Patříte-li k těm cestovatelům, kteří nemají příliš rádi zimu, ale přesto byste v zimě chtěli někam vyrazit, otevírá se vám řada možností, kde můžete zimní dovolenou strávit. Za teplem, krásným mořem, čistými plážemi se vypravte do Egypta. Dovolenou si vychutnáte za příznivé ceny, z Prahy se do cílové destinace dostanete pohodlně přímým letem za 4 hodiny.

O nic se nestarejte

Cestovní kanceláře svým klientům nabízí řadu zájezdů do Egypta, společně s nimi škálu fakultativních výletů, služby delegáta a pomoc při vyřízení vízové povinnosti. Takto se pro vás cestování stane příjemným a bezstarostným zážitkem, v porovnání s tím, kdybyste se do Egypta vypravili na vlastní pěst. Pokud patří mezi ty, kteří se rozhodují na poslední chvíli, vyberete si jistě z řady last minute zájezdů do Egypta. Cenu zájezdů pořídíte do 10 000 Kč na osobu.

V zimě se v Egyptě teplota vzduchu pohybuje mezi 20 až 25 °C, teplota moře se drží nad 21 °C. Zimní Egypt si oblíbí milovníci potápění a šnorchlování. Toto období je vůbec tím nejvhodnějším na návštěvu památek. Mezi nejoblíbenější letoviska dovolené u moře patří nejjižnější Marsa Alam, severnější Hurghada a Safaga.

Praktické rady na cestu

Vyvážet se ze země v žádném případě nesmí nezpracované zlato, škeble, mušle, koráli, části památek a některé druhy léků. Dovážet je naopak přísně zakázána dětská pornografie, jakékoli potraviny, zbraně a alkohol. Vízum obdržíte při dovolené s cestovní kanceláří přímo na letišti za 740 Kč na osobu (poplatek činí 25 USD). V zemi se platí egyptskou librou (EGP), jejíž jednotkou jsou piastry (PT; 1 EGP = 100 PT). V hotelu můžete platit kartou, avšak na tržištích a v běžných obchodech budete tuto měnu potřebovat, stejně jako v případě, že se vydáte výletní lodí po Nilu. Peníze směňujte pouze v označených směnárnách nebo v hotelech. Při běžné dovolené nemusíte absolvovat žádná povinná očkování, avšak je dobré nechat se pro jistotu očkovat proti tetanu, žloutence typu A+B, meningitidě A+C a tyfu. Cena jídla v restauraci je v Egyptě ve srovnání s ostatními zeměmi velice nízká. Pro čtyři osoby v průměrné restauraci zaplatíte do 30 USD za večeři. Zjistěte si ceny potravin a upomínkových předmětů, jelikož v Egyptě se zcela běžně o ceně čehokoli smlouvá, a mohli byste si za potraviny nebo suvenýry zbytečně výrazně připlatit.

Cestujte i na dovolené

Z fakultativních výletů se nabízí návštěva hlavního města Káhiry. Program v sobě zahrnuje vstup do Egyptského muzea, kde je schován Tutanchamonův poklad, prohlídku mešity Amr Ibn El-As a alabastrové mešity Muhammada Alího. Hrobky faraonů Staré říše ukrývají velkolepé pyramidy v Gíze.

Náboženské chrámy a starobylé památky nabízí turistům město Karnak. Uvidíte zde sochy Ramesse II. a dva obelisky královny Hatšepsut. Celých 700 kilometrů od Káhiry se nachází město Luxor. Centrum paláců návštěvníky uchvátí Amonovým chrámem a v Muzeu Luxor naleznete původní exponáty z dob Achnatona. V Údolí králů je umístěno 37 hrobů vysokých hodnostářů a 25 královských hrobů. Mezi nejznámější pohřbené panovníky patří Tutanchamon, Ramesse II. a Thutmose I. V těsné blízkosti je umístěno Údolí královen, kde bylo zatím objeveno 70 hrobek patřící princeznám, princům a královnám. Mezi nejzajímavější patří hrobka královny Nefertari.

Zajímavosti

• Na dně Rudého moře jsou ukryti měkkýši, z jejichž krunýřů se získávala v minulosti purpurová barva. Takto dostalo moře svůj název.
• Pro potápění je nejvhodnějším místem letovisko Marsa Alam.
• Kvalitní koření zakoupíte ve městě Asuán.
• Léky si vezměte s sebou z domova. Při návštěvě lékaře neobdržíte identické medikamenty, které jsou k dostání v České republice, ale mnohdy výrazně silnější.
• Faraonova pomsta, tedy silné zažívací obtíže a průjmy, postihuje velké množství turistů. Pijte pouze destilovanou vodu a raději nejezte jídlo z ulice.
• „Chamsín“ znamená v překladu „padesát“. Proto tento nepříjemný jarní vítr trvá po padesát dní.
• Většina hotelů v zimním období pro větší komfort svých klientů vytápí bazény.

Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.

Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.

My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.

U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.

Smuteční obřad

Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…

Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.

Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.

My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.

U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.

Smuteční obřad

Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.