Název anglicky: Czech Republic Hlavní město: Praha / Prague Rozloha: 78866 km² Nevyšší bod: Snezka (1602 m) Počet obyvatel: 10235455 Měna: CZK – Czech koruna Internetová doména: .cz
Další informace: Wikipedie (cz), Wikipedia (en)
Zdroj CIA Factbook (en)
Studenti fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně připravují
druhý ročník kulturního festivalu Culturea, který představí Zlínu
kulturu Indii a Velkou Británii.
Druhý ročník zlínského multikulturního festivalu tentokrát přiblíží Indii a Velkou Británii
Studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně se již naplno pustili do příprav dalšího ročníku festivalu Culturea. Tento festival každoročně představuje široké veřejnosti dva státy. Jeden z nich je českému člověku bližší, ten další naopak voní exotikou. Druhý ročník festivalu se uskuteční 8. a 9. dubna 2014 ve Zlíně a zasvětí návštěvníky do tajů Indie a Velké Británie.
Návštěvníci se díky festivalu Culturea mohou do těchto zemí podívat, aniž by opustili Zlín. Druhý ročník nabídne zajímavé workshopy, neobvyklou sportovní aktivitu nebo třeba pohodové čajové dýchánky. Zkrátka nepřijdou ani fanoušci nezávislé rockové scény a možná přijde i slon…
„K Indii i Velké Británii mám velice pozitivní vztah. Obě země jsou mým cestovatelským snem. Indii mám ráda, protože občas cvičím jógu a celá indická mentalita je mi taktéž hodně blízká. Velkou Británii obdivuji kvůli její multikulturnosti a hektičnosti, kterou bych chtěla sama někdy zažít. Jsem ráda, že můžu prozatím obě země navštívit alespoň prostřednictvím tohoto festivalu,“ říká Olga Jurášková, ředitelka Ústavu marketingových komunikací.
Minulý ročník představil Itálii a Japonsko. V rámci Italského dne byly k vidění živé šachy, které se uskutečnily na zlínském náměstí Míru. Kuchař Riccardo Lucque pak účastníkům festivalu přiblížil italskou kuchyni a velkému zájmu se těšilo také divadelní představení. Japonský den se nesl v duchu sushi, origami a japonské kaligrafie.
Culturea je jedním z projektů Komunikační agentury (KOMAG), což je jedinečný vzdělávací program, který studentům Fakulty multimediálních komunikací umožňuje propojit teorii s praxí. Veškeré aktivity v rámci projektu vykonávají studenti svépomocí. Od počátečního návrhu přes získávání finančních prostředků a propagaci až po samotnou realizaci. Mezi další projekty Komunikační agentury patří například Busfest, Cena Salvator nebo Miss Academia.
Více informací o festivalu naleznete na oficiálních stránkách www.culturea.cz
Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených
vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se
s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody
i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.
Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.
Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.
Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.
Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.
Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.
Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.
Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.
Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.
Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.
Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.
Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.
Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.
Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.
Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.
Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada
kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě
mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města
Vranova nad Dyjí.
Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.
Za skvosty jižní Moravy
Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.
Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.
Zámek Vranov nad Dyjí
Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých
. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.
Hrad Bítov
V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.
Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.
V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.
Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.
Za skvosty jižní Moravy
Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.
Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.
Zámek Vranov nad Dyjí
Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých
. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.
Hrad Bítov
V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.
Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.
V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.
Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a
představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9.
v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála
37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá
období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si
sami vyzkoušet.
Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana
Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.
Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.
Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.
V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.
Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.
Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana
Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.
Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.
Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.
V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.
Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.
Oblast Kokořínska je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele,
protože zde najdou hustou síť turistických i cyklistických tras. Na co
nezapomenout při toulkách po tomto kraji připomíná Irena.
CHKO Kokořínsko
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.
Hrad Kokořín
Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.
Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.
Máchovo jezero
Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.
Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.
Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Skalní útvar a vyhlídka Čap
Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.
Čertovy hlavy
Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.
Hrad Houska
Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.
Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.
Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.
Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.
Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Na hřbitůvku za kostelíkem na Kvildě, by se našlo určitě pár hrobů, kde leží pamětníci těžkých časů, kdy odchod za hranice byl nebezpečným, ale leckdy jediným možným pokusem o nový život.
Kousek odtud, od bývalé samoty Zlatá Studna, žila svůj spokojený život rodina lesního dělníka Pössla, než do něho vstoupila Státní bezpečnost.
Krajina u Nových Hutí dobře znal Franz Nowotny. Právě proto tudy vedl svůj převaděčský kanál.
Jen pár set metrů odtud, od pramene nejslavnější české řeky, přecházel slavný pašerák přes bavorskou hranici.
Právě takovéto otevřené prostory neměli pašeráci rádi. Raději dávali přednost hustým lesům, které je chránily.
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n.
m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické
a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a
pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek
v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto
místech.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
V loveckém zámečku na Kladské, se můžete dokonce i ubytovat.
Při toulkách těmito místy, Vám budou společnost dělat pestrobarevní motýli.
Kladský rybník je dalším objektem, který upoutá pozornost návštěvníků.
Nejen na moři, ale i u nás se můžete setkat s „vlnobitím“.
Dlouhá Stoka má svůj počátek právě tady – u Kladského rybníka
Zdislavina studánka, Bredovský letohrádek a zahrada, Vodárenská věž a
kostelík Blahoslavené Zdislavy, zámek Lemberk a expozice současného
sklářství. To je stručný výčet toho, co můžete vidět v kraji
paní Zdislavy z Lemberka, nejnovější světice českého národa. Tady
prý pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého
zdejšího kraje.
„Pane Ježíši, spojuji své modlitby s mocnými modlitbami a oběťmi Tvé milované nevěsty Církve svaté a prosím, abys je vyslyšel a přijal a oslavil svou služebnici svatou Zdislavu, a pro její zásluhy a na její přímluvu splnil, oč Tě prosím, chce-li tak Tvoje nejsvětější vůle. Amen“. Takto a podobně se modlí naše české Podještědí, kraj Zdislavy, nejnovější světice českého národa, paní Zdislavy z Lemberka, která pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého svého kraje. Proto je dnes patronkou Čech, ale hlavně Libereckého kraje. Byla svatořečena 21. května 1995 papežem Janem Pavlem II.
O paní Zdislavě se říká, že byla dítkem milosti, dcerou světla: svaté víry, naděje a lásky; a proto musí být moudrá, opatrná a prozíravá víc, než žena oddaná světu – to bylo její celoživotní rozhodnutí a motto podle kterého se řídila. Píše se, že jako prozíravá panna měla vždy zásobu oleje dobrých skutků, aby jím svítila a hřála nejen ve svém srdci, ale také druhým. Jako dívka a později jako matka rodiny si nepočínala lehkovážně a překotně jako mnohé jiné ženy, nýbrž vše uvážila rozumem ve světle víry a pak uskutečňovala. Denně se cvičila v této základní mravní ctnosti a Duch svatý její ctnost doplňoval a korunoval, aby vždy věděla, co má dělat a čeho se má vyvarovat a že je navýsost důležité pomáhat z celého srdce svým bližním, a to i těm nejvzdálenějším a úplně cizím, protože i ti jsou její bratři a sestry.
Dodnes ji místní lidé nosí v srdci jako matku, patronku rodin a léčitelku nemocných. Právě tady v zákoutí městečka Jablonné v Podještědí v Markvarticích lze dodnes najít pramen, jehož vody prý používala k léčení lidí a nese název Zdislavina studánka. Říká se, že voda z tohoto léčivého pramene byla léčivá a Zdislavě, ženě Havla z Lemberka, matce jeho 4 dětí, pomáhala navracet zrak slepým (jednalo se spíše o choroby očí jako záněty apod.), ale hlavně malomocným, lidem s kožními chorobami, chromým a jinak vážně nemocným, což tvrdí zápisy v Dalimilově kronice.
