Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.

Nejlepší časy v Andalusii

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

K návštěvě Granady neodmyslitelně patří maorský palác Alhambra, bývalá residence dynastie Nasrovců. Chcete-li se vyhnout mimořádně dlouhým frontám, přivstaňte si a buďte před vchodem už před otevírací dobou. My si díky tomu vystáli jen 45minutovou frontičku, zaplatili 9 Euro se studentskou slevou a vrhli se do rozlehlého paláce. Komplex je chráněn mohutným opevněním, jehož jádro tvoří Alcazaba. U této pevnosti i dalších věží nás trochu zklamala strohost a pražádná honosnost, kterou bychom od maurského stylu očekávali. Alhambra ale velmi utrpěla křesťanským dobýváním a přestavbou pod taktovkou křesťanského panovníka Karla V. Kvůli enormní návštěvnosti se při prohlídce Palacios Nazaríes musí dodržovat čas, který vám vytisknou v pokladně na vstupenku. V jiném čase už nebo ještě nemáte nárok. Přece jen tu na nás ale dýchnul orient. V palácích jsme obdivovali mnoho fresek, mozaik a maorských sloupků. Osvěžující tečkou nám pak byla procházka k Palaci Generalife v zahradách Alhambry (Jardínes del Partal) plných leknínových jezírek, vodotrysků, fontánek a okrasných tropických květin.

Samotná Granada není o nic méně atraktivní než slavná pevnost. Okouzlila nás zejména stará čtvrť Albaicín s výhledem na Alhambru, který v nočním osvětlení doslova bral dech. Protože jsme chtěli nasát španělskou atmosféru se vším všudy, nemohli jsme vynechat ani flamenco, tradiční prvek španělské kultury spojující velmi procítěný tanec, zpěv a hru na kytaru. Za 12 Eur jsme se s drinkem Tinto de Vero (směs vína, citronové fanty a citronu –ve Španělsku velmi oblíbená) usadili v malinkém nudlovitém klubu ve stylu jeskyně. Na malém podiu se ve dvou 40 minutových setech postupně představovali: kytarista, houslistka, zpěvák a jedna tanečnice (paradoxně asijského původu). Představení trvající do pozdních nočních hodin bylo plné emocí. Zejména z tanečnice vyzařovalo celkové pohlcení hudbou a tancem v úctyhodném tempu. Opravdu zajímavý zážitek, který plný klub náležitě ocenil.

Další den v Andalusii jsme vyrazili do Zasněženého pohoří, neboli Sierra Nevady. Bylo spíše suťovité, zasněžené ani náhodou. Razíce motto „když už, tak už“ jsme se rozhodli pokořit nejvyšší vrchol Mulhacén a udělat si tak s 3478 m nový vrcholový rekord. Díky lyžařským centrům vybudovaným v pohoří jsme autem vyjeli až do výšky 2080 m. Po 2,5 hodinovém výstupu do kopce jsme se dostali pod druhý nejvyšší vrchol Pico Veleta. Po cestě nahoru po kamenité stezce se nám moc pěkných výhledů nenabízelo. Jen šedé vyprahlé suťovité kopce. Zkratkou přes kopec, kterou nám poradil první a poslední anglicky mluvící domorodec, jsme se už v poloviční sestavě (jen holky) za 2 hodiny dostaly k bivaku Caldera. U tohoto kamenného příbytku jsme se posilnily na závěrečnou prudkou lahůdku. Odměnou nám byly unikátní výhledy z 3.478 m, kdy jsme převyšovaly i líně se povalující mraky. Zpáteční cesta se vlekla a vzala nám více sil, než bychom čekaly. Když jsme spálené a unavené konečně došly k autu, ani trochu jsme dobytí Mulhacénu nelitovaly.

