Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze
Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji
S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace
Turisti se baví na salaši s bačou:
"Tak co, bačo, jak se mají ovce?"
"No, černé dobře."
"A co bílé?"
"No bílé taky dobře."
"A zdravé jsou, bačo?"
"No černé jsou zdravé."
"A co bílé?"
"No bílé jsou taky zdravé."
"A dojí dobře, bačo?"
"No černé dojí, dojí dobře."
"A co bílé?"
"Ale aj bílé dojí dobře."
"Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?"
"No černé jsou přece moje."
"A co bílé, bačo?"
"No ty jsou taky moje..."
Dostala se nám do rukou další netradiční kniha s názvem Poselství šamanů. Autor Geseko von Lüpke si je vědom, že
velká spousta lidí má dneska pocit, že se světem něco není úplně
v pořádku. Někdo se s tím vyrovnává tak, že třídí odpad,
někdo posílá finanční dary do Afriky, někdo jí jen zeleninu a někdo
hledá osvícení v klášterech v Himalájích. Tuto knihu je možné
chápat jako další určitou alternativu k tomu o čem a jak
přemýšlíte.
Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století, napsal Geseko von Lüpke.
Dostala se nám do rukou další netradiční kniha s názvem Poselství šamanů. Autor Geseko von Lüpke si je vědom, že velká spousta lidí má dneska pocit, že se světem něco není úplně v pořádku. Někdo se s tím vyrovnává tak, že třídí odpad, někdo posílá finanční dary do Afriky, někdo jí jen zeleninu a někdo hledá osvícení v klášterech v Himalájích. Tuto knihu je možné chápat jako další určitou alternativu k tomu o čem a jak přemýšlíte.
Kniha popisuje šamanismus jako studnici tradiční moudrosti. V knize vůbec nejde o kouzla a neuvěřitelné historky, spíše se jedná o pokus seriózně popsat pohled šamanů na historii i dnešní svět. Autor pro knihu zvolil formu rozhovorů se sedmnácti šamany z různého prostředí pěti kontinentů. Čtenář tak zachytí posun vnímání šamanizmu od něčeho odtrženého od naší civilizace, neoblečených divochů v džungli, k šamanům, kteří kromě tradičního vzdělávání prošli i vzděláním „civilizovaného“ světa, často přednášejících ve velkých světových městech, či spravujících vlastní webové stránky.
O některých aspektech šamanismu můžeme třeba pochybovat, přesto jsou některé v knize popsané otázky velice aktuální a odpovědi na ně zajímavé i pro leckterého technokrata.
Šamani vyprávějí o své víře, o starobylé kultuře svých národů, principech a pravdách, které uznávají, o praktickém šamanismu praktikovaném v každodenním životě. Dávají čtenáři podněty k tomu, jak mají Evropané hledat vlastní (šamanské) kořeny své kultury, rady k porozumění mezi lidmi i celými národy a vysvětlují principy své práce a specifické detaily (např. cesta kruhu, získávání vyrovnanosti, práce s emocemi a vztahy, čerpání síly z rituálů a přírody apod.)
Šamanismus nás učí zdokonalovat schopnost vychutnávat si úžasně nevyzpytatelnou povahu života.Don Oscar Miro-Quesada Incký šaman
Roztavit led není nic složitého. Přiložím-li na něj holou ruku, spatřím po minutě otisk své dlaně. To je jednoduchá chemická reakce. Nejtvrdší led se ale nachází v lidských srdcích. Je paradoxní, že čím rychleji taje přírodní led na severu, tím je led v lidských srdcích tvrdší. Proč jsou srdce tak chladná? Protože se lidé oddělili od svých kořenů a dokonce se odcizili i sobě navzájem. Nezbývá místo pro duši, pro vnímání krásy kolem, pro rituály ani pro žádný upřímný úsměv. Proto jsou jejich srdce tak zamrzlá. A dokud tomu tak je, nemůže nic na světě fungovat.Angaangaq Eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska
Co je to život? Život je hra. Každý z nás obdržel lidskou podobu a lidského ducha. Tím jsme získali přístup k velké hře v obřím kasinu jménem zeměkoule. Hrajeme v Las Vegas, v pohoří Altaj, v německých Alpách – samozřejmě s různými výsledky. Jedni vyhrávají, druzí prohrávají, ale víceméně se tím všichni skvěle bavíme. Někdy nám hra trochu zhořkne, to když se nám přestane dařit. Pokud ale dokážeme pochopit, že život sám není nic než hra, i nejpalčivější bolest je náhle snesitelnější. Vymazat ji pochopitelně nemůžeme, musíme ji prožít až do konce. Ale celkem vzato můžeme dát zapravdu šamanům. Když šamanovi dojde řeč, jen suše konstatuje: „Děti zlaté, konec konců je to všechno jenom hra.“Galsan Tschinag Mongolský tuvinský šaman a spisovatel
{{reklama()}}
Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století, napsal Geseko von Lüpke.
Dostala se nám do rukou další netradiční kniha s názvem Poselství šamanů. Autor Geseko von Lüpke si je vědom, že velká spousta lidí má dneska pocit, že se světem něco není úplně v pořádku. Někdo se s tím vyrovnává tak, že třídí odpad, někdo posílá finanční dary do Afriky, někdo jí jen zeleninu a někdo hledá osvícení v klášterech v Himalájích. Tuto knihu je možné chápat jako další určitou alternativu k tomu o čem a jak přemýšlíte.
