Rubrika: Historické památky a města

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.

Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.

A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.

Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.

Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.

Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.

A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.

Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.

Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.

Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame

Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.

Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.

Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.

Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.

Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk

Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.

Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame

Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.

Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.

Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.

Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.

Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk

Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.

Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.

Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.

Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.

Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Kutná Hora – nevelké městečko, ležící asi 50 km východně od Prahy, má svým návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Náhodného turistu může až překvapit, kolik různorodých architektonických skvostů se nachází ve spleti malebných uliček tohoto královského města, právem patřícího k památkám na seznamu UNESCO. Přehlídka historických klenotů, jako je Chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr nebo unikátní kaple Kostnice, se nám tu nabízí jako na dlani ve své velkoleposti. Stačí jen krátká procházka po náměstí, aby na nás vší silou dýchla bohatá a nevšední historie tohoto města, korunovaná každoročními oslavami “Královského stříbření“ a široce obsáhlá v mnoha podobách slohů architektury v rozmezí deseti století.

Procházkou do historie

Právě díky bohatství a různorodosti své historie, stejně jako ekonomické prosperitě díky těžbě stříbra, se město Kutná Hora mohlo právem považovat za silného konkurenta pro naše hlavní město. V zimě je město tiché a ospalé, stále však láká k posezení ve svých romantických hospůdkách, v letních měsících se hemží turisty a cizinci lačnícími po středoevropské kultuře, zosobněné v našich památkách.

Do románské doby můžeme zavítat návštěvou kostela sv. Jakuba, či kostela sv. Štěpána, který je nejstarší stavbou na Kutnohorsku. Jeho románské jádro pochází z 12. století. Zde se nachází i barokní kaple – Kostnice, velmi vyhledávaná zvláště cizími návštěvníky pro svůj unikátní exteriér, vytvořený z lidských kostí.

Gotickým příkladem je slavný chrám sv. Barbory, pětilodní katedrála, zasvěcená patronce havířů sv. Barboře. Po chrámu sv. Víta v Praze, pravděpodobně druhý nejvýznamnější u nás. Z barokních památek jmenujme kromě výše zmíněné Kostnice ještě kostel sv. Jana Nepomuckého, Jezuitskou kolej – založenou císařem Ferdinandem II. , nebo sedmnáctimetrový morový sloup. Z období renesance zde nalezneme budovu arciděkanství.

Kostnice – vznešená i morbidní

Tato hřbitovní kaple z konce 14. století je vskutku ojedinělým skvostem Kutnohorské architektury a nelze se o ní nezmínit samostatně.

Její vnitřek tvoří kosterní pozůstatky obětí války a hlavně morových epidemií. Dominantou celé kaple je obrovský lustr, celý sestavený z kostí ve všech velikostech – od nejmenších až po ty, které tvoří ramena lustru. Na některých exponátech jsou dokonce vidět zranění, která způsobila smrt oběti, ale i neuvěřitelná zranění lebky, která bylo možno přežít. Obdivuhodným výtvorem je také erb rodu Schwarzenbergů, také složený z kostí, stejně jako svícny, kříž, kalichy a mnoho dalšího. Kaple je mimo jiné plně funkční, nejen jako toto unikátní muzeum tvořící připomínku smrti a pomíjivost života, ale slouží se tu také mši a bohoslužby.

Kutnohorské stříbro – sláva Českého království

Masivní rozvoj peněžnictví v Kutné Hoře se datuje kolem druhé poloviny 13. století, přestože počátky těžby stříbrné rudy jsou z doby mnohem starší. Kutná Hora byla v době své největší slávy považována za pokladnici, či klenotnici českého království, právě proto stála ve své významnosti hned za majestátem města Prahy. Vlašský dvůr byl původně skladištěm stříbrné rudy a poté dokonce státní mincovnou. Ukázky starodávného způsobu výroby stříbrných mincí – denárů, můžeme při návštěvě Vlašského dvora vidět i dnes.

Stříbření

Římský a český král Václav IV. přijíždí se svou družinou a celým královským dvorem, aby slavnostně zahájil období bujarých oslav a vzdal hold královskému městu stříbra a všem havířům.

Kutná Hora se ocitne znovu v 15. století, Vlašský Dvůr se rozzáří Svatojánskými ohni, vypuknou rytířská klání. V chrámu sv. Barbory se rozezvučí fanfáry, město se oblékne do dobových kostýmů, v ulicích zavládne jarmark a pouťová atmosféra. Držte si klobouky, začíná každoroční gotická slavnost k zahájení nové sezóny a oslavující bohatství a prosperitu města.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.

Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.

Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.

Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.

Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.

Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.

Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.

Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.

Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.

Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.

Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.

Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.

Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.

Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.

Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.

Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.

Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na „váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po nemilosrdné vraždy. Vylodíte se za pomoci důstojníka, kterému se na tváří zračí škodolibý úsměv, podívá se nahoru k budově s celami a mezi zuby procedí pár slov, které se vám budou neustále vracet: „Vítej doma, vítej na Alcatrazu.“

Každý rok více než milion turistů navštíví molo 41 a zakoupí si výlet lodí do tohoto světově proslulého bývalého vězení, které bylo kdysi považováno za nejtvrdší Federální věznici v USA. Poctí tak svojí návštěvou jeden ze nejznámějších symbolů San Francisca.

Prehistorie

Ostrov získal své jméno v roce 1775, kdy španělský objevitel Juan Manuel de Ayala mapoval San Franciský záliv, a pojmenoval tento kousek země „La Isla de los Alcatraces“, což znamená „Ostrov Pelikánů.“ Ovšem malý neobydlený ostrov neměl nic k nabídnutí – rychlé proudy, minimum vegetace a holou zem. O 72 let později, v roce 1847, si strategické polohy „Skály“ všimla americká armáda a postavila si zde pevnost. Alcatraz se tehdy stal symbolem síly armády na západě USA. V nové pevnosti se nacházela dalekonosná a čtyři obrovská děla (18t, průměr 45 cm), která byla schopna potopit obrovské nepřátelské lodě. Zbraně na Alcatrazu byly schopné vypálit téměř 3,5 tuny střeliva v jedné salvě. Nicméně po několika desetiletích obranná role ostrova začala ztrácet smysl a výbava pevnosti se stala zastaralou.

Alcatraz se kvůli své přírodní izolaci a faktem, že je obklopen ledovými vodami a nebezpečnými proudy, stal pro armádu ideálním místem pro držení zajatců. V roce 1861 začal přijímat vězně z Občanské války. Po katastrofálním zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 byly na ostrov převezeny stovky civilních vězňů. Tak začala historie věznice na Alcatrazu.

Věznice a její vězni

„Ostrov pelikánů“ se uvedl do povědomí svými drsnými podmínkami a železnou disciplínou. Vězni byli rozděleni do tří tříd podle spáchaných zločinů a chování. Každá skupina měla odlišný stupeň privilegií. Například trestancům třetí třídy nebylo dovoleno půjčovat si knihy z knihovny nebo mít návštěvy a dostávat dopisy od příbuzných. Všichni pak museli přísně dodržovat pravidlo mlčení. Kdo se provinil proti tomuto pravidlu, musel počítat s trestem, který mohl znamenat těžkou práci, připoutání šestikilové koule řetězem ke kotníku, nebo zavření na samotku, s čímž se pojilo snížení přídělů chleba a vody.

Veřejnosti se nelíbil pohled na bezbarvý bod uprostřed krásného San Franciského Zálivu, a tak armáda navezla na ostrov hlínu a několik trestanců začalo pracovat jako zahradníci a pěstovali různé rostliny, aby ostrov dostal hezčí vzhled při pohledu z pevniny.

Během let se tvrdý režim postupně uvolňoval a na konci 20. let 20. století bylo vězňům dokonce povoleno postavit si hřiště na baseball a nosit i své dresy. V pátek večer armáda pořádala „Alcatrazské boje“, jejichž náplní byly zápasy v boxu mezi vězni.

Kvůli rostoucím provozním nákladům se armáda rozhodla věznici v roce 1934 zavřít a převedla ji na Ministerstvo spravedlnosti. Hospodářská krize pomohla vytvořit novou éru organizovaného zločinu. Éra gangsterů byla v plném proudu a národ byl svědkem strašného násilí, zčásti způsobeného prohibicí. Americký lid ve strachu pozoroval, jak gangy využívají svého vlivu ve velkoměstech i jejich úřadech. Policejní složky byly velice špatně vybavené, aby se vypořádaly s takovým prudkým náporem a často se v přestřelkách jen krčily před lépe vybavenými gangy.

Nová éra věznice

Veřejnost se tak dočkala zrození unikátního vězeňského zařízení tak odpudivého, že bylo přezdíváno „Ďáblův ostrov Strýčka Sama.“ Alcatraz byl ideálním řešením, a tak v dubnu 1934 začaly práce, které měly dát věznici nový vzhled a novou identitu. Staré mříže byly nahrazeny novými, do každé cely byla zavedena elektřina, údržbové tunely byly zabetonovány, aby se odstranila jakákoli možnost, že by se do nich mohli vězni dostat a schovat se. Všechna místa, kde se trestanci pohybovali, byla opatřena železnými mřížemi. Byly postaveny speciální střelecké ochozy, kde byly uloženy všechny klíče. Byly zvýšené a mimo dosah vězňů, což umožňovalo dozorcům nosit zbraně a vidět veškerou činnost vězňů.

