Connect with us

Historické památky a města

Alcatraz – postrach všech zločinců

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové
okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet
rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na
„váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane
vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou
považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní
rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po
nemilosrdné vraždy…

Published

on

Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na „váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po nemilosrdné vraždy. Vylodíte se za pomoci důstojníka, kterému se na tváří zračí škodolibý úsměv, podívá se nahoru k budově s celami a mezi zuby procedí pár slov, které se vám budou neustále vracet: „Vítej doma, vítej na Alcatrazu.“


Každý rok více než milion turistů navštíví molo 41 a zakoupí si výlet lodí do tohoto světově proslulého bývalého vězení, které bylo kdysi považováno za nejtvrdší Federální věznici v USA. Poctí tak svojí návštěvou jeden ze nejznámějších symbolů San Francisca.

Prehistorie

Ostrov získal své jméno v roce 1775, kdy španělský objevitel Juan Manuel de Ayala mapoval San Franciský záliv, a pojmenoval tento kousek země „La Isla de los Alcatraces“, což znamená „Ostrov Pelikánů.“ Ovšem malý neobydlený ostrov neměl nic k nabídnutí – rychlé proudy, minimum vegetace a holou zem. O 72 let později, v roce 1847, si strategické polohy „Skály“ všimla americká armáda a postavila si zde pevnost. Alcatraz se tehdy stal symbolem síly armády na západě USA. V nové pevnosti se nacházela dalekonosná a čtyři obrovská děla (18t, průměr 45 cm), která byla schopna potopit obrovské nepřátelské lodě. Zbraně na Alcatrazu byly schopné vypálit téměř 3,5 tuny střeliva v jedné salvě. Nicméně po několika desetiletích obranná role ostrova začala ztrácet smysl a výbava pevnosti se stala zastaralou.

Alcatraz se kvůli své přírodní izolaci a faktem, že je obklopen ledovými vodami a nebezpečnými proudy, stal pro armádu ideálním místem pro držení zajatců. V roce 1861 začal přijímat vězně z Občanské války. Po katastrofálním zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 byly na ostrov převezeny stovky civilních vězňů. Tak začala historie věznice na Alcatrazu.


Věznice a její vězni

„Ostrov pelikánů“ se uvedl do povědomí svými drsnými podmínkami a železnou disciplínou. Vězni byli rozděleni do tří tříd podle spáchaných zločinů a chování. Každá skupina měla odlišný stupeň privilegií. Například trestancům třetí třídy nebylo dovoleno půjčovat si knihy z knihovny nebo mít návštěvy a dostávat dopisy od příbuzných. Všichni pak museli přísně dodržovat pravidlo mlčení. Kdo se provinil proti tomuto pravidlu, musel počítat s trestem, který mohl znamenat těžkou práci, připoutání šestikilové koule řetězem ke kotníku, nebo zavření na samotku, s čímž se pojilo snížení přídělů chleba a vody.

Veřejnosti se nelíbil pohled na bezbarvý bod uprostřed krásného San Franciského Zálivu, a tak armáda navezla na ostrov hlínu a několik trestanců začalo pracovat jako zahradníci a pěstovali různé rostliny, aby ostrov dostal hezčí vzhled při pohledu z pevniny.

Během let se tvrdý režim postupně uvolňoval a na konci 20. let 20. století bylo vězňům dokonce povoleno postavit si hřiště na baseball a nosit i své dresy. V pátek večer armáda pořádala „Alcatrazské boje“, jejichž náplní byly zápasy v boxu mezi vězni.

Kvůli rostoucím provozním nákladům se armáda rozhodla věznici v roce 1934 zavřít a převedla ji na Ministerstvo spravedlnosti. Hospodářská krize pomohla vytvořit novou éru organizovaného zločinu. Éra gangsterů byla v plném proudu a národ byl svědkem strašného násilí, zčásti způsobeného prohibicí. Americký lid ve strachu pozoroval, jak gangy využívají svého vlivu ve velkoměstech i jejich úřadech. Policejní složky byly velice špatně vybavené, aby se vypořádaly s takovým prudkým náporem a často se v přestřelkách jen krčily před lépe vybavenými gangy.