Kniha popisuje šamanismus jako studnici tradiční moudrosti. V knize vůbec nejde o kouzla a neuvěřitelné historky, spíše se jedná o pokus seriózně popsat pohled šamanů na historii i dnešní svět. Autor pro knihu zvolil formu rozhovorů se sedmnácti šamany z různého prostředí pěti kontinentů. Čtenář tak zachytí posun vnímání šamanizmu od něčeho odtrženého od naší civilizace, neoblečených divochů v džungli, k šamanům, kteří kromě tradičního vzdělávání prošli i vzděláním „civilizovaného“ světa, často přednášejících ve velkých světových městech, či spravujících vlastní webové stránky.
O některých aspektech šamanismu můžeme třeba pochybovat, přesto jsou některé v knize popsané otázky velice aktuální a odpovědi na ně zajímavé i pro leckterého technokrata.
Šamani vyprávějí o své víře, o starobylé kultuře svých národů, principech a pravdách, které uznávají, o praktickém šamanismu praktikovaném v každodenním životě. Dávají čtenáři podněty k tomu, jak mají Evropané hledat vlastní (šamanské) kořeny své kultury, rady k porozumění mezi lidmi i celými národy a vysvětlují principy své práce a specifické detaily (např. cesta kruhu, získávání vyrovnanosti, práce s emocemi a vztahy, čerpání síly z rituálů a přírody apod.)
Šamanismus nás učí zdokonalovat schopnost vychutnávat si úžasně nevyzpytatelnou povahu života.Don Oscar Miro-Quesada Incký šaman
Roztavit led není nic složitého. Přiložím-li na něj holou ruku, spatřím po minutě otisk své dlaně. To je jednoduchá chemická reakce. Nejtvrdší led se ale nachází v lidských srdcích. Je paradoxní, že čím rychleji taje přírodní led na severu, tím je led v lidských srdcích tvrdší. Proč jsou srdce tak chladná? Protože se lidé oddělili od svých kořenů a dokonce se odcizili i sobě navzájem. Nezbývá místo pro duši, pro vnímání krásy kolem, pro rituály ani pro žádný upřímný úsměv. Proto jsou jejich srdce tak zamrzlá. A dokud tomu tak je, nemůže nic na světě fungovat.Angaangaq Eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska
Co je to život? Život je hra. Každý z nás obdržel lidskou podobu a lidského ducha. Tím jsme získali přístup k velké hře v obřím kasinu jménem zeměkoule. Hrajeme v Las Vegas, v pohoří Altaj, v německých Alpách – samozřejmě s různými výsledky. Jedni vyhrávají, druzí prohrávají, ale víceméně se tím všichni skvěle bavíme. Někdy nám hra trochu zhořkne, to když se nám přestane dařit. Pokud ale dokážeme pochopit, že život sám není nic než hra, i nejpalčivější bolest je náhle snesitelnější. Vymazat ji pochopitelně nemůžeme, musíme ji prožít až do konce. Ale celkem vzato můžeme dát zapravdu šamanům. Když šamanovi dojde řeč, jen suše konstatuje: „Děti zlaté, konec konců je to všechno jenom hra.“Galsan Tschinag Mongolský tuvinský šaman a spisovatel
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem,
který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce
v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů
v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.
Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.
Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.
Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.
Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.
Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.
Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.
Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.
Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.
Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.
Představení knihy 200 dní na Tokelau: „Zvykli jsme si na
hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo
v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?“ Tomáš, redakce
Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.
Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?
Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…
Úkázka z první kapitoly: Jiná země
Nukukehe
Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.
„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…
Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!
Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!
A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.
Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“
{{reklama()}}
Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.
Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?
Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…
Úkázka z první kapitoly: Jiná země
Nukukehe
Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.
„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…
Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!
Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!
A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.
Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“
Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne
podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je
zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který
bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný.
Když jsme se v Santiagu de Chile dívali na tu hradbu hor, která nás čekala při přejezdu do Argentiny, na jejich zasněžené vrcholky, nápad přišel sám, bez velkého tlačení. Zajedeme tam do nějakého lyžařského střediska a okusíme latinskoamerické sjezdovky!
Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný. To mne trochu zaskočilo. Opravdu, strávili jsme u Internetu celý večer, kdy jsme procházeli webové stránky jednotlivých lyžařských středisek, a ceny skutečně odpovídaly spíše Rakousku v největší sezóně, než Latinské Americe. Navíc, v kombinaci s mizernou infrastrukturou (rozumějte, jinak než drahým taxíkem to nešlo), jsme podmínky vyhodnotili jako nepřijatelné.
Alespoň v Chile. Druhá strana hor patří Argentině, která je ke kapse cestovatelů mnohem přívětivější. Los Penitentes sice nepatří k největším střediskům v Argentině, to je jižněji, v Las Leňas, ale zas se zdálo o moc levnější a navíc přímo na cesté do Mendozy.
Puente del Inca
Ze Santiaga jedeme minibusem směrem na Mendozu. Cenu jsme s agenturou pilovali celou hodinu, nějak jsme si nebyli jisti, že je to cena správná. Za chvíli vjíždíme do hor, klikaté cesty po svazích And vedou vzhůru. Předjíždíme kamiony, míjíme kamiony, které se to bojí dolů pustit rychleji, než dvacítkou. Sledujeme železniční trať Ferrocarril Trasandino, která na 68 kilometrech překonává 2362 výškových metrů. Trať v současnosti nefunguje, i když se mluví o jejím znovuzprovoznění. Více o této technické zajímavosti najdete na wikipedii. Projíždíme tunelem a zastavujeme v takovém hangáru, kde musíme dostat povinná razítka do pasu. Čekáme asi hodinu, než se to všechno vyřídí, abychom po pěti minutách vystupovali z minibusu v Puente del Inca.
