Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Já jsem si tam s foťákem zašel v půlce listopadu. Pěkně je tam samozřejmě kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.
Stezka krajem říčky Ponávky vznikala od roku 2001 z podnětu svazku obcí Ponávka (Vranov, Lelekovice, Česká). Postupně dosáhla délky asi 11 kilometrů a vede převážně po místních značených cestách. Autoři stezky mysleli nejen na pěší, ale i na cyklisty. Podle charakteru terénu jsou v některých místech trasy vedeny odděleně. Pro cyklisty jsou ještě navíc místy vedené „prémiové trasy“ označené jako krosovky.
Stezka začíná u kláštera ve Vranově. Ten tvoří jednu z dominant krajiny. Je to stavba i jinak pozoruhodná. Byl postaven jako čtyřkřídlá stavba, ale po svém zrušení za josefinských reforem byl z větší části zbořen. V současné době je dostavován do své původní ranně barokní podoby.
Druhou dominantu pěší větve stezky tvoří zubatý hřeben Babího lomu s rozhlednou na severním vrcholu. Rozhledna tady stála již od osmdesátých let devatenáctého století. V šedesátých letech minulého století tu Klub českých turistů postavil zděnou rozhlednu připomínající maják. Stezka od rozhledny padá dolů do Lelekovic a odtud podél meandrující Ponávky pokračuje až k rybníčku u staré Tišnovky. Odtud se stáčí dál na sever k nádraží v České. Mezi Lelekovicemi a rybníčkem je její trasa společná se Stezkou zdraví vedoucí z Mokré hory.
A jak že je to vlastně s tím pohledem za nekonečno a lelkovadlem? Lelkovadlo se říká úplně obyčejné pasti na lelky stojící pod stoupáním na jižní konec hřebene Babího lomu. Každý člověk by jím měl aspoň jednou za rok projít, aby se zde zbavil lelků, které kdy kde pochytal, aby zbytečně nelelkoval. Lelkovadlo i pohled za nekonečno jsou dvě z několika dřevěných plastik, které byly při stavbě stezky umístěny v krajině. Ukázku dávám do galerie a na ten zbytek se přijeďte podívat.
Nehmatatelné pojmy člověka přitahují. Potřebuje si je nějak přiblížit. Toto dalo vzniknout právě této soše nekonečna.
Sbíhající se břevna mají na sobě vysekánu značku rovnoběžek. Ty se, jak známo, stýkají v nekonečnu, tj. kousek před vámi.
Na horním příčníku stylizovaném do kompasové střelky je vytesán znak nekonečna, severu a jihu.
Sednete-li si na sedátko, průzorem mezi svislými kůly vidíte kostel s věžemi, na nich kříže, což jsou atributy Boží a Bůh je, jak známo, nekonečný.
Vy vidíte ještě kousek dál.
Odtud je vidět za nekonečno. Když není mlha, tak je to dál, než na fotce.
V některých místech jsou cyklistická a pěší trasa vedeny odděleně, někde je pro cyklisty navíc připravena krosovka.
Když není vidět do dálky, musí stačit aspoň do hloubky.
Tohoto pána můžete na rozhledně na Babím lomu potkat dost často. Baví sebe i návštěvníky výrobou velkých bublin, triky s různými létajícími hračičkami vyrobenými převážně z mikrotenu, … Zajděte se prostě podívat.
Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.
Klášter Morača, kaňon řeky Mrtvice
9. den – 7. 8. – sobota
Scházíme do vesničky Kolašin. Nakupujeme ovoce, zeleninu, chleba, cukrovinky a těstoviny. Když jsme na jednom z prvních obydlí spatřili nápis SLADOLED (česky zmrzlina), tak jsme na ni dostali neskutečnou chuť. Shazujeme batohy, hledáme peníze ááááááá… dozvídáme se, že nanuky tady nevedou. Z toho plyne poučení, že ne vše co je psáno, je dáno!
V Kolašinu si zjišťujeme autobusy – jezdí každou hodinu, tak se vracíme na náměstíčko, kde si dáváme Nikšičko pivo (za 1 EUR), minerálku (0,7 EUR), džus v plechovce (1,20 EUR). Pivo kluky moc nezaujalo, zato spící pes na křižovatce ano 🙂 Stále přebíháme mezi náměstím a autobusovým nádražím (asi třikrát). S Naďou okukujeme supermarket a pak vyrážíme na autobus, který má plánovaný odjezd ve 13:20 hod. Po chvíli zjišťujeme, že paní, která tu sedí, čeká na bus s dobou odjezdu ve 12:15.
Jdeme na stopa, to bude třeba rychlejší. Jenže jsme vyrazili špatným směrem, tak se zase vracíme na autobusák. Z dálky vidíme přijíždět autobus, dáváme se do poklusu, platíme, nastupujem a jedeme ke klášteru Morača. V autobuse je děsný dusno a vedro, tak jsme rádi, když vystoupíme.
Prohlídka monastýru byla příjemná. Je moc hezký a kolem to mají pěkně upravené. Těch ibišků a dalších květin!!! Někde jsem se dočetla, že vstup dovnitř je povolen pouze mužům, ale já tam byla také. Tak nevím, co si o tom myslet. Před klášterem je venku nějaká velká žranica, asi svatba. Uvažujeme že bysme se přidali, ale s těma našema báglama by to bylo asi trochu nápadné :-).
Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat „slobodno“.
Měníme náš snídaňový režim a místo vloček vaříme čokoládový pudink s biscuity. Všemi velmi vítaná změna ;-)). Nalehko vyrážíme do kaňonu Mrtvice. Docela dlouho se proplétáme takovým pralesem. Je zde velmi bujná vegetace a také hadi, žáby a pavouci, protože kaňonem proudí teplý přímořský vzduch. Kdo jde první, musí klacíkem čistit cestu od spousty pavučin. Ještě teď, když to píšu, mi z toho naskakuje husí kůže. Nemám ráda pavouky! Brrrrr!
Blížíme se ke kaňonu a tam jdeme po cestě Danilov put, kterou vytesali v roce 1972 do skály vojenské jednotky generála Danilova. Pod námi proudí Mrtvice. Scházíme přímo k řece a já s velkým odhodláním tvrdím, že do ní vlezu. Ta nádherně modravá voda tak láká. Ale nezvládám to, je to tak šíleně ledový a navíc ve stínu… takže zase se rychle obléct. O kousek dál se před námi objeví úžasná tůňka ozářená sluncem. Tak tady odpočinem, poobědváme a konečně se i vykoupem. Do vody postupně lezeme Pavel, já a Roman (toho jsme museli dloooooouuuho přemlouvat). Vlézt do té ledovky chtělo hodně odvahy. Už víme, proč se jmenuje Mrtvice ;-). Já a Pavel se tam odvažujeme dokonce dvakrát, Roman už na podruhé nejde. Vždy to proběhlo ve velké rychlosti – nožičku ovlažit, tělíčko namočit, tři zběsilá tempa tam, co nejrychleji zpět a ven. Pak už jen chytat sluneční paprsky. Ale byl to zážitek!!! Jak jsme si tam my tři naháči seděli, přilákali jsme takové zajímavé zvířátko. Horskou kozu s naprosto dokonalým výrazem ve „tváři“. Pěkně dlouho na náš čučela, hlavičku na stranu. Byla zřejmě vykulená z toho, co tady vyvádíme. Naďa s Lukášem se koupačky neúčastnili, ani se jim nedivím ;-).
Dáváme si poslední společný oběd. Pak už se rozdělujeme na dva týmy: LUNA se vrací ke stanům, sbalí svoje saky paky a vyrazí k moři. ALPARO pokračuje v poznávání kaňonu a k moři pojedeme až později. Smutné to loučení :-(. Už jen výměna telefonních čísel a AHOOOOOJJJJ!
Roman, Pavel a já jdeme ještě asi hodinu kaňonem a v místě, kde se řeka ztrácí pod kamením, to otáčíme zpět. Ohromně se bavíme házením kamínků, kamenů a maxi šutrů ze skály do vody a napětím vždy očekáváme, kdy to šplouchne ;-). Občas se někdo netrefí, že Pájo 😉 Při návratu nás zastihla bouřka a déšť. Schováváme se pod skalní převis a čekáme až ten nejhorší liják přejde. Bouřka se stahuje pryč, všude kolem přestává pršet, jen přímo nad námi stále lije. Zákon schválnosti! Přicházíme k dřevěnému mostu. Nádhera! A ta kýčovitě modrá voda. Neodoláme a jdem aspoň házet žabky. Přecházíme na druhý břeh Mrtvice, míjíme luxusní vilu a u dalšího mostu, tentokráte kamenného, se opět koupeme. Stávají se z nás otužilci (a skoro nudisti – je zbytečné namáčet plavky, které stejně nemáme s sebou ;-)). Vracíme se k našim hostitelům. Paní nám přináší skvělou kávičku. Následuje vaření kaše, praní sebe i svršků, nedobrovolné hrátky se psem (bylo to štěně a nedalo nám pokoj) a po zbytek dne volná zábava.
Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.
10.07.2005 neděle
Půlnoc už zmizela v časovém propadlišti a my pořád sedíme a chlastáme. Teda, někteří už leží, ono to jinak dost dobře nejde. Kavkazské tance už tancujeme všichni. Totálně našrot jsme už taky všichni.
Proto se není čemu divit, že mám okno jak prase…
Probouzí mne chlad. Hledám spacák a akorát vidím, že se mi do něj sápe Martin, kterej se nějak ocitl v našem stanu. Je z toho zmatenější než já. Nějak se mi daří odeslat ho do éteru, ale do spacáku se už nedostávám. Tak se aspoň tak napůl přikrývám a tuhnu. To že mám u hlavy Karafovy boty už nevnímám. Kde jsou moje boty absolutně netuším.
Probouzí mě hic. Lezu ven, kde zjišťuju, že boty jsou pod stromem a taky, že mám poblitý záda. Ale tak rafinovaně, že já jsem to být nemohl, to bych musel mít zlomenej krk. Což díkybohu nemám. Už se tu motá i Martin.
„Ty vole, mě údajně do toho vašeho stanu donesl Osman.“
Když nad tím tak přemejšlím, tak mě taky kdosi zvedal před hospodou, a vzhledem k tomu, že lidi odnáší jenom právě Osman, tak i já jsem se stal objektem vhodným dopravy do stanu. Aspoň, že se mnou trefil do správnýho. Vaříme vajca a žereme k tomu nahnilýho sejra ze včerejška. Karaf dokonce sehnal i sůl.
„Ty jo, ty vajca jsou nějaký sladký.“ „To jo, to asi po tý vodce.“ </em
To, že Karaf místo soli vyfasoval cukr nás nenapadá. A je to tak. Hotovo. A Osman tu obchází a jenom se směje. V deset odjíždíme cestovkovým autobusem k lanovce na kopec jež se zove Cheget-Karabashi.
Dvousedačkou jedeme do mezistanice, to chcou za zpáteční 100,-. Snad nám to nahoře vezmou. Pak jednosedačkou za sedmdesát rublů. Pak hodinu do kopce, to je akorát na zdolání 400 výškových metrů. Jsme na bodu 3461 metrů. Vidíme do Gruzie, ale víc mne zaujímá severní stěna Donguzorunu. Každou chvíli tam jezdí lavinky, no veselo. Vedle nás je nějaká výprava Japonců co tu jsou ve skeletech a vůbec, vypadají spíš jako kosmonauti.
Dolů sjíždím po sněhových polích po nohách. Kdosi schází k jezeru, já na to dnes nemám morál. Zpáteční lístek na lanovku využívám na úplně jinou, ale jedu. Na druhou lanovku je řada nekonečná, tak jdeme na pivo. K tomu fasujeme supr krígl. Po dopití ho chcu od babky koupit, ta mně jej nakonec věnuje. Tak toho využívá i Karaf.
Další lanovkou jedeme načerno, mají být rychlejší, ujeli jsme jim. Dole ve stánku kupuju vlněný tlustý fusakle za šedesát rublů, ty jsou výborný. Velikost tipuju, protože mi nepřijde jako dobrej nápad vyzouvat si tu pohory. Dokonce tu i jedna dívenka mluví anglicky. Karaf si kupuje ty chlupatý fusky jako jsem koupil včera Hance.
Jdeme do jednoho lezeckýho kšeftu. Ten se dělí na dvě půlky. Jedna je v podstatě Hudy Sport, takovej ten styl, druhá je prodejní půjčovna. Mají tam jedny skelety, rámový mačky, ledovcový šrouby, ledovcový skoby a mapy. Kupujeme s Karafem každej po dvou titanovejch šroubech s kličkou, kus za 350,- a Karaf si ještě pořizuje mapu Bezingerský stěny. Vedle ještě kupujem každej jednu ruskou HMS za 130 rublů, Fugas mapu okolí za šest kil a jdeme na stopa.
Prvně nám staví nějakej žigul, ale chce 250 rublů za odvoz, tak ho posíláme kamsi, potom stopuju Gazelu. Upravenou na polonákladní vůz.
„Jedete do Elbrusu?“ „Nasedněte.“ „A za kolik?“ Cena se musí domluvit předem. „Kolik dáte?“ „Kilo, řekni mu kilóóó,“ huláká Karaf ze zadu. „Tak nasedněte.“
V campu Petr, kterej jako jedinej nebyl schopnej ráno vstát marně hledá svoji flísku. Už je dost nešťastnej, vidí se zmrzlej pod Elbrusem (vzhledem k tomu, že mu z Brna neodjely skelety a má jen takový hadrový botky to je víc než pravděpodobný), když mu ji Osman nese.
To, že Rusko je policejní stát se opět potvrdilo a to, když se řidič vracel, zastavili ho policajti a chtěli flastr, že před tím nezastavil. Pět set dolarů. Problém je v tom, že oni nás cestou tam nestavěli. To by vyváděli jinak. No, ukecal to na tři kila, ale jsou to zmrdi, že to snad není ani možný.
Všelijak se kaboní, čas od času spadne pár kapek, ale nakonec to je dobrý. Prádlo se mi už dosušilo, tak to je v pohodě. Karaf se už nějakou dobu morduje s mačkama, protože měl pučený Vlastovy rychlonasazovací, protože jemu sice seděj na skelety, ale už ne na pohory. Tak udělali change. Když Vlasta viděl ty indický, tak asi na chvíli pochyboval o výhodnosti kšeftu, ale byl v situaci, kdy nic jinýho dělat nemohl. Něco málo sežereme, kaši s chilli, holt, život je boj. Už mě zas tak nejede. Spravujeme Vlastovu trekovou hůlku, kterou mu Fugas v sedle Irikchat zmrzačil dvojím úderem cepínem. Nakonec to dopadá tak, že ji máme rozloženou na prvočinitele, ale alespoň základu bylo dosaženo. A to, že jde použít na chození.
Je večerní sezení, kde se dozvídáme co a jak a že zejtra teda ten Elbrus a že nás všechny bude bolet hlava, nebudeme mít chuť na jídlo, nebudeme moct spát a jistojistě se všichni do jednoho poblijeme. A beztak i omrzneme. Načež to Fugas zakončuje.
„Netvařte se tak smutně.“ „A vy se, synovci, nesmějte!“
Smál jsem se jen z důvodu, že jsem si nějak vzpomněl na bitku s pětačtyřicetimetrovým vodopádem v Maltatalu. Karaf si asi vybavil něco podobnýho. A aby to měl Vlasta jednodušší, nazývá nás oba jako synovce. Nikdo před zítřkem nejde chlastat, tak si kupujeme piva a pomocí bodla na nožíku děláme z hliníkový lopaty co má Karaf (a z který se po nasazení na cepín stane celkem mocný nástroj) deadmana, a zároveň desku na ukotvení stanu. Ještě vážeme na stanový očka z repky, aby se mohl kotvit i pomocí cepínu tak mi to nedá a jednu repku si instaluju na ruku. Ta předchozí mi tam vydržela přes sedm let, tak jsem zvědavej, kolika se dožije tato.
11.07.2005 pondělí
Celou noc štěkal a vyl debil hlídací pes, tak kolem osmý lezu ven abych ho zabil. Už se o to asi pokusil někdo jinej, protože pes utekl do lesa. Balíme si bágly na tři dny, stan necháváme tady, protože Osman domluvil spaní na Prijutu 11, respektive kdesi okolo, protože Prijut jim před deseti lety vyhořel a ještě nebyli schopní ho dát dohromady. Ještě ani nezačali.
Táhnu s sebou 4,7 litru vody, ať nemusím plejtvat plynem při tavení sněhu. Pro jistotu beru i žďárák, jeden nikdy neví. Ještě navařit do termosek čaj z koky, co Fugas dotáhl z Ekvádoru, pučit si od Pavly krém s UV 100, tož to jsem ještě neviděl a po desátý nás bus veze k lanovce. Ona totiž kousek pod Prijut 11 vede lanovka. Pěšky se musí po hrozný cestě po nějakým šotolišti, radši si budu ty kolena šetřit, no ne?
Lanovka stojí 210 rublů, tři jízdy po sedmdesáti. Tohoto nevyužívá Honza, kterej se rozhodl si ty klouby stůj co stůj zničit a vyráží pěšky. Bojujeme o místa s ruskou snowboardovou mládeží a ve dvou skupinách jedeme nahoru. Lanovka vrže tak děsným způsobem, že začínáme závidět Honzovi, kterej v podobě červený tečky supí kdesi pod náma.