Nová éra věznice

Veřejnost se tak dočkala zrození unikátního vězeňského zařízení tak odpudivého, že bylo přezdíváno „Ďáblův ostrov Strýčka Sama.“ Alcatraz byl ideálním řešením, a tak v dubnu 1934 začaly práce, které měly dát věznici nový vzhled a novou identitu. Staré mříže byly nahrazeny novými, do každé cely byla zavedena elektřina, údržbové tunely byly zabetonovány, aby se odstranila jakákoli možnost, že by se do nich mohli vězni dostat a schovat se. Všechna místa, kde se trestanci pohybovali, byla opatřena železnými mřížemi. Byly postaveny speciální střelecké ochozy, kde byly uloženy všechny klíče. Byly zvýšené a mimo dosah vězňů, což umožňovalo dozorcům nosit zbraně a vidět veškerou činnost vězňů.

Na stropě v jídelně byly instalovány nádoby se slzným plynem, které mohly být aktivovány ze střeleckých ochozů. Strážní věže byly strategicky umístěny po obvodu a nová techonolgie umožnila použití detektorů kovů, které byly umístěny u východu z jídelny a na přístupových cestách k pracovním místům vězňů. Hlavní budova obsahovala téměř 600 cel, ze kterých ani jedna nepřiléhala k obvodní zdi, což znamenalo, že i kdyby se někomu podařilo vykopat si tunel z cely, ještě by stejně musel najít cestu ven z budovy. Bylo naplánováno, že vězni budou umístěni v blocích B, C, nebo D, přičemž počet vězňů v hlavní věznici nepřesáhne 300. Zavedením těchto opatření spolu s ledovými vodami Zálivu se „Skála“ stala připravenou i na ty nenapravitelné zločince USA.

Do čela nové věznice byl jmenován James A. Johnston, který dosáhl věhlasu svým vedením věznice v San Quentinu. Bylo stanoveno, že vězni si svůj převoz do Alcatrazu musí „zasloužit“, že nikdo nebude odsouzen přímo do Alcatrazu, že právo na návštěvu si vězeň bude muset zasloužit, že nebudou dovoleny žádné návštěvy první tři měsíce pobytu na ostrově, že všechny návštěvy bude muset schválit správce sám, a ty že budou limitovány na jednu návštěvu za měsíc, že vězni budou mít omezený přístup do knihovny, avšak nebudou dovoleny noviny a rádia ani jiné čtivo, že posílání a dostávání pošty bude výsada a všechny dopisy budou po cenzuře přepsány na stroji, a že na základě chování bude přidělena i práce. Každému vězni byla přidělena cela a měl právo jen na minimum osobních věcí. Rutina byla neměnná, den za dnem, rok za rokem. Každé velké věznici bylo umožněno poslat na Alcatraz své nejhorší zločince, a tak se na „Skále“ objevili i ti nejznámější zločinci Ameriky té doby, jako Al Capone, George „Machine gun“ Kelly, Robert „Birdman z Alcatrazu“ Stroud a Floyd Hamilton (člen gengu a řidič pro známou dvojici Bonnie and Clyde).

Den pro vězně začínal budíčkem v 6.30. V 6.55 odešli do jídelny a po dvaceti minutách odcházeli na svá pracovní místa. Tato nemilosrdná rutina se neměnila a byla spolehlivá jako hodinky. Hlavní chodba bloku cel byla vězni pojmenována „Broadway“ a cely na této chodbě byly neoblíbené, protože byly chladnější a bez soukromí, protože kolem nich pořád někdo chodil. Na Alcatrazu na každého dozorce připadali 3 vězni, ve srovnání s poměrem 1:12 v jiných věznicích. Strážci měli díky střeleckých ochozům dokonalý přehled o vězních, k čemuž jim pomáhalo i počítání vězňů dvanáctkrát za den.

V počátcích pokračoval správce Johnston v politice ticha, což mnoho vězňů považovalo za ten vůbec nejhorší trest, a objevily se i zprávy o tom, že několik vězňů z tohoto pravidla zešílelo. Toto pravidlo bylo později zmírněno, jako jedna z mála změn, která se v pravidlech na Alcatrazu udála.

Ve věznici byla jedna cela známá jako „Orientální“ – temná, uzavřená, bez záchodu nebo umyvadla. Jen v podlaze byla díra, a dokonce splachování bylo ovládáno od strážných. Vězni byli do cely umístěni bez šatů, mříže a ocelové dveře nechávaly vězně v černočerné tmě. Cela byla chladná a matrace na spaní se přes den odnášela. Tato cela byla považována za nejdrsnější trest pro závažné porušení a vězni sem byli posíláni jen na jeden nebo dva dny.