Puente del Inca je taková osadička v horách, v nadmořské výšce 2017 m n. m., kde je pár hostelů, pár restaurací, stará železniční zastávka, vojenská posádka (která cestovatelům poskytuje levné ubytování i horského průvodce), trh se suvenýry a staré lázně. To vše je v nádherné opuštěné andské krajině. Ubytováváme se v bytě jednoho vojenského horského vůdce, chodíme po okolí, jdeme se podívat na Aconcaguu, čemuž slouží naučná stezka směrem asi čtyři kilometry zpět k Chile.
Je zajímavé vidět, kolik autobusů plných turistů projíždí po silnici mezi Mendozou a Santiagem. Za celou dobu pobytu jsme neviděli žádného jiného cizince. To místo přitom opravdu stojí za zastavení a minimálně dva dny přestávky.
Los Penitentes
Ráno vstáváme brzo a pěšky jdeme čtyři kilometry dolů po silnici, kde má být lyžařské středisko. Jdeme tam s nejistotou v očekávání, protože je září, zima končí, svítí sluníčko a sníh je jen na vrcholcích. Opět máme cestovatelské štěstí, když zjišťujeme, že středisko nejen funguje, ale má zrovna nějaké mimořádné a mimosezónní slevy na vleky. Kupujeme permanentku, půjčujeme si prkna a jdeme na svah. Moderní sedačková lanovka nás vyváží až úplně nahoru a my se rovným, tvrdým, dlouhým a prudkým svahem pouštíme dolů. Obtížností je to těžká červená. Z noci je to všechno hodně namrzlé a tvrdé, tak si několik prvních jízd tak úplně nevychutnáváme, ale jakmile to malinko nataje, je to super. Jsme tam skoro sami a každou cestu po sjezdovce, která je sevřena v údolí mezi dvěma kopci si vychutnáváme až do konce.
Svah není tak dobře upravený, jak jsme v Evropě zvyklí, ale možná je to jen proto, že s končící sezónou už schovali rolby. To nám samo nevadí, protože je tento den parádním zpestřením našeho léta a když slunce zajde za okolní kopce a sjezdovka opět začne namrzat, vracíme výbavu a domů se vydáváme opravdu spokojení.
Vladimír Plešinger žil léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické
republice a dlouhé měsíce v Tádžikistánu nebo v Peru.
Soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a
zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků
a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“.
Sám sebe podle vlastních slov nepovažujete za cestovatele, jak byste se tedy nazval?
Nějak jsem si označení „cestovatel“ přiřadil k osobnostem, o jakých je psáno třeba zrovna v Knize Konga – konkrétně například k Livingstoneovi nebo Stanleyovi, abych mluvil o těch největších. Možná, že je to přehnané, ale vezměte si druhou stranu mince: dnes je označován za cestovatele i ten, kdo vyjíždí s cestovkou a promítá pak někde na plátno obrázky z cesty na Kanáry nebo do Thajska. Musím-li se nějak nazvat, nenapadá mě nic šikovnějšího, než „spisovatel knih s exotickou tematikou, založených na vlastní zkušenosti“.
Jak jste se k cestování vlastně dostal? Od malička jste tíhnul k výletům do čím dál tím vzdálenějších míst, nebo se to prostě zlomilo?
Jsem z generace, která se v mládí ze socialistického Československa obtížně dostávala kamkoliv. U typů jako jsem já (a určitě jsem nebyl nic výjimečného), to budilo šílenou touhu někam vyjet. (Možná, že jsem to měl trochu v genech. Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková a jejím bratrancem byl Adolf Parlesák, autor „Habešské odyssey“, u nějž by se už možná označení „cestovatel“ dalo aplikovat.) V půlce šedesátých let se tvrdý prosovětský režim na čtyři roky trochu uvolnil. Tenkrát jsem se dostal prvně do západní Evropy, Skandinávie a severní Afriky (hrál jsem tam všude košíkovou za Kladno, ve Francii jsem kromě toho trhal hrozny v Champagni a vykládal zboží v pařížské tržnici). V roce 1969 byl s podobným ježděním konec, Strašně jsem se snažil využít jediné další možnosti, kterou jsem měl jako nestraník – dostat se ven přes svou profesi. Podařilo se mi to až v roce 1974, kdy jsem odjel jako geolog vrtné expedice do Venezuely. Vyvinulo se to tak, že jsem se stal jejím vedoucím a místo původně plánovaného půl roku jsem tam pobyl šest let. Po návratu jsem se přes pohovory a zkoušky dostal do rangu expertů, připravených na terénní práci pro OSN. V roce 1983 jsem odjel jako vedoucí projektu OSN do Gambie a v různých zemích Afriky jsem pak působil ve stejné funkci nebo jako konzultant s malými přestávkami až do roku 1995. Díky jazykům jsem byl pro newyorské ústředí univerzál a mohl jsem ještě pokračovat – po pravdě jsem ve zmíněném roce 1995 vzdal už podepsaný nový kontrakt v Guineji Bissau. Vrátil jsem se, protože moje matka onemocněla.
Co na to Vaše rodina, Vaši přátelé? Nebylo to asi tak běžné v tehdejší společnosti
Ze strany rodiny a přátel jsem se nikdy nesetkal s nepochopením. Moje žena absolvovala s malým synem skoro celou Venezuelu a část Afriky, což byla velká zkouška samostatnosti, protože já jsem trávil spoustu času v terénu – tj. mimo hlavní město, kde jsme měli základnu. Zlomem byla Honzova těžká malárie ve Středoafrice. Když se z ní jentaktak vylízal (bylo to na Vánoce 1987 a Honzovi bylo 13), odjela s ním zpátky do Prahy s tím, že už ji nikdo nepřinutí risovat život dítěte. Paradoxní je, že Honza pak, sotva skončil vejšku, odjel s Člověkem v tísni nejprve do Kosova a potom do Čečny na dlouhodobé akce, při nichž možná šlo o život víc než při té malárii.
