Rubrika: Historické památky a města

Z hodin školního dějepisu vám v hlavě možná uvízly jen letopočty a fakta. Ale jsou to lidé a jejich příběhy, které vytvářejí historii. Příběhy o životě králů, měšťanů či řemeslníků, o událostech svátečních i každodenních vyprávějí historické slavnosti v českých městech, na hradech a zámcích.

Český Krumlov (www.ckrumlov­.info), jehož historické centrum bylo v roce 1992 zapsáno na seznam památek UNESCO, pravidelně zve své návštěvníky na červnové Slavnosti pětilisté růže (22.–24. 6.) a zářijové Svatováclavské slavnosti (28.–30. 9. 2007). Základní námět Slavností pětilisté růže se nemění: Poslední Rožmberkové a éra renesance – doba největšího rozkvětu Českého Krumlova. Tématem pro letošní rok je čtvrtý sňatek Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna roku 1587. Diváci si mohou vybrat z velkého počtu scén v celém městě, na nichž vystoupí desítky souborů. Pro děti a dospělé jsou připraveny historické hry a pouliční historická hostina. Chybět nebude slavnostní historický průvod městem, rytíři, muzikanti a kejklíři, novinkou pak bude přehlídka skupin historického šermu. Po celou dobu slavností bude na zámeckém nádvoří probíhat staročeský jarmark s historickým a lidovým zbožím a ukázkou starých řemesel. K Svatováclavským slavnostem neoddělitelně patří jarmark na náměstí Svornosti, který bude po tři dny nabízet produkty hrnčířských dílen, mistrů kovářů a další originální výrobky. Muzea a galerie otevřou své brány pro noční rendez-vous s uměním během Svatováclavské noci otevřených muzeí a galerií. Protože podzim je doba žní a úrody, nebude chybět dobré jídlo a pití, ať už jsou to švestkové koláče, preclíky, klobásy, zelí, víno nebo medovina.

Scénář slavností nazvaných Královské stříbření Kutné Hory (www.stribreni­.cz) navrátí ve dnech v23.–24. 6. 2007** bývalé královské horní město do dob o šest století zpět, na vrchol jeho největší slávy a prosperity. Každoroční gotická historická slavnost symbolicky otevírá turistickou sezonu města zapsaného na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Hrdí horníci uvítají krále Václava IV. s jeho dvořany, otevře se jarmark a sám král zahájí velký rytířský turnaj. Večer se bude královský pár s dvořany bavit na dvorské slavnosti. Při nedělních pořadech propojených tématem lásky se např. dozvíte, jaké překážky museli překonat nápadníci při namlouvání urozené nevěsty. Jestliže máte rádi zářivé barvy praporců a historických kostýmů, neváhejte a připojte se ke slavnostem ve svém vlastním historickém kostýmu. Sezonu kulturních akcí konaných pod širým nebem v Kutné Hoře pravidelně poslední sobotu v září (letos 29. 9. 2007) neoficiálně uzavírají Svatováclavské slavnosti (www.kutnahora­.cz) s programem, který zahrnuje např. řemeslný minitrh, divadelní představení pro děti, hudbu nejrůznějších žánrů, dobové pochutiny a mnoho dalších lákadel.

Historii a rozkvět města Prachatice (www.prachati­ce.cz) ve 14.–16. století připomínají Slavnosti Zlaté solné stezky. Jejich sedmnáctý ročník vyplní poslední červnové dny v Prachaticích (29.–30. 6. 2007) ukázkami dobových řemesel, kulturními programy, trhy a průvody v historických kostýmech.

V kraji nejslavnějších českých rybníků se tradičně pořádají Historické slavnosti Jakuba Krčína. 21. července se v Třeboni (www.itrebon.cz) konají historické trhy a své chovatelské úspěchy v sokolnictví a loveckých plemenech předvedou členové řádu svatého Huberta. Zklidnění nabitého dne přinese večerní koncert dechového tria na třeboňském zámku a slavnostní ohňostroj.

Obdivovatelé císaře Napoleona by neměli chybět 11. a 12. 8. 2007 při Napoleonských dnech na místech slavné bitvy u Slavkova (www.austerlit­z.org). Co tady uvidí? V polním ležení právě probíhá výcvik vojáků, sem tam se strhne bojová šarvátka. V zámku (www.zamek-slavkov.cz) se při kostýmovaných prohlídkách prochází sám Napoleon a v zámeckém parku se rozléhá veselý šum jarmarku.

Do období vrcholného středověku a husitského hnutí vás vtáhnou Královské slavnosti v Telči (www.telc-etc.cz) ve dnech 17.–18. 8. 2007. Slavnosti ve městě zapsaném na seznamu UNESCO navazují na události spojené s pobytem císaře Zikmunda Lucemburského v Telči před 570 lety. Dvoudenní akce bude zahájena v předvečer Královských slavností otevřením jarmarku s kejklíři, pouličním divadlem, fakíry a historickou hudební show. Vyvrcholí noční ceremonií a příjezdem císaře Zikmunda Lucemburského s rytířským doprovodem za svitu loučí a hřmění bubnů. Sobotní odpoledne zahájí průvod husitských vojsk v čele s Janem Žižkou a bude pokračovat šermířskými a rytířskými hrami pro děti i dospělé.

Návštěvy římského císaře a českého krále Karla IV. v Kadani i po více než sedmi stoletích zůstávají událostí, která se v Kadani (www.mesto-kadan.cz) slaví jako Císařský den (25. 8. 2007). Historickou část města ovládnou kejklíři, trhovci a pouliční herci. O žíznivé poutníky se postarají ve středověkých tavernách a šencích. Na příjezd císaře Karla IV. a jeho honosného doprovodu naváže královské slyšení, rytířská klání a slavnost s dvorními tanci.

Od roku 1982 se hrad Helfštýn (www.helfstyn.cz) stal světovým centrem uměleckého kovářství. Nejvýznamnější událostí v tomto oboru je každoroční mezinárodní setkání uměleckých kovářů – Hefaiston. O víkendu 26. a 27. 8. 2007 proběhne již jeho 26. ročník. Po oba dny budou návštěvníci moci zhlédnout na 300 dovezených exponátů reprezentujících 20 zemí. Paralelně budou probíhat na kovářském dvoře u kovadlin a výhní ukázky tvorby mistrů ohně a kovu. Hefaiston si vydobyl výjimečné postavení mezi obdobnými přehlídkami uměleckého řemesla a pravidelně na něj zavítá na 600 účastníků z oboru a 10 000 zvědavých návštěvníků. V průběhu celé sezony lze na hradě navštívit stálou expozici uměleckého kovářství v suterénu hradního paláce, mincovnu s replikami renesančních mincovních strojů a historickou kovárnu.

Slavnosti královny Elišky (31. 8. – 1. 9. 2007) znamenají pro Hradec Králové (www.calendari­umregina.cz) návrat do 14. století, do dob panování královny Elišky Rejčky. Historické centrum města oživí středověký jarmark, dobové průvody, rytířská klání, středověké hry a zábavy, kejklíři, hudebníci, tanečnice a další kumštýři. Chybět nebudou naučné pořady o životě našich předků či ohňový mumraj, slavnost završí večerní ohňostroj.

Máte-li rádi atmosféru středověku, neměli byste si nechat ujít dvanáctý ročník festivalu Táborská setkání (15.–16. 9. 2007). V historickém centru Tábora (www.tabor.cz) se po tři dny budete cítit jako v první polovině 15. století, kdy městu vládl obávaný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Jana Žižku v doprovodu jeho bojovníků určitě nepřehlédnete, ale k vidění a slyšení toho bude ještě víc: koncerty duchovní a středověké hudby, divadelní představení pod širým nebem, výstavy či hry pro děti.

Z nápadu připomenout tradici, kdy v Boskovicích vykrmovali husy a dodávali je na trh do Vídně, vznikly dnes oblíbené Husí slavnosti. Ty se letos konají 22.–23. 9. v areálu u Zámeckého skleníku (www.boskovice­.cz). Celý víkend bude v Boskovicích vonět husí pečínka, prodávat se budou husí speciality a v restauracích vám naservírují husí menu. Vyhlášena bude i soutěž o nejlepší pečenou husu.

Jak vypadal život v obleženém hradě za dob třicetileté války, vám odhalí program Za čest krále na hradě Sovinci 14. a 15. 7. 2007 (http://akce.so­vinec.cz). Při pilné práci zastihnete kováře a zbrojíře a přímo před vašima očima se strhne i bitva. Už název Kejkle a kratochvíle napovídá, že 25. 8. 2007 bude v Moravské Třebové (http://tis.mtre­bova.cz) opravdu veselo. Středověký festival plný lidového veselí představí kejklíře, šermíře i dobové řemeslníky. Historické tržiště se starými řemesly, rytířské turnaje a šermířské souboje vás čekají také při Oslavanských historických slavnostech (8.–9. 9. 2007) v Oslavanech (www.mesto-oslavany.cz). Čas zábavy a veselí přinášejí do Jablonce nad Nisou (www.eurocentrum­jablonec.cz) Jablonecké podzimní slavnosti (21.–23. 9. 2007). Jejich veselou atmosféru podtrhne jablečný trh, stánky s prodejem tradičních výrobků a ukázky řemesel.

Neděle 1. Srpna

Nedělní ráno je stejně krásné jako to sobotní. „Rachtáme“ už od sedmi hodin, brzy se k nám přidává i další rodina, jejíž „páníček“ spal ve spacáku venku. Během hodiny máme sbaleno a vyrážíme směr La Rochelle.

La Rochelle (la rošel) patřil a patří k významným francouzským městům a to významným hospodářsky i kulturně. Město je připomínáno poměrně pozdě, tedy až v 10. století. Pravděpodobně je však mnohem starší. Již od 11. století byl centrem obchodu a rušným přístavem. V roce 1154 ho koupil Jindřich Plantagenet a v roce 1199 vdova po Jindřichovi udělila městu mnoho výsad. V roce 1224 se dostalo do moci Ludvíka VIII., v roce 1360 bylo vráceno Anglii. Proti jejímu panství zde vypuklo povstání a jeho výsledkem bylo vyhnání Angličanů. V minulosti bohužel ve válkách mělo tedy město vždy snahu podporovat tu nesprávnou stranu – Angličany ve stoleté válce a hugenoty v náboženských válkách – a tak na to také často doplácelo. Při bojích hugenotů, za kardinála Richelieua, bylo r. 1628 obleženo a při něm zahynulo 23 000 obyvatel. Obyvatelé byli vyhladověni, hradby strženy a město zbaveno všech privilegií. V roce 1648 tu bylo zřízeno biskupství a podle ediktu nantského muselo město opustit 5 000 jeho občanů – protestantů. Dobou rozkvětu pro město bylo 18. století, kdy La Rochelle patřil k nejvýznamnějších francouzským přístavům, přes něž šel obchod s koloniemi.

