Connect with us

Národní parky

Kaňon biblického jména – Zion

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí
park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu
lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na
podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících
potravu.

Published

on

Indiáni kmene Pajútů mu kdysi říkali Mukuntuweap, což prý znamená Přímý kaňon. Chovali k němu posvátnou úctu, protože v něm podle starých legend sídlily duše zemřelých předků. Toho využila rodina mormonského osadníka Isaaca Behunina a v roce 1862 se usadila zhruba v polovině kaňonu na úrodné naplavenině řeky Virgin. Vzhledem k nechuti původních obyvatel vstupovat do kaňonu se rodina cítila bezpečně před potencionálními indiánskými útoky. Svoji farmu nazvali po vzoru židovského krále Davida, který pahorek v Jeruzalémě, na němž kdysi postavil svůj hrad, nazval hebrejským výrazem pro bezpečné místo. Sion – v anglické transkripci Zion – se jmenuje i národní park, který zde téměř před sto lety vznikl.


Národní park Zion je nejstarším národním parkem ve státě Utah. Byl ustanoven v roce 1919, ale již deset let předtím byl pod federální ochranou a fungoval s původním indiánským názvem jako Mukuntuweap National Monument. Představitelé nově zřízené Národní parkové správy však byli toho názoru, že by těžko vyslovitelné jméno mohlo odradit potencionální návštěvníky. Dnes řeší parkoví strážci zcela opačný problém. Zion se nachází v dosahu několika hodin jízdy od americké metropole zábavy Las Vegas a zatímco v raných dobách přijíždělo do parku asi 600 automobilů ročně, na konci století se o letním víkendovém dni mohlo uvnitř kaňonu pohybovat až 5000 vozidel.

Ucpané silnice a přeplněná parkoviště nakonec donutily NPS k drastickému opatření a od roku 2000 je po dobu turistické sezony (od počátku dubna do konce září) vjezd do kaňonu vozidlům zakázán. Současně zahájila provoz kyvadlová doprava, která je zdarma, jezdí v rozmezí 5–7 minut a lze do ní na kterékoliv zastávce nastoupit či vystoupit. Ekologické autobusy o dvou vozech jsou poháněny propan-butanem a pohybují se nízkou rychlostí 25 km/h. Uvnitř kaňonu mají šest zastávek a z širokých panoramatických oken nabízejí krásné výhledy na tyčící se skalní útesy. Celá cesta od záchytného parkoviště u vjezdu do parku až na poslední zastávku trvá asi 45 minut.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované jihozápadu USA pořídit.

Průjezd po dně kaňonu patří k opravdovým lahůdkám. Jeho stěny jsou tvořeny z podstatné části navažským pískovcem a patří vůbec k nejvyšším pískovcovým útesům na světě. Hloubka kaňonu dosahuje místy až 800 m a z každé zastávky se naskýtá nový výhled na nebe ohraničené narudlými skalami. Už od návštěvnického střediska se silnice vine kolem říčky Virgin, která poklidně protéká mezi háji topolů Fremontových. Jen těžko si lze představit, že to byla právě tato říčka se skromným průtokem, která monumentální kaňon vytvořila. Podle odborníků se počátek vzniku kaňonu shoduje s počátkem zdvihu Coloradské náhorní plošiny před 5–20 miliony let, kdy řeka začala, díky změně reliéfu, zrychlovat svůj tok.

Řeka Virgin modeluje kaňon dodnes. Její síla se ale projevuje pouze několik dnů do roka, především v době tání sněhu na náhorních plošinách, ale ještě více v období monzunových bouří v červenci a srpnu. Během krátké doby může svůj průtok zvýšit až dvacetkrát, a unáší pak spoustu štěrku a písku, které fungují jako brusná pasta na skalnaté podloží. Množství materiálu přemístěného řekou se odhaduje na 2,7 mil. t ročně.

Za poslední zastávkou Temple of Sinawawa (Sinawawův chrám) se stěny kaňonu k sobě přibližují a tvoří The Narrows – Úžiny. Nenáročná pěší stezka sleduje tok řeky asi jednu míli a pak končí. Dal lze pokračovat pouze vodou. Brodění řeky Virgin patří k oblíbeným letním aktivitám, ale vyžaduje dobrou opěrnou hůl a odolné boty, které se ve vodě nerozlepí po prvním kilometru. V parku je řada dalších stezek, včetně náročných, které směřují na samotné hrany útesů a často vedou po úzkých římsách s jistícími řetězy. Taková je například několikahodinová cesta na Angels Landing, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v parku.


