Podél pobřeží jihozápadní Austrálie

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem
na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť
z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila
varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned
několika lidí (nejen Australanů).

Z Perthu na jih


Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned několika lidí (nejen Australanů). Sice podél pobřeží bude nutno ujet nějakých 1500 km než se dostaneme do zmiňovaného Norsemanu. Alternativou se nabízela 650 km dlouhá trasa vnitrozemím. Prý ta ale více než dvojnásobná vzdálenost bude stát za to – ujišťovali nás všichni. Tak se necháme překvapit.

Problémy s internetem a stahováním fotek

Již v Perthu jsme narazili na občasné komunikační problémy naší databanky, do které stahujeme fotky z SD karet s australskými počítači, které nám často hlásily přetížení elektrického napětí. Vyšší je zde cena internetového připojení. Když už někde je, cena se pohybuje kolem 80–100,– korun na hodinu. Snažíme se tedy využívat možnosti knihoven a škol. Jde to ale jen někdy. V Perthu jsme hledáním internetu a hlavně nemožností kopírovat fotky ztratili téměř celý den.

Počasí

Střídají se hezké dny s dešťovými. Když svítí sluníčko, bývá okolo 30°C. Když se ale zatáhne a prší, je kolem 15°C i méně. Noci bývají dost chladné, teplota je kolem 5°C! Dal jsem na doporučení “znalců” Austrálie a vzal si letní spacák. Příště se raději spolehnu na vlastni rozum a zabalím zimní. Přeháňky nebývají dlouhé, ale zato vydatně. Snažíme se je přečkat někde pod střechou což nás brzdí. S tím ale tady na JZ Austrálie musíme holt počítat.

Jaro

Zde v Austrálii máme teď jaro. Všechno krásně kvete a ožívá po zimě. Nádhera. Jindy, jinak suchá buš, září různými barvami všelijakých květin, keřů a stromů. Australské jaro opravdu stoji za to.

Jihozápadní cíp – Margaret River Region

Je vymezen dvěma mysy – ze severu Cape Naturaliste a z jihu Cape Leeuwin. Jedná se o krásný zelený region plný národních parků, vápencových jeskyní, farem, vinných sadů a sklípků. Zároveň je největším dovolenkovým rájem pro Západoaustralany.

Australská havěť


Mezi Perthem a Margaret River regionem nás obtěžovali nepříjemní komáři. Byla místa, kde nás při večeři a stavění stanu napadaly tisíce těchto otravných, nesnesitelných tvorů. Dozvěděli jsme se též o tzv. Ross-River viru, ktery je přenášen právě komáry a způsobuje dlouhodobou únavu. Snad nás nepotká! Už jsme oba také měli po jednom klíštěti, která jsou tady v Austrálii přenášena hlavně klokany. Tak snad z nich též nic nechytneme. Co se týče hadů a pavouků, tak těch jsme moc nevideli. Pár přejetých hadů a jen jednoho živého. Na něj jsme narazili při procházce buší. Byl asi metr dlouhý, ale hned zmizel. Z atlasu plazů jsme pak vyčetli, že se jedná o prudce jedovatého hada jménem Tiger Snake. Pavouky žádné kromě malinkých jsme neviděli. Zato jsme videli hodně různých ještěrů. Většinou se jedná o 20–30 velké ještěry jménem bobtails. Spatřili jsme jedenkrát obrovského, asi 1 metr dlouhého černého ještěra. Ležel ale mrtvý u silnice.

Narodní parky

Projeli jsme již na kole několika národními parky. Jsou nádherné. Ty v jihozápadní Austrálii jsou významné díky úžasným vysokým stromům Karri, které zde dorůstají do výšky 80 metrů a jsou třetími nejvyššími rostlinami planety. Nejrozsáhlejší lesy jsou v okolí Pembertonu, například v Karri Valley. Menší, ale stejně krásný les je u Busseltonu, v národním parku Ludlow Tuart Forest. Cykloturistika v těchto lesích pod těmito velikány je opravdovým zážitkem.

Zajímavosti a pozoruhodnosti na trase

Od té doby, co jsme opustili Perth máme na trase plno různých pozoruhodností a přírodních zajímavostí. A tak se místo šlapání seznamujeme blíže s australskou přirodou, historií a kulturou. Díky tomu jsme za poslední moc nenajeli (viz. itinerář). Ale nevadí, my to doženeme v jiných částech Austrálie, kde toho k vidění tolik nebude. Tady na jihozápadě je třeba kazdé moznosti využít. Nepřijeli jsme sem přece jen hltat kilometry, ale hlavně něco vidět!

Busselton Jetty – jedná se o druhé nejdelší dřevěné molo na světě, měřící 1841m. Na jeho konci je podvodní observatoř, odkud je možné pozorovat podmořský život. Tuto hodně drahou atrakci za 20 AUD (350 kč) jsme si údajně neměli nechat ujít. Nakonec nám ale tak super nepřipadala.


Canal Rocks – jsou růžové žulové útesy, podivuhodně zvlněné a tvarované neúnavným mořským přibojem. Tady se nám strasné moc líbilo. Úžasné místo.

Jewel Cave – jedna z asi 350 vápencových jeskyní v oblasti Margaret River. Údajně nejkrásnější jeskyně, významná hlavně díky svým více než 5m dlouhým křehkým útvarům zvaným heliktity,které jsou zde nejdelší na větě. Tyto formace připomínají stébla trávy. Tahle jeskyně byla opravdu správnou volbou pro návštěvu. K vidění zde bylo i plno stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. V minulosti se v ní našly i ostatky psa dingo, tasmánského vakovlka a possuma.

Maze – malé soukromé bludiště vytvořené z keřů. Tato malá aktrakce nám zpestřila šlapání nekonečnými lesy a zablbli jsme si tu jako malé děti.

Eagles Heritage – unikátní ukázka australských dravců. Po prohlédnutí voliér jsme měli štěstí účastnit se živé ptačí show. Chovatel dravců vypustil volně do prostoru několik orlů a my jsme byli svědky jejich krmení za letu, náletu dravců na kořist a dalších ukázek. Na závěr celé show byla možnost vzít si orla na ruku. Bohužel tohle nám nevyšlo, nedostala se na nás řada. Celá ukázka a vše s ní spojené je dílem ochránců dravců, jejichž nadšení pro tyto ptáky je téměř hmatatelné.

Cape Leeuwin – nádherný mys na jihozápadě Austrálie. Nachází se zde vysoký bílý maják, který leží geograficky přímo mezi rovníkem a Antarktidou. Zklamalo nás, že i do okolí majáku se vybírá vstupné. Na prohlídku interiéru samozřejmě ještě vyšší částka. I přesto jsme radi navštívili toto úžasné místo s nádhernými bílými plážemi v okolí.

Klokani – konečně se Renče splnil sen. Mohla si úplně zblízka prohlédnout australské chlupaté mazlíčky. Na jedné farmičce u Augusty mají tři klokany ochočené. A tak jsme je mohli dokonce i krmit z ruky. Pohladit se ale nenechali. Tak snad někdy příště.

Gloucester Tree – tento slavný strom rodu Karri stoji asi 3 km od dřevařského městečka Pemberton. Strom je nejvyšší živou rozhlednou na planetě. Vylézt nahoru a kochat se pohledy do dálek zde můžete z úctyhodných 61m! Už samotné lezení nahoru vyžaduje nemálo odvahy a člověk nesmí trpět závratěmi. Dle údajné statistiky jen asi ¼ lidí, co sem zavítá, vyšplhá až nahoru. My jsme samozřejmě vrcholové pozorovatelny dosáhli a výhled si nenechali ujít. V okolním lese je plno nádherných barevných papoušků, kteří jsou tak odrzlí, že vám klidně přistanou na hlavě, zobou vám z ruky atd. I my jsme se stali jejich cílem a nechtěli nás nechat na pokoji ani poté, co jsme je nakrmili.