Sjíždíme do podzemních garáží na náměstí Place Verdun a prohlídka města může začít. Náměstí i ulice jsou zatím liduprázdné, i přes tuto ranní dobu je však katedrála Saint-Louis otevřena. Ta je první památkou, na kterou ve městě narazíme. Již v roce 1152 zde první obyvatelé La Rochelle postavili kostel Saint-Barthélémy. Z něho do dnešní doby „přežila“ gotická věž z 15. století, nacházející se za katedrálou. Kostel byl v náboženských válkách na konci 16. století zničen. Na počátku 17. století přistoupili protestanti k výstavbě nového kostela, který se potom stal katedrálou. I on byl ale zničen. Teprve r.1741 přinesl Jacques-Ange Gabriel, první královský architekt, plány nové stavby a r. 1742 se začalo se stavbou. I ta se protáhla na dlouhou dobu, nakonec byla dovedena do dnešní podoby. Uvnitř nás upoutají především krásné malby na skle.

Procházíme poněkud ponurými podloubími, která rozjasňují výlohy jednotlivých obchodů. Ulici lemují domy většinou ze 16. – 17. století. Míříme do starého přístavu na konci úzké zátoky. Projdeme obloukem v hodinové věži (Porte de la Grosse Horloge). Ta je gotická a slouží i jako zvonice. Před námi se otevře půvabné přístavní zákoutí. I ono se teprve probouzí do krásného dne.

Nejmohutnějšími stavbami jsou dvě věže a to Tour de la Chaine a Tour St-Nicolas. Kdysi byl mezi nimi natažen těžký řetěz, který měl chránit město před nepřáteli z moře. Obě pocházejí ze 14. století. V první jmenované bylo skladiště střelného prachu, druhá sloužila jako pevnost a vězení. Nedaleko odsud, na konci hradeb, zbudovaných na konci 15. století, se nachází věž Tour de la Lanterne též z 15. století. Původně sloužila jako maják, potom i jako vězení. Vězni zanechali na jejích stěnách mnoho kreseb, nejčastěji znázorňujících lodě.

Loudáme se po nábřeží, obhlížíme množství plachetnic kotvících v zátoce. Neméně půvabný pohled poskytují „vyšperkované“ kavárny a restaurace. Stolky a židličky už jsou v řadách vyrovnány na chodnících a zvou k posezení. Jako unikát se nám jeví maják v bytové zástavbě. Zde na nábřeží, na Quai Louis Durand, si také povšimneme, že ulice, pokud nese jméno nějaké osobnosti, není označena jen prostým názvem, ale pod ním je uvedeno, čím se dotyčný proslavil a kdy žil. Opravdu nenásilné předávání informací.

Rozkvět La Rochelle často souvisel s rozkvětem blízkých ostrovů Ré a Oleron. Na první jmenovaný se vydáváme. I na něj vede z pevniny odvážně ladný most, k naší „neradosti“ s poměrně vysokým mýtem. Zaplatíme a můžeme si do libosti ostrov prohlížet. Především dlouhé, prosluněné pláže a příjemné klima dělají z ostrova oblíbený cíl všech milovníků slunce i nezničené přírody. Ostrov skutečně nabízí to nejrůznější vyžití – 90 km cyklostezek vede krásnými lesy i vinicemi, chráněnými oblastmi i salinami. Cyklisté dojedou do půvabných vesniček s malými bílými domečky i kostelními věžemi, které často sloužily i jako majáky, přivádějící lodě do bezpečných přístavů, do přístavů těch nejrůznějších člunů a jachet. A k tomu přistupuje ještě dobrá, ba možná více než dobrá strava, připravovaná z darů moře. Kdo by zase této nabídce odolal? Neodoláme ani my a zbytek dnešního dne věnujeme tomuto ostrovu, bílému ostrovu, typickému svými křídovými útesy a písečnými dunami.

V podmračeném počasí jedeme do nejznámějšího centra ostrova, do „hlavního města“ Saint-Martin-de-Ré. Některé materiály mluví o tom, že v tomto případě jde o vesnici, jiné konstatují, že se jedná o město. Tak tedy nevíme, jaké zásady platí ve Francii pro město či vesnici, pro nás je důležité, že v tomto případě se budeme řídit jen svým instinktem – to znamená, že můžeme pouze konstatovat: „Toto nás okouzlilo, toto o něco méně.“

Projíždíme nevýraznou krajinou, až dojedeme do již zmíněného Saint-Martin-de-Ré. Zaparkujeme na záchytném parkovišti na okraji města, poblíž pevnosti. Je tu téměř plno, čekáme ve městě „nával.“ Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Brzy poznáváme, že toto pravidlo platí i tady.

Nejprve zamíříme do parku u hradeb. A ejhle – první překvapení. Po parku se procházejí osli se slušivými nohavičkami na předním i zadním páru nohou a na svém hřbetu poslušně nesou dětské cestující. Podle počtu oslů můžeme pouze soudit, že se jedná o dobrý „byznys.“ Jenže čistota oslích nohaviček je pochybná. Bodejť by ne – nařiďte zvířeti, že se má chovat „čistotně“ ke svému oděvu. Ani pohled z hradeb směrem k moři není příliš estetický. Bahnitá plocha, táhnoucí se do dáli, typický zápach bahna, šeď všech staveb kolem, z níž se vyděluje pouze červeně rámovaný maják na jednom z ostrohů ostrova. Tak to je první dojem z města Saint-Martin-de-Ré.

Procházka městem nás ujistí v tom, že se jedná skutečně o starobylé lidské sídliště. Domy mají tu správnou „patinu věků,“ vnitřní přístav se řídí přílivem a odlivem dnes stejně jako kdysi, lodě leží bezmocně v bahně. I místní kostel nepřežil „tlak doby,“ jeho část jsou pouhopouhé trosky. Jen nabídka restaurací je dnes podřízena turistické komerci, zatímco dříve šlo spíše o prostou obživu. I tímto se projevuje proměna života v běhu věků.

Dojedeme k nejzápadnějšímu cípu ostrova, na němž pochopitelně nechybí maják. Zde jsou dokonce majáky dva –jeden nový a jeden starý a nazývají se Phare des Baleines. Dlouho se tu nezdržíme, i tady vše ovládají požadavky turistického ruchu – množství stánků nabízí všechny možné (a občas i nemožné) suvenýry, restaurace vystavují poutače zvoucí k návštěvě. Nabízejí se v nich především dary moře a hlavně ústřice, které se na ostrově uměle chovají.

Cestou zpět prokličkujeme oblastí solných mokřin, zastavíme se u zřícenin cisterciáckého opatství Abbaye des Chateliers a vykoupeme se u vjezdu na ostrov. Pak nás čeká přejezd zpět na pevninu a po ní pojedeme a pojedeme a pojedeme. Míjíme město Rochefort, kdysi soupeře La Rochelle, silnice za ním směrem na jih vede oblastí kanálů. Připadáme si na ní jako na houpačce – silnice se nejspíš propadá do mokré půdy. A tak máme zácvik na trajekt. Rádi bychom se totiž dostali až do Royanu a z něj se trajektem přeplavili na poloostrov Médoc, vybíhající ve své mohutné mase na sever a západ od města Bordeaux.

Z nekonečné roviny se jakoby náhle zvedá k nebi věž kostela Église St-Pierre-de-Sales v Marennes. Název kostela přeložený do češtiny nám už leccos vypoví o charakteru zdejší krajiny – kostel je zasvěcen sv. Petru na salinách. Když vystoupíme na náměstí u kostela, doslova nás „bací“ vedro. Teploměr se vyšplhal na 36 stupňů. Na pořad dne přichází tedy opět koupání, moře je odsud, co by kamenem dohodil. Písečná pláž, teplá voda, lehký větřík – co více bychom chtěli.

Po silnici lemované borovicovým lesem s dalším nízkým křovinatým podrostem a za hlasitého doprovodu cikád (tady je slyšíme při této cestě poprvé) dojedeme do Royanu. Bez zaváhání sklesáme k trajektu a – no to snad ne! Fronta aut je možná více než kilometrová. Je tedy otázkou, zda dnes vůbec se na trajekt dostaneme. Je sedm večer a informační tabule praví, že poslední trajekt odplouvá o půl deváté. No nic, zkusíme být trpěliví.

Trpělivost se nám vyplatí. Po osmé hodině už najíždíme na notně se kymácející trajekt a než se rozkoukáme, odrážíme od břehu. Než se rozkoukáme podruhé, jsme na protějším břehu. Protější břeh ale není mořským břehem, tak široce a dlouze ústí do moře řeka Gironde. A vlastně – vždyť to je úplně jedno, zda jde o přívoz přes moře nebo řeku. Jsme spokojeni, že jsme se ještě dnes dostali na mys Grave.

Krajina, kterou projíždíme, je téměř neobydlená a neobdělávaná. Na nekonečných loukách se pasou především koně. Z letargie nás burcují jen černé, asi „plechové“ postavy s naznačenou stékající krví. Umístili je tam, kde došlo k dopravním nehodám se smrtelnými následky. Je jich tu až příliš, pravdou je, že rovná silnice zde svádí k rychlé jízdě. Docela morbidní průvodci. Na nás působí deprimujícím dojmem. A to máme pořád pocit, že Francouzi jsou ukáznění řidiči.

Brzy na nás dolehne obvyklý „večerní“ problém a sice otázka, kde hledat kemp. Nabídka kolem komunikace žádná. Zajedeme i do městeček při hlavní silnici, ani tam nepochodíme. Až jako zázrakem narazíme na poutač kempu. Jedeme podle jeho instrukcí a i když máme docela podrobnou mapu, nevíme, kde jsme. Chvála bohu, kemp najdeme, a ještě jednou chvála bohu, je otevřený. Asi se nachází někde u Naujac-sur-Mer. Tento fakt není v tuto chvíli podstatný, hlavní po nás je to, že nás bez problémů ubytují a dokonce mluví i německy. Na moje znalosti až příliš dobře.

Kemp se jmenuje ROCHADE (až později zjistíme, že v něm pro zábavu ubytovaných postavili šachovnici s velkými figurami), je rozsáhlý, umístěný v listnatém porostu – tomu se asi zatím nedá říkat les. Na něj je příliš nízký. Olše, jívy, břízy poskytují však ubytovaným dostatek stínu v horkých denních chvílích. I nám je zatím až příliš teplo – v 21,00 hod naměříme 31 stupňů. Zvykáme si, že se „suneme“ k jihu a tam i u Atlantiku se turista může ohřát více, než mu je libo.

Rychle stavíme stan – zase za mimořádné pozornosti ubytovaných. Následuje nezbytná hygiena, příprava večeře a nechybí ani chvíle na rozjímání. Kdybychom byli sebevíce unaveni, musíme se vzájemně svěřit se svými dojmy, musíme každý z nás říci, co v tento den pro nás bylo nejsilnějším zážitkem, co nás šokovalo, na co určitě nikdy nezapomeneme. Pak teprve můžeme lidně ulehnout a říci: „Dobrou noc, zítřejší den bude snad pro nás stejně nebo i více objevný jako ten dnešní.“ Tedy dobrou noc a sladké sny. A ještě něco – co nejméně komárů.