Mnoho výrazných míst v parku nese biblická jména a lidé se často domnívají, že je to zásluhou mormonských osadníků. Ve skutečnosti názvy jako Dvůr patriarchů, Přistání andělů či Velký bílý trůn pocházejí z roku 1916, kdy kaňonem procházel metodistický kněz Frederic Fisher se svými přáteli a bavili se vymýšlením jmen pro velkolepá díla přírody.

Další významnou aktivitou v parku je skalní lezení. Zion je jedním z národních parků, kde NPS tento sport povoluje. I když jsou zdejší pískovcové útesy nižší než legendární El Capitan v Yosemitech, vyžaduje výstup po kolmých stěnách mnoho zkušeností a fyzické zdatnosti. Cesty trvají obvykle několik dní a horolezci vesměs absolvují adrenalinové nocování v krkolomných bivacích.

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících potravu. Téměř všudypřítomní jsou sysli skalní žebrající o něco k snědku a neúnavně pózující před objektivy nadšených turistů. Kdo se vydá mimo lidské hemžení na stezky do odlehlých částí parku, může při troše štěstí narazit na bobra či plachou pumu. Budeme-li pokračovat po klikatící se silnici číslo 9 směrem na východ a projedeme téměř dvoukilometrovým tunelem, dostaneme se do horních částí parku, které jsou královstvím ovcí tlustorohých. Tito vynikající lezci se pohybují po šikmých skalnatých plotnách s nebývalou grácií a odvahou. S trochou štěstí je lze spatřit, aniž by člověk opustil vozidlo.


Fauna parku je nebývale bohatá. Zahrnuje na 286 druhů ptáků včetně vzácného kondora kalifornského, který si po svém opětovném vysazení v sousední Arizoně oblíbil stoupavé proudy Zionského kaňonu. Vloni tito majestátně plachtící ptáci s největším rozpětím křídel mezi všemi severoamerickými ptačími druhy na území parku poprvé úspěšně zahnízdili a vyvedli mláďata.

Také zdejší flóra je velmi rozmanitá a zahrnuje na tisíc druhů. Místním unikátem jsou hanging gardens – visuté zahrady, jejichž původ se odvozuje od geologického složení skal. Navažský pískovec, který tvoří hlavní stavební materiál útesů, je za normálních okolností pro vodu nepropustný. Není však monolitický, ale obsahuje řadu hlubokých puklin, do nichž se shromažďuje srážková voda. Pokud se vytvoří dostatečně vysoký vodní sloupec, prostor mezi křemennými zrnky uvnitř pískovce přestane odolávat vysokému tlaku a začne propouštět vodu. Ve spodní části pak prostupující voda narazí na starší a mnohem hustší vrstvu kayentské formace a začne postupovat horizontálně, až dosáhne stěny kaňonu. Tam se vyroní a poskytne vláhu řadě vlhkomilných rostlin, které se zde začnou uchycovat. Mezi nejslavnější visuté zahrady patří Weeping Rock (Plačící skála). Někteří vědci odhadují, že vodě může trvat až neuvěřitelných 800 let, než pronikne skalami a objeví se opět na světle. Kdo chce ochutnat tuto zajímavou vodu filtrovanou staletími a tunami skal, může si ji na několika místech napustit do přinesené láhve. Národní park Zion byl jeden z prvních průkopníků, který na svém území zrušil prodej vody v plastových lahvích, a snížil tak neúnosnou ekologickou zátěž.

Zajímavostí rostlinné říše jsou též zakrslé borovice a jalovce, které živoří na neúrodných skalních svazích v horní části parku, poblíž východního vjezdu. Hovoří se o nich jako o „trpasličím lese“ a vzbuzují dojem, že tvoří horní hranici lesa, nad níž vegetace končí. Opak je však pravdou. Hojnějšími srážkami zásobené náhorní plošiny jsou domovem rozsáhlých lesů statných douglasek a borovic těžkých. Jen jejich odlehlost je v osadnických dobách zachránila před dřevorubeckými sekyrami.


