Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.
Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu…
Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.
Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu.
My, tím myslím členy expedice „Orient 96“ , v podstatě torzo původně zamýšlené expedice, totiž Petra a moji maličkost. Takže označení „expedice“ bylo pro nás přinejmenším nadnesené již od okamžiku, kdy nás kamarádi z fakulty začali uprostřed společných cestovatelských snů nad mapami Afriky a Asie opouštět. Svou roli tu sehrály obavy z tropických nemocí, z fundamentalistů a také přípravy na zkoušky, ale nejvíc jsme snad litovali neúčasti Radka, našeho „černého šerifa“ z putování po Rusku. V kolejním baru nezvládl složitou piruetu s půllitrem v ruce a v době vrcholících příprav se zotavoval v nemocnici Milosrdných sester pod Petřínem.
Tato příroda nám připomněla, že pokud se chceme zase jednou vypravit mezi muslimy, musíme prostě bezpodmínečně zapomenout na to, že existuje něco jako alkohol.
Zcela střízliví a bez postranních úmyslů procházíme celnicí a teď pro změnu zírá zase celník, a to na naše víza v pasu. Zdá se, že se jen obtížně orientuje ve změti arabsky psaných slov, snad proto, že je nečte správně zprava doleva. Na náš dotaz po nádraží na protějším břehu jen jakoby nepřítomně opakuje: „Pítajte sa na vašútálómáš, nezabudnite, vašútálómáš…“ Madaři na opačném břehu už totiž bohužel nebudou rozumět po slovensky.
Uprostřed řeky za sebou definitivně zanecháváme jeden z nejautoritativnějších režimů na naší cestě a svobodně vydýcháváme.
„Na co myslíš?“ „No, teď zrovna na to, jak jsme Uhry po první světové válce rozpůlili vejpůl a že tím pádem dnes maďarský primas kouká dolů pěkně na Slovensko. A taky na Marka Aurelia, jak tady psal svoje Hovory k sobě. Jo, a taky tady píšou, že tu byl roku 1099 vysvěcen Kosmas, támhle nahoře v hradní kapli.“ „No jo, učitel zeměpisu a dějepisu se prostě nezapře.“ „Jako bys jím nebyl taky.“ „Hele, ale s tím Kosmou to je dobrý. Symbolicky bychom tady mohli začít psát naši kroniku, kroniku naši cesty. Rozhodně ten kopec stojí za první snímeček.“
Přirážíme ke břehu a již po několika metrech se ocitáme v pěkném centru někdejšího hlavního města zemí svatoštěpánské koruny. Šouráme se tak rychle jak to jen plná polní na zádech dovolí, tedy pomalu. Obcházíme hrad, v jehož zdech se ještě v 1.tisíciletí narodil zakladatel státu sv. Štěpán. Za jeho vlády zde v roce 1007 vzniklo s téměř 350letým předstihem před Prahou arcibiskupství, a prvním držitelem tohoto úřadu nebyl nikdo jiný než břevnovský opat, Anastáz.
Až po zničení za mongolského vpádu v pol.13.století byla královská rezidence přesunuta na jih do Budína. V 16. a 17.století tu pak byli pány Turci. Tož je na čase oplatit všem Asiatům jejich předchozí „návštěvy“.
Se západem slunce uléháme večer za městem poprvé do spacáků a hledáme ve hvězdách nad námi osud naší výpravy. Končí se její první den. Dle parťákova výpočtu jich bude nejmíň padesát.
„A na co myslí teď můj ‚bratr‘?“ „Momentálně už jen na to, co jsem doma zase zapomněl.“ „Hele, říkal vašútálómáš?“ „Jo, asi jo.“
Až později jsme si byli schopni nahlas přiznat obavy a přímo nechuť, s jakou jsme tentokrát doma balili věci. Jen ve dvou je výprava riskantnější. Spolu jsme již sice obdivovali velkolepost norských fjordů, viděli krásu Alp i zálivy Egejdy a Levantského moře, tato cesta bude o úplně něčem jiném. Toto je její příběh.