Hygiena a koupání

Pro někoho možná životně důležitá věc, bez které se každodenně neobejde. Když je ale člověk na cestách, musí se holt teplé sprchy zřeknout a to někdy i na mnoho dní. A jak to dělame my? No asi jako většina cestovatelů. Koupeme se jak se dá. Obvykle tak jednou za 3–4 dny. Ale samozřejmě, že ne vždy teplou vodou. A proč taky?! Vzdyť stačí hadice se studenou vodou a “sprcha” je připravena. Nebo řeka či jezero a máte “vanu”. Člověk by si řekl: “Austrálie – teplo”. No ale když tu je 13°C a máte lézt do studené řeky, tak to zrovna ta teplá Austrálie není! Teoreticky máme možnost nocovat v kempech, kde teplá sprcha je, což by ale nabouralo naši expediční pokladnu. Za celou dobu naší dlouhé cesty by to znamenalo cca 30.000 kč jen za kempovné! Navíc každý den stejně na kemp nenarazíme zrovna navečer, když by to bylo třeba. A hlavně, naše cyklocesta by tak ztratila na dobrodružství, improvizaci, romantice a celkovém duchu našich cestovatelských povah.

Nocování

Stále nocujeme volně v přírodě. Kempy či hostely nevyužíváme. Není nad krásné noci v australské buši. Všude kolem je plno nočního života, různé zvuky, šustění a cvrlikání nočních ptáků. Prostě dobrodružství a nádhera. Nocovali jsme i u oceánu, jehož šumění nás krásně uspávalo. Fantazie.

Setkání

Potkali jsme další dva cyklocestovatele. Oba byli Němci, ale každý šlapal sám svou cestou. Jeden měl v plánu cestu kolem světa, asi 50.000 km. Za sebou už měl 19.000 km. Bohužel ho na jeho cestě přepadli ozbrojenci v Pakistánu. Přesto tenhle mladík šlape dál. Nic podobného doufám nečeká nás! Seznámili jsme se take se třemi Taiwankami, které zde pracují na vinici a pak mají v plánu procestovat Austrálii. Tyhle holky pak Renče zajistily u nich na ubytovně teplou sprchu. Já se těsně předtím stihl vykoupat ve studeném říčním koupališti plném raků.

Závěrem

Máme za sebou úžasný, přírodou naplněný jihozápad Austrálie. Dobře, že jsme tu byli. Za mnoho dní jsme sice najeli málo kilometrů, ale o to více jsme viděli, zažili a poznali. Nyní už jsme na jihu a budeme pokračovat přes Albany a Esperance do Norsemanu a odtud dále do pouště Nullarbor.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

  1. australské rodiny jsou celkem početné (3–4 děti)
  2. vodovodní baterie (kohoutky) u umyvadel jsou tu tak krátké, že si sotva umyjete ruce
  3. chlapi zde rádi nosí plnovous, často velmi neupravený
  4. každé městečko mívá krásně vybavené informační centrum
  5. obchody zde mají většinou otevřeno 7 dní v týdnu
  6. australské silnice jsou v perfektním stavu a řidiči až na výjimky celkem ohleduplní
  7. všude se staví domy a prodávají pozemky, až neuvěřitelně moc!
  8. Lidé jsou tu přijemní a rádi si povídají a sami od sebe nás oslovují
V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

S tancem do světa – Rozhovor s Ivou Langerovou a Jindřichem Činčurou

Je mezi námi mnoho lidí, kteří procestují velkou část světa díky
svým koníčkům nebo povolání. Mezi takové patří i Iva Langerová a
Jindřich Činčura, jeden z nejlepších českých tanečních párů
v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců.

Jak dlouho spolu tančíte a jaké soutěže patří mezi vaše nejoblíbenější?

Jindřich: Na konci května to bylo šest let. Za tu dobu jsme společně protančili desítky párů bot a tisíce kilometrů na tanečním parketě. oba: Nejoblíbenější soutěže jsou pro nás ty, ze kterých si odvážíme nejlepší výsledky. Rádi máme soutěže reprezentačního charakteru, za kterými jsme cestovali na Mistrovství Evropy v 10T do Portugalska (Algarve) nebo Moldávie (Kišiněv). Na Evropský pohár ve standardu do Finska (Helsinky) nebo na Světový pohár v 10T v Rakousku (Salzburg). V průběhu celého roku se pořádají soutěže mezinárodního charakteru, které jsou určeny pro všechny taneční páry z celého světa. Mezi největší soutěže patří například srpnový Stuttgard grand slam, nejprestižněji obsazovaná soutěž s tisíci párů ve všech kategoriích, která se počítá do rank listu mezinárodní taneční federace IDSF. Potom jsou zde soutěže zvané international open, na kterých soutěží kolem stovky párů v kategorii dospělých. Z těch máme rádi například soutěže ve Vídni, Lipsku, Červii, Římu, Antverpách, Bratislavě nebo Ostravě. Třetí kategorie soutěží jsou tzv. Openy, kde se číslo soutěžících párů pohybuje kolem padesátky. Našimi oblíbenými jsou openy v Bratislavě, Trnavě (Slovensko), Schladmingu, Linzi (Rakousko), Praze (ČR), Jelenia Gora, Zabrze (Polsko).


Iva Langerová a Jindřich Činčura tvoří jeden z nejlepších českých tanečních párů v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců (10T). Jsou členové národního reprezentačního týmu, vicemistři ČR a druzí vicemistři střední Evropy v 10T, semifinalisté Evropského poháru ve standardních tancích, třináctí na Světovém poháru v 10T, semifinalisté mistrovství ČR v latinskoame­rických i standardních tancích. Oba jsou nejen aktivní tanečníci, ale i trenéři a působí jako lektoři největší taneční školy pro veřejnost, Centra tance. www.centrumtan­ce.cz

Iva: Narodila se a žije v Praze, je absolventkou Pedagogické fakulty UK, obor učitelství prvního stupně s anglickým jazykem. Odmala se věnovala baletu, jazzu, lidovému tanci a základům stepu na základní škole Emy Destinnové. S Jindrou se poznala v jejich domovském klubu STK Praha na Vltavské. Mezi její koníčky patří cestování, návrhy tanečních šatů, vaření, hra na kytaru, posezení s kamarády a spánek. Od listopadu ji budete vídat na České televizi v pořadu StarDance…když hvězdy tančí.

Jindřich: Narodil se v Mělníku a od svých sedmi let žije v Praze. Vystudoval VŠE obor Účetnictví a finanční řízení podniku a nyní tam studuje postgraduální studium. Vedle tance vyučuje i účetnictví na Vysoké škole cestovního ruchu hotelnictví a lázeňství a na vyšší odborné škole. Společenskému tanci se věnuje od svých dvanácti let. Ve volném čase Jindra staví modely letadel druhé světové války. Z knih dává přednost žánru sci-fi, fantasy a literatuře faktu. Rád cestuje, jezdí na kole a zajímá se o historii a techniku.

Kde a s kým trénujete?

Iva: Už několik let pravidelně jezdíme na lekce standardních tanců do Itálie – Říma nebo Livorna za našimi italskými trenéry, Fabiem Selmim a Simonou Fancello. Dnes již aktivně netančí, ale dosáhli třetího místa na Mistrovství světa ve standardu v kategorii profesionálů a trénují světovou taneční špičku. V České republice na náš standard dohlíží pan Zdeněk Landsfeld a pan Miroslav Brožovský. Latinu trénujeme ve Freiburgu s německým mistrem světa v latinskoame­rických tancích, Holgerem Nitsche. Holger je výborný trenér, aktivně už také netančí. V Čechách spolupracujeme například s Petrou Kostovčíkovou a dalšími přínosnými trenéry.

Taneční soutěže jsou hodně spjaty s cestováním po Česku i v zahraničí. Cestujete oba rádi a můžete-li zhodnotit, převažují na Vašich cestách zážitky pozitivní nebo negativní? Stíháte také osobní dovolenou?

Cestujeme často a rádi, i když doma je doma. Nejlepší dovolená je spojena s tréninkem a šňůrou soutěží v Itálii, Římě nebo Alassiu a Červii. Nejsme tam sami, dochází ke střídání tlup tanečníků, se kterými se setkáme na soutěži i na pláži nebo u příjemného večerního posezení u vínka. Párkrát jsme také byli na dovolené s rodiči a to na Mallorce a Krétě. Zážitky z cest jsou především pozitivní.