Na stropě v jídelně byly instalovány nádoby se slzným plynem, které mohly být aktivovány ze střeleckých ochozů. Strážní věže byly strategicky umístěny po obvodu a nová techonolgie umožnila použití detektorů kovů, které byly umístěny u východu z jídelny a na přístupových cestách k pracovním místům vězňů. Hlavní budova obsahovala téměř 600 cel, ze kterých ani jedna nepřiléhala k obvodní zdi, což znamenalo, že i kdyby se někomu podařilo vykopat si tunel z cely, ještě by stejně musel najít cestu ven z budovy. Bylo naplánováno, že vězni budou umístěni v blocích B, C, nebo D, přičemž počet vězňů v hlavní věznici nepřesáhne 300. Zavedením těchto opatření spolu s ledovými vodami Zálivu se „Skála“ stala připravenou i na ty nenapravitelné zločince USA.

Do čela nové věznice byl jmenován James A. Johnston, který dosáhl věhlasu svým vedením věznice v San Quentinu. Bylo stanoveno, že vězni si svůj převoz do Alcatrazu musí „zasloužit“, že nikdo nebude odsouzen přímo do Alcatrazu, že právo na návštěvu si vězeň bude muset zasloužit, že nebudou dovoleny žádné návštěvy první tři měsíce pobytu na ostrově, že všechny návštěvy bude muset schválit správce sám, a ty že budou limitovány na jednu návštěvu za měsíc, že vězni budou mít omezený přístup do knihovny, avšak nebudou dovoleny noviny a rádia ani jiné čtivo, že posílání a dostávání pošty bude výsada a všechny dopisy budou po cenzuře přepsány na stroji, a že na základě chování bude přidělena i práce. Každému vězni byla přidělena cela a měl právo jen na minimum osobních věcí. Rutina byla neměnná, den za dnem, rok za rokem. Každé velké věznici bylo umožněno poslat na Alcatraz své nejhorší zločince, a tak se na „Skále“ objevili i ti nejznámější zločinci Ameriky té doby, jako Al Capone, George „Machine gun“ Kelly, Robert „Birdman z Alcatrazu“ Stroud a Floyd Hamilton (člen gengu a řidič pro známou dvojici Bonnie and Clyde).

Den pro vězně začínal budíčkem v 6.30. V 6.55 odešli do jídelny a po dvaceti minutách odcházeli na svá pracovní místa. Tato nemilosrdná rutina se neměnila a byla spolehlivá jako hodinky. Hlavní chodba bloku cel byla vězni pojmenována „Broadway“ a cely na této chodbě byly neoblíbené, protože byly chladnější a bez soukromí, protože kolem nich pořád někdo chodil. Na Alcatrazu na každého dozorce připadali 3 vězni, ve srovnání s poměrem 1:12 v jiných věznicích. Strážci měli díky střeleckých ochozům dokonalý přehled o vězních, k čemuž jim pomáhalo i počítání vězňů dvanáctkrát za den.

V počátcích pokračoval správce Johnston v politice ticha, což mnoho vězňů považovalo za ten vůbec nejhorší trest, a objevily se i zprávy o tom, že několik vězňů z tohoto pravidla zešílelo. Toto pravidlo bylo později zmírněno, jako jedna z mála změn, která se v pravidlech na Alcatrazu udála.

Ve věznici byla jedna cela známá jako „Orientální“ – temná, uzavřená, bez záchodu nebo umyvadla. Jen v podlaze byla díra, a dokonce splachování bylo ovládáno od strážných. Vězni byli do cely umístěni bez šatů, mříže a ocelové dveře nechávaly vězně v černočerné tmě. Cela byla chladná a matrace na spaní se přes den odnášela. Tato cela byla považována za nejdrsnější trest pro závažné porušení a vězni sem byli posíláni jen na jeden nebo dva dny.

Přezdívku „Díra“ si vysloužily podobné cely, ovšem tyto měly umyvadlo i záchod a také slabou žárovku. Trestanci tu mohli strávit až 19 dní, což bylo také považováno za těžký trest, protože museli čas trávit v neustálé nudě.

