Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?

Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?