Rubrika: Národní parky

Indiáni kmene Pajútů mu kdysi říkali Mukuntuweap, což prý znamená Přímý kaňon. Chovali k němu posvátnou úctu, protože v něm podle starých legend sídlily duše zemřelých předků. Toho využila rodina mormonského osadníka Isaaca Behunina a v roce 1862 se usadila zhruba v polovině kaňonu na úrodné naplavenině řeky Virgin. Vzhledem k nechuti původních obyvatel vstupovat do kaňonu se rodina cítila bezpečně před potencionálními indiánskými útoky. Svoji farmu nazvali po vzoru židovského krále Davida, který pahorek v Jeruzalémě, na němž kdysi postavil svůj hrad, nazval hebrejským výrazem pro bezpečné místo. Sion – v anglické transkripci Zion – se jmenuje i národní park, který zde téměř před sto lety vznikl.

Národní park Zion je nejstarším národním parkem ve státě Utah. Byl ustanoven v roce 1919, ale již deset let předtím byl pod federální ochranou a fungoval s původním indiánským názvem jako Mukuntuweap National Monument. Představitelé nově zřízené Národní parkové správy však byli toho názoru, že by těžko vyslovitelné jméno mohlo odradit potencionální návštěvníky. Dnes řeší parkoví strážci zcela opačný problém. Zion se nachází v dosahu několika hodin jízdy od americké metropole zábavy Las Vegas a zatímco v raných dobách přijíždělo do parku asi 600 automobilů ročně, na konci století se o letním víkendovém dni mohlo uvnitř kaňonu pohybovat až 5000 vozidel.

Ucpané silnice a přeplněná parkoviště nakonec donutily NPS k drastickému opatření a od roku 2000 je po dobu turistické sezony (od počátku dubna do konce září) vjezd do kaňonu vozidlům zakázán. Současně zahájila provoz kyvadlová doprava, která je zdarma, jezdí v rozmezí 5–7 minut a lze do ní na kterékoliv zastávce nastoupit či vystoupit. Ekologické autobusy o dvou vozech jsou poháněny propan-butanem a pohybují se nízkou rychlostí 25 km/h. Uvnitř kaňonu mají šest zastávek a z širokých panoramatických oken nabízejí krásné výhledy na tyčící se skalní útesy. Celá cesta od záchytného parkoviště u vjezdu do parku až na poslední zastávku trvá asi 45 minut.

Průjezd po dně kaňonu patří k opravdovým lahůdkám. Jeho stěny jsou tvořeny z podstatné části navažským pískovcem a patří vůbec k nejvyšším pískovcovým útesům na světě. Hloubka kaňonu dosahuje místy až 800 m a z každé zastávky se naskýtá nový výhled na nebe ohraničené narudlými skalami. Už od návštěvnického střediska se silnice vine kolem říčky Virgin, která poklidně protéká mezi háji topolů Fremontových. Jen těžko si lze představit, že to byla právě tato říčka se skromným průtokem, která monumentální kaňon vytvořila. Podle odborníků se počátek vzniku kaňonu shoduje s počátkem zdvihu Coloradské náhorní plošiny před 5–20 miliony let, kdy řeka začala, díky změně reliéfu, zrychlovat svůj tok.

Řeka Virgin modeluje kaňon dodnes. Její síla se ale projevuje pouze několik dnů do roka, především v době tání sněhu na náhorních plošinách, ale ještě více v období monzunových bouří v červenci a srpnu. Během krátké doby může svůj průtok zvýšit až dvacetkrát, a unáší pak spoustu štěrku a písku, které fungují jako brusná pasta na skalnaté podloží. Množství materiálu přemístěného řekou se odhaduje na 2,7 mil. t ročně.

Za poslední zastávkou Temple of Sinawawa (Sinawawův chrám) se stěny kaňonu k sobě přibližují a tvoří The Narrows – Úžiny. Nenáročná pěší stezka sleduje tok řeky asi jednu míli a pak končí. Dal lze pokračovat pouze vodou. Brodění řeky Virgin patří k oblíbeným letním aktivitám, ale vyžaduje dobrou opěrnou hůl a odolné boty, které se ve vodě nerozlepí po prvním kilometru. V parku je řada dalších stezek, včetně náročných, které směřují na samotné hrany útesů a často vedou po úzkých římsách s jistícími řetězy. Taková je například několikahodinová cesta na Angels Landing, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v parku.

Mnoho výrazných míst v parku nese biblická jména a lidé se často domnívají, že je to zásluhou mormonských osadníků. Ve skutečnosti názvy jako Dvůr patriarchů, Přistání andělů či Velký bílý trůn pocházejí z roku 1916, kdy kaňonem procházel metodistický kněz Frederic Fisher se svými přáteli a bavili se vymýšlením jmen pro velkolepá díla přírody.

Další významnou aktivitou v parku je skalní lezení. Zion je jedním z národních parků, kde NPS tento sport povoluje. I když jsou zdejší pískovcové útesy nižší než legendární El Capitan v Yosemitech, vyžaduje výstup po kolmých stěnách mnoho zkušeností a fyzické zdatnosti. Cesty trvají obvykle několik dní a horolezci vesměs absolvují adrenalinové nocování v krkolomných bivacích.