Konec

Avšak jak už to bývá, všechno končí. Ledové vody San Franciského zálivu, které byly nepřekonatelnou překážkou pro útěk z věznice, se ukázaly jako zkáza. Korozivní účinky slané vody způsobující postupné chátrání budov společně s velkými provozními náklady ($10 za trestance a den, oproti $3 ve věznici v Atlantě; a odhadovaná cena rekonstrukce $5 mil), vedly k uzavření nápravného zařízení. A tak 21. března 1963 byla věznice na Alcatrazu uzavřena po 29 letech provozu. Objevily se plány na přeměnu ostrova, například na „Sochu svobody západního pobřeží“, nákupní centrum nebo hotelový komplex.

V roce 1969 začala ostrov okupovat skupina Indiánů. Snažili se tak o znovunabytí ostrova, přičemž hnutí citovalo dohody, ve kterých bylo stanoveno, že veškerá nevyužitá federální půda automaticky přechází do rukou původních vlastníků. Vláda využila veškerých právnických kliček, na které se zmohla, a nakonec je v roce 1971 odtud vypudila, když tvrdila, že funkční maják na ostrově ji kvalifikuje coby aktivní.

Útěky

I Alcatraz zažil několik pokusů o útěk, konkrétně 14. Téměř všichni, co se pokusili o útěk, byli zabiti nebo chyceni. Nicméně nejznámější pokus o útěk se odehrál v roce 1962, kdy trio trestanců uskutečnilo svůj několik měsíců připravovaný plán. Z nejrůznějších pracovních míst ukradli různé věci, s jejichž pomocí postavili figuríny, aby ošálili dozorce při počítání, postavili si i člun a obstarali si nafukovací vesty na cestu vodami Zálivu. Skutečná genialita plánu spočívala v tom, že dokázali skrýt vydlabaný beton tak, že nikdo nic netušil. Za pomoci mýdla, betonové drtě a barvy vytvořili hlavy figurín, které potom ozdobili vlasy ukradenými z holičství věznice. V noci 11. června 1962 začali uskutečňovat svůj plán. Vydlabanou dírou kolem ventilátoru vylezli údržbovou šachtou až na střechu, sešplhali po potrubí dolů, překonali 7m vysokou zeď a u břehu nafoukli svůj člun a vesty. Dostali se až do chladivých vod Zálivu, a pak už je nikdy nikdo neviděl. Neví se, jestli se dostali až na pevninu, utopili se, nebo je sežrali žraloci, zkrátka zmizeli.

Současnost

V současné době je Alcatraz společně s Golden Gate Bridge, funkční městskou lanovkou a rybářským přístavem Fisherman’s Wharf především turistickou atrakcí San Francisca. Pokud se chcete vydat na toto historické místo, vězte, že je nutné zamluvit si lístek na loď pár dní dopředu, protože v kteroukoli roční dobu pluje na Alcatraz obrovské množství turistů dychtících ochutnat trošku z jeho historie. Při vstupu na hlavní prohlídku dostanete malý přehrávač a sluchátka – takového svého vlastního průvodce. Nespornou výhodu to má v tom, že nemusíte šponovat uši přes dav dalších lidí, abyste něco slyšeli. Při takovém počtu turistů to snad jinak ani nejde. Další výhodou je, že k vám mluví i bývalí vězni, dozorci, kteří popisují skutečnou situaci, která na ostrově panovala, když byla věznice ještě v provozu. Na ostrově máte volnost, můžete se tu procházet jak dlouho se vám chce, jen nezapomeňte, kdy odjíždí poslední loď na pevninu. V létě se zde organizují i noční prohlídky, za které je ale nutné si trošku připlatit. Na opravu budov přispějete také nákupem nějakého toho suvenýru – pohledy, knihy o historii věznice, trička, hrníčky, videokazety – to vše je k dostání v obchůdku se suvenýry, který je v doku. Chystáte-li se navštívit toto magické místo s nesporně zajímavou historií, pak nezbývá než vám popřát pěkný zážitek!

Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto, že němčina a německá kultura je zde stále živá. Francouzi a Němci zde vedle sebe žijí ve vzájemné symbióze. Nakupují ve stejných obchodech, pracují ve stejných firmách, nadávají na stejné politiky. Ale někteří doma mluví francouzsky, jiní německy. Někteří se cítí býti Francouzi, jiní Němci. A někteří o sobě říkají, že jsou prostě Alsasané. Někteří Alsasané hovoří vlastním jazykem, alsasštinou. Ale ta alsasština není nic víc, než nářečí němčiny s francouzským přízvukem. Alsasko je věčná otázka: Francie nebo Německo? Dnes Francie, ale před šedesáti pěti lety, tedy za druhé světové války, tady bylo Německo. Před druhou světovou válkou zde byla Francie, ale před tím zase Německo, a před tím zase Francie a tak se to střídalo po staletí, snad už od dob velkého třesku. Kdo chce poznat opravdovou Francii, ať do Alsaska nejezdí, na to je Alsasko příliš německé. Kdo by si snad myslel, že zde nalezne Německo, také se mílí, neboť na to je Alsasko zase příliš francouzské. Ani Francie, ani Německo. Alsasko je především Alsasko.