Za 11 Euro se můžete lanovkou vyvézt na vyhlídku na gibraltarské skále. Antické báje pojednávají o Gibraltaru jako o jednom z Herkulem postavených sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Vždyť také skála ční až nad samotné mraky a za dobré viditelnosti můžete vzdušnou čarou navštívit i Afriku. Největší atrakcí jsou ale bezesporu makaci, obývající Apes Den (Opičí skálu). Domorodí obyvatelé si je hýčkají, neboť podle legendy dokud budou makaci živi, bude také Gibraltar patřit Británii. Opice jsou přidrzlé a není dobré je krmit, natož na ně sahat. Ale stejně našimi hruškami neopovrhly. Poté, co jedna z nich suverénně seskočila ze zídky a hnala se na naši igelitku s jídlem, začali jsme preferovat dostatečnou vzdálenost.

Když je v Barceloně veselo

Při návratu zpět na sever nám ve výčtu pravých španělských zážitků chyběla už jen fiesta. Utěšovali jsme se, že jsme viděli alespoň flamenco a jedli paellu, když se na nás opět usmálo štěstí. Protože fiesta vypukla v samotné Barceloně.

A když je fiesta, konají se samozřejmě i býčí zápasy. Ihned jsme s mírnými komunikačními obtížemi zakoupili vstupenky (druhé nejlevnější za 25 Eur do 5. řady od shora), i když s obavami, jak tuto krutou tradici budeme snášet. Ale zvědavost zvítězila. Zápasy začínaly v 18 hodin, tak nám zbývalo dost času na barcelonskou veselici. Ve městě se to jen hemžilo lidmi, stánkaři a zábavou. V Barri Gotic jsme dokonce byli svědky sardany, kdy staví jednotlivé týmy co nejvyšší živou věž, za kterou by se ani artisté v cirkuse nestyděli. Španělé se na svých ramenech udrželi až v 8 vrstvách. Základní kámen také tvořilo bezmála 25 mužů. Když se na samou špici vyšplhal prťavý chlapec s helmou na hlavě, celé náměstí začalo bujaře aplaudovat.

U přístavu na nás čekaly řady stánků, na jedné straně vinných, na druhé plné specialit kulinářských. Po zakoupení tiketů jsme se zařadily mezi degustátory a brzo se i na našich tvářích rozlil libý výraz. S miskami s delikatesní španělskou rybou v bešamelu a skleničkou šumivé cavy jsme sedíce na samém břehu přístavu poslouchali pouličního kytaristu a nic víc si nemohli přát.

V 18 hodin byla zaplněná opravdu celá aréna, zápasů se totiž účastnil jeden z předních matadorů. Španělé svými tradicemi a zejména corridou žijí. My jsme se s tímto postojem ovšem ztotožnit nedokázali a vydrželi jsme půlku této drsné podívané a místo matadorovi jsme celou dobu fandili býkům (za jednu corridu mělo být skoleno 6 býků). Opravdu nejde o vyrovnaný souboj, býk je provokován nejdříve matadory s pláštěnkami, pak pikadory na koních, postupně slábne a krvácí po zabodnutí jejich kopí. Až je na pokraji sil a vykrvácení, přijde hlavní matador a uštědří mu poslední zásah. Oceňován je pak máváním bílých kapesníků diváků za figury, které s muletou předvedl. Na obranu tohoto zvyku je uváděn fakt, že býci jsou na farmách chováni v podstatě pro corridu (a pro jejich maso), mají prý spokojený život. K pochopení nám ale asi chyběl dostatek temperamentu. Zvědavosti bylo učiněno zadost a my se v půlce corridy odporoučeli.

Adiós

I když poslední díl mozaiky na sobě nesl malé červené krůpěje, přece jen do mozaiky patřil, aby byla opravdově španělská. Poznat Španělsko ze všech jeho stránek se nám rozhodně podařilo. Nezůstali jsme mu nic dlužni ani v kultuře, ani v tradicích, ani v gastronomických specialitách. Snad jen tu španělštinu si příště budeme muset prostudovat lépe.