Přesedáme do další kabinty, která už tak nevrže, ale když vidíme, jak za plnýho provozu opravují jedinej sloup, co tu v cestě stojí a přes kterej vede lano od tý naší lanovky, tak to taky moc happy není.
Přesedáme na sedačku. Jsme tu všichni, krom toho sebeničícího se Honzy a Jirky, kterej se nám nějak ztratil. Vlasta na něj čeká, my s batohem na břiše, takže se můj výhled omezuje na hroty maček, sedačkujeme nahoru. Do 3800 metrů. Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.
A jsme, poměrně lehce, na Prijutu 11. Je to tu 4157 metrů. Vyhořelej kér, pod ním nějaká kamenná bouda. Borec neví nic o nějaký rezervačce, pořád chce pět minut, po pěti minutách dalších pět minut, až se nasereme a jdeme pryč. Při nahazování batohu samozřejmě zapomínám otevřený víko, takže si mačkama perforuju hlavu.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
O asi patnáct metrů výš je taková dřevěná budka, borec vypadá jako Messner, jsou tu v pohodě, vejdeme se sem a je to jen za 200,- na hlavu a noc. Dole to je o 150,- dražší. Už tu jsme skoro všichni, když přibíhá kdosi od toho spodního baráku, že na nás čeká, vyhazuje nějaký ubytovaný Rusy a že to bude jenom za tři kila, ale už jsem ubytovanej tady a kašlu na to. Tak nakonec pět lidí zůstává dole, čtrnáct nás je nahoře. A ještě to tu dopadá tak, že jsme tady sami, ti tři co tu byli se přesunuli vedle do podobný budky. Je tu k dispozici plyn, tak tavíme sníh.
Jinak bouda se sestává z místnůstky s dvouma stolama a lavicema tak na půl prdele a třema cimrama, kde jsou dva fleky na spaní nad sebou, každej tak pro tři lidi. A půdičku, kterou pořád prolízá majitel a něco pořád hledá. A onen avizovaný sporák, kde jsou funkční dva hořáky.
Vaříme bramborovou kaši s chilli. A sejrem. Změna. Bereme místní hrnec velikosti menší vany, Karafovu lopatu a jdeme znovu na sníh. Je tu sice trubka z který vytýká voda, ale minule se tu z toho všichni posrali, tak to neriskujem. Což nemůže pochopit domácí, ale i jemu to vysvětlujeme.
Šup a jsme v mraku. Nějak to ve mně začíná bublat, tak zatímco jdou skoro všichni na aklimatizačku na Pastuchovy kameny o 500 metrů výš, já lítám do takový zajímavý kadibudky, která už je několik let plná. A to jsem se šel schválně vysrat dole, abych tady nemusel. No, za večer jdu šestkrát. Fakt supr. Jsem totálně odvodněnej, zrovna tady to moc sranda není. Zachraňuje mě až Jarda, kterej se živí jako dětskej doktor, sype do mě Smectu, což je takovej prášek, kterej by šel použít i jako beton. To by bylo, aby mě to ty střeva nějak nezalepilo. Ještě do sebe sypu endiaron.
Vrací se zbytek a celej večer se jenom žere, hlava nikoho nebolí, blít se taky nebude, no zkrátka přesně proti příručce horský medicíny. „Laďo, jak pískáš na tu píšťalku, když nemůžeš popadnout dech?“ „To musíš zkoušet různý otvory…“
Furt vaříme čaje a pokračujeme ve žraní. Do spodního baráku přichází Jirka, kterej si to přebral kolem sebe, jel jenom dvěmi lanovkami a to si na každou ještě koupil zpáteční, třetí trasu šel pěšky a ještě ho lapl ochranář, kterej ho skásnul o 20 $, protože papír s povolením na vstup sem má u sebe Fugas. Prej si šel dole koupit chleba a pak už tam nikdo nebyl. No hotovo. Zkrátka, líná huba, holý neštěstí.
Jdeme spát, a spí se mi vyloženě výborně. Ach ty příručky…
Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.
Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.
Jednoho slunečného dne vystoupím na konečné stanici MHD Líšeň – hřbitov, s úmyslem „trochu se projít“. Již dříve jsem si všiml, že je zde směrovník KČT (Klubu Českách Turistů) a tak sem se rozhodl, že vyrazím po některé značené turistické trase. Na výběr byly dvě možnosti, buď po zelené směr Hornek – vyhlídka, nebo po žluté směr Líšeň — Velká Klajdovka, opět přes Hornek, ale delší cestou. Název Hornek mě zanechal zcela chladným a to z jediného důvodu, nevěděl jsem o něm zhola nic. Z časových důvodů vybírám zelenou trasu a vyrážím.
Dnes se jednalo spíš o malou procházku, než o tůru, neboť vzdálenost k cíli a zpět má být dle údajů na rozcestníku 5km. Začátek trasy sleduje hlavní silnici směrem ven z Brna. Po cca 200 metrech míjím tabuli „konec Brna“ a po dalších cca 150 metrech odbočuji do lesa. Pochod je zcela nenáročný, k žádným komplikacím nedochází, značky jsou dobře viditelné, takže cesta příjemně ubíhá. Po 2,5 km se k zelené trase přidává žlutá a informace na ceduli uvádí, že k vyhlídce vzdálené 0,4 km vede značená trasa (žlutý trojúhelník v bílém čtverci). Chvíli se rozmýšlím jestli se neotočím zpět (čas mě opravdu velmi tlačil), ale nakonec zvědavost přeci jenom zvítězila. Asi za deset minut jsem na místě a to co jsem spatřil mě opravdu vyrazilo dech. Všude kam oko dohlédlo pouze lesem pokryté kopce, nerušené žádnou známkou civilizace. Jedním slovem nádhera. Zatajil sem dech a vstřebával jsem tu úžasnou atmosféru. Pak jsem vytáhnul svůj fotoaparát a pořídil jsem pár záběrů Bohužel slunce mi svítilo přímo do objektivu, což se negativně projevilo na kvalitě fotek. Fotografové ať mi prominou.
Zpátky to beru stejnou cestou po zelené, ale kdo chce může to vzít po žluté, ta je o tři kilometry delší.
Výlet se tedy vydařil, odnáším si krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.
Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.
Rozsvícený panel autorádia signalizoval devátou hodinu ranní. Je sobota 2.12.2006. Většina ostatních lidí ještě buď spí, nebo jen pozvolna vstupuje do nového dne. Sobotní rána patří k těm nejkrásnějším. Celý pracovní týden je za námi a víkend nás ještě teprve čeká. Kdo by si nechtěl užít trochu toho slastného lenošení.
Když jsem se v týdnu dozvěděl, že o víkendu a zvlášť v sobotu má být na horách slunečno, bylo rozhodnuto. Je sice pravděpodobné, že bude zima, ale sluncem ozářené hory jsem si nechtěl nechat ujít. Však budou za krátko na delší dobu opět pouze jednobarevné a tak jsem chtěl využít jednu z posledních příležitostí je spatřit v barvách pozdního podzimu.
Kdopak by si s takovou předpovědí od televizních rosniček dopřával slastného lenošení. Vystupuji z auta a po několika málo vteřinách si uvědomuji, že nápad přibalit do batůžku kulicha a rukavice, nebyl až tak špatný. No jasně, na internetu sice psali něco o téměř deseti stupních, ale co je psáno, už dávno nemusí být dáno.
Plný síly jsem poskakoval okolo auta a s bojovným, ba téměř dobyvačným pohledem jsem pozoroval vrcholky Jizerských hor. Byly jako bojovníci ztrácející se v mlze a snažící se odradit nepřítele od útoku. Posilněn dobrou snídaní, novým oblečením do drsných podmínek a pevným odhodláním zdolat vytčený cíl, jsem se vydal na cestu. Místem startu sobotního výletu se stal Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Pokud se sem vydáte a nebudete chtít své auto nechat celý den stát na placeném parkovišti, asi budete mít stejný problém jako já. Kam s ním? Ale po chvíli jsem nakonec malé místo k jeho zaparkování našel a mohl se spokojeně vydat po stopách mizejícího podzimu.
Očekávané slunce svítilo jak blázen, ale mezi mnou a jím, byla silná vrstva oblak a mlhy. Drobný detail. Komu by ale vadil a dokázal zkazit čirou radost z blízkého lesa a samoty, uprostřed zamlžených vrcholků.
Pln očekávání a slastného pocitu ze svobody, kterou příroda dává, vstupuji do lesa. Po pár krocích za sebou nechávám civilizaci se všemi svými zvuky a i já se ztrácím v mlze. Cesta na Novou Louku uběhla tak nějak sama. Obdivuji každý kámen porostlý mechem, vřesoviště klesající pod tíhou mlhavého vlhka a syrový vzduch, který mne drží při vědomí, abych zmámen tou krásou neztratil vědomí. Pro kluka z města je prostě každé stéblo zašlé trávy divem světa. Ale ono to nebude tím městem, ono tím divem skutečně je. Sníh ještě nestačil skrýt poslední zbytky podzimních barev a ani mlha není tak všemocná. Slunce sice krásu přírody znásobuje, ale pro duši romanticky založenou, je i ona nádhernou kulisou. A když po chvíli spatříte v mlze ukryté obrysy zámečku Nová Louka, skoro máte chuť se k němu rozběhnout.
Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.
Kristiánov se hlásí nádherným lesním hřbitovem. Pod korunami vysokých smrků zde odpočívají unavení skláři, jejichž práce nás proslavila po celém světě. Sem tam potkáte cyklistu či turistu, ale setkání je to natolik ojedinělé, že se téměř ostýcháte podívat se navzájem do očí. Josefův Důl je už z dálky cítit. Plynové, či elektrické topení sem ještě asi nedorazilo. Tak, jak jsme si pamatovali atmosféru zimních horských vesnic z dětství, plné dýmu valícího se z kouřících komínů, tak je to i dnes. Veškeré možnosti zimních radovánek jsou již připraveny, stačí jen málo. Trochu sněhu. Ale ta opuštěná a krásná místa se v okamžiku zaplní tisíci lyžaři a z romantických hor se stane Václavské náměstí.
Nejhezčím úsekem mé cesty, je výstup z Josefova Dolu na Maxovský hřeben. Cesta je sice značena dost sporadicky a občas jsem se musel kousek vrátit, ale ten správný směr se dá najít vždy. Nádherná a romantická krajina, prosta všech výletníků končí za Slovankou a kousek před Královkou. Početné skupinky turistů se na cestu jen stěží vejdou a tak se rozlévají i mimo ni. V nohách mám dvacet kilometrů a docela s povděkem usedám k horké kávě v restauraci na Královce. Venku se zvedá silný vítr a na krajinu pozvolna padá tma. Čeká mě ještě krátký sestup do Bedřichova k autu, ale tady už není kde zabloudit.
Dálnice do Prahy je nezvykle plná. Kdybych nemusel, nevracel bych se. Ostatní ale asi také ne. Každý má své důvody. A svá přání. To mé je úplně jednoduché. Abych příští sobotu, až bude panel od mého autorádia opět oznamovat devátou hodinu ranní, mohl z plných plic nasát ten omamný vzduch některých z našich hor.
Pokud si chcete do Jizerských hor udělat delší výlet, nádherné ubytování najdete například v Albrechticích.
Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).
Pohoří Bjelasica
6. den – 4. 8. – středa
Rozloučit se s hodným dědouškem, poslat pohledy a pak na autobus. Nakonec jedeme taxikem, který nás sveze do Mojkovace za 40 eur (8 eur/osobu). Jiní taxikáři nám chtěli napálit 70 eur. Naložíme batožinu a frčíme serpentinami, kaňonem Tary, tunely, prudkými zatáčkami a podél prudkých srázů… Při průjezdu tunelem zjišťujeme, že nám nesvítí světla, řidiči to zřejmě nevadí. ;-0 Na nepřehledné silnici předjíždíme slovenský autobus. Chi chi, to jsme jim „dali na prdel“. Taxikář nás vysazuje na vlakovém nádraží, pokyne na pozdrav a odjíždí.
V městečku nakupujeme jídlo a vracíme se k nádraží, odkud vyrážíme do kopců. Zpočátku šlapeme po asfaltce, chvíli nahoru, chvíli dolů, pak už jenom nahoru. Asfaltka se mění v blátivou cestu. Přemýšlíme, že uděláme pauzu na oběd, jakmile vylezeme ten prudkej kopec, nemá ale konce. Je to pakárna! Těch sprostejch slov, co padlo!!! Až v půl třetí přicházíme k salaši, kde konečně dáváme odpočinek. Jsme totálně zpocení a máme toho dost. To jsme ještě netušili, co nás teprve čeká!!! Nějakou dobu lenošíme, doplňujeme energii jídlem, mlskama, nabíráme vodu do zásoby u korýtka, kam chodí pít ovce 😉 a vyhříváme se na sluníčku. Kolem projíždí mladík na bílém koni a volá na nás: „Kako si?“ (v překladu: Jak se máte?). No a já mu pohotově odpověděla: „Češi!“ 🙂 Zřejmě jsem přebrala slunka.
Poté, co zpět posbíráme ztracené síly, vyrážíme. Stále nahoru. Zpočátku po široké pohodlné cestě (červenou značku typu zákaz vjezdu už bohužel nikde nevidíme), která se postupně zužuje, přivádí nás do lesa, stává se stezičkou pro ovce, pak stezičičičkou a pak úplně mizí! Sakra, kam teď? To, co následovalo, byl nejdrsnější úsek naší cesty. Hnusnej prudkej a dlouhej krpál v žáru slunečních paprsků! Takže vzhůru. Budu se muset naštvat, protože to mi vždycky pomáhá „vyběhnout“ kopec :-). Škrábání se nahoru ztěžovali nejen naše těžké krávy (batohy ;-)), ale i vysoká tráva a hlášky od ostatních, že viděli hada. Zdálo se mi to nekonečné, chvílemi to nešlo jinak než po čtyřech. Konečně nahoře! Je něco po šesté odpolední. Lukášovi se leze hodně těžko, zlobí ho koleno! Pavel mu pomáhá s batohem. Klobouk dolů! Poté pokračujeme po vrstevnici dál. Salaš. Hurááá! Tady to dnes zaparkujeme.
Místní jsou moc milí a pohostinní. Ochutnáváme jejich skvělý sýr, borůvkovou šťávu borovnicu, hrušky…, samé mňamky. Když viděli, jakou hrůzu si vaříme, tak se jich nás asi zželelo 😉 Ale naše bramboračka taky nebyla špatná. Mají tu ovce, krávy, prďáckého psíka s úžasnýma kukadlama, bílého koně. Poznáváme mladíka, se kterým jsme se před pár hodinami už viděli. Začíná se citelně ochlazovat, mladík je stále jen v triku, kdežto my klepeme kosu, rychle svetry a bundy. Největší zážitek máme z 1,5 metru vysoké kadibudky. Kdo ji nevyzkoušel, jako by tu nebyl. Ohromně se bavíme tím, jak do ní každej vchází. V první fázi (po otevření dvířek) probíhá zmapovaní situace (vždy vzbudila úsměv na tváří), následuje otočka o 360 stupňů a zacouvání… 🙂 Místní z nás musí být udivení, že se dokážeme tolik řehtat nad něčím takovým. Protože nám začíná být zima, zalézáme do stanů.
7. den – 5. 8. – čtvrtek
Dostáváme další dávku skvělého sýra na cestu, loučíme se a vyrážíme. Lezeme do sedla. Roman jde napřed pro vodu. Docela mu to trvalo, protože voda tekla pomalu a navíc se tam utvořila fronta – přišli býci a telata. Prý se na něj divně koukali, tak je radši přednostně pustil ke korýtku ;-)). Pavel a já obcházíme okolní kopečky, Naďa s Lukášem čekají v sedle. Když se vracíme, je tam už i Roman a vypráví zážitky z „cesty za vodou“.
Nasazujeme bágly a vzhůru na kopec! Jdeme po hřebenovce kolem Razvršie (tam jsou moc pěkné výhledy), skalisek (taky úžasný) a na vršku zastavujeme na oběd. Trošku jsme si pobrečeli při loupání česneku a cibule a pak pokračujem na další kopec a zase dolů a nahoru… Cestou potkáváme děti pasoucí ovce a baču s hráběmi, který nechápal na co máme teleskopické hole a názorně nám převedl, jak je máme zahodit 😉 No, radši jsme ho neposlechli ;-). Počasí se kazí, začíná pršet. Než však pracně nasadíme pláštěnky, v kterých vypadáme jak hrbáči, přestává. Klasika! 🙂
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze spolupracujícího serveru Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a další expedice této party.
Tato oblast už je rušnější. Proti nám se během chvilky vyřítí dvě terénní auta a pak procházíme kolem opuštěného stanu s ještě opuštěnějším autem. V dálce se tyčí vysílač na Zekově glave. Naprostá příšernost! Monstrum jak z hororu. Potkáváme Poláky, tak se dáváme do řeči. Lukáš zase perlil. Když jsme se s něma zastavili, bylo nám jasné, že to jsou Slované. Jen jsme se chtěli ujistit, co jsou za národnost. Lukáš na ně vychrlil: „Vy jste pšon…?“ (pšonci ;-)) naštěstí se zarazil a dořekl „Poláci?“ Já mám taky „skvělý“ zážitek. Spadla mi do oka mrcha mucha a dělala tam neplechu pěkně dlouho! První pomoc poskytl Lukáš, ale stejně jsem ji ještě minimálně půlhodiny vymrkávala.