Kdybyste měl říct tři místa, kam byste se teď hned nejraději vrátil, kam by to bylo?
Když jste někde dlouho a vysloveně vám tam neubližují, identifikujete se s tou zemí a stane se z vás její fanda. Do Venezuely se de facto vracím, kdy to jde. Do Středoafriky bych jel taky hned, jenom bych měl rád k dispozici terénní auto jako kdysi (na projektu jsem jich měl deset). V obou těch zemích je dneska problém s režimem, ale naštěstí ve Venezuele to dosud neohrožuje pohyb. Třetí zemí je Peru. V posledních čtyřech letech jsem tam byl sedmkrát, z toho šestkrát pracovně na projektu termálních vod. Z toho plyne, že tam mám přátele a taky to, že si neskromně myslím, že o některých věcech a místech v Peru toho vím víc, než druzí Češi, přestože teď u nás o Peru vychází spousta literatury. Osmá návštěva by byla čistě soukromým zaplněním mých bílých míst na mapě.
Dostala se mi do rukou Vaše Kniha Konga. Myslím, že to je vážně unikátní „pobytopis“ jak Vy říkáte. Jak se ale díváte na dnešního studenta, který se v ní inspiruje a rozhodne se navštívit Pygmeje tak, jako jste to udělal Vy? Měl byste pro něho nějaké rady? Má vůbec Vaše kniha inspirovat k „turistické“ návštěvě?
Stalo se mi, že mě v roce 1998 oslovil člověk, který četl mé články, a sdělil mi, že by rád navštívil Pygmeje. Pro mě je takováhle záležitost fakt delikátní. Píšu o tom v Knize Konga v podkapitolce „Vetřelci a informátoři“. Upřímně si myslím, že nejlepší je nechat ty lidi na pokoji. Jenže – vždyť já sám jsem je taky navštívil! Nebylo by sobectvím to nedopřát druhým? Takhle jsem zauvažoval a dal jsem tomu člověku dost podrobné know how včetně jména vesnice, odkud má vyrazit za Pygmeji do lesa, a včetně způsobu, jak se do té vesnice a pak do toho lesa dostat. A za rok jsem se dočetl, že si udělal cestovku a že se rozhodl k Pygmejům vodit lidi víceméně podle sloganu: Když mi dobře zaplatíte, ukážu vám krásně primitivní lidi. (A protože je to muž činu, taky to realizoval – možná i vícekrát.) Zavolal jsem tomu člověku a říkal jsem mu: „Nepřipadne ti blbý dělat z lidí turistické objekty?“ Odpověděl mi: „Tohleto já jsem si už vyřešil.“ Tečka. Mimochodem, dneska už bych ani žádný návod dávat nemohl, protože od mého pobytu ve Středoafrice utekl dost dlouhý čas.
Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.
Nedá mi to, abych se nezeptal, jaké další jazyky, kromě pygmejštiny, ovládáte?
Podruhé ocituji sám sebe. V knize sice používám výraz „pygmejština“, ale vzápětí vysvětluji, že žádná pygmejština neexistuje. U Pygmejů větve Aka, o nichž především píšu, je „pygmejštinou“ přizpůsobený jazyk sousedních bantuských etnik. Můj tehdejší přítel Abel Koulaninga, doktorand etnologie na Sorbonně, mi dal před mým odjezdem na sčítání k dispozici svůj slovníček nejpotřebnějších výrazů. O tom, že bych tím jazykem vládnul, nemůže být řeč. – S mými jazyky to není nijak slavné. Pochopitelně umím španělsky, francouzsky a anglicky, ale mám i jazyky, v nichž sice čtu bez problémů, ale na rozmluvení bych potřeboval nějaký čas. Myslím tím především portugalštinu, ale taky ruštinu. V němčině jsem chronickým začátečníkem, a musím-li nějaký pramen studovat z němčiny (což se mi stalo i v případě Knihy Konga), tratím strašně moc času hledáním ve slovníku a náladu mám pod psa.
Věříte pořekadlu „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“
Nevěřím. Jazyk je pro mě nástroj, nutnost. Američan nebo Angičan se žádný jazyk neučí a tím pádem má víc místa na jiné věci na harddisku, jímž je příslušná část mozku. Byl jsem v hodně zemích ve všech obydlených světadílech (číslo neuvedu, vypadalo by to, že se chlubím), ale už asi nikdy nebudu v Číně nebo v Japonsku. Návštěvu bych jistě neodmítl, ale fakt si nepřipadám dobře tam, kde se nedomluvím – a to je zřejmě případ dvou citovaných zemí. (Citovaný Áda Parlesák s jeho deseti jazyky, to byla jiná klasa. Projel kus Číny a velký kus Japonska včetně souostroví Rjúkjú na kole. „Japonština, to nic není,“ řekl mi. „Ale v Číně je to blbý, naučíš se něco v Pekingu a v Hong Kongu ti nikdo nerozumí.“) Pokud jde o mě, osobně mám rád latinské (románské) jazyky, ale vlastní latinu neumím. Při učení jazyka mám rád gramatiku a nerad nádeničinu při učení slovíček. V Gambii jsem uměl základy jazyků wollof a mandinka, v Centrafrice základy univerzálního jazyka sango. Dneska už bych si z těch řečí vzpomněl tak na pozdrav. Možná, že je to dobře, nezaplňuje to ten harddisk.
Vaše „Kniha Konga“ systematicky celou oblast střední Afriky detailně popisuje. Jak jste k té knize dospěl, bylo napsání takového detailního díla vaším cílem od počátku, nebo jste k tomu tak nějak dospěl postupně?