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících potravu. Téměř všudypřítomní jsou sysli skalní žebrající o něco k snědku a neúnavně pózující před objektivy nadšených turistů. Kdo se vydá mimo lidské hemžení na stezky do odlehlých částí parku, může při troše štěstí narazit na bobra či plachou pumu. Budeme-li pokračovat po klikatící se silnici číslo 9 směrem na východ a projedeme téměř dvoukilometrovým tunelem, dostaneme se do horních částí parku, které jsou královstvím ovcí tlustorohých. Tito vynikající lezci se pohybují po šikmých skalnatých plotnách s nebývalou grácií a odvahou. S trochou štěstí je lze spatřit, aniž by člověk opustil vozidlo.

Fauna parku je nebývale bohatá. Zahrnuje na 286 druhů ptáků včetně vzácného kondora kalifornského, který si po svém opětovném vysazení v sousední Arizoně oblíbil stoupavé proudy Zionského kaňonu. Vloni tito majestátně plachtící ptáci s největším rozpětím křídel mezi všemi severoamerickými ptačími druhy na území parku poprvé úspěšně zahnízdili a vyvedli mláďata.

Také zdejší flóra je velmi rozmanitá a zahrnuje na tisíc druhů. Místním unikátem jsou hanging gardens – visuté zahrady, jejichž původ se odvozuje od geologického složení skal. Navažský pískovec, který tvoří hlavní stavební materiál útesů, je za normálních okolností pro vodu nepropustný. Není však monolitický, ale obsahuje řadu hlubokých puklin, do nichž se shromažďuje srážková voda. Pokud se vytvoří dostatečně vysoký vodní sloupec, prostor mezi křemennými zrnky uvnitř pískovce přestane odolávat vysokému tlaku a začne propouštět vodu. Ve spodní části pak prostupující voda narazí na starší a mnohem hustší vrstvu kayentské formace a začne postupovat horizontálně, až dosáhne stěny kaňonu. Tam se vyroní a poskytne vláhu řadě vlhkomilných rostlin, které se zde začnou uchycovat. Mezi nejslavnější visuté zahrady patří Weeping Rock (Plačící skála). Někteří vědci odhadují, že vodě může trvat až neuvěřitelných 800 let, než pronikne skalami a objeví se opět na světle. Kdo chce ochutnat tuto zajímavou vodu filtrovanou staletími a tunami skal, může si ji na několika místech napustit do přinesené láhve. Národní park Zion byl jeden z prvních průkopníků, který na svém území zrušil prodej vody v plastových lahvích, a snížil tak neúnosnou ekologickou zátěž.

Zajímavostí rostlinné říše jsou též zakrslé borovice a jalovce, které živoří na neúrodných skalních svazích v horní části parku, poblíž východního vjezdu. Hovoří se o nich jako o „trpasličím lese“ a vzbuzují dojem, že tvoří horní hranici lesa, nad níž vegetace končí. Opak je však pravdou. Hojnějšími srážkami zásobené náhorní plošiny jsou domovem rozsáhlých lesů statných douglasek a borovic těžkých. Jen jejich odlehlost je v osadnických dobách zachránila před dřevorubeckými sekyrami.

Mormonští osadníci kultivovali především dno kaňonu s úrodnými naplaveninami. Činili tak stejně jako farmáři indiánských kultur více než tisíc let před nimi. Využívali řeku jako zdroj vody a speciální mikroklima, způsobené akumulací slunečního tepla v pískovcových stěnách. Díky tomu se tu dařilo některým teplomilným rostlinám, i když dno kaňonu leží v nadmořské výšce kolem 1300 m. Traduje se, že zde Isaac Behunin, zcela v rozporu s mormonskými tradicemi, pěstoval víno a tabák, což ho nakonec přivedlo k vážné roztržce s náboženským centrem v Salt Lake City. Autoritativní vůdce mormonů Brigham Young dokonce místo proklel a nazval ho Non-Zion, což pak prý jeho věrní nohsledové pilně používali až do Youngovy smrti.

Dnes už mormonské osadníky připomíná jen expozice a film v malém muzeu, stejně jako jejich indiánské předchůdce. Jejich příběhy zmizely a kaňon prožívá zcela odlišné období. Ten největší příběh však zůstává. Je to příběh utváření naší planety a jejích nekonečných proměn. Zůstává navždy vyryt do narudlých stěn kaňonu s biblickým jménem.

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?

22. 12. 2012 – Hurá na hory!

Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.

Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.

Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.

Štědrý den v kopcích Nového Zélandu

Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?

Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.

Více informací na Bonusový kód

Austrálie patří mezi krásné a vyspělé země. Sydney, Melbourne či Brisbane patří mezi vyhledávané turistické destinace. Ale zkuste popojet trochu dál do vnitrozemí. Narazíte na místa, kde nejen budete mít časové limity na sprchování, absenci internetu i mobilního signálu. A přesto se Vám v těch městech bude pravděpodobně líbit. Jedním takovým okouzlujícím městem je Alice Springs!

Město Alice Springs leží přesně uprostřed australské pouště. Letadlem je vzdálené zhruba tři a půl hodiny od Sydney, vlakem má nejblíže k městu Darwin a taková cesta trvá tři dny. Má zhruba pětadvacet tisíc obyvatel. Je tam nejvyšší míra kriminality v Austrálii, problémy s alkoholismem i drogami. I přesto je však toto město vyhledávanou turistickou destinací.