Nejvyšší vrchol Bjelasice Crna Glava už je na dohled. Zdolat ji jdeme jen já a Pavel. Roman jde kousek za námi, ale protože mu došly baterky v jednom foťáku a film ve druhém :-), tak to vzdává a vrací se za Naďou s Lukášem. Dobytí Crne Glavy se na první pohled zdá naprosto pohodové. Zmrkli jsme trasu a říkali si: „Jen tady vyběhneme tenhle kopeček a pak už po hřebeni až na vrchol.“ Jenže zrada! Když jsme vyběhli kopeček, objevil se sráz dolů, takže seběhnout dolů a pak znova nahoru. Tak to vlastně bylo pokaždé. Někam se vylezlo, hned se to muselo slézt, aby se to zas mohlo vylézt :-). Takže cesta na Crnu Glavu (2 139 m n m) trvala víc než hodinu, ač jsme to odhadovali na pohodovou půlhodinku. Podle popisu Poláků je někde pod vrcholem pramínek. Pavel se ho snažil najít, ale marně. Vrátili jsme se bez vody.
Všichni pospolu sestupujeme k salaším. Už zdálky na vás volá Baba Jaga (fakticky tak vypadala ;-)). „Co ste? Češi?“ rozhazujíce při tom rukama. „Kupite syr? Koliko kila?“ Odbyli jsme ji tím, že až zítra a šli hledat plácek na spaní. Našli jsme naprosto suprovou travičku, kolem zurčící potůček, jen vysílač nad námi to pohádkové místo kazil. Vaříme večeři. Bohužel česká předvařená rýže zradila, jednoduše se nedovařila a zůstala jak kámen. No i mistr kuchař se utne 😉 Dala jsem tam málo vody. Takže jsme byli o chlebu a Naďa s Lukášem z nás měli srandu: „Copak mají dneska Sivákovci (to jako my ;-)) dobrého k večeři…?“ a dráždili nás svými pochoutkami. Provokatéři jedni ;-)! Aspoň že budeme spát na měkkém: „Travička zelená to je moje POLEŽENÍ!“ Před spánkem očista celého těla (zejména nohou ;-)) ty už úplně „brečí“!) a hup do stanu. Jen co zalezeme, začíná lít jako z konve. Jo a ještě musím žalovat na Pavla. Mytí odkládá až na ráno ;-)).
8. den – 6. 8. – pátek
Hned zrána se k nám řítí krávy a za nimi Baba Jaga. Tahá mě za rukáv, ať jdu kupit syr a ať si vezmu igelitku. Naďa jde se mnou. Bereme víc jak kilo a dáváme jí 3 EUR. Balíme se. Myslím, že jsme pěknou atrakcí pro místní „publikum“ (babu Jagu, jejího vnuka a ještě jednu Jagušku ;-)) Čučí jak puci. Spřátelujeme se s jejich psíkem. Je k „sežrání“. Má takovej úžasnej kukuč. S krávami se však moc nekamarádíme, začíná jich tu být ňáko mnoho. Už jen nabrat vodu a pryč.
Z kopce do kopce, chvíli po cestě, chvíli po stezičce a pak cestou necestou. Jdem po hřebeni a na jednom z jeho vrcholků, který jsme si pojmenovali „prs“, obědváme. Ženou se černé mraky, dost se ochlazuje a začíná foukat. V dálce řádí bouřka. Radši se rychle pakujeme z kopce dolů. Pobíhá tam zamilovaný pár koní. Jak romantické! Vlézáme do lesa, kde narážíme na širokou lesní cestu. Jdeme po ní, bohužel špatným směrem. Zbytečně to celé obcházíme. No, jo, no za blbost se platí! Je to otrava. Cesta se pořád stáčí doleva a doprava a zase doleva a doprava, je to nekonečný. Jediné co nám to zpříjemňuje, jsou spousty slaďoučkých lesních jahod. Takové dobrůtky!
Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).
Když se začínají scházet turisti od Alpiny, loučíme se a scházíme po silnici do Kolašinu. Nepříjemná, úmorná cesta! Stále po asfaltce! Jsme z toho unaveni a už se nemůžeme dočkat, až narazíme na vhodný flek pro stany. Kolem půl sedmé konečně parkujeme. Sice za keři blízko silnice, otravují tu mravenci, ale na postavení stanů to stačí a je to hned u řeky. Následuje nutné mytí nohou. Voda je sice dost studená, ale i tak je to super. Vaříme gulášovku a jako delikatesu kafíčko 3 v 1. Únava nás dostává, tak uleháme. Dobrou noc. V noci máme zajímavý zážitek. Náš plácek je zřejmě domorodci používán jako místečko lásky ;-). Přijelo auto, trochu na nás posvítilo, pak vypnulo světla, hodinu stálo a poté odjelo. Ráno jsme našli na zemi jisté svršky.
Na stránce Vanoce.cestovatel.cz jsme přichystali bezva jednoduchý vánoční
dárek pro naše i vaše známé a kamarády. Nástěnný kalendář s několika
fotografiemi z cestování, pro nekomerční využití úplně zdarma ke stažení! Stačí
si jej stáhnout a za pár korun vytisknout a máte po starostech „co a komu“.
Tento kalendář je součástí projektu internetového časopisu Cestovatel.cz, který
je provozován občanským sdružením Cestovatel. Podle motta CESTOVATELÉ SOBĚ je
snahou sdružení Cestovatel web pro každého, koho očarovaly dálky. Cílem celého
projektu Cestovatel je podpora nezávislého cestování jako aktivního trávení
volného času.
Na stránce Vanoce.cestovatel.cz jsme přichystali bezva jednoduchý vánoční dárek pro naše i vaše známé a kamarády. Nástěnný kalendář s několika fotografiemi z cestování, pro nekomerční využití úplně zdarma ke stažení! Stačí si jej stáhnout a za pár korun vytisknout a máte po starostech „co a komu“.
Tento kalendář je součástí projektu internetového časopisu Cestovatel.cz, který je provozován občanským sdružením Cestovatel. Podle motta CESTOVATELÉ SOBĚ je snahou sdružení Cestovatel web pro každého, koho očarovaly dálky. Cílem celého projektu Cestovatel je podpora nezávislého cestování jako aktivního trávení volného času.
Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.
07.07.2005 čtvrtek
V noci jsem mile překvapen a to tím, že mi je teplo. Sice, vyslíct se v tom spacáku bylo hodně těžký, ale všechno jde, když se chce. Vstávám v osm. Modroha. Vaříme, balíme, fotíme Ushbu, sebe s Ushbou, Ushbu s námi. Já se polokoupu v ledovcový říčce. Dokonce i zuby si čistím. Trošku. Vyrážíme údolím kde se koně střídají s krávama. Pořád do kopca, jak jinak taky. Začínají první sněhová pole.
Za šest hodin chůze jsme v sedle Irikchat, někde kolem 3600 m. No, chůze, závěrečná půlhodinka byla dobrý supění. Naproti nám jdou navázaní čtyři lidi, chodí od jedný trhlině k druhý a jsou z toho očividně zmateni. Nicméně cestu nacházejí, žádný drama se nekoná. Škoda.
Vidíme Elbrus. Je to teda hromada šutrů a ledu, vypadá impozantně. Další pětitisícovka tady je až v Bezingerský stěně. Pěkný.
Za závětřím z kamenů, který ještě vylepšujeme, stavíme stan na docela rovný ploše, ale na bahýnku. Ble. Dáváme proto pod podlážku bashu, to je lepší. Minulej rok tu údajně všude byl sníh. Jsme trochu pod hřebenem na návětrné straně, tak to se stanama mlátí fest. Pár lidí si staví stany na hřebeni, ale tam se už musí zakopávat do sněhu. Honza s Jiřím si od nás pučují lopatu a staví si kolem stanu sněhovou zábranu, vypadá to spíš, jak kdyby ten stan chtěli obstavit iglú.
Vaříme bramborovou kaši s chilli a kouskem sejra, už mi to začíná chutnat. Pro jistotu se pak ale musím dezinfikovat zbytkem slivovice. Dvakrát. Tavíme sníh do flašek, ať máme pitnej režim, kterej oba silně podceňujeme. Ale víme o tom, to je hlavní.
Ještě dotvářím závětří kolem stanu. Je tu docela bordel po našich předchůdcích, jako všude v rusku. Jsou to hovada. Jdeme se mrknout na jeden vrchol, co je mezi naším sedlem a Elbrusem. Jmenuje se, jak jinak, Irichat a má 3667 metrů nad mořem. Mám zase vejškovej rekord, he he. Jinak, Vrocholky se jménem Irikchat jsme tady našli tři a není to tu nic neobvyklýho, jedno jméno pro víc věcí tu je na denním pořádku. Ještě prozkoumáváme trhlinu, respektive poměrně slušněj odtrh sněhu a hopkáme zpátky. Pořád řešíme možnost průstupu východní stěnou na Elbrus, ono by to šlo, ale já absolutně nemám potuchy co se mnou udělá výška, Karaf zase není úplně zběhlej v horověcech. Ale brbláme o tom dlouho.
