Connect with us

Hrady a zříceniny

Velhartice

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické
zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení
komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou
obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná.
Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a
potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně
budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic.

Published

on


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Hrad Wartburg – zastávka na cestě přes Německo

Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky
automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc
vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený
na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii
automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta
podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom
oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu
vozu, vyráběnému od roku 1898.

Published

on

Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.


Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.

Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.

Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.


Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.

Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.

Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.

Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Do země hradů a zámků na jeden den

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na
česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo
– Saska.

Published

on

Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.


Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.

Zámek Augustusburg, na dohled Česka

My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.


Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.

Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.

Za míšenským porcelánem.


Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?

Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.

Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.

Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !

Continue Reading

Hrady a zříceniny

Štrádování po Štramberku

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík,
teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť
na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou
vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od
začátku.

Published

on

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.

K zasněženému hradu


Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.

Když dolů, tak s parádou!

My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…


Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.

Ze zimy do tropů

Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.

Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.


Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Continue Reading

Nové články