Můžete sdělit čtenářům svůj nejhezčí a nejhorší zážitek na cestách?

Nejhezčím zážitkem je objevovat něco nového a krásného, takže většina cest na nová místa byla o krásných zážitcích. Nádherným městem je například Kyjev se svými pravoslavnými kostely a velmi milými lidmi (celý autobus se začal dohadovat, aby nám poradil, kudy se máme vydat a jedna dvojice nás doprovodila až do metra – a dali nám lístky – ne, že bychom si je nechtěli koupit…). V Helsinkách (mimochodem také krásném městě) nás přivítal jejich ministr kultury a sportu. V Portugalsku v Loulé nás pro změnu ubytovali v nádherném čtyřhvězdičkovém hotelu. Řím, Benátky, Vídeň jsou plné krásných památek a v Livornu může Čech suchozemec obdivovat přístav.

Špatné zážitky nakonec dobře dopadly a dnes budou znít úsměvně. V Kyjevě měli na evropském poháru v deseti tancích tak zabedněnou sportovní halu, že okolo druhé odpolední byla úplně vydýchaná a Ivča si namohla mezižeberní svaly a v Čechách dostala obstřik. Při návštěvě Benátek jsme nechali auto před městem (ještě na pevnině) a do města jsme dojeli autobusem ze stanice na níž bylo napsáno „FERMATA“. Prošli jsme si krásné Benátky, plni zážitků jsme došli na centrální autobusové nádraží a dostalo se nám ledové sprchy, když jsme z odpovědí pochopili, že fermata je stanice italsky a my její jméno nevíme. Prostě jsme tak pět minut ubezpečovali člověka, který nám radil, jak se vrátit, že ta stanice, ze které jsme jeli, se stoprocentně jmenovala Fermata, tak ať nám poradí, do jakého autobusu nastoupit…Měl trpělivost…Nakonec jsme opět měli štěstí na lidi a podle našeho popisu správně vytipovali, kam máme jet. Do třetice bychom se mohli zmínit o Kišiněvě v Moldávii, na který skutečně nevzpomínáme rádi. Pro mistrovství Evropy byl zarezervován nejlepší místní hotel, s cedulkou „best eastern hotel“ , který ale měl k nejlepším hotelům opravdu hodně daleko. Ubytování na pokoji, kde bylo 5° nad nulou a všude vylepené cedulky „desinfected“ opravdu bylo nad naše očekávání. Vše završila odbavovací prohlídka, kdy nám celník po prošacování kufru ochutnával isotonik a div nás nenutili svléknout donaha.

Máte nějaké společné oblíbené místo na světě, nějaké, které je nejbližší Vašemu srdci?

Spousta míst je krásných, ale pro nás je nejhezčím místem náš domov. Praha je opravdu krásná a to i ve srovnání s ostatními hlavními městy zemí, které jsme zatím navštívili. I další česká města jsou nám blízká spojením s rodinou a přáteli, například Liberec, Turnov, Rakovník nebo Litomyšl. V zahraničí se nám asi nejvíc líbí v Itálii, kam pravidelně jezdíme, ať je léto nebo zima. Smějeme se Italům v zimním čase, kdy je u nich tak 12 stupňů a oni jsou zachumlaní do bund s kožešinkou a my chodíme ve svetru.

Můžete mi prozradit, čemu jste se v poslední době nejvíce zasmáli?

Smějeme se rádi a často, nejvíce sami sobě.

Nejenže reprezentujete republiku na soutěžích, trénujete také sami ostatní taneční páry?

Trénujeme páry jak v Praze, tak v Benešově nebo v Chebu. Mezi jinými i dvojnásobné mistry republiky ve standardních tancích seniorů, manžele Šimáčkovi. Věnujeme se také taneční veřejnosti v největší taneční škole v ČR, Centru tance, kde vyučujeme latinskoamerické tance i standard. Učíme v pravidelných kurzech sólové tanečnice, tanečníky a páry pracovat při tanci s tělem, neboť tanec není jen o zvládnutí kroků, ale o výrazu, o pohybu paží, ladných vlnách v taneční chůzi. Vedeme též semináře pro páry, které chtějí plout po parketu a tanec si užívat. Mottem je: Tančit může každý. Přijďte si s námi zatančit!

Letos už dovolená proběhla nebo se ještě chystáte?

Letos nám bohužel dovolená v pravém slova smyslu – moře, leháro, výlety apod. kvůli vlastním tréninkům, soutěžím a učení našich tanečních svěřenců nevyšla. Během prázdnin jsme sice byli v Itálii, Německu, Rakousku, nebo na Slovensku, ale vždy za účelem soutěže nebo tréninku. V Itálii jsme alespoň dva, tři dny u moře pobyli, to byla pro nás taková prémie. Letos ještě do Itálie zavítáme, za našimi trenéry na tréninkový kemp, soustředění. Příští léto si ale dovolenou užijeme o to více.


Ivo, od listopadu Vás diváci budou vídat v televizním pořadu StarDance II jako partnerku akrobatického lyžaře Aleše Valenty. On je známý především svým talentem, odvahou, vytrvalostí i snahou. Odráží se tyto jeho povahové rysy i v tanečním tréninku?

Jako odvážný se Aleš projevil už když do samotného StarDance šel. Odvahu bude muset projevit znovu při přímých přenosech před televizními kamerami. Je moc šikovný a má snahu se všechny kroky a taneční pohyby co nejlépe naučit. Je to příjemný člověk, který ví, co je to sportovní trénink a jeho nároky si nenechá zkazit stále dobrou náladu.

Je zvyklý na tvrdý trénink, i Vy ho trénujete tvrdě?

Chci, aby Aleše naše tréninky bavily a samotné tancování se mu líbilo. Střídám nácvik techniky s vlastním tancováním. Na Aleše platí to samé jako na menší děti. Nemučit ho dlouho, ale v kratších intervalech a opakovaně. Jak se nám vše podařilo natrénovat, posuďte sami.

Přeji mnoho úspěchů v další taneční kariéře oběma a Vám, Ivo, úspěch ve StarDance II, na kterou se od 3. listopadu na ČT1 jistě budu dívat s dcerami i já.

Speleologičtí záchranáři slavili čtvrtstoletí

Lidé vydávající se na cesty nechodí jen po povrchu, ale někdy zkoumají
i podzemí. Protože ve specifickém prostředí podzemních prostor
panují podmínky, které v případě, že dojde ke krizové situaci,
nedovolují použít běžné záchranářské metody, vznikly specializované
záchranné služby. Jednou z nich je i Speleologická záchranná
služba České speleologické společnosti, která letos slaví pětadvacet let
od svého založení.


Obec Rudice na Blanensku byla dějištěm součinnostního cvičení Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti. Pravidelná akce záchranářů měla letost slavnostnější charakter. Letos SZS slaví pětadvacáté výročí od svého založení.

Služba vznikla v roce 1982 po několika podzemních neštěstích. V té době u nás nic podobného neexistovalo a nebyl zde nikdo, kdo by byl schopen řešit krizové situace ve specifických podmínkách jeskyní. Jeskyňáři se proto rozhodli, že se musí naučit sami zvládat problémy v prostředí, které nikdo nezná lépe než oni.

Od skromných začátků, kdy bylo nutno vyvinout potřebné postupy a techniky a někdy doslova na koleně vyrobit potřebné pomůcky, se Speleologická záchranná služba vyvinula až do současné podoby, kdy se stala součástí integrovaného záchranného systému. Služba je dobrovolná a třicet záchranářů, osmnáct na Moravě a dvanáct v Čechách, vykonává činnost ve svém volném čase a za svou práci nedostávají žádný plat. Díky napojení na integrovaný záchranný systém jsou jeskynní záchranáři schopní zahájit akci do dvou hodin od svolání, při čemž průměrná doba dojezdu se pohybuje okolo půl hodiny. Díky spolupráci s hasiči naopak získávají v případě potřeby technické zázemí. V posledních letech dokonce zasahovali i v zahraničí.


