Rubrika: Cestování

Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?

Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie

Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.

Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.

Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.

Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.

Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie

Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.

Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.

Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.

Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.

Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.

Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.

Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.

Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.

Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.

Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.

Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.

Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.

Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.

Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.

Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.

Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu

Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.

Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu

Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička

Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.

Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.

Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička

Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.

Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.

Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.

Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.

Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.

Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.

Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.

Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.

Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.

Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.

Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.