Karlův most je unikátní, světově proslulou památkou. Patří neodmyslitelně k základním symbolům Prahy. V souvislosti s významným výročím 650 let existence Karlova mostu tak vznikla idea vybudování stálé expozice, jejímž smyslem je prezentovat kulturněhistorický kontext založení, vývoje a současnosti této výjimečné stavby.

S původní myšlenkou přišel ing. arch. Ondřej Ševců z Národního památkového ústavu ČR. Záštitu nad projektem převzal pan primátor Pavel Bém. Od podzimu loňského roku začaly intenzivní přípravy celého projektu, včetně jednání o zápůjčkách jednotlivých exponátů s příslušnými institucemi. Patří mezi ně Národní muzeum, Technické muzeum, Muzeum hl. m. Prahy, ale i Správa pražského hradu či a možná především Řád křížovníků s červenou hvězdou u paty mostu. Realizace se ujal Zdeněk Bergman s týmem historiků Michalem Cihlou, Michalem Panáčkem. Grafický design výstavy vytvořil Jáchym Šerých.

Díky pochopení a velkorysosti 47. velmistra Řádu křížovníků Mqs. Kopejska byly k účelu zřízení muzea poskytnuty prostory bývalého křížovnického špitálu i spodní část kostela sv. Františka.

Právě Řád křížovníků s červenou hvězdou u paty mostu je neodmyslitelně s mostem spojen. A to nikoliv jen ve svém úplném názvu, ale především privilegiem vybírat clo a mýtné a v povinnosti o most pečovat. Touto výsadou nadal Řád již Václav II. a posléze i lucemburští panovníci.

Nově otevírané Muzeum Karlova mostu v několika sálech původního špitálu Křížovníků a kostela sv. Františka přibližuje návštěvníkům v mnoha rovinách zejména mostní stavitelství 14. a 15. či 19. a 20. století a vše, co s ním souvisí. S jasným důrazem na Karlův most mapuje historii spojení obou pražských břehů. K vidění jsou tak kamenné stavební prvky mostní architektury, původní řemeslnické nástroje, rekonstrukce dobových stavebních strojů (mimo jiné čtyřmetrový vrátek), rekonstrukce založení mostního pilíře v měřítku 1:2.

Výjimečnou součást expozice představují názorné modely. Nalezneme zde model Prahy kolem roku 1000 s vyznačenými brody přes Vltavu, které tehdy představovaly zásadní komunikační spojnice. Spolu s nimi sloužil stejnému účelu též první dřevěný most, vycházející ze slovanských prototypů, o němž mluví ve své kronice i Kosmas. I jeho rekonstrukci jsme v rámci modelu pro návštěvníky připravili. Jedinečný je i první model předpokládané podoby Juditina mostu, vytvořený v rámci jednoho modelu spolu s mostem Karlovým. Model tak ukazuje změnu osy Karlova mostu oproti jeho subtilnějšímu předchůdci. Konfrontaci modelu a skutečnosti nabízí jednak archeologická sonda z roku 1903, představující původní nájezd na Juditin most, včetně původní dlažby 4 metry pod úrovní dnešního terénu, a jednak část klenutí Juditina mostu v podzemí nároží křížovnického špitálu. Důležitý je také model tzv. Rankovy lávky z roku 1832. Tato nerealizovaná stavba představovala ve své době unikátní patentovaný systém dřevěné mostní konstrukce stavitele Michaela Ranka a měla být po šesti stoletích druhým pražským mostem.

V expozici jsou představeny také sochy ze Staroměstské mostecké věže. Jedná se o odlitky z forem pořízených v 19. století, ještě se zachovalou povrchovou modelací, dříve než byla zásadně poškozena znečištěným ovzduším. Jistou specialitu představuje bozzetto Jana Nepomuckého – původní skicu k první skutečné plastice pořízené pro most na konci 17. století. Proměny mostu a jeho okolí, zejména zaplňování mostu sochami, dokumentuje v expozici řada vedut.

Mnohé exponáty představují skutečný unikát. Vedle světských exponátů představuje v rovině sakrální vrchol expozice část oltáře 20. velmistra řádu křížovníků Mikuláše Puchnera z 80. let 15. století, dílo prozrazující vliv nizozemského malířství, zvláště v precizní fyziognomické interpretaci osob, drobnopisném vyjádření hmot i materiálů či jemnosti malby i barevnosti. Vystaveny budou lunetové obrazy významného barokního malíře Jana Jiřího Heinsche. Ilustrují legendu o umučení Jana Nepomuckého a byly vytvořeny o devět let dříve, než byl budoucí světec vůbec blahořečen.

V rámci muzea je zpřístupněna také podzemní část křížovnického kostela. Její dnešní barokní podoba, dílo francouzského architekta Jeana Baptisty Matheye (čti Žána Batysty Mateje) s barokní grottou z konce 17. století, ukrývá základy původního gotického kostelíku, jehož základní kámen položila 1252 sama Anežka Přemyslovna, zakladatelka Řádu křížovníků s červenou hvězdou.

Součástí základní koncepce muzea je i pořádání aktuálních krátkodobých výstav spojených tématicky s Karlovým mostem. Jako první se návštěvníkům představí velkoformátové barevné zvětšeniny fotografa Martin Frouze, spolupracujícího s časopisem National Geographic. Představují v lyrické i epické poloze genius loci pražského mostu.

Muzeum si klade za cíl nejen představit vlastní expozici laické i odborné veřejnosti, ale též shromažďovat exponáty a informace, vážící se ke Karlovu mostu. Mělo by se stát místem školení, sympozií, vzdělávání odborníků zabývajících se historií mostu a předpokládá též vydávání sborníků.

Muzeum Karlova mostu představuje unikátní možnost seznámit se blíže s historií ojedinělého místa a památky. Expozice spojující prezentaci uměleckých památek i předmětů dobové každodennosti má šanci zaujmout v kulturní nabídce Prahy jedinečné místo.

Sobota 31. Července

Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen „bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. Tak tomu říkáme dovolená. Docela těm zde déle ubytovaným místní pohodu závidíme. My ale musíme dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a u Batz-sur-Mer.

Projíždíme oblastí salin. Ze silnice to tu příliš poutavě nevypadá, navíc naši jízdu doprovází typicky zápach. Zajímavější pohled se určitě naskýtá z výšky. Prý stojí zato vyjít na kostelní věž v Batz a odtamtud se otevře ten správný pohled. Kostel je ale až do odpoledne zavřen, tento zážitek si tedy nedopřejeme. Pouze zakoupíme pohledy, na nichž jsou právě saliny z ptačí perspektivy. Je to úchvatné.

Celá oblast je rozdělena hrázemi na malé nádrže, v nichž se odpařuje mořská voda, která sem přitéká s každodenním přílivem systémem kanálů. Solivarníci pak opatrně mohou sbírat sůl. Způsob jejího dobývání se po staletí příliš nezměnil. Na dřevěných „kolečkách“ je sůl dopravována na kupy a pak putuje na další úpravy. U kraje cesty se nabízí sůl a jakási rostlina se solí. Obraz krajiny dokreslují větrné mlýny.

Le Croisic je půvabné městečko, dnes ale přecpané k prasknutí, není ani kde zaparkovat. Rychle se také zaplňují parkoviště těsně za městem. Jsme přesvědčeni, že lidé se tady někde koupou. Chyba lávky. Brzy pochopíme svůj omyl. Z auta vystoupí celé osazenstvo, obuje gumáky, vezme kbelíky, všelijaké síťky, motyčky a lopatičky a vydává se k moři. A okem ostřížím lidé sledují za odlivu obnažené útesy. Na nich a v prohlubních mezi nimi sbírají různou mořskou havěť, nejčastěji moules – slávky a huitres – ústřice.

I v nás se probudí lovecká vášeň, dědictví dávných dob, a vydáváme se lovit nejspíše moules. Je jich tu mnoho, na kamenech se jich drží celé trsy. Jsou ale příliš malé a tak nám dá hodně práce, než najdeme pár větších. Uložíme je do ponožky – nic vhodnějšího nemáme po ruce – a doufáme, že vydrží bez újmy do večera, kdy si z nich chceme připravit chutný zákusek. Sice to bude zákusek netypický, zákusek naslano, ale množství potřebné k nasycení jsme nesebrali.

Jen nakrátko zajedeme do vnitrozemí, do chráněné oblasti Parc Naturel Régional de Briére. Toto největší francouzské rašeliniště je chráněnou oblastí od roku 1970 a jeho unikátní fauna i flóra sem prý láká množství turistů. Na jižním přístupu do parku je ale dnes před polednem ještě mrtvo. Informační centrum a restaurace jsou už v provozu, lodičky k projížďkám jsou připraveny, na louce vedle kanálu se „něco“ chystá. Staví se tu velké stany, přenosným plotem se ohrazuje prostranství, připravují se stoly a lavičky. Že by lidová veselice? Jinak ale turisté tu nejsou. Jen tři muži na kolech přemýšlejí – nevíme o čem.

S úspěchem projedeme po průtahu v Saint-Nazaire a před námi se objevuje jeden z největších francouzských mostů, most přes řeku Loiru, která zde vtéká do moře širokým ústím. Do provozu byl uveden v roce 1975, je více než 3 300 m dlouhý, 15 m široký a jeho světlá výška činí 61 m. Vzdálenost mezi Saint-Nazaire a Saint-Brévin-les-Pins na protějším břehu řeky zkrátil o více než 100 km, neboť další most přes Loiru je až hluboko ve vnitrozemí, tam, kde její tok není ještě tak široký.

Provoz se zpomaluje a tak máme čas se rozhlížet. Je sice zamženo, vše pod námi se barví do odstínů šedi, ale stojí to za podívání. Přístav se zaoceánskými lodními kolosy, jeřáby, sklady překládaného zboží – to vše máme zase trochu z ptačí perspektivy. Silnice stoupá do nejvyššího bodu mostu, v našem směru se jede ve dvou pruzích. Na vrcholu stoupání je nám rázem jasno, proč se provoz zpomalil. Dva pruhy v našem směru se „zcuknou“ v jeden, aby dva pruhy stoupaly z protisměru. Tak tuto „drobnost“ konstruktéři poněkud nedomysleli.

Příbřežní silnice nás vede na jih, zastavíme až u dalšího zajímavého mostu. Ten pro změnu spojuje pevninu s ostrovem Ile de Noirmoutier. Ne, nechceme na něj najet, hledáme místo ke koupání, protože rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům. Voda není příliš čistá, na jejím momentálním stavu se podepisuje samozřejmě i odliv. Přece jen najdeme čistší zátočinu a můžeme se „rochnit.“

Pár kilometrů ještě jedeme po pobřeží, pak uhneme do vnitrozemí. Hledáme kemp. Není tak pozdě, ale nechceme riskovat, že cestou do La Rochelle na žádný nenarazíme. A tak se „chytneme“ první směrovky, která zve k využití kempu na farmě. Do La Rochelle nám zbývá kolem padesáti kilometrů, bylo by tedy dobré se zde ubytovat. Kemp bez problémů najdeme, i když je zastrčený u obydlí uprostřed polí. Posunky se „domluvíme“ a můžeme se ubytovat.