Ve skutečnosti je to takhle. Chemický rozbor vody ze studánky sv. Zdislavy v roce 1995, provedený pražskou laboratoří Inspekta prokázal, že voda splňuje požadavky normy ČSN na pitnou, pramenitou vodu s nižším obsahem vápníku. Podle některých průzkumů voda ve studánce obsahuje v nízké koncentraci borax (součást bórové vody, nebo léku Ophtal), který působí antibakteriálně. Což mohlo opravdu léčit, když s vodou Zdislava omývala oči nebo rány nemocných. Dále voda desítky let již nezamrzá. Léčivé účinky má prý i voda z potůčku protékajícím obcí Zdislava. Je doporučována na kožní nemoci, lupénku, střevní potíže, což dokazují zápisy lékařky v soukromé kronice ing. Tomáše Horníka ze Zdislavy.
Zdislava ale sama založila dominikánské kláštery v Turnově a Jablonném, kde byl souběžně i špitál pro chudé a právě ona tam o ně pomáhala pečovat ačkoli měla své čtyři děti (Havel zastával později vysoký úřad na královském dvoře, Markéta se provdala za rytíře Jiljího z Lípy, Jaroslav hájil svůj kraj proti útokům cizinců v braniborské době a Zdislav se jí narodil v pozdním věku; a byl pražským purkrabím a velmožem krále Václava II) a sama byla chatrného zdraví. Zemřela vysílením a vyčerpáním v Ježíšových 33 letech to roku 1252 v Lemberku. Některé prameny říkají, že zemřela na tuberkulózu.
Z historie se ví, že Zdislava měla dobré kontakty s dominikánským klášterem v Kolíně nad Rýnem, kde působil sv. Albert Veliký, který byl velkým znalcem lékařství a bylinkářství a využíval je ve prospěch nemocných a trpících, i odtud plynulo mnoho jejích znalostí, jak a co léčit.
U studánky byl postaven empírový gloriet, dnes s lavičkami, kde je možno si odpočinout. V něm je na připomínku paní Zdislavy její soška a vedle glorietu na cestě najdete panel s fotografiemi a popisem místa. Pramen je po nové výstavbě přepážky veden do místního potoka a je zpřístupněn po schodech dolů v půlkruhu.
Před mnoha sty lety byly pod zámkem Lemberk vysázeny lipové aleje, kterými dodnes procházíte a jsou přístupovými cestami k zámku. V minulých letech došlo k ořezu a fixování mnohých lip a velmi mnoho se jich podařilo zachránit pro ještě další generace. Vpravo od aleje lip se nachází Vrchnostenský ovocný sad a právě odtud je kouzelný výhled na nejvyšší horu Lužických hor Luž , vysokou 793 metrů.
Pod hradem také najdete vodárenskou věž z roku 1734, kdy byl majitelem panství Filip Josef Gallas a nechal ji postavit pražským mistrem Jakubem Schedlem.Věž je součástí budov vodovodního řádu. Pod Pivovarským rybníkem se nacházely další dvě budovy, vodojem a strojovna s trkačem. Odtud voda tekla samospádem vodovodním potrubím do Bredovského letohrádku a zahrad a na zámek Lemberk.
Dole na konci aleje lip je kaple Nejsvětější trojice, později známá jako kostelík Blahoslavené Zdislavy, v současné době není přístupný. Prý proto, že v minulosti byl častým cílem vandalů a hledačů pokladů. Byl založen koncem 14. století Haškem z Lemberka jako hřbitovní kaple a sem byl Hašek spolu s manželkou Marií po smrti pohřben. Jan z Donína nechal na kapli roku 1611 osadit zvon. Původně gotická kaple byla renesančně upravena. Od konce 18. století je chybně označována jako kaple Blahoslavené Zdislavy, i když nikdy její patrocinium nebylo změněno. Stěny kaple kdysi bývaly vyzdobeny cennými renesančními freskami, ale v 19. století již nebyly kontury patrné, nebyly tedy obnoveny.