Mormonští osadníci kultivovali především dno kaňonu s úrodnými naplaveninami. Činili tak stejně jako farmáři indiánských kultur více než tisíc let před nimi. Využívali řeku jako zdroj vody a speciální mikroklima, způsobené akumulací slunečního tepla v pískovcových stěnách. Díky tomu se tu dařilo některým teplomilným rostlinám, i když dno kaňonu leží v nadmořské výšce kolem 1300 m. Traduje se, že zde Isaac Behunin, zcela v rozporu s mormonskými tradicemi, pěstoval víno a tabák, což ho nakonec přivedlo k vážné roztržce s náboženským centrem v Salt Lake City. Autoritativní vůdce mormonů Brigham Young dokonce místo proklel a nazval ho Non-Zion, což pak prý jeho věrní nohsledové pilně používali až do Youngovy smrti.

Dnes už mormonské osadníky připomíná jen expozice a film v malém muzeu, stejně jako jejich indiánské předchůdce. Jejich příběhy zmizely a kaňon prožívá zcela odlišné období. Ten největší příběh však zůstává. Je to příběh utváření naší planety a jejích nekonečných proměn. Zůstává navždy vyryt do narudlých stěn kaňonu s biblickým jménem.

Continue Reading

Národní parky

Vánoce na Novém Zélandu

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty,
sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky,
pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo
zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je
v čase vánočním léto v plném proudu?

Published

on

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?



22. 12. 2012 – Hurá na hory!

Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.

Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.




Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.

Štědrý den v kopcích Nového Zélandu

Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?

Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.




Národní park Nelson Lakes

Národní park Nelson Lakes byl založen již v roce 1956 k ochraně více jak sto tisíc hektarů bukových lesů, ledovcových jezer, skalnatých hor a čistých pramenů. Žije zde Nestor Kea – jediný horský papoušek na světě. Populární turistická oblast nabízí širokou škálu treků od jednoduchých procházek kolem velkých jezer Rotoiti a Rotoroa, přes jednodenní horské výlety až po náročné několikadenní treky přes skalnaté hřebeny a divoká údolí řek.

Na území národního parku leží 18 chat spravovaných DOC (ministerstvo životního prostředí a turismu). Nejoblíbenějšími treky jsou Travers Sabine Circuit a Robert Ridge. Nelson Lakes nabízí výborné podmínky pro horolezce a v zimním období také pro lyžaře.


Continue Reading

Národní parky

Znovu objevený albánský národní park Thethi

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Published

on

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.

Více informací na Bonusový kód

Continue Reading

Národní parky

Alice Spring: limit na sprchování máte 4 minuty!

Austrálie patří mezi krásné a vyspělé země. Sydney, Melbourne či
Brisbane patří mezi vyhledávané turistické destinace. Ale zkuste popojet
trochu dál do vnitrozemí. Narazíte na místa, kde nejen budete mít časové
limity na sprchování, absenci internetu i mobilního signálu.
A přesto se Vám v těch městech bude pravděpodobně líbit.
Jedním takovým okouzlujícím městem je Alice Springs!

Published

on

Austrálie patří mezi krásné a vyspělé země. Sydney, Melbourne či Brisbane patří mezi vyhledávané turistické destinace. Ale zkuste popojet trochu dál do vnitrozemí. Narazíte na místa, kde nejen budete mít časové limity na sprchování, absenci internetu i mobilního signálu. A přesto se Vám v těch městech bude pravděpodobně líbit. Jedním takovým okouzlujícím městem je Alice Springs!

Město Alice Springs leží přesně uprostřed australské pouště. Letadlem je vzdálené zhruba tři a půl hodiny od Sydney, vlakem má nejblíže k městu Darwin a taková cesta trvá tři dny. Má zhruba pětadvacet tisíc obyvatel. Je tam nejvyšší míra kriminality v Austrálii, problémy s alkoholismem i drogami. I přesto je však toto město vyhledávanou turistickou destinací.


Letiště jako budka v poušti

Už samotný přílet do Alice Srpings je překvapením. Letiště se nachází vlastně na poušti – dlouhé nekonečné pláni s klasickým červeným pískem. Maloměstský charakter Alice Springs naznačuje i samotná miniaturní budova letiště, kde nejvíce pozornosti upoutá pravděpodobně koberec s motivy dvou hadů, jež v okolí města žijí. Letiště není vhodné ani pro případné delší čekání, protože kromě toho, že v širém okolí absolutně nic není, tak i samotné letiště nabízí pouze jednu malou kavárnu a jeden malinkatý obchod se suvenýry. Jinak nic! Pokud tedy patříte mezi cestovatele zvyklé na velká světová letiště, zde zůstanete pravděpodobně překvapeně koukat.

