Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín.
Po návratu jsme začali zkoumat dostupné informace o benzinových vařičích. Z Honzy potom vypadlo, že doma jeden benzinový vařič mají. Je sice postarší, ale Jiřina (jeho maminka) s dotyčným vařičem byla na Kavkaze a byl OK. Když tu nádheru (vařič) donesl ukázat, zjistili jsme, že jde o ruský „Primus turistyčnyj“, pro přátele jenom Krab. Po důkladné prohlídce vařiče jsme rozhodli, že si ho na nějakou akci vezmeme a podrobíme testu.
Už samotné stavění vařiče je obřad. Člověk si připadá jako chytrá horákyně, vařič se nesmí zatěžovat ani moc, ani málo, nesmí se tam dát ani moc ani málo bezínu, nesmí se otevírat ani moc, ani málo. Není to jen tak, nezvládne to každý.
Poprvé jsme vařič zkoušeli v chalupě a startovali jsme ho pevným lihem. Všechno bylo v pořádku, vodu jsme si ohřáli ještě rychleji než na plotýnce. Povzbuzeni tímto úspěchem, začali jsme se poklepávat po ramenou, radovat se, slavit a těšit se na další použití.
K tomu došlo už na Mohelnickém dostavníku. Ráno jsme (někteří čilejší) vstali a začali chystat čaj. Honza se neprozřetelně zmínil o tom, že se Krab dá startovat i benzínem, je tam na to prý taková malinkatá mistička. Nalil jsem tedy do mističky trochu benzínu, ale ouha. Kdybych byl Jiřík, propadl bych hrdlem, protože jsem přelil, naštěstí se už od narození jmenuji jinak a to mne pravděpodobně zachránilo. Alespoň na chvíli. Když už bylo přelito, přemýšleli jsme co dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že benzín je hořlavý, zapálíme ho, on rychle vyhoří a vařič nastartujeme pevným lihem. Houby.
Kdyby Vám někdo tvrdil, že benzín je hořlavý, má pravdu, ale kdyby tvrdil, že hoří rychle, kecá. Měli jsme uprostřed parku krásný benzinový plamen (30cm na výšku, kdo to nezná, nepochopí) který tam plápolal asi minutu. Na druhé straně, vařič se tím nastartoval a všechno bylo OK. Tím skončilo ranní dobrodružství, ale při vaření oběda se to mělo opakovat a ve větším.
Při obědě jsme nejprve nastartovali vařič (stejně nešikovně jako já ráno) a začali vařit. Po nějaké době začal vařič vydávat zvuky jako ruská stíhačka, která se chystá startovat. Damon vařiči utáhl kohoutek a zvuky přestaly, protože vařič chcípl. Zapálili jsme ho znova a podruhé nás vařič už nevaroval a plameny vyšlehly bez varování opět do výšky 30cm, Honza si depiloval ruku a vařič vypl a tím dobrodružství končí.
Oběd jsme už dovařili na plynu a vyslechli jsme si úvahu na téma: „Někteří lidé jsou hromosvod pro průšvihy“. Leč to už je téma na další článek.
Honza se z nasazením života pokouší vypnout benziňák…
San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.
Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.
Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.
Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot. 
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky. 
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).