Letiště jako budka v poušti

Už samotný přílet do Alice Srpings je překvapením. Letiště se nachází vlastně na poušti – dlouhé nekonečné pláni s klasickým červeným pískem. Maloměstský charakter Alice Springs naznačuje i samotná miniaturní budova letiště, kde nejvíce pozornosti upoutá pravděpodobně koberec s motivy dvou hadů, jež v okolí města žijí. Letiště není vhodné ani pro případné delší čekání, protože kromě toho, že v širém okolí absolutně nic není, tak i samotné letiště nabízí pouze jednu malou kavárnu a jeden malinkatý obchod se suvenýry. Jinak nic! Pokud tedy patříte mezi cestovatele zvyklé na velká světová letiště, zde zůstanete pravděpodobně překvapeně koukat.

Podivné soukromé taxi

I cestu z letiště na hotel lze za určitých okolností označit za zážitek. Můžete cestovat autobusem, který jednou za půl hodiny odjíždí do zhruba dvaceti minut jízdy vzdáleného centra města, anebo zvolit pohodlnější formu dopravy v podobě taxi. Klasické taxíky, jako bývají v celém zbytku Austrálie, zde však nenajdete. Před letištěm pravděpodobně uvidíte stát několik snědých pánu a neoznačenými vozy různého druhu, v ruce budou držet papírovou cedulku s ručně psaným nápisem „taxi“. Ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat, toto jsou opravdoví zdejší taxikáři! Zvolit cestu na hotel taxíkem je výhodnější nejen kvůli pohodlí, ale především proto, že řidiči jsou zde velmi ochotní a nemají problém zastavit Vám během cesty kdekoli si vzpomenete. Za zastávku rozhodně stojí samotný vjezd do města, jakási brána s nápisem Alice Springs, vedle níž vzniká celá řada turistických fotografií. Stejně tak je možné se s taxikářem domluvit, aby Vám udělal osobního průvodce po městě a svezl Vás na místa, jež chcete vidět. Takováto poznávačka města vyjde levněji než v případě, že byste si poznávací zájezd města koupili přes agenturu.

Luxusní hotely mají své limity

Díky množství turistů, které do města každoročně přichází, nabízí Alice Springs kvalitní několika-hvězdičkové hotely. Protože město je opravdu rozsáhlé a jednotlivé ulice jsou od sebe značně vzdálené, nelze se divit, že od jednoho hotelu na nákup do nejbližšího obchodu bude třeba potřeba použít taxi nebo si vyrazit na delší procházku. Hotely jsou zde obklopené pouštní přírodou, což ocení hlavně milovníci klidu a ticha. Pokoje na hotelech bývají velmi prostorné, stejně tak jako samotné hotely. Omezení však přichází v momentě, kdy začnete uvažovat o vysprchování. Nejen od turistických průvodců se dozvíte, že v určitých destinacích v zemi je povolený limit na sprchu tři minuty, jinde čtyři minuty. Na hotelech bývají v koupelnách cedulky a návody, jak šetřit vodou.

Další možná nepříjemnost přichází se zjištěním, že zde během pobytu pravděpodobně nebudete moci používat internet. I když máte třeba koupenou australskou sim kartu s neomezeným internetem, na síť se nepřipojíte. Je to z důvodu, že veškerá mobilní data jsou v oblasti města velmi slabá a na připojení k internetu zkrátka nestačí. Ostatně, v některých částech města (a už asi jeden kilometr za městem) si nezatelefonujete vůbec – není signál. Pokud jde o hifi sítě na hotelech nebo třeba v restauracích, je lepší s nimi také vůbec nepočítat.

Místa, která nesmíte minout

Ačkoli na první dojem nemusí návštěva města s celou řadou netradičních omezení vypadat úplně lákavě, nenechte se od ní odradit. Alice Springs právem patří mezi nejvyhledávanější turistické destinace v zemi. Samotné město nabízí celou řadu míst, která za návštěvu stojí.

Jedním z takových míst je telegrafní stanice z poslední třetiny devatenáctého století situována u řeky Todd, která je po většinu roku vyschlá. Kromě prohlídky rozsáhlého areálu telegrafní stanice je zde k vidění i muzeum s tradiční kulturou původních obyvatel Austrálie, dále jsou v okolí k dispozici piknikové a grilovací stoly, kde si za pár dolarů můžete s přáteli udělat třeba oběd. Okolo telegrafní stanice je i stezka pro cyklisty.

Pro fotografy a milovníky panoramatických výhledů bude dobrou volbou výstup k památníků Anzac Hill, který byl postaven na památku obětem první světové války. Památník se tyčí nad městem, takže je od něho k vidění celé město. Ostatně většina fotografií Alice Springs, které například najdete na internetu nebo v turistických průvodcích, je pořízena právě z tohoto místa. Lepší pohled na celé město zkrátka nenajdete!

Z dalších památek za návštěvu stojí ještě muzeum zkamenělin, známé jako Museum od Central Australia a muzeum věnované památce Johna Flynna, který založil první nemocnici v Alice Springs a dále pak kvalitní nemocnici v Adelaide.

Nejlepší milkshake na světě!