Je nádherná viditelnost, pod námi jsou mraky, zapadá slunce a začíná foukat. Studeně.
Na platu Jikaugenkioz se pohybuje skupinka devíti lidí (asi na jednom laně) a začíná pomalu stoupat k nám. Když se k nám dosápou, vypadne z nich něco jako že jsou z Moskvy a že jdou ještě dnes dolů. Co mne ale zaujalo, že sedm z nich jsou ženský.
Je zima, jdeme spát. Ještě zašívám pracovní tenkou rukavicu a Karaf u toho počítá prachy. Protože se motá v dolarech, korunách Českých i Slovenských, rublech, hřivnách, rupiích, francích, eurech a bůh ví v čem ještě je z toho poměrně dost zmatenej.
V noci vítr mlátí se stanem jak blbej, my za ochranným valem z kamenů jsme v pohodě. Ač to je neuvěřitelný, je mi zase teplo.
08.07.2005 pátek
V 7:30 lezu ze stanu. Zase pere slunko a je modrý nebe. Kontroluju tropiko, protože jisté poryvy nočního větru dávaly tušit, že ten stan uletí i s námi. Chceme vařit kaši s chilli, ale po zapálení vařiče hoří všechno okolo, jenom ne ten Var.
„Jsem si už večer říkal, že tu smrdí plyn, sakra.“ „To bude asi zacpaná tryska.“;
Demontujeme vařič a strunou, která je pořád přilepená na reklamačním listu i přes to že je už dva roky neplatnej, šmrdolíme v nějakým průřezu abychom pak zjistili, že tryska je na tý části, co jsme odmontovali. Tak čistíme tu trysku, profukujeme a smontováváme zpět.
„Jé. Ono když se to utáhne, tak to hoří jenom tam kde má.“ „No, ono to je vlastně logický.“
Kaše nakonec uvařena, chilli máme taky stále větší spotřebu. Začínám chápat, proč to Karaf nepřesypal do filmovky a vzal toho celý balení. Už není sejra, ale Karaf odněkud záhadně vytahuje Korbáčiky. Velikonoční. Je tam i ta stuha. Aspoň to bude mít i funkci solničky, koneckonců mám bejt zvyklej z Maltatalu, tam jsme zas měli vánoční balení.
Dáváme do kupy tři lanový družstva. Jedno vede Fugas, jedno Vlasta a jedno já. To i z důvodu, protože jako jeden z mála mám prsák, tak abych tam zahučel radši já. Probíhá rychlokurs o pohybu na ledovci a zastavování pádu, prusíkování z trhlin se radši vyhýbáme. Stejně půjdeme jenom kousek, to navázání je hlavně z důvodu, aby to trošku přešlo do krve těm, co jsou na laně poprvý. Ještě mě Petr učí vázat butterflye jinou metodou, ta je supr a je to takový blbuvzdornější. Ne tak pro Karafa, kterej tento způsob odmítá a šmodrchá to dál starým způsobem.
Traverzujeme hřeben Kyrtyk, jeho severozápadní stranu. Docela to jde. Závěr do sedýlka je už takový lezení, ale kolmý to není, tak valíme nahoru. Sundáváme mačky, sedáme na prdel a mažeme to do údolí, k řece Subashi. Při jednom zvlášť peprném sjezdu kterej už spíše hraničí s nekontrolovatelným pádem se mi rozpadá treková hůlka a půlka zůstává na svahu. Ani projíždějící Karaf není schopen ji chytnout, tak musím znovu nahoru a absolvovat ten mazec ještě jednou. Dole se sušíme, žereme zbytky jídla, odborně spravuju hůlku a zjišťuju, že se mi zase uvolňuje jeden hrot. To nic zas tak hroznýho není, jenom jej musím co pár kroků utahovat, abych jej neztratil, protože náhradní bych už asi nesehnal. Toto jsem koneckonců dělal minulej rok celej pochod po zimním hřebeni Malé Fatry, tak jsem dobře zautomatizovanej. Ten hrot jsem pak doma zalepil a na druhej jsem se vysral a to je právě ten, co blbne teď. Achich.
Jdeme podél Subashi, všude hromady Rododendronů, je nádherně. Docházíme k soutoku s řekou Mkiara. Rozhodujeme se, zda jít na hřeben Syltran k jezeru Syltran, ale vzhledem k situaci, že by jsme zítra museli poměrně prudce naklesat něco přes výškovej kilometr a naše kolena už nejsou co bejvaly volíme jednodušší cestu kolem řeky Kyrtyk, která vzniká soutokem právě Subashi a Mkiary.
Chvíli hledáme most, když ho vidíme, tak by jsme jej radši ani nenašli, vypadá fakt hrozně. Hledáme brod. A to vše u říčky, kterí je široká tak pět metrů, ale kurevsky rychlá a hluboká. Nakonec to po jednom přecházíme po tom mostku. A ono to jde.
Všude smrdí bylinky. To už zase jdeme údolím po širokých pastvinách po cestě, která tu byla vytvořena kvůli těžbě něčeho, ale nakonec se na několika místech propadla, tak se tu netěží, nic tu nemůže jezdit a to je moc dobře. Stačí, že kousek na východ je v kopcích neutronová laboratoř. Kempujeme u řeky kousek od potůčku s relativně pitnou vodou. Vaříme polívku, jaká to změna po těch kaších, s chilli. Sypeme tam toho hromadu.
„Hele, mě to vůbec nepřijde ostrý.“ „No, mě taky teda ne.“ „Fugas, pojď to otestovat, to je nějaký divný.“ „He, teda jako ostrý to je!“ „Fakt jo?“
On, když člověk žere tejden chilli ve všech jídlech a pořád zvedá dávky, tak se na to nějak adaptuje. A chilli údajně vyplavuje endorfiny, takže se cejtíme šťastně. Prej teda.
Jsme asi tak v 2500 metrech, stanujeme na trávě, na severu se tyčí Elbrus, svítí slunce, sem tam připluje mrak. Vařím čaj, Karaf se učí Hindi, spíš opakuje, protože to už kdysi uměl a zdárně to zapomněl. Nevím teda, kde se to tady chystá využít.
Karaf se jde mejt do potoka, vzhledem k tomu, že se vrací skoro suchej nevím jak to dělal. Slunce zapadá, citelně se ochlazuje, tak lezu do spacáku a komunikuju z něj, po chvíli tak činí i Karaf. Někdy před desátou definitivně usínáme.
09.07.2005 sobota
Po ránu mě něco šimrá na držce. Protože v rámci snížení rosnýho bodu ve stanu nezavíráme ložnici, má sem přístup všelijaká havěť jakožto i třeba Fugas s kusem trávy, což je příčina onoho šimrání. Vylízám tedy. Je půl devátý, modrý nebe a slunko.
Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz
Balíme, vaříme kaši s chilli. Pučujeme plynovou bombu Fugasovi, kterýmu ten jeho supr vařič s plamenem srovnatelným s odpalem nějaký balistický střely vyžral veškerej plyn. Ten toho využívá a vaří jak o život. Z hůlek a repky děláme sušák na prádlo, protože Karaf šel pro změnu prát a tentokrát má ty věci teda fakt mokrý. Pavla zase dělá čaj s mateřídoušky a vytahuje slivovici s naloženou a vyluhovanou mateřídouškou, tož to do sebe lejem.
Jdeme zase po cestě, která je místy propadlá, místy zasypaná. Nad námi krouží Orlosup. Karaf to chce fotit, ale ten jeho fotopřístroj, kterej je zvláštní tím, že mu bezchybně funguje elektronika ale už ne mechanika, pořád zaostřuje a to tak dlouho, že fógl mu mizí za obzorem.
Řvou na nás dva ovčáci, že musíme kolem nich, protože voda vzala cestu, taky tak činíme, dokonce nás ani nesežrali ti dva psi velikosti telat. Po chvíli potkáváme čtyry Bělorusy s vybavením jako před čtyřiceti lety, rifle vyztužený na kolenech a na prdeli kůží, pletený svetry, kanady a že jdou na Elbrus. Tak nevím.
Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.
A jsme v magazinu, neboli obchodu. Kupuju pivo a několik balíků cigaret pro kamarády doma, jeden balík stojí 3,5 ruble. Po příchodu Karafa, kterej tu má i funkci peněženky kupujume další piva, sejra, bonbóny a na závěr 300 gramů chalvy. Karaf ještě letí koupit vajíčka, já kupuju za sto rublů pravý vlněný chlupatý ponožky pro Hanku. Velikost beru tak od oka do doby, než tam zůstanou poslední, tak se po tom sápu a je to vyřešený.