Alsaské nápoje a jídla

Typickým Alsaským nápojem je pivo. Pivo, které Alsasko spojuje s Německem. Jedním pivem se tu nemyslí půllitr, ale jen čtvrtlitr, ale je dražší než u nás půllitr. Prodávají se tu značky německé a alsaské. Poslední dobou se sem navrací fenomén malých pivovarů, které jsou určeny pouze pro spotřebu jednoho malého městečka a přilehlých vesniček. V jednom jsem se byl podívat a řeknu vám, k vidění tu bylo jen několik obrovských stříbrných kádí, sládek, který sáhodlouze cosi vykládal a nakonec i sklenička piva k okoštování, která chutnala jako hořké mýdlo.

Nicméně pro Alsasko je ještě jeden typický nápoj. A tím je víno. Víno, které Alsasko spojuje s Francií. Vinic je tu hodně, a typické víno se zde dělá bílé. Byl jsem se podívat i do jednoho vinného sklípku. Jmenovalo se to tam Cleembourg. Jednalo se o novou budovu, kam člověk přijde, přistoupí k obrovskému pultu a počká, až k němu dorazí někdo z obsluhy, řekne mu, jaké víno si chce ochutnat, čeká, obsluha mu přinese skleničku se čtyřmi kapkami vína, ochutná víno, a pak si případně řekne o další nebo si nějaké víno koupí nebo jde zase pryč. To je sice moc hezké, ale chybí tu ta správná vinařská romantika. I samotný sklípek mě hodně zklamal. Čekal jsem klenuté kamenné stropy a několikasetleté dřevěné sudy. Místo toho tu byla úplně obyčejná velká místnost s rovnými bílými zdmi a sudy, které měly tvar obrovských stříbrných kádí. Turistům zde ukazují jen jednu místnost. Prý je potřeba minimálně 15 lidí na vpuštění dovnitř, ale když se místní zaměstnanci dozvěděli, že jsem až z České republiky, slitovali se nade mnou a pustili nás dovnitř, přestože jsme byli pouze tři. V této místnosti stojí několik laviček a jeden sud s německým nápisem: „Kdo pije, umře, kdo nepije, taky umře.“ Když jsme si usedli, přišel nějaký zaměstnanec, otevřel sud, vlezl dovnitř a začal něco štelovat. Po chvíli vylezl ze sudu, odešel někam pryč a asi za pět minut se vrátil. Opět zalezl do sudu a opět něco šteloval a po chvíli opět vylezl a za několik minut se opět vrátil zpět. Potom konečně zapnul promítačku, která byla zaměřena zevnitř sudu na protější zeď, a zapnul film o víně. On to vlastně ani pořádný film nebyl, vlastně se jednalo jen o prolínající se fotky, na nichž se občas objevovaly dvě víly, které nesrozumitelnou francouzštinou vysvětlovaly takové ty věci, jako že víno roste na vinici a že se po zpracování pije.

To bylo tedy pivo a víno. O žádném dalším nápoji, který by se dal považovat za opravdu typicky alsaský, jsem neslyšel. Zato tu mají své typické jídlo. Kromě preclíků, které tu považují za své specifické pečivo a chlubí se tu jimi snad v každé restauraci, kde je mistička preclíků zdarma k jídlu nebo pití naprostou samozřejmostí, je to tarte flambé. Tarte flumbé znamená v češtině doslova ožehnutý koláč. Jedná se o tenkou placku s vrstvou sýru a s kousky jehněčího masa. Nebo existuje také tarte flumbé na sladko. To je zase placka s krémem, jablečnými plátky a skořicí. A jak se tato specialita konzumuje? To k vám takhle přijde číšník s obrovskou plackou na prkýnku, placku položí na váš stůl, polije ji nějakou tekutinou, zapálí ji, ožehnutý koláč hoří, a jakmile dohasne, vezmete do ruky kráječ, placku nakrájíte, rozdělíte si ji s ostatními hosty u stolu a potom ji prostě sníte, podobně jako pizzu nebo palačinku.

