Connect with us

Národní parky

Argentinská Patagonie – pustina bez konce

Argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která
leží ve srážkovém stínu And a většinou má polopouštní a místy až
pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá
travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali
z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je
písčitá či štěrkovitá.

Published

on

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.


Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.


V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum


Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.


Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.


V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum


Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.

Continue Reading

Národní parky

Kaňon biblického jména – Zion

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí
park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu
lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na
podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících
potravu.

Published

on

Indiáni kmene Pajútů mu kdysi říkali Mukuntuweap, což prý znamená Přímý kaňon. Chovali k němu posvátnou úctu, protože v něm podle starých legend sídlily duše zemřelých předků. Toho využila rodina mormonského osadníka Isaaca Behunina a v roce 1862 se usadila zhruba v polovině kaňonu na úrodné naplavenině řeky Virgin. Vzhledem k nechuti původních obyvatel vstupovat do kaňonu se rodina cítila bezpečně před potencionálními indiánskými útoky. Svoji farmu nazvali po vzoru židovského krále Davida, který pahorek v Jeruzalémě, na němž kdysi postavil svůj hrad, nazval hebrejským výrazem pro bezpečné místo. Sion – v anglické transkripci Zion – se jmenuje i národní park, který zde téměř před sto lety vznikl.


Národní park Zion je nejstarším národním parkem ve státě Utah. Byl ustanoven v roce 1919, ale již deset let předtím byl pod federální ochranou a fungoval s původním indiánským názvem jako Mukuntuweap National Monument. Představitelé nově zřízené Národní parkové správy však byli toho názoru, že by těžko vyslovitelné jméno mohlo odradit potencionální návštěvníky. Dnes řeší parkoví strážci zcela opačný problém. Zion se nachází v dosahu několika hodin jízdy od americké metropole zábavy Las Vegas a zatímco v raných dobách přijíždělo do parku asi 600 automobilů ročně, na konci století se o letním víkendovém dni mohlo uvnitř kaňonu pohybovat až 5000 vozidel.

Ucpané silnice a přeplněná parkoviště nakonec donutily NPS k drastickému opatření a od roku 2000 je po dobu turistické sezony (od počátku dubna do konce září) vjezd do kaňonu vozidlům zakázán. Současně zahájila provoz kyvadlová doprava, která je zdarma, jezdí v rozmezí 5–7 minut a lze do ní na kterékoliv zastávce nastoupit či vystoupit. Ekologické autobusy o dvou vozech jsou poháněny propan-butanem a pohybují se nízkou rychlostí 25 km/h. Uvnitř kaňonu mají šest zastávek a z širokých panoramatických oken nabízejí krásné výhledy na tyčící se skalní útesy. Celá cesta od záchytného parkoviště u vjezdu do parku až na poslední zastávku trvá asi 45 minut.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované jihozápadu USA pořídit.

Průjezd po dně kaňonu patří k opravdovým lahůdkám. Jeho stěny jsou tvořeny z podstatné části navažským pískovcem a patří vůbec k nejvyšším pískovcovým útesům na světě. Hloubka kaňonu dosahuje místy až 800 m a z každé zastávky se naskýtá nový výhled na nebe ohraničené narudlými skalami. Už od návštěvnického střediska se silnice vine kolem říčky Virgin, která poklidně protéká mezi háji topolů Fremontových. Jen těžko si lze představit, že to byla právě tato říčka se skromným průtokem, která monumentální kaňon vytvořila. Podle odborníků se počátek vzniku kaňonu shoduje s počátkem zdvihu Coloradské náhorní plošiny před 5–20 miliony let, kdy řeka začala, díky změně reliéfu, zrychlovat svůj tok.

Řeka Virgin modeluje kaňon dodnes. Její síla se ale projevuje pouze několik dnů do roka, především v době tání sněhu na náhorních plošinách, ale ještě více v období monzunových bouří v červenci a srpnu. Během krátké doby může svůj průtok zvýšit až dvacetkrát, a unáší pak spoustu štěrku a písku, které fungují jako brusná pasta na skalnaté podloží. Množství materiálu přemístěného řekou se odhaduje na 2,7 mil. t ročně.

Za poslední zastávkou Temple of Sinawawa (Sinawawův chrám) se stěny kaňonu k sobě přibližují a tvoří The Narrows – Úžiny. Nenáročná pěší stezka sleduje tok řeky asi jednu míli a pak končí. Dal lze pokračovat pouze vodou. Brodění řeky Virgin patří k oblíbeným letním aktivitám, ale vyžaduje dobrou opěrnou hůl a odolné boty, které se ve vodě nerozlepí po prvním kilometru. V parku je řada dalších stezek, včetně náročných, které směřují na samotné hrany útesů a často vedou po úzkých římsách s jistícími řetězy. Taková je například několikahodinová cesta na Angels Landing, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v parku.


Mnoho výrazných míst v parku nese biblická jména a lidé se často domnívají, že je to zásluhou mormonských osadníků. Ve skutečnosti názvy jako Dvůr patriarchů, Přistání andělů či Velký bílý trůn pocházejí z roku 1916, kdy kaňonem procházel metodistický kněz Frederic Fisher se svými přáteli a bavili se vymýšlením jmen pro velkolepá díla přírody.

Další významnou aktivitou v parku je skalní lezení. Zion je jedním z národních parků, kde NPS tento sport povoluje. I když jsou zdejší pískovcové útesy nižší než legendární El Capitan v Yosemitech, vyžaduje výstup po kolmých stěnách mnoho zkušeností a fyzické zdatnosti. Cesty trvají obvykle několik dní a horolezci vesměs absolvují adrenalinové nocování v krkolomných bivacích.