Ve spolupráci se zahraničními záchrannými službami pomáhali čeští jeskynní záchranáři v roce 2002 se záchranou potapěče v jeskyních v maďarském Aggteleku. Díky této akci, na kterou vyjeli na vlastní náklady, zařadilo ministerstvo vnitra Speleologickou záchrannou službu mezi složky, které mohou být na státní náklady vyslány do zahraničí v rámci mezinárodní humanitární pomoci nebo na pomoc českým občanům, kteří se ocitnou v nouzi.

Co dělat když se dostanete do problémů v jeskyních? Volejte linku 150 nebo 112 a událost nahlaste jako Nehodu v jeskyni.

Obdobně jako v ostatních evropských zemích, tvoří i u nás část zásahů pomoc nikoli jeskyňářům, ale „civilistům“, kteří se z různých důvodů dostanou do problémů v jeskyních. Většina záchranných akcí probíhá v Moravském krasu, jakožto území nejvíce protkaném jeskynními systémy. Speleologičtí záchranáři sice vyjíždějí na ostrou akci zhruba dvakrát ročně, ale díky znalosti prostředí, jsou ve svém oboru nenahraditelní.


Fotosoutěž objektivem cestovatelů se blíží do finále

V naší fotosoutěži nyní můžete hlasovat
o vítězech 5. kola
, do kterého cestovatelé fotografové zaslali
přes 100 snímků s popisem a GPS souřadnicemi. Hlasování
bude ukončeno v pondělí

V naší fotosoutěži nyní můžete hlasovat o vítězech 5. kola, do kterého cestovatelé fotografové zaslali přes 100 snímků s popisem a GPS souřadnicemi. Hlasování bude ukončeno již v pondělí, protože je potřeba zpracovat snímky do začátku Invexu.

Nyní můžete hlasovat v 5. kole, které je prozatím poslední. Další snímky zatím nezasílejte.

Z předchozích kol zatím postoupilo 26 snímků. Ptáte se jak je to možné, když vítězové jsou pouze 4? Každý autor může zaslat i více snímků, ale vyhrát pouze jednu cenu. Pokud jsou tedy další snímky autora na medailových místech, tak postupují do finále, ale cenu získává autor dalšího snímku v pořadí. Z první kola tak postoupilo 6 snímků, z druhého také. Ze skvělého třetího kola jsme v redakci nechali postoupit místo jednoho snímku 3, takže počet snímků postupujích do finále je 8 a ze čtvrtého kola jich také postoupilo 6.

Vyhlášení finálového kola příští sobotu (27.10.) na Invexu

Na stánku hlavního sponzora, společnosti ZONER software (stánek V 70), ve 14 hodin vyhlásíme vítěze.

Finálové snímky se již tisknou a připravují se na putovní výstavu. Vy si je nyní můžete prohlédnout v galerii pod článkem.


Soutěž na víkend: poznejte místo – letiště

To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý.
Jde o to které.

To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý. Jde o to které. O tom může víc napovědět jeho okolí. Asi nejznámější místo na snímku je přeci jen moc malé na to, aby ho někdo v detailu poznal. I přímo v terénu vypadá poměrně nenápadně. Kdybychom tento snímek dali do soutěže na první nebo druhý říjnový víkend, bylo by to asi moc lehké. Takto přeci jen trochu spoléháme na krátkost lidské paměti. Ještě možná jeden údaj. Vzdálenost mezi severojižními spojkami na dráze letiště je zhruba sedm set metrů, prostřední pole je o něco delší.



Ano, jedná se o Pardubice. Původně jsem uvažoval o snímku samotného závodiště s Taxisovým příkopem pěkně uprosted snímku, ale přeci jen pohled ze vzduchu není zas tak snadno určitelný. Navíc mi bylo líto, že by přišel zkrátka plochodrážní stadion ve Svítkově, kde se jezdí Zlatá přilba a který je navíc dost nápadný i ze vzduchu.

Jen pro zajímavost. Od začátku své existence vychvalovaný i proklínaný Taxisův příkop, který je postaven jako takzvaný tribunní skok Velké pardubické (taky se tak původně jmenoval), vypadá v terénu jako poměrně nenápadná terénní vlnka, kterou by pěší návštěvník, nebýt živého plotu, snadno přehlédl. Najděte si letecký snímek ve větším rozlišení a zkuste tam Taxis najít.


Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení devatenácté – Klamovka

Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na
místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak
vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se
rychle střídali.


Další velkou smíchovskou zahradou je Klamovka. Rozkládá se na území 5,2 ha a leží v nadmořské výšce 230 až 250 metrů. Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se rychle střídali. Místní vinaři si zde v polovině 17. století postavili kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Její kněžiště bylo zakomponováno do stavby malého barokního kostelíka z roku 1752. Stál na návsi původních Košíř a je považován za nejstarší košířskou svatyni. Mše zde sloužili duchovní z okolních farností až do vybudování kostela Nejsvětější trojice a zřízení vlastní košířské farnosti r.1856. Kaple byla restaurována a znovuobnovena v roce 1999. Dnes v ní probíhají bohoslužby, mše svaté každé pondělí a úterý od 7,30 hod.

Název Klamovka se dodnes udržel po rodu Clam-Gallasů. Posledním Clam Gallasem byl jejich syn František, který měl sedm dcer, ale nedočkal se dědice rodu. Zemřel roku 1930 ve Frýdlantu v Čechách. Jeho dcery byly provdány za šlechtice z rodu Schwarzenberků, Auerspergů, Lichtensteinů atp. V Čechách se jejich rodiny objevovaly až do roku 1945. O Klamovku však ztratili Clam-Gallasové zájem už před koncem 19.století. V druhé polovině 19. století patřila k dnešní Klamovce ještě Dolejší Klamovka (na protilehlé straně Plzeňské ulice). Tam býval ovocný sad s rybníkem. Tenkrát tam pracoval jako zahradník syn spisovatelky Boženy Němcové, Karel.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Roku 1894 zakoupil Klamovku V. Uher a hned za rok na to košířský starosta Matěj Hlaváček. Došlo k úpravě zahrady a na místě tehdejšího rokokového letohrádku dal postavit velkou restaurační budovu. Roku 1932 zde v těchto prostorách tělovýchovná jednota postavila sokolovnu a cvičiště. Od roku 1992 má park ve správě Městská část Praha 5. Park je upravený, využívaný pro krátkodobou rekreaci. Na půdorysu zahrady je výrazná síť cest, často je lidé využívají jako průchozí přes zahradu. Jako mnoho jiných zahrad má i tato svůj strom majordomus. Je to nejstarší jinan dvoulaločný v Praze, který má ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene 230 cm. Výška stromu je lehce nad 20 metrů. V zahradě Klamovky dnes rostou duby, buky, javory, jírovce, jasany i tisy a borovice.


U vstupu z Plzeňské ulice je zrekonstruovaný dům ze třetí čtvrtiny 18. století. Jednou z mála dochovaných staveb v zahradě je chrámek Noci z roku 1790. Je to nevelká klasicistní stavba, která má v kupoli zasklené otvory. Zevnitř působí jako noční hvězdná obloha. Malou, drobnou, ale za to nejvýraznější stavbou parku je novogotický altán postavený na počátku 19. století. Je také umístěn u vstupu z Plzeňské a Podbělohorské třídy. Smíchovská radnice nechala roku 2004 v hojně navštěvovaném parku opravit právě tento altán a část opěrné zdi. Na jaře 2005 dala opravit v parku i schodiště. Oprava schodiště stála více než 360.000 korun. Schodiště opravila firma Nefrit-Ex podle projektu, který schválil odbor památkové péče pražského magistrátu. Dnes je v Altánu provozována galerie.Svou výstavní činnost zahájila Galerie Altán Klamovka v září 2004 výstavami mladých fotografů Přemysla Havlíka, Markéty Bendové a Hany Kalvachové . Výstavní plán je zaměřený na mladou a střední generaci výtvarníků a chce obsáhnout všechny výtvarné techniky od designu, přes fotografii, nová média až po klasickou malbu a sochu. Klade se důraz na aktuálnost vystaveného tématu, ale není to hlavní kritérium výběru. Na různé výstavy je vstupné do Altánu dobrovolné.