Podivné soukromé taxi

I cestu z letiště na hotel lze za určitých okolností označit za zážitek. Můžete cestovat autobusem, který jednou za půl hodiny odjíždí do zhruba dvaceti minut jízdy vzdáleného centra města, anebo zvolit pohodlnější formu dopravy v podobě taxi. Klasické taxíky, jako bývají v celém zbytku Austrálie, zde však nenajdete. Před letištěm pravděpodobně uvidíte stát několik snědých pánu a neoznačenými vozy různého druhu, v ruce budou držet papírovou cedulku s ručně psaným nápisem „taxi“. Ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat, toto jsou opravdoví zdejší taxikáři! Zvolit cestu na hotel taxíkem je výhodnější nejen kvůli pohodlí, ale především proto, že řidiči jsou zde velmi ochotní a nemají problém zastavit Vám během cesty kdekoli si vzpomenete. Za zastávku rozhodně stojí samotný vjezd do města, jakási brána s nápisem Alice Springs, vedle níž vzniká celá řada turistických fotografií. Stejně tak je možné se s taxikářem domluvit, aby Vám udělal osobního průvodce po městě a svezl Vás na místa, jež chcete vidět. Takováto poznávačka města vyjde levněji než v případě, že byste si poznávací zájezd města koupili přes agenturu.



Luxusní hotely mají své limity

Díky množství turistů, které do města každoročně přichází, nabízí Alice Springs kvalitní několika-hvězdičkové hotely. Protože město je opravdu rozsáhlé a jednotlivé ulice jsou od sebe značně vzdálené, nelze se divit, že od jednoho hotelu na nákup do nejbližšího obchodu bude třeba potřeba použít taxi nebo si vyrazit na delší procházku. Hotely jsou zde obklopené pouštní přírodou, což ocení hlavně milovníci klidu a ticha. Pokoje na hotelech bývají velmi prostorné, stejně tak jako samotné hotely. Omezení však přichází v momentě, kdy začnete uvažovat o vysprchování. Nejen od turistických průvodců se dozvíte, že v určitých destinacích v zemi je povolený limit na sprchu tři minuty, jinde čtyři minuty. Na hotelech bývají v koupelnách cedulky a návody, jak šetřit vodou.

Další možná nepříjemnost přichází se zjištěním, že zde během pobytu pravděpodobně nebudete moci používat internet. I když máte třeba koupenou australskou sim kartu s neomezeným internetem, na síť se nepřipojíte. Je to z důvodu, že veškerá mobilní data jsou v oblasti města velmi slabá a na připojení k internetu zkrátka nestačí. Ostatně, v některých částech města (a už asi jeden kilometr za městem) si nezatelefonujete vůbec – není signál. Pokud jde o hifi sítě na hotelech nebo třeba v restauracích, je lepší s nimi také vůbec nepočítat.


Místa, která nesmíte minout

Ačkoli na první dojem nemusí návštěva města s celou řadou netradičních omezení vypadat úplně lákavě, nenechte se od ní odradit. Alice Springs právem patří mezi nejvyhledávanější turistické destinace v zemi. Samotné město nabízí celou řadu míst, která za návštěvu stojí.

Jedním z takových míst je telegrafní stanice z poslední třetiny devatenáctého století situována u řeky Todd, která je po většinu roku vyschlá. Kromě prohlídky rozsáhlého areálu telegrafní stanice je zde k vidění i muzeum s tradiční kulturou původních obyvatel Austrálie, dále jsou v okolí k dispozici piknikové a grilovací stoly, kde si za pár dolarů můžete s přáteli udělat třeba oběd. Okolo telegrafní stanice je i stezka pro cyklisty.

Pro fotografy a milovníky panoramatických výhledů bude dobrou volbou výstup k památníků Anzac Hill, který byl postaven na památku obětem první světové války. Památník se tyčí nad městem, takže je od něho k vidění celé město. Ostatně většina fotografií Alice Springs, které například najdete na internetu nebo v turistických průvodcích, je pořízena právě z tohoto místa. Lepší pohled na celé město zkrátka nenajdete!