Dospěl jsem k tomu postupně. Původně jsme chtěli udělat s Rudou Švaříčkem knihu o přírodních lidech, kam já bych přispěl povídáním o Pygmejích, on o Papuáncích a Miloslav Stingl o nějakých Mikronézanech či Polynézanech. Pak jsme se nějak termínově nedohodli, v dobrém jsme se rozešli a Ruda se dal dohromady s pány Zikmundem a Stinglem a vydal velkou knihu o Novoguinejcích. Mně se na každou věc, na kterou narazím při psaní a sbírání podkladů, navinují další věci a spektrum se rozšiřuje. A z těch Pygmejů se to spektrum brzy rozšířilo na celou pánev Konga. (Po otázkách jako: Kdo je první objevil? Kde k tomu došlo? Od kdy žijí v symbióze s černochy? Kdo byl v pánvi dřív? atd.). K své původní odborné profesi jsem kdysi přidal hydrologii, která je pro mě opravdovým opiem. Jak známo, objevování vnitrozemí je v tropech vždycky závislé na cestování po řekách, takže od hydrologie byl krůček k objevitelským cestám. Nakonec mi ze všeho vyšel slepenec (doufám, že organicky stmelený) tří základních vrstev: vrstvy příběhové (založené na mých vlastních zážitcích), informační (zaměřené především přírodovědecky) a historické (to jsou ony „výpravy k srdci temnot“ z podtitulu). Jaksi navíc se v knize objevila i rovina politická, bez níž se dílo o současné střední Africe těžko může obejít.
Střední Afrika se tedy stala Vaší velkou láskou, co byste jí a jejím obyvatelům do budoucna popřál?
Jednoznačně mír. Nezapomeňme, že střední Afrika vstoupila do třetího tisíciletí „velkou africkou válkou“, ozbrojeným střetem s největším počtem lidských obětí od konce druhé světové války. Druhou věcí, již bych přál Afričanům, je to, aby se v nějaké rozumné době dobrali způsobu, jak doopravdy a v zájmu obyvatelstva využít vlastních zdrojů i zdrojů ze zahraniční pomoci. Jsem nerad skeptický, ale fakt je, že tohle přání je zatím nepříjemně iluzorní.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji pěkně prožití svátků
Vladimír Plešinger (1938) pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. Některé z těchto přestávek byly několikaleté a znamenaly vždycky víceméně přestěhování do zemí, do nichž ho zavedla práce. Žil takto léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale dlouhé měsíce třeba i v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nikoliv jen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tak, že se stal jejich obyvatelem. V době vydání této knihy naplňuje tříletou smlouvu (na rozdíl od těch minulých však nikoliv takovou, jež by vyžadovala nepřetržitý pobyt) v jihoamerickém Peru.
Tak tu máme další soutěž na víkend. Schválně, kdo pozná, kde je
tenhle kostelík. Drobná nápověda: Tento kostelík byl původně postaven
úplně jinde, než kde se nachází dnes.
Tak tu máme další soutěž na víkend. Schválně, kdo pozná, kde je tenhle kostelík.
Drobná nápověda: Tento kostelík byl původně postaven úplně jinde, než kde se nachází dnes.
Kostel sv. Michala, zvaný „Karpatský“ pochází z Medvědovců u Mukačeva. Byl postaven v 2. polovině 17. století a do Kinského zahrady byl přenesen v roce 1929, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea.
V Praze v kulturním domě Ládví se ve dnech 10.-11. listopadu
2007 konal již 9. Cestovatelský festival. Přečtěte si zprávu
o tom, jak to vlastně probíhalo.
Stručný komentář účastníka
Na cestovatelském festivalu jsem se byl podívat také a tak si dovolím několik mých postřehů. Podotýkám, že jsem tam nebyl po celou dobu, neberte tedy můj komentář za příliš objektivní.
Program byl různorodý a zajímavý, ve třech sálech si oblasti svého cestovatelského zájmu mohl najít každý. Organizace byla výborná a celý festival na mne působil dojmem precizní přípravy. Zájemců o návštěvu festivalu bylo tolik, že příště by se možná hodilo přesunutí do Kongresového centra.
Jediná má negativní poznámka se váže k úrovni některých promítání. Na takto velké akci bych čekal výhradně promítání na maximální, profesionální úrovni. A to se týká jak fotografií, tak mluveného slova.
Chcete-li však dostat dvakrát ročně koňskou dávku zážitků z cest a přežijete-li občas slabší fotky nebo slabší komentář, určitě festival doporučuji. Akce tohoto formátu je u nás naprosto jedinečná.
Podrobná zpráva Karla Wolfa:
V Praze v kulturním domě Ládví se ve dnech 10.-11. listopadu 2007 konal již 9. Cestovatelský festival (www.setkanicestovatelu.cz). Více než 40 předních českých cestovatelů a fotografů vystoupilo v širokém programu festivalu, který se konal paralelně ve třech tématicky rozdělených sálech. Ve velkém sále s kapacitou 500 míst k sezení a dalších 200 míst k stání probíhaly projekce z exotických krajin a další dva malé sály byly tématicky zaměřeny na Evropu a na expedice.
Cestovatelský festival stále získává na oblibě u široké veřejnosti a pravidelně se zvyšuje návštěvnost asi o 10 – 15% po každé akci. Letos v listopadu přišlo přes 1800 návštěvníků a předpokládáme další nárůst v příštích letech. Současné malé sály s kapacitou 70 míst k sezení byly navštíveny téměř neustále až 130 diváky. Nelze tedy ani specifikovat, o které programy v malých sálech byl větší a nebo menší zájem. Z programu ve velkém sále byl největší zájem o nejnavštěvovanější destinace jako např. Keňa, Patagonie, Írán, Thajsko, Austrálie, Venezuela, Indie, Nepál a Indonésie. Všichni vystupující cestovatelé se na závěr své projekce podělili o své zkušenosti i formou diskuse s diváky. Fotografie z festivalu si můžete prohlédnout zde.
