Nejvyšší hora Malajsie – Gunung Kinabalu

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.

Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.

V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.

Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“

Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.

Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.

Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.

Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.

Bizarní pasti

Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.

Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).

Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.

Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.

Cesta džunglí „Do nebes“

Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.

Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.

Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.

Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).

Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…

Nejvyšší hora Malajsie – Gunung Kinabalu

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.

Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.

V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.

Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“

Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.

Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.

Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.

Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.

Bizarní pasti

Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.

Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).

Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.

Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.

Cesta džunglí „Do nebes“

Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.

Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.

Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.

Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).

Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…