Pro milovníky dobrých jídel, zejména sladkostí, nelze nezmínit tradičně upravované milkshaky, jež se prodávají v centru města. V nabídce je celá řada zajímavých příchutí a prakticky každý mléčný koktejl je bohatě dozdoben ovocem, čokoládou, zmrzlinou či dalšími delikatesami. Opravdu na ničem se zde nešetří. Ceny zdejších speciálně upravených milkskhaků jsou však poněkud vyšší, v přepočtu na české koruny zaplatíte za takový drink kolem dvousetpadesáti korun. Samostatných restaurací ve městě mnoho není, spočítali byste je pravděpodobně na prstech jedné ruky. Proto je lepší dopřát si večeři raději na hotelu nebo v casinu na okraji města. Ostatně, obě restaurace, které se v budově casina nacházejí, patří mezi ty nejlepší ve městě. Navštěvují je nejen turisté, ale ve velké míře i místní obyvatelé.

Každý musí jednou v životě vidět Uluru!

Ovšem beze sporu hlavním důvodem, proč turisté navštěvují toho „pouštní město“ je nedaleká hora Uluru, zvaná také jako Ayers Rock. Jedná se o největší přírodní monolit na světě – vlastně takový jeden velký kámen. Nad zemí je vysoký téměř tři sta padesát metrů, přičemž jeho podzemní část sahá až do hloubky pěti kilometrů. Uluru se nachází přímo v poušti, přibližně deset hodin jízdy autobusem od samotného Alice Springs. Pořádají se výlety na východ slunce nad Uluru, anebo na západ slunce. Přičemž každý průvodce Vám narovinu řekne, že mnohem krásnější je západ slunce. Hora s ubývajícím slunečním světlem večer mění barvu, od zářivě oranžové až po krvavě rudou.

Životu nebezpečný výšlap na Uluru

Vylézt na samotnou horu není sice státem zakázané, ale nedoporučuje se to. Mnoho turistů během výstupu na vrchol umírá. Jednak proto, že se nachází v samém srdci pouště, kde je opravdu velké teplo a mnoho lidí kolabuje či dostává při výstupu infarkt. Dalším důvodem častých úmrtí je skutečnost, že hora je hladká, nečlenitá a vy se zkrátka nemáte čeho držet. Jakmile uklouznete, padáte až dolů. A vzhledem k tomu, že k nejbližšímu městu je to několik hodin jízdy pouští, je pravděpodobnost na Vaši včasnou záchranu menší. I přes varování se však každý den nachází „odvážlivci“, kteří na Uluru vystupují nebo se o to alespoň pokouší. Mnohem lepší volbou, jak si výlet k tomuto přírodnímu úkazu vylepšit, je zúčastnit se tradičního bbq, které pořádají turistické organizace na úpatí hory každý večer.

Drahé, ale nezapomenutelné zážitky!

Na závěr by bylo dobré zmínit, proč mnoho turistů anebo třeba i studentů, kteří jsou v Austrálii v jiných městech třeba na výměnném pobytu, na studiu nebo na pracovní stáži, s výletem do Alice Springs otálejí. Důvodem je cena. Letenky vychází na zhruba 700AUD ze Sydney, Brisbane či Melbourne. Většinou je let na déle, protože přímé lety jsou jen ze Sydney. Hotely a výlety v Alice Springs rovněž nepatří k nejlevějším. Takže Vás třídenní výlet do Alice Springs, během kterého si však stihnete prohlédnout všechny zmiňované památky a zajet i na Uluru, může jednoho člověka stát kolem 1500AUD, což je zhruba třicet tisíc korun. (pokud počítáme s tím, že se už nacházíte na území Austrálie). Na druhou stranu, každý, kdo se rozhodne do tohoto výletu investovat, nelituje! Alice Springs je natolik odlišné od všech ostatních měst, že by se do něho měl jednou za život podívat každý správný cestovatel!

Mimochodem, mezi často publikované seznamy míst, která by měl člověk navštívit, než zemře, je vždy zařazován právě Ayers Rock. Takže? Není, na co čekat!

Čtyři tůně u Zambezi

Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel. Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km čterečních rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.

Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much CC. Platíme 15USD na osobu. Vstupné tady v Zim platí na 7 dní. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den) je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule je „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hluboké mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.

Pěšky mezi predátory?

Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem. V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho! Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva. Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…

Tři u stolu

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde na divoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet. Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem. Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.

„Nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“

Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji,“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story. No co, co se má stát, ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozorněni, že na odpočívadlech není bezpečné se vůbec zdržovat.

V Harare navštěvujeme Colinovu rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.

Hlad, genocida a cholera

Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský, konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit. Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní, hodnota peněz klesá, na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou. Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.

Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho z nich jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.

Nepotkali jste krále zvířat? Netruchlete…

Po několika krásných dnech se loučíme, v lednici máme žirafí a pštrosí maso. Jenže co se nám nestalo… v Zimbabwe se platí dolary, ale v oběhu jich není tolik, aby byly zásobeny i bankomaty. „A jsme v pasti!“ Nemáme žádnou hotovost a před sebou ještě více než 1000km na další hraniční přechod. Nezbývá, než se slušně zeptat. Ross, zeť Colina, nám půjčuje 200USD, tak mu je hned posíláme na účet z naší banky. Zachránil nám, jak se říká, zadek.