Jako překvapení připravili organizátoři ve spolupráci s Indonéskou ambasádou v Praze vystoupení indonéského tance, který předvedla Jana Vozábová. Tato česká tanečnice studovala jeden rok balijský tanec na univerzitě v Indonésii. Její fantastické taneční kreace byly odměněny bouřlivým potleskem všech diváků. V předsálí KD Ládví se konal také miniveletrh příležitostí pro cestovatele, kde se prezentovalo přes 30 vystavovatelů. Hlavními subjekty byly cestovní kanceláře, turistické centrály, vydavatelé časopisů a knih s cestovatelskou či fotografickou tématikou, neziskové organizace pomáhající v zahraničí a nebo firmy vyrábějící sportovní vybavení pro turistiku a outdoor. Generálními partnery byly letecká společnost Emirates a Evropská cestovní pojišťovna.
V sobotu a v neděli se konalo i slosování anketních lístků, kde byli vylosovaní návštěvníci odměněni mnoha dárky, kteří poskytli jednotliví partneři festivalu. Nedělní slosování vyvrcholilo soutěží o dvě letenky od společnosti Emirates, která probíhala v průběhu října na webových stránkách HedvabnaStezka.cz. Ve spolupráci s výše zmíněným cestovatelským portálem proběhlo i vyhodnocení Expedičního fondu, ze kterého budou v příští měsících financovány zajímavé expedice po celém světě.
Do programu festivalu byla zařazena i „cestovatelská seznamka“, která byla určena pro všechny cestovatele hledající kamaráda/ku na cesty. Ve vyhrazeném časovém prostoru 45 minut se mohli přítomní cestovatelé v malém expedičním sále osobně představit a sdělit ostatním, kam mají namířeno. V sále se sešlo asi 30 individuálních cestovatelů různého věku a ke konci již vzniklo několik spřátelených dvojic, které se rozhodly spolu vyrazit na cestu.
Poslední zajímavostí festivalu byla soutěž Slideshow Awards 2007, do které mohli cestovatelé a fotografové přispět tříminutovým snímkem složeným z hudby a obrazu. Vítěz byl zvolen přítomnými návštěvníky pomocí hlasovacích lístků. Stal se jím Lukáš Synek, který obdržel poukázku v hodnotě 5 000 Kč na nákup sportovního zboží Warmpeace. Vítěznou slideshow je možné shlédnout zde Všichni cestovatelé jsou již nyní zváni na jarní Cestovatelský festival v Praze, který se bude konat ve dnech 15.-16. března 2008.
Soutěže Slideshow Awards 2007 se se svými příspěvky zúčastnili tito cestovatelé a fotografové: Marian Béreš, Kamil Fógel, David Hainall, Jan Haken, Jan Hodač, Martin Krajíček, Martina Křenová s Františkem Červinkou, Vít Kršul, Martin Pluhař a Lukáš Synek.
Celkové pořadí příspěvků je následující: 1/ Lukáš Synek, 2/ Martin Krajíček, 3/ Kamil Fogel, 4/ Martin Pluhař, 5/ Jan Haken, 6/ Vít Kršul, 7/ David Hainall, 8/ Marian Béreš, 9/ Martina Křenová a František Červinka, 10/ Jan Hodač.
Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je
okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty
I když jsem to neměl v úmyslu, rozhoduji se pro návštěvu nejnavštěvovanějšího místa v Jižní Americe – Machu Picchu. Mám strach, že tam bude příliš turistů a že mne to bude všechno stát příliš peněz, ale být v Peru a nenavštívit Cuzco a Machu Picchu, to si netroufám.
Cuzco
Cuzco je definitivně zajímavým a fotogenickým městem. Možná bych řekl, že je i svým způsobem městem atmosférickým, ale to nevím, protože nemám šanci si někde sednout a atmosféru vychutnat. V několika sekundách někdo přichází a něco chce. Ano, počítám s tím, že když jedu do chudé země, budu přicházet s chudými lidmi do styku. Nekritizuji tedy samotné lidi, ale systém, jakým to v Peru, a obzvláště v Cuzcu a okolí, chodí. Cuzco je velmi, velmi bohaté město. Z turismu mu plynou obrovské příjmy, přesto jen minimum peněz zůstane lidem, co tu žijí. Zvykl jsem si, že turistická města mají pozitivní vliv na své obyvatele. Obvykle je zaveden nějaký systém, který pomáhá přivážené bohatství rozdistribuovat, i když samozřejmě bohatí bohatnou rychleji. V Cuzcu to takhle nefunguje, lidé tam jsou opravdu chudí, a navíc jsou více nešťastní nežli ti, co bydlí někde v horách. Diskuzi na toto téma bych však nechal pod článek.
Cuzco je opravdu hezké město s bohatou historií. Je zajímavé poznat a pochopit co se tu všechno v historii dělo. Cuzco bylo svého času jedno z nejdůležitějších měst Jižní Ameriky. Město má na poměry v Jižní Americe bohatou architekturu související s jeho historií, která se točí okolo původních obyvatel a Španělů.