Na zahradu by se vešlo nejméně dvacet velkých stanů, jsou tu však tři a tři přívěsy. A k nim za chvíli přibude náš ministan. Děti z jednoho přívěsu zvědavě okukují, jak stan s klasickými kolíky zatloukanými do země stavíme. Asi to ještě neviděly, dnes jsou už jen stany s pružnými tyčemi apod. Tyto kempy na farmách nám jsou obzvláště sympatické. Cena v nich je o čtvrtinu až třetinu nižší než v kempech městských či obecných ve vnitrozemí (zde platíme 8,15 Eur, v městských kempech jsme platili většinou kolem 11 – 12 Eur) a vyjde na polovinu ceny průměrného kempu na pobřeží (ten stojí mezi 14 – 16 Eur). A to stačí od moře ujet třeba jen pouhých 10 km.

Posílíme se večeří po česku – polévka, maso s přílohou, pivo, francouzská je jen čerstvá zelenina – a zákusek si dáme francouzský. Přijde zlatý hřeb večera – již zmíněné moules. Když je otevřeme, dospějeme k poznání, že jsme nasbírali „mrchy malinké,“ ale i tak si je na olivovém oleji upečeme. Chutnají výborně. Rodí se v nás přesvědčení, že bychom měli tuto dobrotu ochutnat, ale připravenou francouzskými odborníky.

Je zde klid, opět lenošíme, pozorujeme ostatní ubytované i majitele farmy. V nedalekém kanále kuňkají žáby, řvou tu cvrčci, občas nad našimi hlavami proletí racek. Den se chýlí ke svému konci, je deset večer a slunce pomalu zachází za obzor. I ten skromný ruch v kempu utichá.

Pátek 30. července

Stejně jako byla klidná noc, je klidné i ráno. Trochu jsme si přispali a dokonce nejsme první, kdo vstává. Vedle nás se objevil obytný přívěs a stan. Brzy poznáme, že v přívěsu bydlí pohledná slečna či paní a ve stanu ještě pohlednější rotweiler. Ten se po ránu rozcvičuje tím, že kolem stanu lehce honí špalek asi metr dlouhý a dobrých 40 cm tlustý. Vzápětí se ukáže, že pes má i páníčka – ten se právě vydává na nákup.

Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne nezapomeneme.“

Na okraji Tronoanu, vesničky u pobřeží, stojí starobylý kostel Notre Dame. I ten nese všechny znaky bretaňského farního dvora, i když je chudší než ty v Saint-Thégonnecu, Sizunu, Guimiliau a dalších. Je ale stejně úchvatný. Jeho dnes omšelá kamenná krása, místy s porostem mechu a lišejníku, se zrodila v dávném 11. století. Kostel se sochařskou výzdobou portálu, zajímavý interiér i půvabná kalvárie dokazují, že už tehdy měli lidé smysl pro krásu. A protože Bůh byl pro ně nade vše, věnovali mu veškeré své umění.

Mys Pointe de la Torche už není tak skalnatý, je ale stejně větrný – alespoň v době naší návštěvy. Projdeme mezi plůtky k moři – to je samozřejmě za odlivu značně daleko – ale tabule praví jasně: „Koupání a surfování životu nebezpečné.“ I když moře ustoupilo do dálky, slyšíme jeho hukot. A to je dnes prý relativně klidné.

Vybíráme silnice a silničky, které co nejvěrněji kopírují pobřeží. Prostě přitažlivost moře pro nás suchozemce je neoddiskutovatelná. Zastavujeme všude tam, kde se nám naskytne pohled na moře, obdivujeme upravené domky pochopitelně nejčastěji v modrobílém provedení, s mohutnými keři hortensií těch nejrůznějších barev, u Saint-Quénolé objevíme opět menhiry i bretaňské kříže, v samotném Saint-Quénolé obejdeme zříceniny kostela s dosud mohutnými zbytky věže.

Více času věnujeme městu Penmarc´h. Zdejší farní dvůr už bereme jako samozřejmost, více zvědavosti v nás vyvolává maják Phare d´Eckmühl. Ten se nachází na okraji mysu, je pochopitelně v provozu a navíc je i přístupný veřejnosti. Na majáku jsme ještě nikdy nebyli, tak není co řešit. Maják pochází z konce 19. století, je 65 m vysoký, na vyhlídkovou plošinu vede 307 schodů a prý je z něj nádherný rozhled. Tak se praví v informačním letáčku, který obdržíme u pokladny.

Funíme po schodech nahoru a tam – zůstaneme stát doslova s pusou otevřenou. Viditelnost není sice ideální, těch slibovaných 30 až 50 km do dáli tedy nedohlédneme, ale i pohled do bezprostředního okolí je úchvatný. Na pevnině jsou jakoby ledabyle rozhozeny domy, auta vypadají jako špendlíkové hlavičky, zelené plochy jsou pravidelné i nepravidelné, až na obzor se klikatí stříbřité stužky silnic. Směrem k moři, těsně pod námi, stojí další, mnohem nižší maják a v jeho blízkosti kaple. Za ním se táhne původně pevninská plošina, při přílivu zatápěná, při odlivu zcela jasně viditelná. I tady tedy moře ukouslo část pevniny.

Po tomto neobvyklém zážitku příjemně naladěni pokračujeme v cestě. Ve městě Pont-l´Abbé se od srdce zasmějeme u dveří jednoho domu s klepadlem. To klepadlo má totiž podobu umně vyvedeného krásně barevného ptáka, něco mezi datlem a žlunou. Zatáhnete za provázek a pták zobákem zaklepe na dveře. Vtipný nápad.

Přírodní krásy nás provázejí i na další cestě. Zastavujeme u mostu klenoucího se přes záliv u Benodetu a jdeme se „kochat.“ Procházíme až nad vršky pinií, hluboko pod námi jsou na vodě v přesných řadách zakotvené lodě, většinou plachetnice, na druhém břehu vpravo v zeleni jsou schovány domy Benodetu. Na další „mostní“ zastávce u Arzalu nás pro změnu zdraví les plachetních stožárů. To už jsme odbočili z hlavní silnice směr Saint-Nazaire a chystáme se prozkoumat další část pobřeží. Změníme trochu plán a rozhodneme se (po včerejším problému s hledáním kempu) nejprve najít kemp, ubytovat se a teprve potom si najít místo ke koupání a projet kus pobřeží.

U Camoelu narazíme na nepatrný poutač na kemp s udáním vzdálenosti a tak jedeme. A kupodivu kemp po ujetí udaných metrů najdeme. Obsluha příjemná, prostředí klidné, kemp je malý. Rychle postavíme stan a vyrážíme. Zapisujeme si křižovatky z hlavní silnice, abychom zpět vůbec trefili. Také nás udivuje, že nejvyšší povolená rychlost začíná být v této oblasti udávána neobvyklým číslem – je povoleno jet 45 km/hod. Koupeme se v laguně u Pénestinu, voda je nezvykle teplá. Na pláži je téměř prázdno, obsazeny jsou spíše lavičky v sousedním piniovém háji. Bezstarostně lenošíme.

V pozdním odpoledni projíždíme po pobřeží, na chvíli zastavíme v Piriac-sur-Mer a v la Turballe a nakonec zamíříme do Guérande (gérand). Ocitneme se u jeho hradeb, uvnitř kterých tušíme středověké jádro. To si přece nemůžeme nechat ujít. Je sice již šest večer, ale máme kde spát, tak se můžeme zdržet do pozdějších večerních hodin.

Guérande leží na plošině, která se zvedá nad sousedním územím slaných bažin. Vstoupíme do něj jednou z bran a přímá ulice nás dovede na náměstí. Je na něm neuvěřitelně živo. Restaurace jsou zaplněné, lidé postávají na chodnících, prohlížejí zboží nabízené v místních obchůdcích. Tuto pohodu doprovázejí zpěvem dva umělci. Lidské hemžení důstojně pozoruje románsko-gotický kostel svatého Aubina.

V přilehlých uličkách je snad ještě větší ruch než na náměstí. Obleženy jsou obchody s pohlednicemi i suvenýry, v dalším obchodě si lidé vybírají vína, výklad hned vedle zve k ochutnávce něčeho sladkého, tady se nabízí oblečení i doplňky. Mezi nimi pochopitelně nechybí pestrá škála nabízených krajek a výšivek, též tak typických pro Bretaň. Restaurace zvou na menu o několika chodech sestávajících z místních specialit. Takovému množství lákadel asi neodolá nikdo.

Vesničku Kerbili, v níž je „náš“ kemp, najdeme na první pokus. Pomalu se stmívá a my rekapitulujeme dnešní zážitky. A také vaříme, večeříme a sledujeme dráhu vycházejícího měsíce. Ani v našem věku trocha té romantiky člověku neuškodí. A jak se po chvílích klidu krásně usíná.

Přestože děj Foglarových knih ,,Záhada hlavolamu“ a ,,Stínadla se bouří¨ se odehrával pravděpodobně v Praze, dle našich klukovských představ ze šedesátých let minulého století se děj odehrával i v našem městě, v Kadani. Do představ pomyslných Stínadel patřila i Katova ulička. Je to úzká škvíra mezi domy o délce 51 metrů. Vede z náměstí k fortně hradebního systému a ke katovně čp. 190, která je součástí hradeb. Ulička je dochovaná v gotickém zdivu s gotickými okenními otvory a s rozpínacími prampouchy. Fortna byla součástí nejstaršího hradebního pásu z poloviny 14. století. Ulička spojovala Staré Město se Špitálským předměstím. Sloužila jako odpadní stoka přebytečné vody z rybníků a kašen na náměstí, kterou odváděla do Bystřického potoka a při obraně Kadaně jako rychlá spojnice městského centra s hradebním parkánem.

Opěry mezi stěnami působily romanticky, v noci až strašidelně a připomínaly nám zmenšené mosty v italských Benátkách. Nejpodobnější našim klukovským Stínadlům byl svým tajuplným vzhledem temný sklep, který byl blíže k náměstí na pravé straně při cestě od Katova domu. Okno sklepa ve výšce metru od země bylo zamřížované, občas uvnitř někdo štípal dříví a nakládal uhlí. Při té práci byl sklep na chvíli spoře osvětlen. Sklep nám připadal jak z filmových záběrů ze seriálu ,,Záhada hlavolamu“ z roku 1970.

Dnes je okno sklepa zazděné. Považovali jsme tehdy za hrdinství vylézt v úzkých místech uličky do výše nad procházející chodce. Opřeli jsme se na jedné straně zády a dlaněmi, naproti chodidly a vysoukali jsme se nahoru do výše až tří metrů. Jednou nás takto pronásledovatelé ze soupeřící party v šeru podešli a nevšimli si, že trčíme nad nimi. Pak jsme utekli na opačnou stranu Katova ulička pokračovala v romantice našeho dětství hradbami ,okolními zahradami a polorozbořeným Katovým domkem, do kterého se dalo vlézt okénkem strmě umístěným téměř nad spodní Sokolovskou ulicí. Schody pod Sokolovskou ulicí vedoucí k tehdy odkrytému Bystřickému potoku byly také jak vystřižené z Foglarových knih. Starou čtvrtí města chodil náš klub vytvořený po vzoru čtenářských klubů časopisu Vpřed nejraději kolem potoka k řece Ohři. Stará čtvrť po zbourání je již jen krásnou vzpomínkou.