Nyní konečně můžeme pokračovat dál v naší expedici. Jedeme na jih směr Bulawayo. Po cestě se zastavujeme v jedné safari lodge. Kempování tu není možné a mimo objekt, na divoko, to místní zrovna nedoporučují. Ne, že by Zimbabwané byli násilníci, ale přeci jen se po zemi motá dost krutých, bělochů nenávidících, válečných veteránů (ve věku okolo 20ti let) a ty by mohli způsobit hodně velké nepříjemnosti. Do objektu přijíždí Kevin, lovec a farmář. Přijíždí se svým synem, aby majiteli soukromého parku skolil nějakou impalu. Kevin zrovna neprochází nejšťastnějším obdobím, Mugabemu se zachtělo jeho farmy, a tak se potýká s krutostí a neskutečným rasismem, násilně je vystěhováván z jeho vlastního, po generace vybudovaného zázemí. Kevin nás bere do rezervace a my nocujeme mezi žirafami, buvoly a antilopami.

Ráno na nás čekají dva společníci na toulky bušem. Asi byste nikdy neuhádli, kdo nás doprovází, nebo spíš, koho doprovázíme my… Chaku a White man. To jsou zdvořilá jména 11-ti měsíčních lvů. Dvě hodiny se s nimi touláme bušem, je to zvláštní. To, na co se doma můžeme koukat jen v TV nebo přes silné mříže v ZOO, je nyní vedle mě. Otírá se nám o nohy jako pes a otrávěně čekají, až je dohoníme. Najednou si můžem osahat krále zvířat, který váží minimálně 4krát tolik co my, který kdyby se ohnal jeho „prackou“, srazil by nás k zemi jako mouchu. Dostáváme do ruky jen tenký klacík. A teď holka ukaž, co je v Tobě. Jenže mě po výcviku hyen v Harer v Etiopii nic nezaskočí… I když po informaci, že již několik dní nejedli, nás přelívá zvláštní horký i studený pot. Záměrně jsme si vybrali právě ranní procházku, predátoři, jak je známo, jsou více aktivní večer a v noci. K ránu už to flákají. Vedeme je zpět do výběhu a loučíme se s bezva partou.

Kamenná galerie

Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie, do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe. Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim – Ndebele. Kousek za městem je rozsáhlé a svou krajinou jedinečné pohoří zvané Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926 – národní park Rhodes Matopos, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. John Rhodes má zde i svojí hrobku.

Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně degustujeme žirafí maso. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo více podusit. Ráno nás vyhání ze spacáků zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je tu jedna z největší populace levhartů a nosorožců. Že nepotkáváme žádné levharty, není nic zvláštního. Umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají, tedy pokud si s ním nechtějí v korunách stromů pohrávat. Od zasvěcených osob jsme se jednou dozvěděli, že levhart je jediná kočkovitá šelma (v Africe), která na člověka zaútočí, i když není hladová. Na kolik je tato informace pravdivá, není jisté. Nicméně objevujeme mnoho stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka.

Projíždíme parkem s úžasnými kamennými formacemi, obrovskými balancujícími balvany a stromů mopane. Pouštíme si fantazii z uzdy a nacházíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryty nebo zázemí. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety, zde žili původní obyvatelé jižní Afriky. Sanové. Zanechali zde po sobě zprávy. Matopos je obrovskou galerií jeskynních maleb Sanů. Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, např. Silozwane a Nswatugi. Jsou položeny vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 – 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. V blízkém i dalekém okolí je jich stovky možná i tisíce. Opouštíme tuto krásnou oblast a pomalu se loučíme se Zim.

Dým, který hřmí – Mosi oa Tunya

Se Zim, jak se této zemi říká, se loučíme u nejznámnějšího „highlightu“. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a vidět je na desítky kilometrů. Myslím, že víte, kam vedou kroky návštěvníků Zimbabwe. Je škoda, že většina turistů jezdí pouze sem, že si lidé nenajdou čas tuto zemi poznat blíže. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodové nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem. Mluvíme o Viktoriiných vodopádech.

Platíme 20USD a spěcháme do parku Mosi-o-Tunya. Nádherný africký východ slunce nad vodopády opravdu stojí za to. Pocit se nedá popsat a do fotek se atmosféra také přenést nedá. Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. V tuto dobu jsou plné. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou neústupné Zambezi.

Krokodýla na cestu

Poslední kroky, než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla a vlezla pod kůži, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Né pro kůži, ale na ochutnávku masa. Obracíme se na Mika a ten nám za posledních 5 USD nakládá 3kg masa. Něco z krčku, něco z líček a kus ocasu. Lednice je narvaná až do poslední skulinky. Spokojení opouštíme zemi krutovládce a přes Zambii se vydáváme vstříc dobrodružství země sytě oranžových dun.

Jak jsem měla možnost poznat, ve Spojených státech amerických je všechno velké – lidé, porce jídla a pití, budovy a také příroda. Jasným důkazem toho je národní park Yosemite ležící zhruba ve středu Kalifornie necelých 300 km od hlavního města Sacramento.

Campy v NP Yosemite

Národní park zabírá plochu více jak tři tisíce kilometrů čtverečních a díky rozdílným výškám od šesti set do čtyř tisíc metrů se zde vyskytuje šest vegetačních pásem. Tuto pestrost nadmořských výšek jsme pocítili hned při prvním přespání. Protože kempy v nejfrekvento­vanější a nejhezčí části parku – ta je jednoduše nazvána Yosemitské údolí – byly už plné (buď se objednávají dopředu, nebo funguje metoda, kdo dřív přijde, ten dřív mele), složili jsme hlavu v kempu ležící ve výšce kolem 2 000 metrů. Tam byl i v červnu ještě na některých místech sníh. Naštěstí druhý den jsme byli při hledání kempu úspěšnější a „pouhé“ sjetí o tisíc metrů nám zajistilo příjemné spaní. V souvislosti s kempováním je potřeba zmínit, že v celém parku je takzvaná bear area, tedy zde žijí medvědi černí, kteří někdy zavítají i blíže k lidem. Zatím nikdy nikoho nezabili, ale auta s jídlem dokážou poničit slušně. Proto je nutné všechny potraviny i aromatické věci ukládat do uzamykatelných beden a odpadky vyhazovat do speciálních košů.