Nikdo v parku nepřehlédne sousoší s názvem Rodina od K. Velického. Posadit se lze na mnoho laviček instalovaných podél sítě cest, ale i na dětské hřiště. V budově sokolovny se nachází restaurace, která přes léto funguje i jako venkovní terasová. Mají zde naprosto vynikající půlku kachny s dvěma druhy knedlíků a super zelím za na Prahu neskutečně nízkou cenu. Tentokrát zvu tedy nejen do parku na procházku, ale i na výstavu do Altánu a nakonec na dobrou „baštu“ do místní restaurace!

Podněsterská moldavská republika

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se tváří
jako suverénní demokratická země mající vlastní parlament, prezidenta,
vládu, peníze, armádu, policii a pod. Bohužel vše má pod kontrolou
prezident Smirnov, jeho rodina a KGB.


Absolutní nejistotu bezpečnosti a nejtěsnější kontakt se svéráznou státní mafii jsme měli v Podněsterské moldavské republice. Republiku vyhlásil v roce 1990 sovětský generál Igor Smirnov na moldavském území mezi řekou Dněstr a ukrajinskou hranicí. Smirnov byl hlavním velitelem armády na tomto území a v letech 1992–94 vedl válku proti rumunizaci Moldávie a za práva Slovanů na své jazyky a kulturu. Válka byla přerušena a od té doby se (ne)vedou mírová jednání.

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se tváří jako suverénní demokratická země mající vlastní parlament, prezidenta, vládu, peníze, armádu, policii a pod. Bohužel vše má pod kontrolou prezident Smirnov, jeho rodina a KGB. Země je živa především z prodeje zbraní, které na území Podněstří zůstaly po sovětské armádě, daňových a celních úniků a z korupce.

Paradoxem celé situace je, že tuto samozvanou republiku nikdo neuznává (ani Rusko, přestože je tu asi 70% Rusů a Ukrajinců) a ona neuznává moldavskou vládu v Kišiněvě. Ale při vstupu do Podněstří z ukrajinské strany se kontrolují moldavská víza, podněsterští občané k cestování si vyzvedávají moldavské pasy, fotbalová liga je společná, na exportním zboží z Podněstří je nápis Made in Moldova atd.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/ a http://www.mol­davie.nazory.cz/

Řadu turistů tato schizofrenie odrazuje, jiné přitahuje. Nás přitahovala. Původně jsme měli v plánu jednodenní výlet do Podněstří a pak asi za dva dny jet přes Podněsterskou republiku dál na Ukrajinu. V Kišiněvě jsme si našli autobus, který jel do podněsterského Tiraspolu. Řidič nám tvrdil, že by na hranicích neměly být problémy, že stačí jen registrace za pár drobných peněz. Dobře, jedeme. Na hranicích si nás hned vzali stranou a jeden z pohraničníků nás vyslýchal. Mimochodem na této hranici nikde nejsou moldavští vojáci či policisté, jen podněsterští.

Voják či policista nebo co to bylo, se nás ptal, kam jedeme, co tam chceme dělat a podobně. My jsme mu vše vysvětlili a on začal s tím, že budou problémy: „Pokud chcete jet do Podněstří, já Vám musím ukončit moldavská víza a nevím, jak se dostanete zpět“. Když jsme se ho zeptali, jestli se to dá nějak jinak vyřešit, řekl si sprostě o úplatek 60 USD a že vše bude v pohodě. To se nám zdálo moc a on nechtěl slevit. Tak jsme se vrátili zpět do Moldávie.


Za dva dny jsme přijeli na hranice znova a již lépe připraveni a naladěni na problémy. Opět výslech, kam a proč jedeme. Opět nás překvapili: „No jo, ale my tady nemůžeme ukončit moldavská víza. Jestli chcete jen na Ukrajinu musíte na oficiální moldavsko-ukrajinský přechod (je asi 150 km daleko).“ Zeptali jsme se ho, jestli se to dá udělat nějak jinak. „Ano dá, ale na to vy nemáte peníze“, opověděl pohraničník. Byli jsme tam známí z předchozí cesty. Chtěl 40 USD, ukecali jsme ho na 30 USD a zaplatili. Stvrzenku jsme nedostali, logicky. Ještě jsme se ho zeptali, jestli už teď nebudou problémy. „Vso v parjadke“, odpověděl. Když vso v parjadke, tak vše v pořádku. Hranice jsme přejeli již v pohodě a v klidu dorazili do Tiraspolu. Pořád nám vrtalo hlavou, proč jsme nedostali potvrzení o registraci. Před nádražím jsme potkali řidiče autobusu z naší první neúspěšné mise. Řekli jsme mu o našem problému a on, že to není problém, že se stačí zaregistrovat na policii. Tam si s námi nevěděli rady a celý závěr našeho jednání byl: „Když jen projíždíte, nemusíte se registrovat.“ Nezdálo se nám to, ale nic jiného nám nezbývalo, než jet na podněstersko-ukrajinskou hranici.

Tam se pochopitelně začali shánět po registraci. Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale nešlo to. „Buď se vrátíte a tam se zaregistrujete a nebo zaplatíte pokutu 40 USD“. Pohraničník byl neoblomný a nedal se přesvědčit. Zaplatili jsme 40 USD a byli jsme rádi, že jsme z té bláznivé země pryč. Nedovedli jsme si představit, jak bychom řešili nějaké naše problémy, když podněsterská vláda není pro naši diplomacii partnerem.

Přispěli jsme do státního – rodinného rozpočtu prezidenta Smirnova částkou 70 USD za tranzit dvou turistů. Později na internetu jsme se dočetli, že běžná taxa je 100 USD za osobu.

Zámek Sychrov a jeho podzimní zahrady

Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19.
století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu
zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu
vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je
to pastva pro oči, harmonie barev.


Zámek Sychrov se nachází u stejnojmenné obce v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19. století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je to pastva pro oči, harmonie barev.

Zámecký park byl kdysi uspořádaný na trojici hlavních prostorových os, které se rozvíjí od parkového průčelí zámku. Centrální osa parku je ukončena zdobným portikem vzdálené oranžerie a je celkově koncipována jako široce rozvolněný luční průhled, lemovaný množstvím okrasných dřevin při okrajích prostor ohraničujících bosketů povětšině místních dřevin. Parkové cesty navazující na příčné boční průhledy a jsou vedeny v terénních prohlubních, aby svými liniemi nerušily hladinu lučních ploch. Z těch vyčnívají jen osově položené bazény s fontánami. Druhou základní osu parku tvoří unikátní příjezdová cesta lemovaná alejí pyramidálních dubů. Třetí osa parku se odvíjí v prostoru nalevo od centrální louky, i když v současné době se vzhledem k mohutnosti převislých a stříhanolistých buků pohledově téměř neuplatňuje. Je ukončena romantickou stavbou Arturova hradu. Je to umělá zřícenina, která je koncipována jako brána do krajiny a optický přechod k dálkovým pohledům přes údolí řeky Mohelky.

Současný zámek stavitelé vybudovali na místě původní pozdně gotické tvrze zničené v dobách třicetileté války. V letech 1690–1693 si na jejím místě tehdejší majitelé Sychrova Lamottové z Frintroppu postavili dvoupatrový barokní zámek. Když zámek v roce 1820 koupila původem francouzská knížecí rodina Rohanů, přestal starý barokní zámek Sychrov jako hlavní sídlo vyhovovat, protože nesplňoval nároky náročných Rohanů na pohodlné bydlení, Kníže Karel z Rohanu jej proto nechal ve 20. letech 19.století rozšířit ve stylu pozdního klasicismu. Další přestavbu uskutečnil kníže Kamil z Rohanu, který jej nechal v letech 1847 až 1862 přestavět ve stylu romantické gotiky. Rovněž všechny zámecké interiéry dostaly podobu novogotickou. Ani zahrada nezůstala na pokraji zájmu. Zámecký park byl zušlechtěn výsadbou mnoha nových vzácných cizokrajných dřevin. Zahrada byla obohacena i novými stavbami jako vyhlídka korunního prince Rudolfa nebo slavnostní brána zvaná Arturův hrad v podobě romantické zříceniny.