Bredovský letohrádek, který se nachází asi 300 metrů od vstupní brány ke státnímu zámku Lemberk je stavba raně barokní, klasicistně upravená. Původně součást zámku Lemberk. V současné době je zpřístupněn. Při letohrádku najdeme velmi rozsáhlou travnatou zahradu s polorozpadlou sochařskou výzdobou a několikerým schodištěm. Pozor některé schody jsou rozlámané a propadlé. Z ochozu zahrady se rozevírá krásný výhled na Jablonné v Podještědí a právě pod tímto letohrádkem je výše jmenovaná Zdislavina studánka. V Bredovském zámečku najdeme stálou expozici „Lužické hory – člověk a příroda“ , která obsahuje geologii a hornictví, sklářství a tkalcovství tohoto kraje. Květen až září 2008 zde ještě najdete výstavu výtvarných prací Luční a lesní rostliny. V areálu pod zámkem se nachází také soubor hrázděných domků, které uvidíte cestou od Bredovského letohrádku do zámku.
Zdislava z Lemberka se pro svoji zbožnou lásku stala legendou již za svého života, který prožila z části na Moravě, kde se narodila Přibyslavu z Křižanova a Sibyle, a na hradě Lemberku, kam se dostala po provdání za Havla z Jablonného, syna Markvarta II. a Hostilky, jehož rod měl rozsáhlý majetek v severních a severovýchodních Čechách.. Havel z významného severočeského rodu Markvarticů zde založil ve 13. století hrad, který sloužil k ochraně obchodní a vojenské stezky z Čech do Lužice.Dnes tady najdeme raně barokní zámek. Markvarticové drželi hrad až do konce 14. století, poté byl ve vlastnictví Vartenberků. Roku 1427 byl za nich husity zpustošen. V roce 1518 kupuje hrad Vilém z Illburka, za něhož sem jezdil i známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. 16. století přineslo tomuto panství období klidu a hospodářského rozmachu. Za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberka byl původně gotický hrad přestavěn na renesanční zámek. Na počátku 17. století přicházejí Páni z Donína, za nichž tu kolem roku 1610 byl v hlavním renesančním paláci vytvořen kazetový strop s 77 výjevy Ezopových bajek. Ten mě nejvíce zaujal při prohlídce a slečna průvodkyně dokonce tři bajky vyprávěla. První byla Myš a škeble o přejídání. Na stropě byl vyobrazen výjev jak má myš hlavu ve škebli a průpovídka byla. Myš se chtěla tak dlouho dostat do škeble a sníst ji až jí uvízla hlava uvnitř a škeble se sevřela. Poučení: Nikdo se nemá přejídat.
Ještě zajímavější byla ta o psu, který šel s kusem masa ve tlamě k řece a tam uviděl svůj odraz. Myslel si, že je to jiný pes s větším kusem masa a tak chtěl ten větší kus a napřáhl se pro něj, čímž upustil své maso a to mu uplulo po řece. Poučení: Kdo chce víc nemá nic. A takových obrazců tam je plný strop. Po bitvě na Bílé hoře byl Donínům majetek zkonfiskován a zámek získává císařský generál a vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna. Říká se, že na Lemberku ale příliš nepobýval a propůjčoval ho jako léno svým důstojníkům. Po Valdštejnově zavraždění v roce 1634 získal jeden z jeho důstojníků Jan Rudolf Breda zámek natrvalo. Bredové toužili vytvořit zde své reprezentativní sídlo a podle návrhů italského stavitele Nicolase Sebregondiho přestavěli zámek do dnešní barokní podoby. Přistavěli také severní a východní křídlo a zámek nechali opevnit hrotitými bastiony. Od té doby je také hlavní dominantou věž s cibulovou bání a sloupkovým ochozem. Tam se za vstupné dá vyjít pěšky po dřevěném schodišti, které čítá celých 119 dřevěných schodů a pět úvodních schodů dole z kamene. Je zde výhled do celého kraje i na rybníky pod hradem a na nádvoří hradu. Interiéry tehdejšího zámku byly vybaveny bohatým štukem a z této doby pochází také tzv Zdislavina světnička připomínající právě manželku zakladatele hradu sv. Zdislavu z Lemberka. V roce 1726 kupují panství Gallasové, později Clam-Gallasové. A protože oni prodlévali většinu svého času v Praze nebo na Frýdlantě, tady už žádné stavební úpravy neprováděli a tak zámek zůstal ve své raně barokní podobě dodnes. Poslední šlechtickou majitelkou byla princezna Gabriela Auesperková (rozená Clam-Gallasová), které byl v roce 1945 zámek zestátněn.