Čápi

Když už jsem se rozepsal o tom, co je typicky alsaské, nemohu zapomenout na čápy. Čápi jsou symbolem Alsaska a to zcela oprávněně. Četl jsem o nich, že v osmdesátých letech tu tito ptáci byli téměř vyhubeni, tak co je to, prosím vás, za symbol? Ve Štrasburku jsem viděl čápy na každém druhém suvenýru. Čápi na tričkách, čápi na pohledech, plyšoví čápi… a potom, když jsem byl v Surburku a jednoho čápa jsem viděl, jak sedí v hnízdě na dobře viditelném místě uprostřed městečka, nabyl jsem názoru, že je zřejmě umělý, že je to jen taková imitace pro turisty. Ale když roztáhl křídla a odletěl, byl jsem tím příjemně překvapen. A když jsem pak viděl další hnízdo s dalším čápem, a tentokrát na věži kostela přímo v centru Colmaru, nabyl jsem názoru zcela opačného než prve. Čápi jsou symbolem Alsaska zcela oprávněně. Je to jeden z těch známých stereotypů, který není pouhým vodítkem pro turistu, když si vybírá typický suvenýr z dané oblasti, ale i opravdovou realitou.

Alsaská města a vesnice

Pro Alsasko jsou typické hrázděné domy. Těch tu mají opravdu na tisíce. Je jich zde velmi mnoho, najdete je v každé vesnici a v každém městě, je to takový místní standard. Tady neplatí, že když je nějaký dům vystavěn v klasické lidové architektuře, jedná se o ojedinělý unikát. Platí, že ojedinělý unikát je právě ten, který v lidové architektuře vystavěn není. Takže když projíždíte zdejšími vesnicemi, vidíte sta a sta hrázděných domů za sebou. Hodně těchto domů je bílých (tím se vyznačuje například vesnice Hunspach, která je hrozně dlouhá a všechny domy jsou v ní naprosto stejné), ale nejsou výjimkou ani domy hnědé a žluté. V některých těchto vesnicích najdete ještě k tomu v každém druhém hrázděném domu (tj. v každém druhém domu) keramickou dílnu nebo keramický obchůdek. A když mezi těmi hrázděnými vesnicemi najdete vesnici nehrázděnou, znamená to, že byla během II. světové války zničena.

Stejně tak tomu je i s Alsaskými městy. Mám takový pocit, že všechna alsaská města jsou stejná. V centru stojí náměstí s románským kostelem a kolem zástupy hrázděných domů. Tak třeba město Obernai, které je prý jedním z nejkrásnějších měst Alsaska. Ať tu jdete, kudy a kam chcete, vždy jste obklopeni dalšími a dalšími hrázděnými domy. Je to sice hezké, ale když už vidíte během jednoho dne sto padesátý hrázděný dům, zvyknete si, otrnete a přestanete je obdivovat. Kromě hrázděných domů mají v Obernai obrovský kostel, ve kterém byl zrovna pohřeb, takže jsem si ho moc neprohlédl, městské hradby, synagogu a obrovskou věž, u které stojí malinkatý dům, asi kostelík.

Další město, které jsem navštívil, se jmenuje Wissembourg. Leží jen dva kilometry od německých hranic, ale příslušnost tohoto městečka k Německu se vyznačuje i tím, že zde stojí klášter, kde byla v roce 870 zhotovena první německy psaná bible (teda ještě ne celá, šlo vlastně jen o evangelia). Jako všude jinde i tady jsou samé hrázděné domy. Některé z nich mají nad dveřmi cedulku, že byly vystavěny v roce 1733, 1740, 1718 nebo dokonce už 1614. A také je tam nakresleno, že tento dům patřil k cechu krejčovskému, tento pekařskému a tento zase kovářskému. Nejzajímavějším domem je dům soli, který má ve střeše sklopená okna, to aby sůl přechovávaná vevnitř nemohla ani v nejprudším lijáku zmoknout. Jako v každém jiném alsaském městě zde stojí románský kostel. Právě tento zmiňuji především kvůli tomu, že jsem zde poprvé spatřil zajímavou vychytávku. Dovnitř totiž vede jeden vchod, ale pak následují dvoje dveře. Jedněmi se jde do prostoru kostela na mši a druhými dozadu. Tam je místo pro turisty, které je od zbytku kostela oddělené sklem. Takže turisti si kostel mohou alespoň z části prohlédnout, aniž by přitom sebeméně rušili účastníky bohoslužby.