Z dalších památek za návštěvu stojí ještě muzeum zkamenělin, známé jako Museum od Central Australia a muzeum věnované památce Johna Flynna, který založil první nemocnici v Alice Springs a dále pak kvalitní nemocnici v Adelaide.

Nejlepší milkshake na světě!

Pro milovníky dobrých jídel, zejména sladkostí, nelze nezmínit tradičně upravované milkshaky, jež se prodávají v centru města. V nabídce je celá řada zajímavých příchutí a prakticky každý mléčný koktejl je bohatě dozdoben ovocem, čokoládou, zmrzlinou či dalšími delikatesami. Opravdu na ničem se zde nešetří. Ceny zdejších speciálně upravených milkskhaků jsou však poněkud vyšší, v přepočtu na české koruny zaplatíte za takový drink kolem dvousetpadesáti korun. Samostatných restaurací ve městě mnoho není, spočítali byste je pravděpodobně na prstech jedné ruky. Proto je lepší dopřát si večeři raději na hotelu nebo v casinu na okraji města. Ostatně, obě restaurace, které se v budově casina nacházejí, patří mezi ty nejlepší ve městě. Navštěvují je nejen turisté, ale ve velké míře i místní obyvatelé.



Každý musí jednou v životě vidět Uluru!

Ovšem beze sporu hlavním důvodem, proč turisté navštěvují toho „pouštní město“ je nedaleká hora Uluru, zvaná také jako Ayers Rock. Jedná se o největší přírodní monolit na světě – vlastně takový jeden velký kámen. Nad zemí je vysoký téměř tři sta padesát metrů, přičemž jeho podzemní část sahá až do hloubky pěti kilometrů. Uluru se nachází přímo v poušti, přibližně deset hodin jízdy autobusem od samotného Alice Springs. Pořádají se výlety na východ slunce nad Uluru, anebo na západ slunce. Přičemž každý průvodce Vám narovinu řekne, že mnohem krásnější je západ slunce. Hora s ubývajícím slunečním světlem večer mění barvu, od zářivě oranžové až po krvavě rudou.

Reklama:

Vydejte se na Uluru se zájezdem do Austrálie!

Životu nebezpečný výšlap na Uluru

Vylézt na samotnou horu není sice státem zakázané, ale nedoporučuje se to. Mnoho turistů během výstupu na vrchol umírá. Jednak proto, že se nachází v samém srdci pouště, kde je opravdu velké teplo a mnoho lidí kolabuje či dostává při výstupu infarkt. Dalším důvodem častých úmrtí je skutečnost, že hora je hladká, nečlenitá a vy se zkrátka nemáte čeho držet. Jakmile uklouznete, padáte až dolů. A vzhledem k tomu, že k nejbližšímu městu je to několik hodin jízdy pouští, je pravděpodobnost na Vaši včasnou záchranu menší. I přes varování se však každý den nachází „odvážlivci“, kteří na Uluru vystupují nebo se o to alespoň pokouší. Mnohem lepší volbou, jak si výlet k tomuto přírodnímu úkazu vylepšit, je zúčastnit se tradičního bbq, které pořádají turistické organizace na úpatí hory každý večer.



Drahé, ale nezapomenutelné zážitky!

Na závěr by bylo dobré zmínit, proč mnoho turistů anebo třeba i studentů, kteří jsou v Austrálii v jiných městech třeba na výměnném pobytu, na studiu nebo na pracovní stáži, s výletem do Alice Springs otálejí. Důvodem je cena. Letenky vychází na zhruba 700AUD ze Sydney, Brisbane či Melbourne. Většinou je let na déle, protože přímé lety jsou jen ze Sydney. Hotely a výlety v Alice Springs rovněž nepatří k nejlevějším. Takže Vás třídenní výlet do Alice Springs, během kterého si však stihnete prohlédnout všechny zmiňované památky a zajet i na Uluru, může jednoho člověka stát kolem 1500AUD, což je zhruba třicet tisíc korun. (pokud počítáme s tím, že se už nacházíte na území Austrálie). Na druhou stranu, každý, kdo se rozhodne do tohoto výletu investovat, nelituje! Alice Springs je natolik odlišné od všech ostatních měst, že by se do něho měl jednou za život podívat každý správný cestovatel!

Mimochodem, mezi často publikované seznamy míst, která by měl člověk navštívit, než zemře, je vždy zařazován právě Ayers Rock. Takže? Není, na co čekat!

Continue Reading