Dnes si na zámku Lemberk můžete prohlédnout tři okruhy. Jednak zámek sám, jehož prohlídka trvá zhruba 50 minut a uvidíte historii majitelů a jejich renesanční a barokní pokoje. Nebo můžete navštívit muzeum Svaté Zdislavy, kde jsou obrazy ze života svaté Zdislavy a její světnička. Projdete to s průvodkyní za 20 minut.
Mě ale asi nejvíce ze všeho zde zaujala úžasná a velmi rozsáhlá výstava, která je na celém horním patře a to stálá výstava moderního sklářského umění Crystalexu, naprosto nevídaná kolekce moderního sklářského umění z Nového Boru. Tyto exponáty prý byly vytvořeny pro celosvětové umělecké setkání sklářů a výtvarníků IGS. Můžete se pokochat fotografiemi z expozice pod článkem. Plné vstupné na prohlídku je pro dospělého za 60 kč a platí i pro patro se sklářskou expozicí. Ta je bez průvodce a neomezeně dlouhá.
Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou
cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety
a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a
především hudba všech žánrů.
Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a především hudba všech žánrů.
7. ročník festivalu Colours of Ostrava ovládne od 10. do 13. července 2008 centrum Ostravy. Největšími hvězdami jsou vedle irské zpěvačky Sinéad O´Connor také britské elektronické duo Goldfrapp nebo švédští Koop. Návštěvníci opět budou moci využít výhod Colours Plus. To přináší zvýhodněné vstupné do kulturních institucí nebo slevy na dopravu. Vstupenky: 1090 Kč předprodej, na místě 1200 Kč. (www.colours.cz)
Největší mezinárodní rockový open-air festival v Česku, MASTERS OF ROCK 2008, proběhne ve dnech 10.–13. 7. 2008 ve Vizovicích. Headlinery tohoto ročníku jsou britští Def Leppard a finská Apocalyptica. Neobvyklé spojení žánrů nabídne společný koncert české kapely Arakain s Plzeňskou filharmonií. Vstupenky v předprodeji stojí 1050 Kč. (www.mastersofrock.cz)
O2 Sázavafest v Kácově uvítá od 31. 7. do 3. 8. 2008 plejádu zahraničních hvězd, i letos s důrazem na multižánrovost festivalu. Představí se například R´n´B zpěvák Sean Kingston, který do České republiky zavítá vůbec poprvé, jamajští ska mazáci The Skatalites, taneční Sister Bliss, početná britská formace Transglobal Undergroud, legendární německá elektronická kapela Camouflage, reggae zpěvačka Yaz Alexander a stovky dalších zahraničních i domácích umělců. Vstupenky do konce června stojí 890 Kč a v den konání pak 1100 Kč. (www.sazavafest.cz)
Dvanáctý ročník nejpopulárnějšího tanečního festivalu Summer of Love se letos koná 16. 8. na Dostihovém závodišti v Pardubicích. Na 7 pódiích se představí přes 80 vystupujících, světových hvězd a headlinerů, stejně jako nových talentů. Na hlavním podiu budou přivádět publikum k varu např. Stereo MCs, ranní set s východem slunce bude v režii DJe Rushe. Vše podpoří velkoplošné projekce, lasery a především kvalitní zvuk. (www.summeroflove.cz)
Hip Hop Kemp zve do Festival parku v Hradci Králové příznivce hip hopu ve dnech 22.– 24. 8. 2008. Největší hiphopový festival v Evropě přivítá hvězdy The Roots, Pharoahe Monch, Atmosphere nebo britského rappera Kano. Těšit se můžete na 400 vystupujících z celého světa, unikátní helikopter show a šest hudebních stagí. Mezi jednotlivými vystoupeními si můžete odpočinout v příjemném loungi nebo se vykoupete v rybníce. Vstupenky pořídíte do konce července za 950 Kč. (www.hiphopkemp.cz)