Sedím na hlavním náměstí a chci si promyslet, jak to tu všechno provedu, ale když odmítnu vyprání svého prádla mužem, který nemá kde bydlet a o svou dcerku se stará tak, že ručně v řece pere turistům oblečení, když odmítnu pozvání do restaurací, klubů, když odmítnu nabídky na Inca Trail a sjezdy na horském kole, vstávám a svoje myšlenky si hodlám utřídit za chůze. Cuzco totiž není jen Machu Picchu, ale v jeho okolí je spousta dalších ruin, některých stejně rozsáhlých, ale asi desetkrát levnějších. V okolí samotného Cuzka je několik zajímavostí, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Poté, co jsem absolvoval prohlídku města, vyběhl se podívat na zdi nad městem, seskládané z přesně opracovaných kamenů. Když nám kdysi na vysoké profesor promítal diáky těchto staveb, zdály se mi tak vzdálené, že chvilku stojím a uvědomuji si, že uběhlo jen několik let a vidím to, co pro mne tehdy bylo někde v oblasti bláznivých snů.
Okolí Cuzca
V hostelu vytahám z batohu několik zbytečných věcí, nechám si je tam schované a další den se vydávám na prohlídku Incké observatoře, solných dolů a Machu Picchu. Po okolí se dá pohodlně jezdit veřejnou dopravou a kde ne, tam čeká taxikář a nabídne okružní jízdu za docela rozumnou cenu. Já takhle cestoval s mladým párem právníků z Chile. Na cestě zpět taxikář zastavil skupince lidí a vzal jakousi nemocnou holku dozadu do kufru.
Loučím se s právníky, se kterými jsme důkladně rozebrali socioekonomickou situaci jak u nás, tak v Chile a už mávám na bílou dodávku. Na Machu Picchu se může jet vlakem, nebo jít pěšky tzv. Inca Trail. Oba způsoby jsou docela drahé, já volím vlak. Chvilku koketuji s myšlenkou jít přes noc po kolejích do Aguas Calientes a ušetřit tak, ale nakonec vítězí pohodlnost a já kupuji jízdenku na vlak. Ten je samozřejmě plný turistů a já ani nemám moc chuť se s nimi vybavovat. Přijíždíme do Aguas Calientes, beru saky paky a po chvilce neúspěšného smlouvání v místním kempu měním svůj plán přespat a brzo ráno vyšlápnout na Machu Picchu a vyrážím nahoru ještě večer.
Machu Picchu
Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty. Cesta se kroutí s neuvěřitelnou vytrvalostí vzhůru, míjím setmělé autobusy čekající na ranní dávku turistů, dávám sbohem posledním zábleskům civilizace a pokračuji do legendárního města Inků. Samozřejmě to zas tak neprožívám, nicméně přeci na mne doléhá jakési vzrušení. Ať se tomu bráníme jak chceme, Machu Picchu je pojem pro každého, komu voní dálky. Pokračuji a cestou se dostávám na docela dobré výhledy do okolních kopců. V údolí je mlha. Přemýšlím však nad něčím jiným. Ještě nebylo žádné místo, kde bych mohl přespat. Prašná cesta olemovaná hustým porostem, do které bych v noci rukou nesáhl. Když projdu poslední zatáčku a v dálce vidím bránu k památce, rozhoduji se postavit stan rovnou na cestě. Našel jsem místo, kde je cesta trochu širší a protože nečekám, že tu pojede něco dříve než ranní autobus, asi v jednu v noci uléhám.
V noci asi dvě auta projela, ale ani jedno mne nepřejelo a ani jedno nezastavilo, aby mi komplikovalo spánek. Vstávám velmi časně, na místě chci být první, kdo projde branou. Dřív, než se to zaplní davy turistů. To se mi nedaří, protože hned u brány je luxusní hotel a tito lidé jednoznačně vyhrávají. Naštěstí jich není zas až tak moc a celý areál je docela velký, takže to jde. Machu Picchu má jedno místo, ze kterého jde fotit. Kdo vyfotí Machu Picchu z jiného pohledu, aby vypadalo stejně dobře a zároveň to bylo originální, měl by dostat nějakou cenu. A tak stojím na místě s několika dalšími lidmi a fotím, kochám se a říkám si, že Machu Picchu je fakt úžasné, jen je škoda, že ten pohled člověk zná natolik dobře, že jej nepřekvapí.
Druhý, neméně zajímavý pohled se naskytne z druhé strany areálu, právě z vrcholu jehlanovitého kopce, který dělá Machu Picchu tak fotogenickým. Cesta vzhůru je namáhavá, ale docela dobře ubíhá. I když jsem si nechal batoh dole v jakémsi informačním stánku, nedostává se mi dechu, je mi trochu špatně a výstup mne netěší. Když se doškrábu nahoru, posadím se na výhled a prostě jen sedím a dívám se do okolí. Nemám ani sílu jít na prohlídku ruin na vrcholku, které, ač se to zespoda nezdá, jsou docela rozsáhlé. Nedostatek jídla, tekutin, spánku a dlouhá doba na pobřeží, si bere svou daň. Jsem opravdu unavený. Když sejdu dolů, nevěřím svým očím. Areál se zaplnil davy turistů, kteří všude fotí, výskají, přebíhají tak, že se mi zamotá hlava tak, až si musím lehnout. Vím, že se potřebuji nutně napít, ale nemám sílu se zvednout. Je poledne a já už na Machu Picchu nechci být. Nakonec se zvedám, vyploužím se po schodem ke vchodu / východu a jdu si dát do restaurace něco k pití. Peru je levná země a tak mne částka za dvě deci fanty docela omračuje. Nemůžu jinak a platím, co se zaplatit musí. Voda a cukr mi dělají dobře, zvedám se a chci sejít dolů do Aguas Calientes.