O Hagenau jen krátce. Nic moc příliš zvláštního tu nenajdete. Mě tu však jedna věc přece jen překvapila. Uprostřed tohoto města na kraji náměstí tu zčista jasna stojí vodní mlýn. Jakoby sem vůbec nepatřil. Není tu žádná pořádná řeka, jen vyschlé koryto nějakého kanálu. Tímto mlýnek se však Hagenau nechlubí. Toto město se chlubí tím, že kolem něj se rozléhá jeden z největších lesů Francie. Je to les listnatý a musím uznat, že na délku má jen několik kilometrů. Ale jestli to je opravdu jeden z největších lesů Francie, tak je Francie oproti České republice holá planina.

Nakonec bych chtěl alsaská města a vesnice pochválit. Ač jsem si na hrázděnou architekturu zvykl velmi rychle a velmi rychle mi zevšednila a zobyčejněla, nemohu říci, že bych tu spatřil jediný dům, jenž by se dal označit za vyloženě ošklivý.

Štrasburk

Štrasburk je hezké město. A asi nejhezčí částí Štrasburku je čtvrť mezi Europarlamentem a starým městem. Stojí tu spousty krásných domů z devatenáctého století a ty domy nejsou hrázděné, což je taková úleva od zbytku Alsaska. Ulice jsou široké, provzdušněné, plné stromů a tak nějak příjemně monumentální. Hodně lidí tu jezdí na kolech a málo lidí tu dělá nepořádek. Naopak jsem tu viděl i člověka, který seděl na chodníku a škrabkou odlepoval ze země žvýkačky.

Staré město je zase plné hrázděných domů, jak je tomu u ostatních alsaských měst. Kromě nich je tu strašná spousta turistů a pro ně určených obchodů se suvenýry, černošských prodavačů zbytečností a pouličních malířů jako na Karlově mostě. Snad všichni tito turisti míří do štrasburské katedrály. Je to stavba vskutku ohromná. Najdete tu Ježíška, který vypadá jako černoušek, obrovské varhany a jednu vadu. Vepředu totiž nejsou věže dvě, ale jen jedna. Za to však 142 metrů vysoká. Pod ní dokonce stojí sloup, který nese většinu její váhy, a tím získal světový primát v ustání největší tlačené síly na jeden sloup. Pravda, napsal jsem, že věž zde je jen jedna, ale kdo hledá tu druhou, najde ji. Stačí se podívat do výlohy jednoho obchodu v protější ulici. V této výloze je totiž vidět odraz věže tak, že to i spolu s ní vypadá jako jeden celek. Pro obchod musí být tato zrcadlová výloha výhodná. Není totiž zcela nepropustná a turista, který se chce podívat na odraz věže, uvidí i kousek vnitřku obchodu.

Kousek od katedrály se nalézá kanál. Plaví se po něm lodičky s turisty. Při plavbě tu turistům ukazují vzácná nábřeží, mosty, kostely, hrázděné domy, malebnou čtvrť Petit France a v neposlední řadě i Europarlament. Štrasburský Europarlament je strašně obrovská oválná monumentální moderní budova. Uprostřed toho oválu leží dvůr. Svou rozlohou však připomíná spíš náměstí. Dovnitř vás pustí celkem bez problému. Jen se musíte nahlásit předem, ukázat jim svou občanku a odevzdat zavazadla. Foťáky k mému údivu povolují. Z vrátnice se dostanete do nesmírně obrovského bludiště sloupů, chodeb a eskalátorů. Všude najdete tisíce informačních materiálů ve všech jazycích unie (včetně podrobného rozpisu jednání). Většina lidí, které na chodbách potkáte, jsou především turisté, občas nějaký úředník a jen výjimečně politik. Dokonce tu mají i obchůdek se suvenýry. Převaha turistů je vidět především v jednacím sále. Tam vás pustí si sednout na tribunu. Sedíte, a když se kolem sebe rozhlížíte, uvidíte asi milion turistů, za sklem místnosti se stovkami překladatelů mezi všemi jazyky unie, a dole v samotném jednacím sále sotva několik desítek poslanců.

Colmar

V Colmaru mají také hrázděné domy, ale ty colmárské mají nejrůznější barvy a tím vytvářejí krásné uličky a zákoutí, a proto se mi hrázděné domy taky v Colmaru líbí víc než kdekoliv jinde v Alsasku. Občas vám tu může připadat, že procházíte mezi čerstvě připravenými kulisami připravenými pro natáčení historického filmu. Jeden takový pohled jsem se pokusil také vyfotit, iluzi však bohužel zkazilo nablištěné nové auto. Ta romantika se týká především čtvrti Petit Venize – Malé Benátky. Vtipné je, že název „Benátky“ má tato čtvrť jen díky jednomu úzkému potoku, který skrz čtvrť protéká.