Přezdívku „Díra“ si vysloužily podobné cely, ovšem tyto měly umyvadlo i záchod a také slabou žárovku. Trestanci tu mohli strávit až 19 dní, což bylo také považováno za těžký trest, protože museli čas trávit v neustálé nudě.

Konec

Avšak jak už to bývá, všechno končí. Ledové vody San Franciského zálivu, které byly nepřekonatelnou překážkou pro útěk z věznice, se ukázaly jako zkáza. Korozivní účinky slané vody způsobující postupné chátrání budov společně s velkými provozními náklady ($10 za trestance a den, oproti $3 ve věznici v Atlantě; a odhadovaná cena rekonstrukce $5 mil), vedly k uzavření nápravného zařízení. A tak 21. března 1963 byla věznice na Alcatrazu uzavřena po 29 letech provozu. Objevily se plány na přeměnu ostrova, například na „Sochu svobody západního pobřeží“, nákupní centrum nebo hotelový komplex.

V roce 1969 začala ostrov okupovat skupina Indiánů. Snažili se tak o znovunabytí ostrova, přičemž hnutí citovalo dohody, ve kterých bylo stanoveno, že veškerá nevyužitá federální půda automaticky přechází do rukou původních vlastníků. Vláda využila veškerých právnických kliček, na které se zmohla, a nakonec je v roce 1971 odtud vypudila, když tvrdila, že funkční maják na ostrově ji kvalifikuje coby aktivní.

Útěky

I Alcatraz zažil několik pokusů o útěk, konkrétně 14. Téměř všichni, co se pokusili o útěk, byli zabiti nebo chyceni. Nicméně nejznámější pokus o útěk se odehrál v roce 1962, kdy trio trestanců uskutečnilo svůj několik měsíců připravovaný plán. Z nejrůznějších pracovních míst ukradli různé věci, s jejichž pomocí postavili figuríny, aby ošálili dozorce při počítání, postavili si i člun a obstarali si nafukovací vesty na cestu vodami Zálivu. Skutečná genialita plánu spočívala v tom, že dokázali skrýt vydlabaný beton tak, že nikdo nic netušil. Za pomoci mýdla, betonové drtě a barvy vytvořili hlavy figurín, které potom ozdobili vlasy ukradenými z holičství věznice. V noci 11. června 1962 začali uskutečňovat svůj plán. Vydlabanou dírou kolem ventilátoru vylezli údržbovou šachtou až na střechu, sešplhali po potrubí dolů, překonali 7m vysokou zeď a u břehu nafoukli svůj člun a vesty. Dostali se až do chladivých vod Zálivu, a pak už je nikdy nikdo neviděl. Neví se, jestli se dostali až na pevninu, utopili se, nebo je sežrali žraloci, zkrátka zmizeli.

Současnost

V současné době je Alcatraz společně s Golden Gate Bridge, funkční městskou lanovkou a rybářským přístavem Fisherman’s Wharf především turistickou atrakcí San Francisca. Pokud se chcete vydat na toto historické místo, vězte, že je nutné zamluvit si lístek na loď pár dní dopředu, protože v kteroukoli roční dobu pluje na Alcatraz obrovské množství turistů dychtících ochutnat trošku z jeho historie. Při vstupu na hlavní prohlídku dostanete malý přehrávač a sluchátka – takového svého vlastního průvodce. Nespornou výhodu to má v tom, že nemusíte šponovat uši přes dav dalších lidí, abyste něco slyšeli. Při takovém počtu turistů to snad jinak ani nejde. Další výhodou je, že k vám mluví i bývalí vězni, dozorci, kteří popisují skutečnou situaci, která na ostrově panovala, když byla věznice ještě v provozu. Na ostrově máte volnost, můžete se tu procházet jak dlouho se vám chce, jen nezapomeňte, kdy odjíždí poslední loď na pevninu. V létě se zde organizují i noční prohlídky, za které je ale nutné si trošku připlatit. Na opravu budov přispějete také nákupem nějakého toho suvenýru – pohledy, knihy o historii věznice, trička, hrníčky, videokazety – to vše je k dostání v obchůdku se suvenýry, který je v doku. Chystáte-li se navštívit toto magické místo s nesporně zajímavou historií, pak nezbývá než vám popřát pěkný zážitek!

Continue Reading

Historické památky a města

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Published

on

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading

Nové články