Rubrika: Témata

Neděle 11.7.

Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.

Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..

Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.

Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.

Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).

Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.

— Damon

Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.

Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.

Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.

— Damon

Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.

Pondělí 12.7.

Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.

Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.

Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…

Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.

Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.

Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.

Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.

V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.

Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.

Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.

— Adam

Úterý 13.7.

Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.

Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.

Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.

V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.

Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.

V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…

–Věroš