Ale Malé Benátky a ani hrázděné domy nejsou tím nejvýznamnějším, co jsem v Colmaru viděl. Tím je totiž po Louveru druhá největší a nejnavštěvovanější galerie ve Francii, Museum Unterlinden. Museum se ukrývá v bývalém klášteru. Najdete tu výtvory z většiny nejvýznamnějších slohů, které se v Evropě vystřídaly. Je tu spousta zajímavých věcí, to je pravda, ale ta různorodost a spletitost kulturních epoch působí poněkud chaoticky. Především tu jsou obrazy a sochy gotické a renesanční, nacházejí se zde však i vykopávky z pravěku a ve vedlejší vitríně máte dohromady umění Etrusků a starých Řeků. V jednom sále stojí rytířská brnění, obrovské pistole a klasicistní nábytek. A najednou z ničeho nic zabloudíte do místnosti s Picassem, Monetem a dalšími moderními malíři.

Nejslavnějším a nejzajímavějším dílem, který tu mají je Isenheimský oltář. Vytvořil jej Němec Mathis Gothart Neithert. Jedná se nejen o dílo z konce gotiky a začátku renesance, ale i o dílo, které je právem považováno za předchůdce expresionismu. Vyskytuje se na něm totiž spousty výjevů, z nichž asi nejzajímavější je pokušení sv. Antonína. Postavy na oltáři jsou velmi propracované. Z vyobrazených těl je cítit strach a bolest. Mezi postavami se vyskytují příšery hrůzostrašnější než v nejstrašidel­nějších hororech. Na jedné jeho části (myslím, že to byl tento oltář, možná to byl ale jiný obraz někde poblíž) je vyobrazen Bůh jako nějaký čaroděj z Pána prstenu. Už jenom kvůli tomuto originálnímu oltáři, u kterého se budete podivovat, jak jen něco takového mohlo vzniknout, stojí návštěva musea za to.

Maginotova Linie

Maginotova linie je něco podobného, jako linie bunkrů v českém pohraničí. Jedná se o skvěle vybavený pás bunkrů, podzemních chodeb a pevností, vystavěný v letech 1939–1940 po celých německo-francouzských hranicích. Problém této linie byl v tom, že v letech 1939–1940 Němci dobyli Belgii a skrz ni se dostali do Francie a zničili Maginotovu linii ze dvou stran, takže byla Francouzům houby platná. Do dneška po ní zbylo spousty bunkrů a několik pevností. Bunkry dnes stojí osamoceně uprostřed luk a polí (pasou se kolem nich krávy a ovce), podobně jako u nás jsou bunkry uprostřed hor a lesů. Viděl jsem zvenčí také jednu pevnost, Schoenenbourg. Stojí uprostřed lesa a je obklopena informačními panely. Kromě nich tu najdete také pomník padlým vojákům, dobové auto americké armády, a aby se neřeklo, i hlouček japonských turistů. Vevnitř jsou dlouhatánské betonové chodby sahající kilometry daleko. Tam jsem ale nebyl, vstupné totiž činí 10 euro. Francouzská rodina, která mě sem vzala, bydlí pár kilometrů odtud, ale nikdy dříve tu ještě nebyla.

Memorial d´Alsase

Uprostřed lesnaté kopcovité krajiny (podle místních jsou to hory) nad malým městečkem Schirmeck najdete budovu památníku věnovanému francouzsko-německým vztahům a především II. světové válce. Po dlouhé klikaté cestě nahoru (asi neví, co jsou to schody) dojdete k obrovské terase, ze které je vidět městečko Schirmeck a kopečky.

Vevnitř se skrývá museum, věnující se Alsasku za II. světové války. Na začátku prohlídky vám promítnou dost divný film o Francii a Německu. Vystupuje zde muž, znázorňující Německo, a žena, znázorňující Francii. Tak nějak jedou vlakem a pak někam jdou… Najednou vidíme obrazy z válek 20. stol., se kterými Francie a Německo neměli příliš nic moc společného, takže jejich význam ve filmu zůstává nejasný. Potom se zase vracíme k muži a ženě. Po dlouhé cestě doputovali do Europarlamentu a na samém konci filmu se chytí za ruce a odcházejí. Je to v podstatě taková propaganda Evropské unie, která podle mého názoru byla natočena poměrně nákladně, nikoli však efektivně.

V další části musea naleznete spousty fotek, videí a informačních tabulí, imitaci bunkru, plotu koncentračního tábora nebo třeba dobového vagonu. A celou dobu prohlídky vám pan průvodce něco vykládá. Jeho řeč je sice relativně srozumitelná, ale když už mluvil dost dlouho, nedokázal jsem udržet pozornost.