Katova ulička byla ve středu 9. května 2007 zapsána do České knihy rekordů jako nejužší ulice v České republice. Podle zápisu v knize rekordů měří v nejužším místě 66,1 cm. Slavnost zápisu měla v programu průvod katů Mírovým náměstím, dobovou hudbu a běh katů katovou uličkou . Mladí kati, děti převlečené do černého s červenou kápí a s atrapou sekery v ruce, nejprve proběhli Katovou uličkou od náměstí a pak se vrátili. Někteří před cílem upadli, protože kápě jim padala přes oči a zapomněli na schod, který tvořil chodník. Počtem 81 katů v jednom místě byl opět vytvořen rekord, který byl zapsán do Knihy rekordů. Zájem diváků trochu oslabilo mistrovství světa v hokeji (ČR -Rusko) a slabý déšť se silným větrem.

Čtvrtek 29. července

Ráno je neletně mlhavé a chladné, v kempu byl v noci klid a pohoda. Jednotlivá místa jsou zahloubena do písečného podkladu o od sebe oddělena křovinatým plotem. Tak je dočasným obyvatelům dáno alespoň částečné soukromí, prostě se nedívají sousedům přímo do talíře. Můžeme platit až v 9,00 hod a tak se jen bezcílně „mrskáme“ po kempu a okukujeme bytující. Mlha se k naší radosti do devíti hodin zvedne a na nás vykoukne slunce. Nic nám nebrání pokračovat v objevování dalších přírodních krás francouzského pobřeží Atlantiku, které nás při návštěvě před dvěma roky tolik zaujalo a zanechalo v nás nezapomenutelné dojmy.

Slepou silnicí vedoucí kolem kempu dojedeme až na její konec a – přírodní krásy začínají oslovovat naše nitro. Stojíme na šíji tvořené písečnými dunami a vybíhající do moře. Na jedné straně se díváme na širou hladinu oceánu, dnes klidnou, pohled na druhou stranu je různorodější. Do pevniny se tu „zakusuje“ zátoka, i toto místo jako mnohá další při západním pobřeží bylo původně pobřežní nížinou. Uplatňuje se zde totiž výrazně právě poklesová tendence zdejších břehů. Za zátokou, při odlivu téměř bez vody, s loděmi bezmocně ležícími v bahně, se rozložilo město le Conquet. I ono si našlo místo na pobřežní šíji.

Chceme-li do le Conquet zavítat, musíme objet celou zátoku a ujet tak kolem dvaceti kilometrů. Přes zátoku vede do města pouze lávka pro pěší. Město je po ránu ještě ospalé, v ulicích se pohybují spíše zásobovací vozy, lidí zatím je v ulicích poskrovnu. I v tom je půvab tohoto města, kde z každé starobylé stavby dýchá odkaz dávných věků. Můžeme odhadovat, kolik šťastných i tragických lidských osudů se v nich odehrálo, a doufejme, že ještě odehraje. Snad se město nebude postupně nořit do moře, snad bude žít a okouzlovat i další generace.

Procházíme středověkými uličkami, nejhezčí středověké kamenné domy jsou přeměněny ve stylové restaurace a vinárny, v dalších se dodnes bydlí. Nechybí tu ani typické bretaňské domečky s malými okny, bíle omítnuté, s modře natřenými dveřmi, vraty a dalšími stavebními doplňky. Záliba v modré barvě se projevuje i ve výběru hortensií – ty také patří neodmyslitelně k Bretani a jsou často modré, s neskutečně bohatým květenstvím. No prostě řečeno, vše „je do barvy.“ Navštívíme i starý omšelý kostel typu bretaňského farního dvora. Na jeho průčelí nás zaujme socha sedícího Krista s trnovou korunou. Jeho ztvárnění v této podobě není obvyklé.

Po desáté hodině město jako mávnutím proutku ožívá. Ze všech ulic míří do přístavu lidé obtěžkaní slunečníky, lehátky a dalšími věcmi nezbytnými pro pobyt na pláži. Lodě na ostrovy Ouessant a Moléne jsou připraveny přepravit všechny ctitele koupání a slunění do míst, která prý tady patří k nejkrásnějším.

Úzkou silničkou se vracíme na sever, střídavě se přibližujeme k pobřeží a zase od něj odjíždíme. Kraj působí zadumaně, chudě a přitom z něj vyzařuje zvláštní kouzlo. Na mysu Corsen zastavíme, ponoříme se mezi skaliska, nasloucháme hukotu vln tříštících se o ně, bosi se brouzdáme pískem. Vůbec nám nevadí, že obloha zešedla a na naše hlavy padají první kapky deště. Ten jakoby se k tomuto pochmurnému kraji nejlépe hodil.

Cestou do vnitrozemí všude „potkáváme“ znaky bretaňské zbožnosti – kostely a kostelíčky, kříže a křížky na podstavcích. V „zapomenutém“ Plouarzelu obdivujeme farní dvůr i s přilehlým hřbitovem (je to trochu morbidní, ale v tomto místě a v tomto počasí nám to připadá normální), v Saint-Renanu zastavíme alespoň na náměstí, které se snad od středověku nezměnilo. Jen auta jsou důkazem toho, že jsme v 21. století.

Objedeme Brest a nabereme jihojihovýchodní kurs. Krásnou čtyřproudovku směr Quimper už známe. Tentokrát však nejedeme do Quimperu, ale uhneme z ní k západu na poloostrov Crozon. Dnes chceme zajet ještě k několika mysům v oblasti zvané Finistere. Někdo by mohl namítnout: „Proč k několika, nestačila by návštěva jednoho, vždyť všechny jsou stejně skalnaté.“ Při naší minulé cestě jsme ale byli těmito končinami tak okouzleni, že jsme vyslovili přání se sem opět vrátit a strávit zde více času. A toto neskromné přání se nám právě vyplňuje.

Na samém západě Crozonského poloostrova vybíhá do moře mnoho prstovitých výběžků a na konečcích těchto pomyslných prstů se nacházejí právě nejdivočejší a nejzajímavější mysy. K mnoha z nich vede silnice, na další se dá pohodlně dojít, ze všech se otevírají krásné pohledy. Již v úsecích cesty, kdy se silnice přiblíží k pobřeží, se nám naskýtá jeden pohled krásnější než druhý. Ne nadarmo je tato silnice v mapě olemována zelenou barvou, což značí mimořádné přírodní krásy. Počasí se zlepšilo, na mysu Pointe des Espagnols už svítí slunce. Brest na druhém břehu zátoky se sice skrývá v mlze, ale jinak tu je krásně. Žluté kručinky a fialový vřes i na tomto mysu zmírňují dojem nehostinnosti a působí „teple.“

Vjezd pro lodě u tohoto mysu je široký pouze 2 km, bývá nazýván goulet neboli lahvové hrdlo a lze z něj pozorovat čilý lodní provoz v brestském přístavu. Toho si byli vědomi už Španělé, kteří během náboženských válek na konci 16. století z těchto míst marně zasahovali proti protestantům. A hned je jasné, odkud se vzalo zvláštní jméno mysu. Dodnes na něm jsou vojenské základny, takto strategicky významné místo asi nemůže sloužit ničemu jinému.

Přes Camaret se dostaneme na další mys, na mys Pointe de Pen-Hir. I on je divoký, s nebezpečnými skalisky, žulové štíty se vypínají z moře až do výšky 70 m. Jen to slunce mu dodává přívětivější podobu. Než dojedeme na parkoviště, kterým silnice končí, zastavujeme u mohutných opevnění z války. Bunkry – v jednom z nich je umístěno malé muzeum – jsou ještě docela zachovalé, některé jsou předsunuté odvážně nad skaliska. Kotva připomíná, že zde sloužilo námořní vojsko, a památník byl postaven na paměť těch, kteří nepřežili.

I tady nás osloví divoká a drsná krása skalisek, nejen těch pod námi, ale i těch vyčnívajících z moře daleko od břehu. Při převládajících západních větrech narážejí vlny plnou silou do skalních stěn a voda šplíchá neskutečně vysoko. Z pohledu do hlubin se nám točí hlava, kolem uší hvízdá vítr. Vše se děje za hlasitého pokřiku racků. Těm snad jedině nehostinnost zdejšího kraje nevadí.

Vracíme se zpět a ještě zastavujeme před Camaretem, abychom se prošli po louce plné menhirů. Tito svědci pravěku vypovídají o tom, že zde odedávna žili lidé. Nebo sem jen přicházeli uctívat nezkrotné přírodní síly a svá obydlí měli v přívětivějším vnitrozemí? Ať tomu bylo tak či tak, menhiry přežily tisíciletí a v nás dnes vyvolávají mnoho otázek. Na mnohé z nich zatím neznáme odpovědi.

V podvečer si ještě vyjedeme na horu Menez-Hom. Tedy podle našeho mínění – ona to žádná hora není. Jejích 330 m nadmořské výšky nám vůbec „horovatě“ nepřipadá. Jenže Bretaňcům ano. Z jejího vrcholu se otevírá panoramatický pohled na rozeklané pobřeží i do klidného vnitrozemí. I dnes, i když není víkend a je už poměrně pozdě, je zde „nabito.“ A to nejen na zemi. Čerstvý vítr využívají letci na závěsných kluzácích i na padácích.

Dnešní pozdní hledání kempu se nám mění doslova v odysseu. Sice hned několik kempů „potkáme,“ ale bohužel už jsou zavřené. Recepce funguje jen do osmnácti hodin. Konečně o půl deváté narazíme nedaleko Pointe de la Torche, v Beuzecu, na zastrčený kemp, kde jsou ještě ochotni nás ubytovat. Poněkud komisně působící slečna či mladá paní v recepci zpovídá manžela: „Auto, tente, d´person, animals?“ Na první tři slova manžel souhlasně kývne, při čtvrtém slovu mu „spadne čelist.“ Otáčí se ke mně s prosbou o pomoc. Rychle na něj vyštěknu: „Ptá se tě, jestli máme s sebou zvířata.“ Manžel se obrací k ubytovatelce a s úsměvem jí sdělí: „Haf, haf – no.“ I ona se úsměvu neubrání. Zbytek večera i noc prožijeme bez nepříjemných překvapení.

Méně zkušenému cestovateli by se mohlo zdát, se vydat se ve věku 85 let na cestu na Javu, sám, sólo bez cestovní kanceláře, je trochu odvážné. Po krátkém rozhovoru s panem Dr. Lemberkem, znalcem oblasti Indonésie, který prohlásil, že není nic jednoduššího, padlo rozhodnutí pro.

Proč ale právě Indonésie a Jávu. V oblasti jihovýchodní Asie se nalézají tři buddhistické monumenty. Nejznámější z nich je Angkor Wat v Kambodži. Méně známý Bagan v Myanmar, dříve v Burmě, kde na břehu řeky Yravady stálo v 13. století 12 pagod, za vpádu Kublai Chána jich byly tisíce zničeny, ale mnoho set jich stojí dodnes. Třetím monumentem je buddhistický monument BOROBUDUR na Jávě. Prvé dva se mi podařilo navštívit, třetí nikoli a tak to nemělo zůstat.