El Capitan a Half Dome

Když jsme vjeli do Yosemitského údolí, záhy jsme pochopili, proč sem každoročně zavítá na čtyři miliony lidí. Při vstupu se tyčí téměř kilometr svislá skála El Capitan, která je největším žulovým monolitem na světě. Jako mravenec si člověk připadá i ve srovnání se skálou Half Dome. Ta se neodchyluje se od vertikály o více než sedm stupňů, a je tak nejkolmějším útesem Severní Ameriky. Dá se na ni vylézt, ale šestihodinový výstup je velmi fyzicky náročný a posledních sto dvacet metrů na vrchol se musí lézt po dvou natažených lanech.

Sprška pod Yosemitskými vodopády

Nejvíce paf jsme v Yosemitech byli z dunících vodopádů (pozor ale, některé na konci léta už vysychají). Ten největší pojmenovaný jednoduše Yosemite Falls je vysoký téměř tři čtvrtě kilometru. Skládá se totiž ze dvou vodopádů – horního a dolního – a série kaskád. Pod spodní vodopád jsme se snadno dostali po zhruba čtvrthodince chůze od parkoviště, k hornímu je potřeba zdolat prudký asi osmihodinový výšlap. Tolik času jsme neměli, přesto nás ale intenzivní vodopádový zážitek neminul. Vydali jsme se na totiž na stezku Mist Trail (tam i zpět pouze pět kilometrů) a užili si prudký a mokrý výstup přímo kolem vodopádu Vernal Fall. Byla to krása a navíc výborné osvěžení v letním dnu.

Stromy, které pamatují dobu před třemi tisíci lety

Bylo by ale ode mě nespravedlivé mluvit v souvislosti s Yosemity jen o vodopádech a skalách. Velkým zážitkem pro nás byla i návštěva jižní části parku. Tam se nachází háj Mariposa Grove, který je domovem pro pět set sekvojovců obrovských. Jsou to giganti, kolem šedesáti metrů vysocí, a úžasné také je, když si uvědomíte, že někteří pamatují dobu před třemi tisíci lety. Yosemitský park však není jen přehlídkou přírodních krás. Funguje zde výborná organizace. Při vstupu do parku každé auto obdrží mapu a noviny s aktuálními informacemi a doprovodnými programy. Po údolí jezdí bezplatné autobusy a nechybí ani několik dobře vybavených informačních center. A určitě jsem se na záchodech nemusela starat, jestli mám drobné.

O Americe se často mluví jako o místu, kde není žádná historie. Musím přiznat, že když člověk prochází moderní centra a náměstí amerických měst a s určitou nostalgií vzpomíná na historické uličky třeba stověžaté Prahy, dává uvedené větě za pravdu, ale tak jako vždycky, samozřejmě existují výjimky. Jednou z nich je Národní park Mesa Verde. Park pod skalními převisy velké stolové hory, odsud španělské pojmenování Mesa Verde – zelený stůl – ukrývá indiánské příbytky (cliff dwellings). A ty jsou už pěkně starodávné. Kmen Anasaziů zde žil před více jak osmi stoletími.

Na prohlídku jen s „dobrou“ fyzičkou

Stejně jako u jiných amerických národních parků zaplatíme u vstupu poplatek a vyzbrojeni právě obdrženou mapou hledáme nejbližší informační centrum. V Mesa Verde se totiž nachází kolem 600 skalních příbytků, ale na většinu se lze podívat jen z ptačí perspektivy při okružní jízdě parkem, a pokud si chceme indiánské příbytky prohlédnout pěkně zblízka, musíme využít organizované prohlídky s rangerem. A na ni potřebujeme vstupenky (hlavně v létě v plné sezóně je dobré si vstupenky koupit dopředu, protože samozřejmě počet prohlídek je omezený).

Než ale budeme chudší o pár dolarů (vloni to byly 3 dolary za prohlídku na osobu), musíme podstoupit dotazníkové šetření. „Netrpíte strachem z výšek? Nejste klaustrofobik? Dokážete vylézt desetimetrový žebřík? A zvládnete to i v poledne, když je teplo?“ Přišlo mi to až komické, ale na druhou stranu, když jsme pak stoupali po asi dvaceti schodech k nejznámějšímu příbytku v Mesa Verde, k takzvanému Cliff Palace, tedy Paláci v útesu, začala jsem všetečné otázky paní v návštěvnickém centru chápat.

V naší zhruba dvacetičlenné skupince bylo pár dobře živených Američanů (tipuju Texasanů), kteří toho už chvilku po začátku prohlídky měli dost. Zatímco si utírali zpocená čela a popadali dech, my jsme se od zdejšího průvodce dozvěděli, že Cliff Palace je se svými 217 místnostmi (většina ale sloužila jako sýpky a skladiště) největším objektem v Mesa Verde. Dodnes není zcela jasné, kolik lidí zde zhruba od 12. do 13. století žilo. Nejčastěji vědci hovoří o několika kmenových rodinách, zhruba 100 až 200 lidech. Při prohlídce kamenného obydlí zaujmou pod zem zahloubené kruhové stavby – kivy – které sloužily k náboženským účelům a shromážděním.

