administrator Po vybudování dvou postupových táborů vyrážíme v osm hodin ráno na vrchol Akademie (5 200 m n.m.) na severovýchodě Afghánistánu. Na základě více než 40 let starého popisu prvovýstupu i předběžné prohlídky výstupové trasy odhadujeme, že nám výstup nezabere víc než několik málo hodin.
Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde! Volíme tedy o něco bezpečněji vypadající lezení po zvětralých skalách pokrytých vrstvou ledu. Cestu po padajících kamenech raději fixujeme lany.
Po několika hodinách natahování a smotávání lan stojí všichni členové Humi Outdoor expedice Pamír a Hundúkuš 2006 konečně na vrcholu. Poprvé po čtyřiceti letech, kdy tam stanuli první lidé, členové první československé horolezecké expedice, stojí člověk na vrcholu. Po několika fotografiích si vychutnáváme neskutečné divadlo – západ slunce za několik kilometrů vzdálenými vrcholy ležícími v Pákistánu. Po západu slunce se prudce ochladilo. Na sestup oblékáme veškeré oblečení, které jsme si s sebou vynesli nahoru – péřovky, silné kukly, ale i péřové rukavice. Za svícení čelovek nás čeká ještě několikahodinový sestup zpět do třetího postupového tábora.
Cílem šestičlenné Humi Outdoor expedice Pamír – Hindúkuš 2006 bylo vystoupit na všechny tři sedmitisícové vrcholy v západní části Pamíru – Hindúkuše. Všichni členové expedice vystoupili na Pik Koržněvské (7105 m).
Přesto, že na Piku Lenina (7134 m) i Piku Komunizmu (7495 m) jsme vystoupili do výšky přes 6700 metrů, nepodařilo se nám vzhledem k nepříznivému počasí vystoupit až na vrchol.
Dva měsíce jsme strávili také ve výbušném Afghanistánu. Ve Vachánském koridoru na severu země, kde jsme podnikli několik výstupů, jsme byli po téměř čtyřiceti letech první česká expedice, která do oblasti zavítala.
Kromě horolezectví jsme se na expedici věnovali i natáčení a sbírání materiálu na několik reportáží. Během půl roku jsme procestovali naším expedičním vozem UAZ více než 22 000 kilometrů a navštívili sedm zemí.
Zatímco pákistánskou stranu hor začali v poslední době alpinisté a cestovatelé navštěvovat stále častěji, do afghánské části zavítá dnes pouze jedna až dvě skupiny alpinistů nebo cestovatelů ročně. Ještě více než zasněžené vrcholky, zelená údolí a pohostinnost místních lidí, láká tajemno dosud neprozkoumaného a neprobádaného. Jako jedno z mála míst na zemi nabízí Hindúkuš několik šestitisícových vrcholů, na kterých dosud nestál žádný člověk, a kterým dodnes nikdo nedal jméno. Vyrabované vraky sovětských tanků, oddanost svému náboženskému vůdci silnější než jakákoli víra, léčebné postupy stejné jako za středověku a konopná políčka v chudých vesnicích, to je také dnešní Hindúkuš.
Název pohoří znamená v překladu Požírač Indů a odkazuje do doby, kdy podhůřím procházela obchodní Hedvábná stezka, která spojovala východ se západem. Vysoké zaledněné průsmyky, sesuvy kamenní, ale i smrt mnoha indických otroků vlečených na trhy v Samarkandu a Buchaře dali pohoří nehezké jméno.
Právě Hindúkuš se stal cílem několika československých expedic v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1965 se do Afghánistánu vypravila vůbec první oficiální československá expedice na vysoké hory. Vedle výprav z Polska, Japonska, Itálie a Velké Británie tak Češi a Slováci přidali v Hindúkuši české názvy několika vrcholům: Spartakiáda, Akademie nebo Pik Přátelství. Následovalo ještě několik dalších československých expedic. Jakékoli další objevování izolovaných hor přerušila sovětská okupace Afghánistánu a následující občanská válka. Přesto, že podhůří Hindúkuše nebylo nikdy dobyto ani Tálibánem, ani Sověty, jsou pozůstatky dvaceti pěti let bojů viditelné do dneška. Cestu do vstupní brány do Váchánu pohraničního městečka Iškašimu lemují červené kameny označující dosud nevyčištěná minová pole a vraky tanků a obrněných transportérů často použité pro zpevnění nestabilních břehů, nebo součást oplocení zahrady.
Ačkoli je Hindúkuš výškou svých vrcholů či krásou zelených údolí srovnatelný s dalšími pohořími Himálajské soustavy, odsouvá ho jeho poloha na okraj zájmu cestovatelů a horolezců. Divoké velehory na hranicích Afghanistánu a Pákistánu jsou pro cizince těžko dostupné. Nestabilní a výbušná oblast byla po několik desetiletí odříznuta od okolního světa, teprve v posledních několika letech se v podhůří Hindúkuše začaly objevovat první expedice.
Hlavní partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Humi OUTDOOR
Partner Humi outdoor expedice Pamír a Hindúkuš 2006: Bavte.se
Hindúkuš je dnes ráj pro cestovatele a alpinisty toužící po objevování nových dosud neprozkoumaných oblastí. Téměř nepřetržitě padající kameny a laviny všeho druhu ale přiřadily horám v srdci Asie pověst jednoho z nejnebezpečnějších horolezeckých terénů světa.