Opět na radu pana Dr. Lemberka jsem letenku zakoupil v Praze, ve Vietnamské East Sea Travel Air za velmi přijatelnou cenu Kč 21 750,– tam i zpět, včetně letištních poplatků. Pro všechny případy zaplaceno zdravotní připojištění, obstarána injekce proti žloutence, zakoupení několika diafilmů, připraveny nutné US dolary a s jediným malým zavazadlem na zádech odletěno via Frankfurt nad M., Bangkok, Jakarta.

V Jakartě končil celonoční let, ale vlastní cíl, Yogyakarta byla ještě asi 500 km daleko.

Na letišti vyměňuji 110 US dolarů za místní rupie za kurs 9 100 rupií za dolar, tedy za kurs o něco málo horší, než ve městě. Z cestovního průvodce Lonely Planet vím, že z letiště mne přímá linka autobusu dopraví na nádraží, ze kterého budu pokračovat dále. Za 10 000 rupií se dostávám krátce po poledni na nádraží a jdu získat informace o vlakovém spojení do Yogyakarty. K večeru odjíždí dva expresy, cena jízdenky ve třídě Eksekutiv stojí 140 000 rupií, ale cestovat na tuto vzdálenost lacinější třídou Bisnis by nebylo vhodné.

Venku, před nádražím sálá vedro, to mně bude provázet a unavovat po celou dobu pobytu. Současně se přihlašuje únava z poloprobdělé noci za letu z Evropy do Asie a tak se rozhoduji vyčkat až do odjezdu v prostorách nádraží. K večeru konečně vyjíždíme, vagon uvnitř vyhlíží jako menší letadlo, sedadla po dvou, všechna ve směru jízdy, pohodlně sklopná, pro nohy nastavitelná podlážka. Asi po dvou hodinách dostáváme jídlo na podobných podnosech jako v letadle, ale studené, rýže, studený plátek masa, uzavřený kalíšek vody. V polospánku cesta ubíhá, ku konce několikrát vlak zastavuje a nabíráme zpoždění. Jízda místo 7 hodin trvá téměř 9, to mně ale nevadí, protože na nádraží v Yogyakartě zastavujeme asi o půl třetí v noci.

Široká silnice před nádražím je zcela ponořena do tmy. Nabídku taxíku odmítám, podle plánu bych se měl ubytovat nedaleko nádraží ve čtvrti Sosrowijayan s více než 40 hotely a hostely v přijatelných cenových relacích. Opět podle plánku v průvodci vím, kde je doporučený Isty Losmen, ale za tmy a ve spleti uliček se nebudu orientovat. Při levé straně cesty stojí dlouhá rada cyklorikš a majitelé mi nabízí služby. S jedním se domlouvám, zdá se mi že rozumí kam chci býti dopraven, ale omyl. Zastavuje před hotelem, ve kterém nocleh stojí 80 dolarů za noc. Ze tmy se vynořují 3 mladíci a nabízí, že mne k požadovanému hostelu doprovodí. Isty Losmen nacházíme, ale jako vše ostatní, je ponořen do tmy. Daří se nám sice majitele vzbudit, nerozumí anglicky, přivolává dalšího, ale ten oznamuje, že jsou v rekonstrukci a uzavření. Jako další variantu vyslovuji Hotel Bagus, taktéž uvedený v průvodci. Spletí uliček širokých snad jen na rozpažení mně všichni tři mladíci doprovází, zastavujeme před hotelem Bagus, zavřeným a nedobytným, nedaří se nikoho vzbudit. Před vchodem do hotelu je malá veranda, na ní 3 křesla a stolek. Rozhoduje se dále neputovat, mládencům děkuji a v jednom z křesel přečkávám zbytek noci do rozednění.

Ráno se s mladou majitelkou domlouvám. Ukazuje mi jeden z pokojů, dvojlůžko, čtvercový stolek, židle, na dveřích věšák, výše položené, menší okno do dvora, na další chodbě za privátní částí domu turecké WC a vedle sprcha, cena za jednu noc 25 000 rupií, to je necelé 3 US dolary, tedy přijatelné. V hotelu Bagus pak zůstávám po celou dobu pobytu, z 11. pokojů mám obsazený jediný já, mladí turisté, baťůžkáři, kteří v příštích dnech prochází kolem směřují všichni do nedalekého hostelu, možná lacinějšího, ale mně vyhovuje klid a samota. Do pokoje mně majitelka přináší ještě nezbytný stolní větrák.

Dopoledne se vydávám na průzkum, za místními pamětihodnostmi. Po ulici Jalan Pasar Kembang na začátek hlavní třídy Jalan Malioboro, která tvoří severo jižní osu středu města. Jednosměrná třída, po které se valí neutuchající proud aut, taxíků, malých autobusů a neuvěřitelný nespočet skútrů. Zdá se, jako by nebylo obyvatele, který tento dopravní prostředek nevlastní. Dopravní prostředek pro jednoho, dva i manžele s jedním, někdy i dvěma potomky.

V čele jeden a půl kilometrů dlouhé třídy, lemované po pravé straně stánky převážně textilními výrobky, kabelkami, stříbrnými šperky atd., po levé straně parkujícími skútry pokračuje v druhé polovině výstavními budovami, bankami až po vstupní část před bývalý palác někdejších vládců, sultánů. Cestou ještě upoutává pozornost moderní stavba mohamedánské mešity.K tomuto paláci KEATON, přicházím před 9. hod, je ještě uzavřen a využívám čas k návštěvě nedalekého ptačího trhu. Několika křivolakými, úzkými uličkami vstupuji mezi stánky a domky, ověšenými klecemi s mnoha druhy zpěvného ptactva, lze ale koupit i kočky, hady, papoušky, morčata a jinou havěť, chovanou pro potěchu.

Odtud po strmých schodech procházím zříceninami, které připomínají městské hradby, z jejich vrcholu se nedaleko objevuje další pamětihodnost, vodní palác. Skupinu pavilonů, vodních nádrží a bazénů, ve kterých se zrcadlí zdobené fasády staveb, nechal jako park pro potěšení svého dvora postavit v letech 1758 až 1765 sultán. Podle pověstí nechal sultán portugalského stavitele z Batávie popravit, aby zůstalo zachováno tajemství komnat určených k radovánkám.

Dnes si lze pouze představovat život v tehdejším harému, kdysi obklopeném zahradami, ve kterých odpočíval sultán a jeho ženy, se kterými vstupoval do květinovými keři obklopených bazénů. Po strmých schodech je možné vystoupat do věžiček, ze kterých bylo možné pozorovat co se kolem bazénů odehrává.

Odtud se vracím do mezitím otevřeného sultánova paláce. Nejhonosnější zůstává čelní budova, vnitřní prostranství tvoří série otevřených pavilonů a hal, ve kterých byly pořádány slavnosti, koncerty na hudební nástroje „gamelan“, v jednom z pavilonů je malé muzeum darů, které sultán dostal od jiných vládců, na stěnách fotografie ze života posledních vládců a dvorních slavností. Vše budováno počínaje lety 1755 a později. Vše působí trochu omšelým dojmem, někdejší pompa sultánova dvora již vyprchala. Je již odpoledne a já se pomalu v úporném vedru vracím. U zdi parku jsou na zemi rozprostřeny ukázky kreseb, které je možné nechat si na místě nesmazatelně namalovat na paži, nebo kteroukoli část těla, o něco dále sedí na zemi muž, tvář má ukrytou v dlaních a druhý mu tetovací jehlou vpichuje pod kůži barevné, trvalé tetování.

V mnoha stáncích s textilem mohu obdivovat pestrobarevné vzory, neumím ale rozeznat, co je pravý batik a co potisk. V několika luxusních obchodech lze zřejmě pravý batik získat, vše je ale příliš pestré a pochybuji, že bych nějakou halenkou nebo sukní vyhověl vkusu žen doma.

Všechny cestovní kanceláře které míjím, nabízejí návštěvu večerního představení baletu Ramayana v Prambananu, ale to přijde na řadu později.

Vracím se do čtvrti Sosrowijayan, nejsem ale ještě seznámen se spletí uliček, trochu bloudím, než najdu Gang II s mým hotelem Bagus. Po nezbytné sprše věnuji zbytek prvého dne odpočinku. K večeru sedím na terase hotelu a pozoruji život na ulici.

Chtít navštívit BOROBULUR, který je 42 km severozápadně od Yogye (jak se všeobecně název Yogyakarty zkracuje), je něco jiného, než u nás výlet třeba na Křivoklát. Zde máte jízdní řád na zastávce trolejbusu, jinde potřebný jízdní řád vlaku či autobusu. V Yogya tomu tak není. Nejprve je nutné zjistit, kde je autobusové nádraží, ze kterého je možné se k Borobuduru dostat. Pak je nutné zjistit, která linka městských minibusů, které celý den bez přestání krouží po určité trase jede k příslušnému autobusovému nádraží. Nebo je nutné zjistit, kudy autobus jede a kde je možné do něj přistoupit. V průvodci se sice dočítám, že z autobusového nádraží jedou autobusy přímo a že cesta trvá jeden a půl hodiny, ale toť vše. Zjišťuji, že nejvýhodnější je využít místní cyklorikšu a k přímému autobusu se nechat dovést.

Navštívit Borobudur odjíždím v sobotu. Není to nejvýhodnější den týdne, o weekendu jsou památky navštíveny nejen turisty ale i velkým počtem místních.

Autobus zastavuje na parkovišti, na kterém stojí řada autobusů, které přijely dříve. Směrem ke vchodu do parku a dále k monumentu je prostor zcela zaplněn stánky se suvenýry a občerstvením. Cesta těmito stánky tvoří rafinovaný labyrint, kterým je ke vchodu nutné projít. Po vstupu za bránu parku vede cesta přírodním parkem a pak se již otevírá pohled na pyramidu Boroboduru.

Zůstávám stát, jsem u cíle své cesty, splnil jsem si další sen, možná poslední VELKÝ sen, na mém dlouhém seznamu míst, které jsem chtěl spatřit je Borobudur na posledním místě.

Z roviny Kedu kdysi vyrůstal nevysoký vršek. V polovině 8. století n. l. rozhodl tehdejší vládce, že započne se stavbou a mezi roky 750 až 850 n. l. budovali tehdejší vládcové tento úžasný monument. Bylo to v době, kdy zdejší obyvatelé uctívali Buddhu a stavbu budovali v podobě kamenné mandaly, oné mystické představy světa s posvátnou horou na vršku, horou Méru, středem světa.