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících potravu. Téměř všudypřítomní jsou sysli skalní žebrající o něco k snědku a neúnavně pózující před objektivy nadšených turistů. Kdo se vydá mimo lidské hemžení na stezky do odlehlých částí parku, může při troše štěstí narazit na bobra či plachou pumu. Budeme-li pokračovat po klikatící se silnici číslo 9 směrem na východ a projedeme téměř dvoukilometrovým tunelem, dostaneme se do horních částí parku, které jsou královstvím ovcí tlustorohých. Tito vynikající lezci se pohybují po šikmých skalnatých plotnách s nebývalou grácií a odvahou. S trochou štěstí je lze spatřit, aniž by člověk opustil vozidlo.


Fauna parku je nebývale bohatá. Zahrnuje na 286 druhů ptáků včetně vzácného kondora kalifornského, který si po svém opětovném vysazení v sousední Arizoně oblíbil stoupavé proudy Zionského kaňonu. Vloni tito majestátně plachtící ptáci s největším rozpětím křídel mezi všemi severoamerickými ptačími druhy na území parku poprvé úspěšně zahnízdili a vyvedli mláďata.

Také zdejší flóra je velmi rozmanitá a zahrnuje na tisíc druhů. Místním unikátem jsou hanging gardens – visuté zahrady, jejichž původ se odvozuje od geologického složení skal. Navažský pískovec, který tvoří hlavní stavební materiál útesů, je za normálních okolností pro vodu nepropustný. Není však monolitický, ale obsahuje řadu hlubokých puklin, do nichž se shromažďuje srážková voda. Pokud se vytvoří dostatečně vysoký vodní sloupec, prostor mezi křemennými zrnky uvnitř pískovce přestane odolávat vysokému tlaku a začne propouštět vodu. Ve spodní části pak prostupující voda narazí na starší a mnohem hustší vrstvu kayentské formace a začne postupovat horizontálně, až dosáhne stěny kaňonu. Tam se vyroní a poskytne vláhu řadě vlhkomilných rostlin, které se zde začnou uchycovat. Mezi nejslavnější visuté zahrady patří Weeping Rock (Plačící skála). Někteří vědci odhadují, že vodě může trvat až neuvěřitelných 800 let, než pronikne skalami a objeví se opět na světle. Kdo chce ochutnat tuto zajímavou vodu filtrovanou staletími a tunami skal, může si ji na několika místech napustit do přinesené láhve. Národní park Zion byl jeden z prvních průkopníků, který na svém území zrušil prodej vody v plastových lahvích, a snížil tak neúnosnou ekologickou zátěž.

Zajímavostí rostlinné říše jsou též zakrslé borovice a jalovce, které živoří na neúrodných skalních svazích v horní části parku, poblíž východního vjezdu. Hovoří se o nich jako o „trpasličím lese“ a vzbuzují dojem, že tvoří horní hranici lesa, nad níž vegetace končí. Opak je však pravdou. Hojnějšími srážkami zásobené náhorní plošiny jsou domovem rozsáhlých lesů statných douglasek a borovic těžkých. Jen jejich odlehlost je v osadnických dobách zachránila před dřevorubeckými sekyrami.


Mormonští osadníci kultivovali především dno kaňonu s úrodnými naplaveninami. Činili tak stejně jako farmáři indiánských kultur více než tisíc let před nimi. Využívali řeku jako zdroj vody a speciální mikroklima, způsobené akumulací slunečního tepla v pískovcových stěnách. Díky tomu se tu dařilo některým teplomilným rostlinám, i když dno kaňonu leží v nadmořské výšce kolem 1300 m. Traduje se, že zde Isaac Behunin, zcela v rozporu s mormonskými tradicemi, pěstoval víno a tabák, což ho nakonec přivedlo k vážné roztržce s náboženským centrem v Salt Lake City. Autoritativní vůdce mormonů Brigham Young dokonce místo proklel a nazval ho Non-Zion, což pak prý jeho věrní nohsledové pilně používali až do Youngovy smrti.

Dnes už mormonské osadníky připomíná jen expozice a film v malém muzeu, stejně jako jejich indiánské předchůdce. Jejich příběhy zmizely a kaňon prožívá zcela odlišné období. Ten největší příběh však zůstává. Je to příběh utváření naší planety a jejích nekonečných proměn. Zůstává navždy vyryt do narudlých stěn kaňonu s biblickým jménem.

Continue Reading

Národní parky

Vánoce na Novém Zélandu

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty,
sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky,
pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo
zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je
v čase vánočním léto v plném proudu?

Published

on

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?



22. 12. 2012 – Hurá na hory!

Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.

Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.




Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.

Štědrý den v kopcích Nového Zélandu

Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?

Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.




Národní park Nelson Lakes

Národní park Nelson Lakes byl založen již v roce 1956 k ochraně více jak sto tisíc hektarů bukových lesů, ledovcových jezer, skalnatých hor a čistých pramenů. Žije zde Nestor Kea – jediný horský papoušek na světě. Populární turistická oblast nabízí širokou škálu treků od jednoduchých procházek kolem velkých jezer Rotoiti a Rotoroa, přes jednodenní horské výlety až po náročné několikadenní treky přes skalnaté hřebeny a divoká údolí řek.

Na území národního parku leží 18 chat spravovaných DOC (ministerstvo životního prostředí a turismu). Nejoblíbenějšími treky jsou Travers Sabine Circuit a Robert Ridge. Nelson Lakes nabízí výborné podmínky pro horolezce a v zimním období také pro lyžaře.


Continue Reading

Národní parky

Znovu objevený albánský národní park Thethi

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Published

on

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.

Více informací na Bonusový kód

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz