Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.

Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.

Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.

Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.

Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.

Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.

Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.

Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.

Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.