Tisíce pracovníků muselo nejdříve dobýt neuvěřitelné množství kamene, 60 000 krychlových metrů. Kámen sem dopravit a armáda kameníků a zkušených řemeslníků sochařů začala kámen zpracovávat. Tak postupně vznikala jedna z největších kamenných staveb jihovýchodní Asie. Na základně 200 m2 stojí pyramida se šesti čtvercovými terasami, další tři kruhové a nad nimi vysoká pagoda. Dle zákonů mandaly vedou vzhůru 4 schodiště. Celý monument představuje Buddhovu visi kosmu, buddhistický poutník začne u hlavního, východního schodiště a pokračuje ve směru hodinových ručiček, kolem galerií stupy. Postupně míjí reliéfy vytesané na vnitřní straně stupy, které představují nejdříve svět s jeho žádostmi. Na dalších panelech jsou vytesány do scén přenesené myšlenky buddhistického učení, výše scény ze života Javanců, obrazy ze života vládců, procesí lodí, válečníků a králů. Na cestě kolem po jednotlivých stupních, která je dlouhá téměř 5 km je kolem 5 000 bohatě dekorovaných reliéfů, přes 400 soch Buddhy, 72 Buddhů je ukryto v zamřížovaných stupách a velká stupa na vršku je přechodem do nirvany, buddhistické ideje nebe.

Potvrdila se informace, že o weekendu je počet návštěvníků vyšší, dnes jsou to zástupy školní mládeže, jako by zde slavili konec školního roku. Kupodivu převládají skupiny děvčat, zpola od hlavy zahalené, zpola vlasaté. Zda jsou všechny muslimky a ty zahalené ortodoxnější nevím. Ale hned na prvé terase mne skupina dívek obklopí, kladou přede mne otevřené zápisníky, do rukou tisknou tužku a žádají o podpis. Uspokojím jednu skupinu a vedle mne odchytává další skupina dívek a rituál se opakuje. Nedaří se mi této pozornosti uniknout, nikde nevidím dalšího turistu, na kterého by se pozornost dívek odvrátila a tak podpisuji a podpisuji, desítky mých podpisů dívky ukořistily, než jsem všechny uspokojil.

Teprve potom se mohu věnovat reliéfům. Putuji po jednotlivých galeriích vzhůru, fotografuji některé panely, sochy Buddhů, hledám stinné zákoutí, kde bych mohl usednout a vnímat to, co je smyslem tohoto monumentu. Nikam nepospíchám, jsem zde sám, pánem svého času, nevázán na žádnou skupinu zájezdu, spěchajícího za dalšími cíly. Vzdálil jsem se všem problémům Evropy a světa, dívám se na tvář Buddhy, stojí zde přes tisíc let, její čas má jiný rozměr než můj, snažím se přiblížit se duchu tohoto monumentu, duchu učení, které přežívá, vzpomínám na tibetské kláštery, dalajlamu, na další buddhistické monumenty, které jsem navštívil na mých cestách, která mně dovedla až sem. A jako již mnohokrát dříve i nyní, na horním stupni Borobuduru, blízko nirvány si uvědomuji, že tolik, vše co jsem si přál, mně bylo dopřáno. Pomalu scházím dolů, ještě chvíli sedím na nejnižším stupni, ještě jednou fotografii celý monument jakoby utkán z krajek soch a reliéfů.

Parkem se vydávám k dalším, malým templům, Candi Pawon a Mendut Templ. Parkem jdu sám, tyto stavby již nepřitahují pozornost návštěvníků, kolem mne projíždí na skútru uniformovaná stráž.

Zajímavější je druhý templ Mendut. Socha Buddhy je po stranách doprovázena vlevo sochou bodhisattvy Lokešvara (známý Avalokotešvara, čínský Kuej-lin, japonský Kvanon) a vpravo Vairapana. Na reliéfech jsou ukázky hinduisticko-javanského umění.

V pozdním odpoledni se vracím zpět. Nepřijel jsem ale jen za pamětihodnostmi. V ulicích města pulzuje jiný život než doma či kdekoli v Evropě a za tímto životem Yogyakarty se vydávám a pokusím se jej zachytit.

V zákoutí domu sedí postava ženy, spíše klubíčko, než postava, tvář ukrytou ve dlaních, nehýbe se, nenatahuje ruku ke kolemjdoucímu, nežebrá, snad spí, snad ještě žije, hromádka lidské bytosti, sedí zde dnes a sedí tam i následující den.

Pouť začínám opět na třídě Malioboro. Chvíli sedím blízko pojízdných – nevím jak nazvat kárku se zasklenou vitrínkou v jedné půli a v druhé pánev zespoda ohřívanou snad plynovým hořákem. Pojízdná jídelnička, je jich celá řada na levé straně hlavní třídy, připravené poskytnout hustou polévku nebo rýži s kousky kuřete. Jídlo samo o sobě je tepelně zpracované a nebude ani pro mne zdravotně závadné a přece je neochutnám. Důvod je prostý. Nádoba, ve které majitel misky oplachuje je plná šedé vody, o poznání čistší je druhá, ve které misky oplachuje, ale stále umývá misky v jedné a téže vodě a to není důvěry hodné. Místní jsou ale zvyklí, odolní a konzumují.

Chvíli sedím a pozoruji ruch, přede mnou roste řada přijíždějících a parkujících skútrů. Zaměstnanci v oranžových vestách dávají přijíždějícím polovinu lístku a druhou zastrkují za páčku skútru. Po návratu majitele vybírají poplatek a odebírají obě poloviny lístku. Pečlivě je vyrovnávají a zastrkují do bloku. Další přijíždějící dostane někdy lístek nový, vytržený z bloku, jiný dostane lístek již jednou použitý. Takový je život.

Co chvíli kolem mne přejde mladý muž, mnohdy ještě chlapec, na popruhu kolem krku má na prsou otevřenou krabici plnou krabiček cigaret. Nenabízí, jen prochází a čeká, kdo ho zastaví. Jak vidím, většinou si zákazník kupuje jednu nebo dvě cigarety, ne celou krabičku. Výdělek je minimální, prodavačů putuje mezi davem mnoho, vydělat si několik rupií na polévku není snadné.

Putuji dále, na pravé fasádě je velká tabule, poprve poznaná v USA. KFC, o něco dále konkurence Macdonald. V obchodním domě i Pizza Hut, Amerika vtrhla i sem.

Několika poschoďový obchodní dům, co do velikosti srovnatelný s Evropskými kontrastuje životu venku na ulici. Zvýšené přízemí uvítá klimatizací. Venku vedro hodně přes 30 stupnů C, uvnitř příjemný chládek. Vlevo veliká jídelna Macdonald, uprostřed a dokola obchody nabízející přepychový sortiment. Pařížské parfémy, brýle nejmodernějších tvarů a světových výrobců, nejmodernější fotoaparáty, zlaté šperky, špičková pánská a dámská móda, značková obuv, švýcarské hodinky, umělecké výrobky, malé jídelničky a kavárny. V jedné se dávám malou pizzu, servírovanou na malé pánvi. Cena ku podivu ne o mnoho vyšší, než hamburger s příslušenstvím u Macdonalda. V jiné restauraci nabízí zeleninovou mísu, opět za přibližně stejnou cenu, přepočteno asi 2 dolary. Pivo ale téměř stejně tolik co jídlo. Vycházím do rozpálené ulice a míjím postavu sedící na okraji chodníku. Musím se k ní vrátit, dříve si ale připravuji pár mincí, abych je vložil do ruky sedícího. Mince ale nevkládám do dlaně, jen do jakéhosi znetvořeného pahýlu, stejně tak z tváře zůstala jen část, je to ještě člověk, ze kterého část urvala lepra? Nevím, jsem připraven v následujících dnech tuto bytost obdarovat, ale již se neobjevil.

Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuji v blízké cestovní kanceláři a zakupuji se vstupenku na večerní balet Ramayana v Prambananu. Dopřávám si přepych a zakupuji se sedadlo v hledišti určené pro VIP, tedy nejdražší sedadlo v prvé řadě před jevištěm, přepočteno za 16 dolarů a další poplatek za minibus, který mne dopraví tam a zpět.

V hotelu usedám v podvečer na verandu a pozoruji ruch v uličce. Není příliš široká, majitelé skútrů musí svá vozidla tlačit. Z nedaleké mešity se ozve již známý hlas muezzina, náležitě zesílený v tlampači a za chvíli přede mnou prochází několik mužů, dle místního muslimského zvyku v sukních, s čepičkami na hlavě a jdou na modlitby a předčítání koránu v mešitě. Občas kolem hotelu projede pojízdná jídelnička, vždy tlačená mužem spíše mladšího věku, zastavuje, muž cinká lžičkou o talíř a dává na vědomí svoji přítomnost. Z některého domku občas vyjde žena s miskou a jde si zakoupit něco k jídlu. Těchto pojízdných jídelniček projede za podvečer a ještě i za tmy několik, ale zákazníků je poskrovnu.

Zdejší domky, pokud mohu dohlédnout nemají komíny, celoročně je zde, nedaleko rovníku dosti teplo. Není tedy ani na čem vařit jídlo, snad jen na vařiči. Něco k snědku lze zde ale nakoupit celý den i jinak. Každé ráno rozloží tatáž žena na zemi, na ulici, svoji kuchyň, malou keramickou nádobu s dřevěným uhlím, na kterém opéká na špejlích malé kousky masa. Rýži a zeleninu si zřejmě připravila již doma. Odpoledne se svojí nabídkou končí a odchází, má zde zřejmě již stálejší okruh zákazníků.

Druhým hlavním cílem mé cesty je komplex PRAMBANAN. Opět městským autobusem na autobusové nádraží a dálkovým autobusem do města Soho odjíždím. Vystupuji ve vesnici Prambanan, ale vlastní chrámy jsou ještě před kilometr daleko.

Temply Prambananu jsou největším komplexem hinduistických templů na celé Jávě. Největší z nich zasvěcen hinduistickému bohu Šívovi. Vypíná se do výše 47 m a je bohatě zdoben bájnými postavami a reliéfy, které zdobí vnitřní stěny galerií. Velký komplex Prambananu byl budován asi o 50 let později než Borobudur, asi v polovině 9. století. Reliéfy na hlavním templu znázorňují scény z eposu Ramayana o tom, jak byla unesena Sita, manželka boha Rany a scény o tom, jak opičí král Hanuman a jeho bílý generál Situ nalezli a osvobodili.

Na templ vystupuji hlavním, východním schodištěm, kolem procházím opět ve směru hodinových ručiček. V hlavní prostoře navrchu je v šeru čtyřruká socha boha Šívy-Ničitele: Pozoruhodní i tím, že nejmocnější hinduistický bůh stojí na velkém lotosovém podstavci, symbolu buddhismu. To opět svědčí o nesmírné toleranci.

Bohužel zde mne počasí nepřeje, chybí mi letní, ostré sluneční světlo, které by umožnilo lepší snímky. Takto to budou jen tmavé siluety proti bílé obloze. Teprve později se slunce na okamžik ukázalo.

Zde nebylo prostředí na delší meditace, několikrát jsem temply obešel a vydal se k dalším malým templům, zasvěceným buddhismu.

Stejnou cestou jako sem i zpět.

Toulky městem pokračují, nechal jsem se zlákat k návštěvě umělecké galerie batikových obrazů, ale tématicky i barevně nám velmi vzdálených. Zajímavější je výstava obrazů místních malířů, krajiny, portréty i abstraktní obrazce, vše ale září, či přímo hýří ostrými barvami. Pokouším se některé obrazy vyfotografovat, jsem ale přistižen a kategoricky vypuzen. Následující večer, již za tmy odjíždím ještě s několika turisty opět do Prambananu na večerní představení baletu.

Pro VIP hosty je připravena taštička se sušenkou, plechovkou nápoje a vkusným vějířem. K dispozici je i tištěný program s textem 9. obrazů celého baletu. I když se předem s dějem seznamují, balet se odvíjí pro mě méně srozumitelně, v zásadě ale vím, o co se jedná, některé postavy jsou srozumitelné, na jevišti se střídají velmi efektně a působivě krojované skupiny tanečníků, děj je doprovázen malou skupinou hudebníků i zpěvem. Přes dvě stovky tanečníků a barevné reflektory umocňují dramatičnost scén.

Do hotelu se pravidelně vracím brankou vstupu Gang II. Na začátku uličky pravidelně sedí před domkem dvě, někdy tři ženy, prostředního věku, vkusně oblečené. V prvých dnech se na mne usmály, pokynuly rukou a nabízely masáž. S úsměvem jsem poděkoval a tak v následujících dnech si vyměňujeme pouze pozdrav.

Pobyt se chýlí ke konce, prozkoumat jsem střed města, uličky s trhem ovoce, zeleniny, koupil občas několik pomerančů a pozoroval život, který zde má dvě tváře. Jednu moderní, současnou, s nejnovějšími typy aut a druhou, život mnoha obyvatel, který se odvíjí na úrovni minulého století, se všemi sociálními problémy a často dle našich měřítek spíše v chudobě.

Na mých cestách jsem se věnoval nejen velkolepým památkám, ale i životu prostých lidí. Z tohoto poznávání jsem odvíjel mé názory na život, na jeho hodnoty.

Návrat domů byl stejně náročný, jako cesta sem. Z Yogyakarty nočním vlakem do Jakarty, dále letadlem do Bangkoku, kde jsem sedm hodin musel čekat na další let do Frankfurtu nad M., s vynikající obsluhou Thai Airlines, z Frankfurtu nad M. letecky do Prahy a vlakem do Pardubic. Plné dva dny cestování.

Kéž by mně bylo aspoň 80 let. byl bych čilejší a cestování by pro mne bylo méně únavné.

Červen 2005

Středa 28. července

Obloha je vymetená, rodí se nám krásný den. Radost nám nezkazí ani fakt, že v noci se kolem našeho stanu „špacírovala“ nejspíš krysa a na igelitu před stanem nám zanechala „exkrementový“ pozdrav. I tady jsme postrachem kempu, vstáváme totiž v 6,30 hod, zatímco „normální“ lidé opouštějí svá lůžka nejdříve v osm. Navíc v 6,15 si na nás zařvala SMS od dcery. V kempu je klid, pouze jedna z pěti zde bytujících rodin je už též na nohou. Panička venčí dva nezbedné psy a obzvláště na jednoho neustále volá: „Zombie, Zombie.“ Skutečně krásné jméno pro psa.

„Oktice“ si to opět sviští po pěkné silnici, na níž se střídají čtyřproudové úseky se stodesítkou se starými dvouproudovými s devadesátkou. Provoz není silný, navíc se jezdí velice ohleduplně. I tento fakt vedle kvalitnějšího benzínu se v dobrém slova smyslu podepisuje na spotřebě. Na tři sta padesáti kilometrech, které překonáváme mezi městy Angers a Brest, klesne spotřeba na 6,3 l/100 km, zatímco většinou se pohybuje kolem 6,9 l/100 km. Celý úsek překonáváme pouze s jedinou zastávkou na parkovišti, kde neodoláme nabídce ve zdejším „občerstvení“ a ochutnáme prý typický „steak hašé po francouzském způsobu.“ Jde o slisované, rychle usmažené mleté okořeněné maso. Něco na způsob hamburgeru s hranolkami, ale určitě lepší chuti.

Do Brestu, druhého největšího města Bretaně s dvěma sty tisíci obyvatel a významného francouzského přístavu, jsme se nevydali ani tak za kulturními krásami, ale především za brestskou atrakcí číslo jedna. Tou je tzv. Océanopolis, něco mezi muzeem a akváriem. Jeho název by ve volném překladu znamenal něco jako zábavní a vzdělávací oceánografické středisko. Není divu, že toto „zařízení“ nás, suchozemce, nesmírně láká.

Vjedeme pohodově do okrajových čtvrtí města, najdeme mapu, prohlédneme si ji, najdeme na ní Oceánopolis a jsme přesvědčeni, že nemůžeme zabloudit. Zdání však klame. Stačí jedna objížďka, jeden kruhový objezd, na který ještě nestačili dát směrovky, a už jsme…., no prostě kdesi. Co teď? Cestovatel – amatér by hledání cíle určitě vzdal. Leč my jsme „profíci.“ Tedy alespoň můj manžel. Přece „nebude z boje utíkat.“ Ocitneme se u benzínové pumpy a manžel, stejně neznalý francouzštiny jako já, jen s větší odvahou „dělat blbce a přežít to“ se ptá a ptá. Nakonec zakoupí mapu města, nechá si na ní vyznačit, kde jsme a kam se máme dostat.

Tak fajn – jedeme. Jedeme a jedeme, ale kde to máme slunce a kam ukazují silniční ukazatelé? Tak to určitě není směr Océanopolis. Obracíme a znovu „civíme“ do mapy. Ano, obsluha pumpy nakreslila na mapu pumpu na protější stranu silnice a to nás zmátlo. No nic, i to se může stát. Teď už jsme se dopracovali k poznání, že musíme jet na druhou stranu. Tak také učiníme a po přesném počítání křižovatek, kruhových objezdů a odbočujících ulic se trefíme do té správné, která nás dovede na „megaparkoviště“ u Océanopolisu. Jsme spokojeni a – těšíme se.

Přes silnici od parkoviště se před námi rozložil „bílý krab.“ Tak totiž Francouzi přezdívají stavbě, do níž míříme. Je bílá, nízká, s mnoha chapadly jako ten krab. Nízké budovy neurčitého tvaru, jedna zapadá do druhé, skutečně jakoby se plazily. Budova byla postavena podle plánů architekta Jacquese Rougerie. Pohodlně zakoupíme vstupenky (tedy žádná levná záležitost, vstupné činí téměř 15,– Eur), nicméně „provazové“ cestičky k pokladně svědčí o tom, že občas tu bývá nával.

Ocitáme se ve skutečném i simulovaném podmořském i přímořském světě. Jsou v něm představeni nejen živí tvorové, ale návštěvník zde najde i různé „naučné“ programy, určené především pro děti. Dnes je tu relativně prázdno a tak si můžeme vše prohlédnout tak říkajíc „zblízka.“ Základními dvěma stavbami jsou tropický pavilón a polární pavilón. Jejich názvy dávají tušit, co je v nich k vidění. Postupně se nám nabídne pohled do akvárií shora i ze stran, klidně si v nich plavou nejen tuleni, ale i žraloci, nechybí zde ježovky, sasanky, koráli a další mořské organizmy, dovádějí zde tučňáci. Samozřejmě jsou hojně využity i všechny výdobytky techniky. Skutečně i simulovaně Vás spustí pod mořskou hladinu, pomocí počítačové simulace, videa a filmu může návštěvník lépe pochopit, jak ovlivňují hvězdy moře, jak složité je sestavit předpověď počasí, jak je to vlastně s přílivem a odlivem, jak se rozmnožují žraloci a mnoho dalšího.

Z nadhledu se díváme do obrovského akvária, za chvíli vstoupíme do výtahu a rázem se ocitáme pod vodní hladinou. Kolem nás se prohánějí „mořské potvory,“ některé z nich (včetně žraloků) „ožužlávají“ sklo v místech, kde na něj klepeme. Klepání na sklo tady totiž není zakázáno. O kousek dál nás nacpou do dalšího výtahu. Ten je kulového tvaru, připomíná batyskaf. Pomalu se vydáváme simulovaně pod mořskou hladinu. Za malými kulatými okénky defiluje mořská fauna i flóra, prostředí za okénkem postupně tmavne. Pomyslný batyskaf se nebezpečně zakymácí a komentátorka jen suše oznámí: „Narazili jsme na skálu v hloubce té a té.“ Přesný údaj o hloubce jsme nezaregistrovali. Za chvíli vystupujeme a můžeme jen zkonstatovat, že to byl Zážitek opravdu s velkým Z. Během čtyř hodin, které v Océanopolisu strávíme, je těch zážitků bezpočet.

Plni nových poznatků se vypravíme na chvíli do města. Zastavíme jen u mohutné pevnosti nad ním. Ta není přístupná veřejnosti, je sídlem vojenské námořní posádky. I tak se rozhlédneme po přístavu i okolních budovách a obdivujeme nedaleký moderní most. Pak se celkem už bez problémů vymotáme ze spleti ulic a míříme na západní mys Bretaně, na mys Pointe de Saint-Mathieu. Obraz zřícenin starého kláštera a ladného majáku na tomto mysu nás zaujal na titulní straně jednoho z čísel časopisu Země světa a tak není divu, že bychom tento kout rádi uviděli ve skutečnosti.

Slunce v předvečer dne klesá na obloze a jeho paprsky barví vše na mysu do oranžova. Je sice již šest večer, čilý provoz tu ale ani v tuto hodinu neutichl. Procházíme kolem majáku, klášterních trosek, nahlédneme do nedaleké kaple a pak si vyšlápneme po pěšince nad útesy. O tomto kouzelném koutu Francie se nám nepodařilo zjistit žádné informace, to ale není v tuto chvíli podstatné. Romantika zdejší krajiny nás plně vtáhne do svého nitra a my si rázem připadáme o pár let mladší. Před námi hrozivá masa oceánu, pod námi rozeklaná skaliska, za námi maják a zříceniny a v našich duších klid. Jaké lepší zakončení dne bychom si mohli přát.

Nicméně zpět do reality. Tu pro nás představuje hledání kempu. Jsme úspěšní, směrovky nás dovedou do kempu u le Conquet. Je dost zaplněný, ale pár volných míst se tu najde. Jedno z nich je nám v recepci určeno a my můžeme zahájit každodenní večerní „rituál.“ Postavit stan, provést osobní hygienu, navečeřet se a jít spát. Ne, dnes ještě ne. Je příjemně teplo, z dáli k nám doléhá šplouchání mořských vln a slunce se chystá k západu.

Sbalíme nejnutnější věci a vyrážíme k moři. Je k němu kousek cesty, přes silnici a písečnou dunu. Voda je poněkud chladná, ale osvěžující. Jen za ní musíme kus jít, jsme zde totiž stejně jako posledně za odlivu. Tajně jsme doufali, že letos pro změnu zažijeme příliv. Leč asi ne, opět se budeme brodit bahnem a skákat ze skaliska na skalisko, pokud zatoužíme po koupání. Slunce pomalu klesá k obzoru a my jeho pouť zasněně sledujeme. Již tolikrát jsme toto přírodní divadlo viděli, stále nás však okouzluje a zvláštním způsobem uklidňuje.