Autobusem, co sem přivezl zbytek lidí a teď pro nás přijel jedeme do base campu. Stavíme stan a jdeme mrknout do půjčovny, co tam ještě mají. Fugas kupuje starej cepín za tři stovky, ještě s dřevěným toporem, težkej jak sviňa. Taky nad tím přemejšlím, ale pak na to kašlu, kupuju jednu skrutku, už za ni chce dvě stovky ale ukecáváme to zase na kilo a ještě dvě tam sprostě kradu, dyť jich tam má ještě hromadu. Ivan jich bere sedm, Roko čtyři celokovový cepíny, ty ještě ukecává na tři stovky za kus z původního pětikila a mažeme zpátky.
Jdu do sprchy. Fakt. Ani se moc nevyslíkám, kraťase, trenky a ponožky stejně potřebujou trochu vody. Vlastně docela dost vody. Pak natahujem mezi stromy repku, suším to, Karafovým nožem si stříhám nehty. Vaříme vajca. Kudrnovci dělaj školení na pochod přes ledovec, to je docela sranda.
„Ivane, proč máš někde navázaný butterflye a někde vůdcáky?“ „No přece aby věděli, kam se maj cvaknout.“
A sakra, tak toto má logiku. Stejně to je prdel. Zděšeně zjišťuju, že stav mých světaznalých pohorek už není úplně ideální. O popraskaný kůži vím, ale že se mi začíná pomalu rozpadat podrážka, to mě docela překvapilo. A nasralo.
Žereme ty vajca, zapíjíme heřmánkovou slivovicí a že jako skočíme na jedno. Karaf zase něco zašívá a že dojde. Dávám si chičin, kdosi šašlik z berana a pak na něj čeká tři hodiny. Tady se zkrátka nikam nespěchá. Ke všemu je to maso takový gumový. Pivo bylo teplý, tak to nalupali do mrazáku, takže teď mi v lahváči plavou zmrzlý kry. Jeden místní děda popíjí venku s průvodcema od Kudrny, ti aby to vydrželi, tak se musí střídat. Vypadaj dost hrubě, ale uchlastali ho. Pivo taje pomalu a dost klouže jak má na sobě tu ledovou krustu. Tak to nemůže dopadnout jinak, než že se chce Petr napít a po vyklouznutí flašky z ruky sprchuje čtyři lidi naproti. Kdybych mezi nimi neseděl já, tak se bavím ještě o něco víc.
Chci odejít, ale Karaf zrovna došil, tak jsem rychle vrácen zpátky. A že dáme panáka. Putinku s percem. Čili vodku s papričkou.
„Kurva, tak to je hrubý.“
Podle nálady obsluhy nám ji dávají někdy za patnáct, někdy za dvacet rublů. A už to lítá. Ivana už Osman odnáší, ten je total. A repete. A pivo. Fugas kalí s jedním borečkem, co se mě tu snažil první večer opít nad borščem, ne bez neúspěchu, a vypadá taky už nějak sešle. Chlápek se furt ptá po mně, alpinist Robert (to že jsem horolezec mu silně imponovalo), naštěstí jsem zapřen.
„…no, a pak … vylezeme severní vrchol … Elbrusu….“
No, Martin v tom má teda taky jasno. Vlasta, kterej je jako druhej průvodce donucen chlastat s místníma nám tajně nosí panáky vodky. Vždycky to do sebe klopnu, až později mě dochází, že tady se pod deci nepije. Pozdě. Roko tancuje kavkazské tance.
„Umění být průvodce je umění chlastat.“
No hotovo. Všichni našrot a pořád jeden panák za druhým. Putinka.
Na gymplu jsme kdysi ukecávali paní profesorku, že by bylo nejlepší, abychom si ráno po školním plese udělali hodinu s volným programem. Snažila se nás přesvědčit, že ples netrval déle než do dvou do rána a že bychom měli být jako rybičky. Když jsme jí vysvětlili, že jsme sice jako rybičky, ale vytažené z Ponávky, kapitulovala.
Jak je to tedy s touto říčkou, která dala jméno jedné brněnské čtvrti, ulici i brněnským lázním a přesto mnoho brňáků netuší, odkud a kam vlastně teče a jen matně tuší, že její vody je možné občas vidět v celkem nevábné strouze, která se sem tam vynoří někde ve staré průmyslové části města.
Vydal jsem se na podzimní toulky ke ztracené brněnské řece. Informační cedule stezky Okolím říčky Ponávky hrdě hlásá, že pramen je na úbočí kopce, na kterém stojí vranovský klášter. Při pohledu do mapy je jako Ponávka označován tok, který vniká spojením potoků nedaleko rybníčků Babí doly. Tam potok tekoucí podél silnice a hojně zásobovaný vranovskými kanalizacemi přibírá vody z pramenů rozptýlených v hlubokých údolích mezi Vranovem a Útěchovem a vydává se na cestu směrem do Lelekovic. Tam přibere ještě něco málo vody z rodinných domků a kolem zahrádkářské kolonie a odtéká směrem k Brnu.
Tady v lese vytváří četné meandry a rozlévá se v mokřinách malé říční nivy. Naštěstí podstatnou část splašků někdy od devadesátých let minulého století odvádí kanalizační sběrač a navíc říčka sama projevuje překvapivé samočistící schopnosti. Už a pár set metrů za Lelekovicemi se stává domovem chráněných obojživelníků a dokonce se tady prý objevili i raci a další živočichové citliví na čistotu vody. Asi na půli cesty již vyčištěná Ponávka napájí malou vodní nádrž, která tady kdysi vznikla náhodným zahrazením toku, přibírá vodu z potůčku tekoucího od České a vtéká do rybníčků nedaleko budovy bývalé vlakové zastávky Jehnice patřící k již zrušené staré trati směrem k Tišnovu. O Tišnovce tu před časem byl článek Věroše Kaplana
Když jsem hledal nějaké materiály týkající se říčky Ponávky, nalezl jsem jedny stránky, které mi připadaly velice zajímavé. Posuďte sami, jak se vám líbí Brněnský drak
Regulovaným korytem pak teče Ponávka do Jehnic, protéká řečkovickým „Údolím Lachemy“, až spodním okrajem Zamilovaného hájku doteče ke královopolskému nádraží, kde zmizí v podzemí a Brno z větší části protéká v potrubí. Trasu původního toku dodnes připomínají místní jména, jako například teplárna Červený mlýn, ulice Rybníček, Příkop a Ponávka. Potok, jehož koryto bylo před nedávnem vyhloubeno v parku Lužánky, sice teče místy, kudy kdysi Ponávka protékala, ale jeho voda s ní nemá nic společného. Je napájen z vodovodní sítě a vodu v uzavřeném okruhu ženou čerpadla. Vody Ponávky se někde v průmyslových čtvrtích mezi Křenovou a Dornychem spojí se Svitavským náhonem, společně protečou „hnědou zónou“ města a u můstku spojujícího ulici Jeneweinovu s Komárovským nábřežím se s definitivní platností vlijí do Svratky.
Někdy stojí za to projít zdánlivě známá místa a objevit alespoň pro sebe něco nového. Pro ty, kterým se samostatně moc objevovat nechce, jsou v okolí Ponávky připraveny dvě naučné stezky. V okolí Lelekovic to je stezka Krajem říčky Ponávky. V Lelekovicích na návsi na ni volně navazuje Stezka zdraví, která vede z větší části podél staré Tišnovky a končí v Mokré Hoře. Dobrodružnější povahy mohou zaujmout v dnešní době pomalu mizící chátrající objekty starých továren, jejichž historie někdy sahá až do osmnáctého století. Samostatný průzkum podzemního toku moc nedoporučuju.
Někde na úbočí kopce Vranovského kláštera pramení Ponávka. Tady už nabrala i nějakou vodu z domovních odpadů.
Vtokový objekt. Tady Ponávka končí svou povrchovou pouť a vydává se do podzemí.
V lesním tichu hlubokých údolí mezi Vranovem a Útěchovem se sbírá voda pro Říčku Ponávku.
Lesní tok pod Lelekovicemi
Lesní tok Ponávky
Ponávka cestou k Brnu napájí několik rybníků
Začátek umělého potoka v Lužánkách.
Pod lávkou mezi Jeneweinovou a Komárovským nábřežím se vody Ponávky konečně spojí s vodami Svratky.
Vody Svitavského náhonu mizí kdesi v průmyslových čtvrtích, kde se cestou potkají s Ponávkou
V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.
n.p. Durmitor, kaňon řeky Tary
4. den – 2. 8. – pondělí
Čekáme na slunce. Dokud nevyleze, tak nevylezem ani my. Do takové zimy? Ani omylem! Naďa s Lukášem jsou ve výhodě. Postavili stan o pár metrů výš než my a už se „opalují“ na sluníčku. My zatím závidíme :-), ale už brzyyyyy………. už se blíííížíííí…… pomaloučku polehoučku… a už je u nás. Hurá.