Podstatně menší ale z hlediska lokality daleko zajímavější je druhý námi navštívený skalní objekt Balcony House, tedy balkónový dům. Ten není shora viditelný a lze se k němu dostat jedině vylezením několika žebříků a protažení se úzkou zhruba půlmetrovou škvírou. „Námaha“ ale rozhodně stojí. Naskýtá se nám netypický pohled na stolovou horu (na některých místech není tak zelená, protože park postihly v poslední době dva velké požáry) a hlavně člověk začne uvažovat – proč je toto obydlí tak těžko přístupné, když Anasaziové byli v této krajině zcela osamoceni? Jasnou odpověď nemá ani ranger a tajemstvím je zahalen i odchod zdejších indiánů na konci 13. století. Možná vylidnění způsobilo stále větší odlesňování náhorní planiny nebo neúroda po velikém suchu a ve hře je i vpád cizího kmene od severu.

Každý z nás někdy slyšel o Novém Zélandu a jeho úžasné přírodě. Jistě si vybavíte detaily z filmu Pán prstenů anebo si představíte nekonečná stáda ovcí. Ale jak tato krajina doopravdy vypadá?

Procestoval jsem téměř celý Nový Zéland, jak Severní tak Jižní ostrov. Celá cesta se dá zvládnout asi za tři týdny. Pokud se rozhodnete navštívit jen jeden ostrov, bude Vám stačit sedm až deset dní. Když se zeptáte místních, který ostrov je hezčí, pravděpodobně uslyšíte odpověď Jižní ostrov. To se zdá logické, protože Jižní ostrov je větší a nabízí větší rozmanitost, není tak hustě obydlený jako ostrov Severní. Z pohledu Evropana, který již zná hory, jezera a pastviny se může lehce stát, že ho zaujme výrazněji ostrov severní.

Národní park Mount Cook

Má cesta začíná v největším městě Jižního ostrova, Christchurch. Cestujeme autem ve dvou lidech a to v měsíci lednu, což je na Zélandu hlavní turistická sezóna a zároveň má být nejteplejší počasí. Z Christchurch ležícím na východním pobřeží se vydáváme křížem k pobřeží západnímu, které slibuje mnoho zajímavostí. Severně od Christchurch můžete narazit také na zajímavá místa, jako jsou horké prameny, tuleni apod., ale to nás čeká i na jiných místech naší cesty, a proto se vydáváme opačným směrem na jihozápad. První zastávkou je jezero Tekapo, které má nepopsatelně mléčně zelenou barvu a vypadá doslova jako namalované. Nedaleké vrcholky hor jen podtrhují atmosféru a dávají tušit, jak bude vypadat naše další zastávka v Národním parku Mount Cook plném hor a ledovců. Zde najdete nejvyšší horu Zélandu Mt. Cook a můžete si vybrat z mnoha krásných treků vedoucích tímto parkem. My jsme si zvolili asi čtyřhodinový trek, který vede horskou přírodou s výhledem na nedaleké ledovce. Parádní!

Zlatokopové v Arrowtownu a horský Queenstown

Pokračujeme dále přes typické zélandské vesničky, kde benzinky i obchůdky často zavírají již v pět odpoledne. Kouzelná atmosféra kolem jezer a pastvin plných ovcí pokračuje až do Queenstownu. Nedaleko tohoto známého městečka jsme se zastavili v Arrowtownu, původně zlatokopeckém městečku, dodnes udržovaném v historickém duchu. Teď už nás ale čeká Queenstown, kouzelné město zasazené mezi hory a kaňony u břehu jezera. Toto městečko je vyhlášenou destinací pro turisty, nabízí nekonečné množství aktivit a výletů. Můžete vyrazit na horská kola, rafting, bungee jumping, skok z padáku nebo jen lanovkou na nejvyšší kopec a nádherný výhled do okolí. Městečko má kouzelnou atmosféru i ve svém centru, najdete zde mnoho restaurací a kaváren, v létě také pláž a v zimě slouží jako centrum pro okolní lyžařská střediska.

Fjordy v Národním parku Fiordland

Z Queenstownu se často vyráží na Milford Sound a přesně to děláme také my. Milford Sound je údajně nejhezčí mésto Nového Zélandu. Nachází se v srdci národního parku fjordů. Potíž bývá často s počasím, často prší a je mlha. Nezbytností je výlet na lodi, která vá s vezme mezi strmé soutěsky fjordů, kolem nesčetných vodopádů a uvidíte i tuleně. Většina turistů se shoduje, že i přes déšť a nevlídné počasí tento výlet lodí stál za to. Milford Sound je na naší trase trošku zajížďka, a tak trávíme další den na cestě zpět do Queenstownu. Zde se již moc nezdržujeme a ujíždíme severně k vyhlášeným ledovcům.

