimní okolí Hostinného

Pokud jezdíte do Krkonoš, možná právě přes Hostinné projíždíte směrem na Vrchlabí. Okolí Hostinného je mírně zvlněné a vršky nejsou příliš strmé. Skvěle se proto hodí právě pro lyžařské běžecké tratě. A místní Klub českých turistů v Hostinném si toho je vědom a proto zakoupil na úpravu běžeckých tratí sněžný skútr, pomocí kterého upravují několik tratí v okolí Hostinného, obcí Dolní Lánov, Čistá, Rudník či Čermné až k Hoffmannovým boudám, odkud je to jen skok na Černou horu v Krkonoších.

Celkem je dostupných více než 70 kilometrů upravovaných tratí s mnoha kratšími odbočkami. Většina těchto tratí vede po hřbetech místní pahorkatiny a jen několik málo tras je skutečně prudkých. Jedná se většinou jen o krátké úseky v lese při sjezdu do obcí.

Lyžařské trasy se nacházejí v nadmořské výšce 400 – 600 m.n.m. (trasa vedoucí na Hoffmannovy boudy sahá až do nadmořské výšky 800 m.n.m., je proto nutno brát zřetel na to, že sníh se zde neudrží tak dlouho, jako v nedalekých Krkonoších. Ale přesto je zde často sněhu dostatek pro krásné výlety po okolí.

zimní okolí Hostinného

Stopy jsou většinou skvěle upravené, často vede několik souběžných stop a proto se zde jezdí opravdu dobře. Z vrcholků se pak za pěkného počasí otvírají krásné výhledy na panorama Krkonoš (Kotel, Liščí horu, Studničnou, Sněžku i majestátní Černou horu v popředí). Jednotlivé trasy se dají podle schopností dobře kombinovat od krátkých okruhů až po okruhy přes 40 kilometrů. Jelikož prudká stoupání a sjezdy jsou zde jen ojediněle, hodí se tyto trasy i pro začátečníky. Nebudete si tu připadat jako na Václaváku jako někde na hřebenech Krkonoš a krom toho krásná okolní příroda potěší i srdce milovníků přírody.