Zámek Sychrov je otevřen v dubnu, září a říjnu denně kromě pondělí od 9:00 do 15:30 hodin, od května do srpna denně kromě pondělí od 9:00 do 16:30 hodin

Vstupné (2007) je plné 90,– Kč, pro seniory nad 65 let 70,– Kč, pro děti ve věku 6–15 let, studenty ve věku 15–26 let (nutno prokázat se platným studentským průkazem), držitele průkazů ZTP a ZTP/P a průvodce držitelů průkazu ZTP/P: 50,– Kč. Děti do platí 10,– Kč

Nejbližší autobusové spojení: 1,5km (Paceřice nebo Rohanka) Nejbližší vlakové spojení: 0,5km (Sychrov) Parkoviště pro automobily nedaleko zámku


Se sychrovským zámkem je spojen i český hudební skladatel Antonín Dvořák, který zámek a přilehlou obec sedmkrát navštívil. Říká se, že mu doslova učaroval. Dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem, sychrovským správcem Aloisem Göbelem. Krása zámeckého parku, kde se prý často procházel, jej inspirovala k řadě skladeb, například k houslovému koncertu A moll, opus 53. Skladateli je na zámku věnovaná pamětní síň.

Každý kdo má rád nejen procházky barevnými podzimními zahradami, ale i starobylé obrazy, zejména portréty, si tady přijde na své. Kromě původního zámeckého mobiliáře se v zámeckých sbírkách nachází pozoruhodná kolekce francouzské portrétní malby, tzv. Rohanská portrétní galerie. Čítá 248 portrétů členů rohanského rodu, spřízněných rodů i členů francouzské královské dynastie Bourbonů (včetně portrétů králů Ludvíka III., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.). Jedná se o největší sbírku francouzského portrétního malířství ve střední Evropě. To si opravdu nenechte ujít.

Naprostá většina zámeckých místností vyniká bohatou řezbářskou výzdobou z dílny Petra Buška. Pokoje jsou zařízeny původním nábytkem, obrazy, porcelánem a nepřeberným množstvím dalších drobností. Základní prohlídka především zpřístupňuje celé první patro ve všech čtyřech včetně části Bretaňské věže. Okrajově vede i přízemím. O prázdninách 2007 bylo navíc zpřístupněno pro veřejnost druhé patro zámku. Prohlídka tohoto patra trvá zhruba hodinu a výtěžek bude použit na restauraci tapet v zámku. Celkem zde můžete projít dvaačtyřiceti místnostmi zámku.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Interiéry byly reinstalovány v letech 1990 až 1999. Prohlídková trasa prochází nejprve pokoji kněžny – matky v jižním křídle. Skrz předpokoj, ložnici a salon vede trasa do loveckého pokoje plného trofejí. Předměty v rodovém muzeu připomínají vlast Rohanů, Francii. Za pozornost stojí rovněž portréty předků v životní velikosti na chodbě jižního křídla. V západním křídle prochází trasa tzv. parohovou chodbou a interiéry Královského apartmá. V severním křídle jsou pak soukromé pokoje knížete, pracovna, toaletní pokoj, ložnice, salon a malá jídelna. Dalších pět pokojů východního křídla tvoří apartmá kněžny. Tady najdete holandská květinová zátiší a portréty z rodové galerie. Krásná je kolekce skla, fajáns, porcelánu ale i cínů. Velmi reprezentačním interiérem je salon s vyřezávaným stropem, rozsáhlá je zámecká knihovna, která čítá 7209 svazků. Nejhonosnější interiér najdete na konci východního křídla zámku. Jedná se o velice krásnou jídelnu.

Pinnacles aneb zajížďka 616 kilometrů

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme
nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na
velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme
mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto
raritu vidět.

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3–4 dny jízdy. Realita byla ovsem jiná.

Cesta na sever


Směrem tam jsme se rozhodli pro pobřežní silnici Ocean Reef Road vedoucí z přístavu Fremantle podél oceánu směr Lancelin. Zpět jsme zvolili vnitrozemskou Brand Highway, abychom pokaždé nejeli to samé. Pobřežní cesta se různe klikatila přímořskými letovisky a my se cítili jako v botanické zahradě. Parky jsou totiž všude plné nádherných stromu a květin. První noc jsme nocovali v krásném jehličnatém lese na písečném podkladu. Spali jsme si jako v bavlnce. Další dny se již krajina mění, stromu ubývá a my projíždíme převážně nekonečnými úseky australské buše.

Počasí a klimatické poměry

Počasí se nám hned při startu umoudřilo a celý týden jsme měli v podstatě jen slunečno. Jen občas nějaké ty obláčky. I když je přes den jen nějakých 25°C, síla slunečních paprsku je tu u protinožců obrovská. Je nutné se stále mazat krémem a dávat si pozor. Jenže když celý den šlapete na kole a tělo je v podstatě jen v jedné poloze, nějaké tomu drobnému spálení se jen těžko uniknete. Některé partie jsou totiž celý den vystaveny bez hnutí přímému záření. Teplota přes noc ale hodně klesá a pohybuje se kolem 10°C, takže v mém slabém spacáku je občas zima a musím se řádně obléknout.

Denní harmonogram


Vstáváme kolem 5:30–6:30. Obvykle hodinku nám trvá, než se vždy sbalíme, složíme stan a naložíme vše na kolo. Poté se snažíme ujet vždy nějakých 10–30 km a pak teprve snídáme. Další pauzy jsou pak vždy po 15–30 km. Kolem 13.-15. hodiny si dáváme delší obědovou pauzu, při které kromě baštění a odpočívání sušíme také stan, který vždy přes noc navlhne hodně rosou. Vzhledem k tomu, že se tady v Austrálii stmívá už kolem 18:30 hodin, jsme nuceni už takto brzy končit jízdu. Spát chodíme tedy nejpozději kolem 19:30–20:00. Spánku máme tedy zatím až až. Radši bychom chodili spát později a ještě něco ujeli. Noční jízda na kole se tady zásadně nedoporučuje, neboť hrozí střety s kamióny, tzv. Road Trains. Nocujeme stále volně v přírodě. Zatím jsme neměli problém vždy nějaké vhodné místo najít. Denní plán 80 kilometrů překonáváme. Průměr nám zatím vychází přes 100 km denně, což při daných teplotách a váze plně naložených kol je celkem dost.

Potraviny a voda

Obchody s potravinami a místa s vodou tu nejsou tak běžnou věci jako u nás v Evropě. S tím se musí počítat a podle toho také plánovat kolik vody tahat s sebou na další úsek. Zatím jsme narazili na úseky, kde třeba na 150 km nebyla možnost žádného nákupu. Nejdelší úseky bez vody měly zatím max 50 km. To se ještě dá. Bude to ale horší – hlavně pak na jihu v poušti.

Převážně se stravujeme podobnými věcmi, na které jsme zvyklí od nás z domova nebo jiných cest po Evropě. Na jídelníčku máme tedy chléb (bohužel toustový, jiný tu nemají), sýry, salám, corn flakes, rýže či nudle s nějakou omáčkou, muesli, ovoce a samozřejmě nějaké ty sladkosti na dobytí energie.

První setkání s klokany


Než jsme prvně narazili na divoce žijící klokany, viděli jsme jedno stádo za ohradou nějaké farmy – asi je zde chovají na maso. Mimo to bohužel denně míjíme podél silnice plno přejetých klokanů a jiných zvířat. Jsou to opravdu smutné pohledy. Klokani se prý rádi v noci válí po vyhřátém asfaltu a pak to pro ně končívá takto tragicky.