Když se tak dívám po ránu kolem našeho stanu, musím uznat, že jsme jak kočovní cigáni. Všechno vyházené, všelijak poházené a co toho je! 🙂 Takže pěkně to natlačit do batohů a vyrážíme. Jdeme podél špičatých skalisek, zvaných Zupci, obdivujeme úžasně zvrásněné Šareni Pasovi, prostě se kocháme přírodou. Když však před sebou vidíme krpál, který musíme zdolat, tak nás ta „kochací se nálada“ hnedle přejde ;-). Výstup do sedla je celkem rychlý a ještě si vybíháme na okolní vyhlídky. Zde se dělíme na dva týmy: tým LUNA (Lukáš + Naďa) a tým ALPARO (Alča, Pavel, Roman). LUNA sestupuje k jezeru. Tým ALPARO zvolil variantu traverzování přes skály. Bylo to náročné na soustředění a udržení rovnováhy ve velmi krkolomném terénu (aspoň pro mě). Lozíme po skalách jak kamzíci a několikrát musíme přejít nakloněnou rovinu 😉 sněhových polí. Představa, že mi to uklouzne a pojedu po sněhu až tam dolů……. brrrrrrrr!!!! Ale zvládli jsme to bez úhony. Ještě nás čeká výstup do sedla. Hooooooodně prudkej. S nabírajícími metry lezeme po čtyřech. Jinak se to nedá. Konečně nahoře! Dáváme oběd a odpočíváme. Kousek od místa, kde právě lelkujeme má být ledovec, ale znamená to slézt dolů a pak se zase vrátit nahoru, abychom mohli pokračovat do údolí Lokvice. Kluci se rozhodli, že to půjdou omrknout. Jdu kousek s nima, ale po těch skalách mi hapruje koleno, tak se vracím zpět k batohům. Jako klasicky to zase netrefím a objevím se úplně jinde, než jsem měla být, ale nakonec přeci jen úspěch! Nečekám dlouho a už se vrací kluci. Ledovec sice nenašli, ale připadali si prý jak horolezci. Vyprávěli mi to asi takto: „Viseli jsme na pacičkách! Občas jen na jedné! Nožičkama mrskali ve vzduchu…..!!!“ Jen jestli nekecali? ;-).
Zase nahodit na záda ty naše krysy (batohy ;-)) a traverzujem na protější sedlo. V dálce vidíme tlupu asi dvaceti lidí, která právě dobývá blízký vrchol. Radši rychle prcháme :-). Jdou jak housátka za sebou…. Sestupujeme do údolí Lokvice, kde máme sraz s týmem LUNA. Určitě už tam na nás budou dlouho čekat. Aspoň jsme si to mysleli. Omyl! K lokvické salaši přicházíme oba týmy zároveň. Poté, co nám Naďa s Lukášem převypráví svůj strastiplný sestup, chápeme, proč dorazili až teď. Nebýt jednoho Srba, který je zezdola navigoval, tak tam na skalách lezou ještě teď.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze spolupracujícího serveru Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a další expedice této party
V okolí salaše je postaveno několik stanů a je tu i pár dalších Čechů. Hned se k nám žene bača a jen, co zjistí, že jsme Češi, vyvěsí na salaši českou vlajku. Dojemný co? 🙂 Pověsil ji sice obráceně (Lukáš to nějak nemůže zkousnout), ale je tam. Dostáváme nabídku, že můžeme přespat v salaši-boudičce. Přijímáme. Aspoň nemusíme stavět stany. Ochutnáváme sýr, mléko a něco jako kyselou smetanu a na oplátku mu dáváme koštovat českou slivovici. No, trochu to s ním zaklepalo. Doufejme, že s námi nezaklepe to zkyslé mléko ;-). Jako večerníček sledujeme super biják: shánění ovcí. Je to sranda, jak si ty holky pěkně cupitaj. Docela dobře se tím bavíme 🙂
Večer je táborák. Přála bych vám vidět ty plameny! Bodejď by ne, když tam hodili takovej maxi pařez. Snad nám neshoří noclehárna! Měl tam s námi spát i jeden domorodec, ale rozhodl se, že přespí venku. Vždyť je přece krásný počasí, ne? Láká nás, abychom s ním ve dvě v noci vyrazili na Bobotov Kuk a že tam dorazíme právě za východu slunce. Zní to lákavě, ale dáváme přednost spánku. Chvíli sedíme u ohně, čučíme do plamínků a sledujeme, jak se místní baví. Sice nerozumíme ani slovo, ale poněvadž se smějí a to dost nahlas, tak zahajujeme salvu smíchu i my. Jen tak, aby poznali nefalšovaný český smích :-). A pak už hajdy na kutě, tam ale chytáme druhý dech, tak kecáme blbinky a chechtáme se jak blázni. Ti venku si o nás asi musí myslet své ;-))).
Ráno od bači kupujeme sýr (chtěl 5 euro, tak jsme mu je dali, ale sýr měl jednu velkou vadu, byl neslaný) a vyrážíme – zpět k Černému jezeru. Cestou potkáváme tlupy turistů (kompletní zájezd). No, docela to tady v Durmitoru žije. U Černého jezera se odvážně vrháme do jeho chladných vod. Byla tak ledová, že nás pálilo tělo, ale to jsme ještě neznali řeku Mrtvici!!! (o tom až později…) Proti ní je toto jezero úplné kafíčko. Nutností je vyprat, takže si z jezera děláme pračku, máchárnu a ždímárnu, abychom se zkulturnili ;-)). Nedaleko je pramínek. Tak po provedení kompletní očisty těla a svršků a obědové pauze jdeme nabrat vodu.
Narážíme na dva Čechy – holku a kluka. Mysleli si, že jdeme do Žabljaku a že jim tam hodíme pohledy. Smůla! Máme namířeno jinam. Pak si všimli, že máme mapu (lepší než mají oni) a už jsme je měli na krku. Ach jo, jsme z nich celí nakřivo. Nejsme zastánci velkých skupin a s něma nás už je sedm! Přemýšlíme, jak se jich střepat. No, aspoň se tváříme kysele a moc nekomunikujeme. To jsme byli zlí, co? Zeptali jsme se jich aspoň na jména a odkud jsou. „Jmenuji se Jiří.“ povídá ten jeden „A já jsem Viktorie.“ říká jeho přítelkyně. My jsme jim stejně říkali smraďoši. Jiří totiž neskutečně, šíleně a příšerně… hádejte co? Nápověda: asi se dlouho nemyl a ani nepral svoje svršky…. Už víte? 😉
Opouštíme Durmitor, jeho vrcholky nám jsou pouhou kulisou za zády. Cesta vede po asfaltce, je to nezáživné a únavné. Takto budeme muset jít bohužel až ke kaňonu řeky Tary, který je naším dalším cílem. Smraďochy máme stále v patách. ;-( Ale! Na jedné z křižovatek, kde odpočíváme, jim přenecháváme jednu z našich mapek a prcháme pryč. Už nás nedohoní, sbírají si tam jahody ;-). Tak si zase vyšlapujeme v pěti. K naší smůle začíná pršet. To nám teda scházelo! Zkusíme stopovat, ale pochybujem. Jediná auta, která vidíme, je spousta vraků v příkopech. Náhle však silný hukot! „To bude něco velkého!“ A on to, věřte nevěřte, autobus a dokonce českej. Takže tímto díky velmi milým a příjemným řidičům CK Alpina, kteří se nás ujali :-). Autobus byl úplně prázdnej, protože osazenstvo právě výletuje v kaňonu Tary a řidiči je jedou vyzvednout. Tak jsme se s nimi svezli až k vyhlídce na Taru (tam to mezi kapkami deště okoukli) a pak zpět do Žabljaku. A to vše bezplááátno.
V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.
Téměř na konci Žabljaku zahlédneme před rodinným baráčkem sympatického dědouška, který (jak jsme později zjistili) nekouří, nepije a nemluví. Zkoušíme se ho ptát, zda bychom si na jeho zahradě mohli postavit stany. Můžeme! A dokonce za to ani nechce zaplatit. Tak to je super! Už bylo načase něco najít, abychom nestavěli potmě. Poté co se „ubytujeme“ a sníme něco ze svých zásob, vyrážíme na noční prohlídku městečka. Moc nás neuchvátilo, všude spousta turistů (spousta Čechů)… Máme radši klid hor. Vracíme se ke stanům a chystáme se spát. Mě bohužel chytly „jisté obtíže“, takže trávím dlouhý čas opodál u lesíku a blokuju klukům baterku. Pavlovi se moje nepřítomnost zdála jakási dlouhá, tak mě šel hledat. No, věřte nevěřte, našel mě, našel… V noci spíme opět jako sardinky.
