Zimbabwe – země krutovládce

Čtyři tůně u Zambezi

Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel. Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km čterečních rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.

Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much CC. Platíme 15USD na osobu. Vstupné tady v Zim platí na 7 dní. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den) je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule je „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hluboké mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.

Pěšky mezi predátory?

Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem. V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho! Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva. Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…

Tři u stolu

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde na divoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet. Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem. Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.

„Nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“

Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji,“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story. No co, co se má stát, ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozorněni, že na odpočívadlech není bezpečné se vůbec zdržovat.

V Harare navštěvujeme Colinovu rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.

Hlad, genocida a cholera

Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský, konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit. Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní, hodnota peněz klesá, na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou. Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.

Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho z nich jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.

Nepotkali jste krále zvířat? Netruchlete…

Po několika krásných dnech se loučíme, v lednici máme žirafí a pštrosí maso. Jenže co se nám nestalo… v Zimbabwe se platí dolary, ale v oběhu jich není tolik, aby byly zásobeny i bankomaty. „A jsme v pasti!“ Nemáme žádnou hotovost a před sebou ještě více než 1000km na další hraniční přechod. Nezbývá, než se slušně zeptat. Ross, zeť Colina, nám půjčuje 200USD, tak mu je hned posíláme na účet z naší banky. Zachránil nám, jak se říká, zadek.

Nyní konečně můžeme pokračovat dál v naší expedici. Jedeme na jih směr Bulawayo. Po cestě se zastavujeme v jedné safari lodge. Kempování tu není možné a mimo objekt, na divoko, to místní zrovna nedoporučují. Ne, že by Zimbabwané byli násilníci, ale přeci jen se po zemi motá dost krutých, bělochů nenávidících, válečných veteránů (ve věku okolo 20ti let) a ty by mohli způsobit hodně velké nepříjemnosti. Do objektu přijíždí Kevin, lovec a farmář. Přijíždí se svým synem, aby majiteli soukromého parku skolil nějakou impalu. Kevin zrovna neprochází nejšťastnějším obdobím, Mugabemu se zachtělo jeho farmy, a tak se potýká s krutostí a neskutečným rasismem, násilně je vystěhováván z jeho vlastního, po generace vybudovaného zázemí. Kevin nás bere do rezervace a my nocujeme mezi žirafami, buvoly a antilopami.

Ráno na nás čekají dva společníci na toulky bušem. Asi byste nikdy neuhádli, kdo nás doprovází, nebo spíš, koho doprovázíme my… Chaku a White man. To jsou zdvořilá jména 11-ti měsíčních lvů. Dvě hodiny se s nimi touláme bušem, je to zvláštní. To, na co se doma můžeme koukat jen v TV nebo přes silné mříže v ZOO, je nyní vedle mě. Otírá se nám o nohy jako pes a otrávěně čekají, až je dohoníme. Najednou si můžem osahat krále zvířat, který váží minimálně 4krát tolik co my, který kdyby se ohnal jeho „prackou“, srazil by nás k zemi jako mouchu. Dostáváme do ruky jen tenký klacík. A teď holka ukaž, co je v Tobě. Jenže mě po výcviku hyen v Harer v Etiopii nic nezaskočí… I když po informaci, že již několik dní nejedli, nás přelívá zvláštní horký i studený pot. Záměrně jsme si vybrali právě ranní procházku, predátoři, jak je známo, jsou více aktivní večer a v noci. K ránu už to flákají. Vedeme je zpět do výběhu a loučíme se s bezva partou.

Kamenná galerie

Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie, do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe. Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim – Ndebele. Kousek za městem je rozsáhlé a svou krajinou jedinečné pohoří zvané Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926 – národní park Rhodes Matopos, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. John Rhodes má zde i svojí hrobku.

Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně degustujeme žirafí maso. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo více podusit. Ráno nás vyhání ze spacáků zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je tu jedna z největší populace levhartů a nosorožců. Že nepotkáváme žádné levharty, není nic zvláštního. Umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají, tedy pokud si s ním nechtějí v korunách stromů pohrávat. Od zasvěcených osob jsme se jednou dozvěděli, že levhart je jediná kočkovitá šelma (v Africe), která na člověka zaútočí, i když není hladová. Na kolik je tato informace pravdivá, není jisté. Nicméně objevujeme mnoho stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka.

Projíždíme parkem s úžasnými kamennými formacemi, obrovskými balancujícími balvany a stromů mopane. Pouštíme si fantazii z uzdy a nacházíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryty nebo zázemí. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety, zde žili původní obyvatelé jižní Afriky. Sanové. Zanechali zde po sobě zprávy. Matopos je obrovskou galerií jeskynních maleb Sanů. Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, např. Silozwane a Nswatugi. Jsou položeny vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 – 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. V blízkém i dalekém okolí je jich stovky možná i tisíce. Opouštíme tuto krásnou oblast a pomalu se loučíme se Zim.

Dým, který hřmí – Mosi oa Tunya

Se Zim, jak se této zemi říká, se loučíme u nejznámnějšího „highlightu“. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a vidět je na desítky kilometrů. Myslím, že víte, kam vedou kroky návštěvníků Zimbabwe. Je škoda, že většina turistů jezdí pouze sem, že si lidé nenajdou čas tuto zemi poznat blíže. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodové nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem. Mluvíme o Viktoriiných vodopádech.

Platíme 20USD a spěcháme do parku Mosi-o-Tunya. Nádherný africký východ slunce nad vodopády opravdu stojí za to. Pocit se nedá popsat a do fotek se atmosféra také přenést nedá. Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. V tuto dobu jsou plné. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou neústupné Zambezi.

Krokodýla na cestu

Poslední kroky, než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla a vlezla pod kůži, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Né pro kůži, ale na ochutnávku masa. Obracíme se na Mika a ten nám za posledních 5 USD nakládá 3kg masa. Něco z krčku, něco z líček a kus ocasu. Lednice je narvaná až do poslední skulinky. Spokojení opouštíme zemi krutovládce a přes Zambii se vydáváme vstříc dobrodružství země sytě oranžových dun.