Jezero ve Wanaka

Projíždéme typickou krajinou po západním pobřeží, odpočíváme v malebném městečku Wanaka, kde si u jezera dáváme typické Fish and chips (rybu s hranolkami). Život na Jižním ostrově ubíhá velmi poklidným tempem. Další den jsme již u obřího ledovce Franz Josef. Je jen málo ledovců na světě, který se plazí až těsně k zelenému lesu do nížiny. Za slunečného počasí je to nádhera, bílá masa ledu, která se třpytí do modra a s okolními vodopády a zeleným porostem vytváří krásnou podívanou. Doporučuji si zaplatit organizovanou tůru na ledovec samotný, což je velký zážitek. Od ledovců směřujeme dále k severu do teplejších oblastí. Čeká nás zastávka v Punakaiki, známém to místě západního pobřeží pro své „palačinkové skály“. Opravdu krásné místo, tak jako celá následující cesta po pobřeží dále na sever, s mnoha úžasnými vyhlídkami.

Rozmanitý Národní park Abel Tasman

Na několik dní se zastavujeme na úplném severu Jižního ostrova u vyhlášeného Národního parku Abel Tasman. Toto místo jen podtrhuje pestrost Nového Zélandu, kdy jsme se v rámci jednoho ostrova přemístili od hor, fjordů, jezer, ledovců až ke krásným plážím. Tento národní park je opravdu nádherný, ať už si ho projdete pěšky nebo si půjčíte kánoe. Místní pláže s azurovou vodou patří k nejhezčím a na některých místech najdete dokonce i tuleně! Nedaleko Abel Tasman se naloďujeme na trajekt, který nás veze na Severní ostrov.

Severní ostrov Nového Zélandu

Po několikahodinové projížďce na trajektu dramatickou krajinou, se vyloďujeme ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Po krátké prohlídce tohoto moderního města vyrážíme dále k severu. Blížíme se do krajiny sopek a geotermické činnosti. Za pěkného počasí vidíme čnít ze středu severního ostrova několik sopek. V okolí můžete vidět pastviny s dobytkem a ovcemi.

Vulkány v Národním parku Tongarino

Severní ostrov sám o sobě je rušnější než ostrov Jižní. Poznáte to na silnicích, četnosti měst a počtem obchodů a fast foodů kolem silnic. Pomalu se blížíme k Národnímu parku Tongarino, kde můžete vyrazit na vyhlášený celodenní i vícedenní trek k sopkám a krásným jezírkům. Nedaleko už se rozléhá velké jezero Taupo, poblíž kterého již narazíte na geotermickou činnost v podobě horkých pramenů.

Od tohoto jezera je to již kousek do vyhlášeného města Rotorua, které je zároveň Mekkou turismu. Celá oblast Rotoruy je ovlivněna vulkanickou činností, najdete zde mnoho parků vybudovaných na lávových polích, s jezery ze kterých stoupá horká pára, gejzíry horké páry, bublající bahna a siřičité pole, kde je půda zbarvena do všech barev. Bublající jezírka se spoustou dýmu najdete dokonce i v obyčejném parku uprostřed města. Turisté hojně vyhledávají horké lázně a koupele a my nejsme výjimkou, jsou zde za menší poplatek na každém kroku. Rotorua je také centrem adrenalinových aktivit a původní kultury Maorských obyvatel. Navštívit můžete Maorskou vesnici nebo si třeba vyzkoušet zorbing, extrémní rafting apodobně. Rozhodně je to místo, kde se dá strávit několik příjemných dnů.

Nejsevernější část Zélandu – Coromandel

Z Rotoruy se dá vyrazit různými směry. Na západ najdete obrovský labyrint jeskyní a vodních cest, směrem na východ zase známé vinařské oblasti. My však pokračujeme dále na sever, do nedaleké oblasti zvané Coromandel. To už jsme uplné v severní části Zélandu, typické je teplé počasí podobné tropickému, což se projevuje na bujné vegetaci. Coromandel má krásné pobřeží a pláže, je jako stvořený pro koupání a relax, ale typické turistické resorty zde moc nenajdete. Vyhlášená jsou dvě místa, jedním je „Hot water beach“, kde si při odlivu na konkrétním místě na pláži vyhloubíte díru v písku a ta se Vám zaplní horkou vodou. Působí zde ještě pozůstatky vulkanické činnosti a voda je ohřívána z vnitra země. Je zážitek sedět si ve vlastním horkém bazénku a pár metrů před sebou mít studený oceán. Druhým známým místem je vyhlášená pláž „Cathedral beach“, některými považována za vůbec nejhezčí pláž na celém Zélandu. K pláži vede pěkná procházka po pobřeží. Odměnou je opravdu krásná pláž s azurovou vodou, zasazená mezi velké vyčnívající skály, které mohou připomínat katedrálu.

Moderní Auckland

Z této oblasti to již není daleko do největšího města Zélandu – Aucklandu. Moderní a dynamické město, kde se potkávají kultury celého světa má pěkný přístav a architekturu. Výběžek severně nad Aucklandem zvaný „Bay of Islands“ je turistickou oblastí, kde najdete příznivé klima pro letní dovolenou a radovánky na pláži. Pro nás je ale konečnou stanicí, z které odlétáme do Austrálie. Nový Zéland je úžasnou krajinou. Těžko na světě najdete jinou zemi, která nabízí větší přírodní rozmanitost. Stejně težké je vybrat jedno nejjhezčí místo na těchto ostrovech, Zéland prostě stojí za to vidět!

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.

Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.

V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum

Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.

Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.

V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum

Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.

Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru

Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.

Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.

Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.

Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.

Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru

Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.

Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.

Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.

Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.