V národním parku Nambung nocujeme volně v buši. Probouzíme se do krásného rána a když vylézáme ze stanu, nestíháme se divit. Kousíček za naším stanem „panáčkují“ 3 klokani a pozorují vetřelce (nás). Je to úžasný zážitek vidět tyto australské symboly takto volně v přírodě. Jsme nadšeni. Později nám dokonce několik klokanů přeskákalo přes cestu. Viděli jsme již také několik divokých emu, králíky a též asi 50 cm velké ještěry zvané bobtails.

Renča terčem agresivního útoku

Na jedné ze zastávek na benzínové pumpě byla Renča opakovaně napadána agresivním ptákem magpie vypadajícím trošku jako česká straka. Straka neustále nalétávala na její hlavu. Když už jsme odjížděli, byl jeden nálet tak silný, že Renča dokonce spadla z kola. Nic se ale naštěstí nestalo. Žádná újma na zdraví ani na vybavení. Později jsme se dozvěděli, že tito ptáci v době hnízdění takto hlídají své teritorium a je třeba mít se před nimi na pozoru.

Pinnacles


Tyto pozoruhodné a tajuplné vápencové útvary připomínající les vížek a sloupců se nacházejí asi 270 km severně nad Perthem poblíž městečka Cervantes. Pinnacles vznikly podpovrchovou erozí a vlivem stálých JZ větru se zbavily písku, který je pohřbíval. Největší z útvaru dosahují až 4 metrů na výšku. Mezi těmito útvary vede dokonce 3,5 km dlouhý okruh, kde se smí jezdit autem. To nás absolutně šokovalo. Ihned bychom to zakázali být správci parku. Taková geologická zajímavost a oni zde povolí v bezprostřední blízkosti dopravu. Bohužel lenivost a pohodlnost mají přednost před ochranou přírody. No ale když už tudy tedy vedla cesta, projeli jsme si to celé na kole, abychom mohli nafotit pár snímku i s našimi koly. Jako důkaz toho, že jsme tam opravdu dojeli. U Pinnacles jsme celkem strávili 3,5 hodiny. Byl to opravdu fascinující zážitek. Vůbec nelitujeme té dlouhé zajížďky sem.

Martin a Renata obětí tasmánského čerta

V parku Pinnacles jsme narazili na mladého Tasmánce a po kratším rozhovoru jsme se s ním domluvili, že nás i s koly vezme těch skoro 300 km do Perthu autem. Byli jsme moc rádi, neboť, tahleta neplánovaná zajížďka navíc nám sebrala hodně času a nechtěli jsme jet zpět tou samou trasou, kterou jsme již znali. Domluvili jsme se s ním, že si nezávisle prohlídneme Pinnacles a pak se setkáme na parkingu před parkem. Když jsme se ho ptali, v kolik tam máme být, tak furt jen odpovídal: „No stress, don’t worry“ (žádný stres, buďte v klidu). Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme přijeli na parking a on tam nebyl. Byl to šok! Tak moc jsme se těšili, že si ušetříme 3 dny šlapání po nám již známé trase. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než šlápnout do pedálů a vyrazit zpět na vlastní pohon. Po pár km jsme chytli navíc ještě defekt, takže nálada byla o to horší. Ve skrytu duše jsme doufali, že by na nás nás Tasmánec mohl ještě čekat v o 17 km vzdáleném Cervantes. Nestalo se. Nečekal. Čert jeden, Tasmánec!

Doprava

Hustota dopravy je celkem velká, neustále je třeba mít se na pozoru. Síť silnic tady není nijak velká. Nedá se tedy jednoduše jet po vedlejších, jak jsme tomu zvyklí z Evropy. Denně se setkáváme s kamióny „Road trains“ (silniční vlaky). Jedna se o tahače, které za sebou táhnou táhnou několik návěsů či vleků. Doposud jsme narazili na nejdelší, který měl celkem kolem 35 metrů. Jsou to obrovské kolosy, které se jen tak před něčím nezastaví a trvá jim několik set metrů než zabrzdí.

Příroda

Krajina je tu na západě zatím velmi různorodá. Jsou tu lesy, háje, pastviny, sady, ale hlavně nekonečné úseky australské buše. Je právě jaro a tak tu kvete plno nádherných rostlin. Ve dvou dolinách s potoky jsme objevili stovky květů podobných nám známým bílým kalám. Byla to nádhera. Velmi nás také zaujala kytička „Klokaní tlapka“ – takový zajímavý červenozelený chlupatý květ.

Setkání


V neděli jsme potkali první dálkové cyklisty jako jsme my. Byl to holandský pár okolo čtyřicítky. Jejich cílem cestování je objetí celé Austrálie na kole – asi 20.000 km! Mají na to ale celý rok. Oproti ním jsme tedy s našimi 6–7 tisíci km jako začátečníci. Holanďané prý už na své cestě potkali více „dálkoplazů“, ale Renča prý je první ženou. Ostatní byli vždy muži.

Nevysvětlitelné

Na jednom asi 1 km dlouhém úseku, který evidentně vedl mírně z kopce a ani nefoukal žádný vítr, jsme i při nejvyšším nasazení mohli jet maximálně 12 km/hod. Nedokážu si to vysvětlit. Vedlo to z kopce, vítr nebyl, asfalt se nelepil… Jako kdyby nás nějaká magnetická síla nechtěla pustit vpřed. Pak to najednou zničehonic zmizelo a už jsme šlapali rychlosti 25 km/hod.

Návrat do Perthu

Zpáteční cesta z Pinnacles vedla co nejrychleji do Perthu. Po trase nebylo už nic zajímavého, navíc většinu úseku jsme již znali z cesty na sever. Cesta dolů nám trvala 2 dny. Delší zastávku jsme udělali pouze v samotném centru hlavního města západní Austrálie. Tady jsme si prohlédli pár zajímavostí: „London Court“ – obdoba naší Zlaté uličky, mrakodrapy v centru Perthu, park se zajímavým kostelem atd. Pak už jsme frčeli k naším známým do Attadale, kde nás po týdnu „strádání“ čekala teplá sprcha, měkká postýlka a trošku civilizovaného života.

Máme za sebou tedy prvních 6 dní šlapání a ujeto 616 kilometrů. A tak si dnes dáváme volno a zítra vyrazíme na jih směr Bunbury.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

1) směrové cedule podél silnici velmi často neukazují na města, ale na názvy hlavních silnic

2) směrové tabule většinou neobsahují údaj o kilometrové vzdálenosti do dalšího místa

3) automobily značky OPEL se zde prodávají pod jménem HOLDEN

4) v Austrálii jsou helmy pro cyklisty zákonnou povinností

5) příkopy podél silnic jsou hodně zaházené odpadky od projíždějících řidičů – stejný problém jako v Česku

6) jezdí tu velké množství velkých aut typu combi a pick-up

7) v západní Austrálii je plno lomu a dolů – těží se písek, titan, zircon atd.

Machu Picchu není v Peru!

Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je
okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty

I když jsem to neměl v úmyslu, rozhoduji se pro návštěvu nejnavštěvova­nějšího místa v Jižní Americe – Machu Picchu. Mám strach, že tam bude příliš turistů a že mne to bude všechno stát příliš peněz, ale být v Peru a nenavštívit Cuzco a Machu Picchu, to si netroufám.


Cuzco

Cuzco je definitivně zajímavým a fotogenickým městem. Možná bych řekl, že je i svým způsobem městem atmosférickým, ale to nevím, protože nemám šanci si někde sednout a atmosféru vychutnat. V několika sekundách někdo přichází a něco chce. Ano, počítám s tím, že když jedu do chudé země, budu přicházet s chudými lidmi do styku. Nekritizuji tedy samotné lidi, ale systém, jakým to v Peru, a obzvláště v Cuzcu a okolí, chodí. Cuzco je velmi, velmi bohaté město. Z turismu mu plynou obrovské příjmy, přesto jen minimum peněz zůstane lidem, co tu žijí. Zvykl jsem si, že turistická města mají pozitivní vliv na své obyvatele. Obvykle je zaveden nějaký systém, který pomáhá přivážené bohatství rozdistribuovat, i když samozřejmě bohatí bohatnou rychleji. V Cuzcu to takhle nefunguje, lidé tam jsou opravdu chudí, a navíc jsou více nešťastní nežli ti, co bydlí někde v horách. Diskuzi na toto téma bych však nechal pod článek.

Cuzco je opravdu hezké město s bohatou historií. Je zajímavé poznat a pochopit co se tu všechno v historii dělo. Cuzco bylo svého času jedno z nejdůležitějších měst Jižní Ameriky. Město má na poměry v Jižní Americe bohatou architekturu související s jeho historií, která se točí okolo původních obyvatel a Španělů.

Sedím na hlavním náměstí a chci si promyslet, jak to tu všechno provedu, ale když odmítnu vyprání svého prádla mužem, který nemá kde bydlet a o svou dcerku se stará tak, že ručně v řece pere turistům oblečení, když odmítnu pozvání do restaurací, klubů, když odmítnu nabídky na Inca Trail a sjezdy na horském kole, vstávám a svoje myšlenky si hodlám utřídit za chůze. Cuzco totiž není jen Machu Picchu, ale v jeho okolí je spousta dalších ruin, některých stejně rozsáhlých, ale asi desetkrát levnějších. V okolí samotného Cuzka je několik zajímavostí, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Poté, co jsem absolvoval prohlídku města, vyběhl se podívat na zdi nad městem, seskládané z přesně opracovaných kamenů. Když nám kdysi na vysoké profesor promítal diáky těchto staveb, zdály se mi tak vzdálené, že chvilku stojím a uvědomuji si, že uběhlo jen několik let a vidím to, co pro mne tehdy bylo někde v oblasti bláznivých snů.

Okolí Cuzca


V hostelu vytahám z batohu několik zbytečných věcí, nechám si je tam schované a další den se vydávám na prohlídku Incké observatoře, solných dolů a Machu Picchu. Po okolí se dá pohodlně jezdit veřejnou dopravou a kde ne, tam čeká taxikář a nabídne okružní jízdu za docela rozumnou cenu. Já takhle cestoval s mladým párem právníků z Chile. Na cestě zpět taxikář zastavil skupince lidí a vzal jakousi nemocnou holku dozadu do kufru.

Loučím se s právníky, se kterými jsme důkladně rozebrali socioekonomickou situaci jak u nás, tak v Chile a už mávám na bílou dodávku. Na Machu Picchu se může jet vlakem, nebo jít pěšky tzv. Inca Trail. Oba způsoby jsou docela drahé, já volím vlak. Chvilku koketuji s myšlenkou jít přes noc po kolejích do Aguas Calientes a ušetřit tak, ale nakonec vítězí pohodlnost a já kupuji jízdenku na vlak. Ten je samozřejmě plný turistů a já ani nemám moc chuť se s nimi vybavovat. Přijíždíme do Aguas Calientes, beru saky paky a po chvilce neúspěšného smlouvání v místním kempu měním svůj plán přespat a brzo ráno vyšlápnout na Machu Picchu a vyrážím nahoru ještě večer.

Machu Picchu

Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty. Cesta se kroutí s neuvěřitelnou vytrvalostí vzhůru, míjím setmělé autobusy čekající na ranní dávku turistů, dávám sbohem posledním zábleskům civilizace a pokračuji do legendárního města Inků. Samozřejmě to zas tak neprožívám, nicméně přeci na mne doléhá jakési vzrušení. Ať se tomu bráníme jak chceme, Machu Picchu je pojem pro každého, komu voní dálky. Pokračuji a cestou se dostávám na docela dobré výhledy do okolních kopců. V údolí je mlha. Přemýšlím však nad něčím jiným. Ještě nebylo žádné místo, kde bych mohl přespat. Prašná cesta olemovaná hustým porostem, do které bych v noci rukou nesáhl. Když projdu poslední zatáčku a v dálce vidím bránu k památce, rozhoduji se postavit stan rovnou na cestě. Našel jsem místo, kde je cesta trochu širší a protože nečekám, že tu pojede něco dříve než ranní autobus, asi v jednu v noci uléhám.


V noci asi dvě auta projela, ale ani jedno mne nepřejelo a ani jedno nezastavilo, aby mi komplikovalo spánek. Vstávám velmi časně, na místě chci být první, kdo projde branou. Dřív, než se to zaplní davy turistů. To se mi nedaří, protože hned u brány je luxusní hotel a tito lidé jednoznačně vyhrávají. Naštěstí jich není zas až tak moc a celý areál je docela velký, takže to jde. Machu Picchu má jedno místo, ze kterého jde fotit. Kdo vyfotí Machu Picchu z jiného pohledu, aby vypadalo stejně dobře a zároveň to bylo originální, měl by dostat nějakou cenu. A tak stojím na místě s několika dalšími lidmi a fotím, kochám se a říkám si, že Machu Picchu je fakt úžasné, jen je škoda, že ten pohled člověk zná natolik dobře, že jej nepřekvapí.


Druhý, neméně zajímavý pohled se naskytne z druhé strany areálu, právě z vrcholu jehlanovitého kopce, který dělá Machu Picchu tak fotogenickým. Cesta vzhůru je namáhavá, ale docela dobře ubíhá. I když jsem si nechal batoh dole v jakémsi informačním stánku, nedostává se mi dechu, je mi trochu špatně a výstup mne netěší. Když se doškrábu nahoru, posadím se na výhled a prostě jen sedím a dívám se do okolí. Nemám ani sílu jít na prohlídku ruin na vrcholku, které, ač se to zespoda nezdá, jsou docela rozsáhlé. Nedostatek jídla, tekutin, spánku a dlouhá doba na pobřeží, si bere svou daň. Jsem opravdu unavený. Když sejdu dolů, nevěřím svým očím. Areál se zaplnil davy turistů, kteří všude fotí, výskají, přebíhají tak, že se mi zamotá hlava tak, až si musím lehnout. Vím, že se potřebuji nutně napít, ale nemám sílu se zvednout. Je poledne a já už na Machu Picchu nechci být. Nakonec se zvedám, vyploužím se po schodem ke vchodu / východu a jdu si dát do restaurace něco k pití. Peru je levná země a tak mne částka za dvě deci fanty docela omračuje. Nemůžu jinak a platím, co se zaplatit musí. Voda a cukr mi dělají dobře, zvedám se a chci sejít dolů do Aguas Calientes.

Zkratka

„Tudy ne!“ pokřikují na mne kluci v inckých kostýmech. Nechtějí, abych šel po silnici a ukazují mi zkratku přímo dolů. Děkuji jim a pozoruji, čím se to živí. Když projíždí autobus s turisty, zpívají a mávají na osádku. Turisti jim samozřejmě také mávají. Když autobus projede, zkratkou seběhnou na další úsek klikaté cesty, po které autobusy jezdí a vše opakují. A pak znova a znova. Dole turisty samozřejmě kasírují. Já nicméně neběžím, jdu tak, abych si neublížil. Cítím se už mnohem lépe. Chvilková slabost je ta tam.

Proč není Machu Picchu v Peru


Úplně dole sedí stařenka a prodává nějaké buchty. Zeptá se i mne, jestli nechci koupit buchtu, cena není vysoká, ale můj rozpočet mi ani těch pár korun neumožňuje utratit. Povídám jí, že je mi to hrozně líto, ale že opravdu nemám peníze, že jsem musel nahoře zaplatit spoustu peněz za limonádu a že bych ty peníze o moc raději dal jí než majiteli zařízení nahoře, ale že jsem prostě musel pít. Stařenka se usměje a buchtu mi podá se slovy, že je to dárek.

Odcházím od stařenky, jím kakaovou buchtu a je mi opravdu smutno. Opravdové Peru je tady dole. Chudí a milí lidé, kteří vás pohostí i když sami mnoho nemají. Machu Picchu, Cuzco a podobně, to prostě není Peru. Moc bych si přál, aby jednou z peněz, které tady utratíte, alespoň nějaká část opravdu došla k lidem, kteří je potřebují.