Zkratka
„Tudy ne!“ pokřikují na mne kluci v inckých kostýmech. Nechtějí, abych šel po silnici a ukazují mi zkratku přímo dolů. Děkuji jim a pozoruji, čím se to živí. Když projíždí autobus s turisty, zpívají a mávají na osádku. Turisti jim samozřejmě také mávají. Když autobus projede, zkratkou seběhnou na další úsek klikaté cesty, po které autobusy jezdí a vše opakují. A pak znova a znova. Dole turisty samozřejmě kasírují. Já nicméně neběžím, jdu tak, abych si neublížil. Cítím se už mnohem lépe. Chvilková slabost je ta tam.
Proč není Machu Picchu v Peru
Úplně dole sedí stařenka a prodává nějaké buchty. Zeptá se i mne, jestli nechci koupit buchtu, cena není vysoká, ale můj rozpočet mi ani těch pár korun neumožňuje utratit. Povídám jí, že je mi to hrozně líto, ale že opravdu nemám peníze, že jsem musel nahoře zaplatit spoustu peněz za limonádu a že bych ty peníze o moc raději dal jí než majiteli zařízení nahoře, ale že jsem prostě musel pít. Stařenka se usměje a buchtu mi podá se slovy, že je to dárek.
Odcházím od stařenky, jím kakaovou buchtu a je mi opravdu smutno. Opravdové Peru je tady dole. Chudí a milí lidé, kteří vás pohostí i když sami mnoho nemají. Machu Picchu, Cuzco a podobně, to prostě není Peru. Moc bych si přál, aby jednou z peněz, které tady utratíte, alespoň nějaká část opravdu došla k lidem, kteří je potřebují.
Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede
bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce,
který by to udělal „načerno“
Ano, Chimborazo v Ekvádoru je opravdu nejvyšší horou světa. Samozřejmě závisí na metodice, kterou použijeme. Aby vyhrála právě tato hora, musíme její výšku počítat nikoliv od hladiny moře, ale od středu Země. Nachází se totiž skoro na rovníku a tam, jak známo, je země nejmacatější (ve škole se teda říká „na pólech zploštělá“). A to je důvod, proč zrovna tato hora tolik lidí láká.
Vystupuji v Riobambě a nemám ani ponětí, jestli na Chimborazo vylezu. Nemám ani ponětí, jak je od Riobamby daleko. Jako vždycky, na autobusáku odmítám všechny nabídky na taxíka a s batohem vyrážím směrem do centra města. Je šest ráno, po čase tráveném v teplých oblastech Jižní Ameriky a Ekvádoru mi je zde, o pár hodin a pár tisící kilometrů výše od místa, kde jsem do autobusu nastupoval, docela zima. Město se probouzí, pár rozespalců v ponču se plouží do práce. Možná se plouží z fiesty domů, ale neptám se. Hledám levný hotel, kde bych mohl přespat. Mám jakýsi tip na hostal Oasis.
Skvělý hostel Oasis
Z Autobusáku mi to trvá, i s čůrpauzou, asi půl hodiny do centra. Hostal Oasis je nedaleko. Zvoním. Otvírá pán a zve mne dovnitř. Po cestování skrz Peru mne omračuje čistota a pořádek. Na udržované zahradě mne pozoruje lama. Pán mi ukazuje pokoje. Nádherné pokoje, čisté a zařízené. Já už vím, že tohle asi nebude moje cenová skupina. Na své půlroční cestě mám opravdu hodně omezený rozpočet. Pán říká cenu šest dolarů. To sice na daný komfort není zas tak moc, ale i tak si to nemůžu dovolit. Nicméně zkouším mu vysvětlit svoji situaci a domlouváme se na pěti dolarech za noc. Se sprchou a televizí. Je to pořád docela hodně, ale líbí se mi tu a líbí se mi i majitel se svou manželkou. Hodní a sympatičtí lidé. Ochotně mi říkají vše, co vědí o možnostech výstupu na Chimborazo. Není toho zas tak moc.
Možnost jít do nějaké z cestovek zavrhuji rovnou. I když se nejedná o extrémní nebo dlouhý výstup, stále je tu nadmořská výška a možné problémy mých potenciálních společníků. Mám za sebou dlouhou dobu strávenou v nadmořské výšce okolo čtyřech tisíc a nechci riskovat, že se nějakému turistovi, který prostě chce zkusit dobýt Chimborazo, udělá špatně a naše výprava se bude muset vracet. Kromě toho, nechce se mi ani platit docela velká částka za výstup. Úplný sólo taky samozřejmě zavrhuji, nemám ani potřebné vybavení, ani zkušenosti a nemám dokonce ani tolik odvahy, abych šel do hor sám.
Pán z hostelu je tak ochotný, že mne následující den odveze na autobusák, odkud jezdí autobusy okolo parku Chimborazo. Chci se tam jen tak mrknout, jak to vypadá a jak se budu v pěti tisících cítit a tak. Autobus mi zastavuje u odbočky k hoře. Vystupuji a na oněch asi pět kilometrů nasazuji ostré tempo. Po chvilce zvolňuji, protože se mi špatně dýchá. Štěrková cesta se kroutí a neustále mírně stoupá vzhůru. Počasí nic moc, je pod mrakem. Po cestě potkávám vicuně, divokou a přísně chráněnou příbuznou lamy. Vítr foukne správným směrem a přede mnou se vynoří obrovský zasněžený kužel Chimboraza. Zastavuji se a chvíli jen zírám.
Ve výšce přibližně 5000 m n. m. je tzv refugio, taková „salaš“, kde se člověk může ubytovat a upokojit svoje základní potřeby. Slouží to jako jakýsi základní tábor pro výstup. Odtud je to na vrchol asi osm hodin výstupu. Protože se celá cesta jde po sněhu, obvykle se vychází v jedenáct v noci, aby byl sníh tvrdý a výstup bezpečnější. Obvykle se na vrchol dostává v sedm ráno, kdy svítá. Cesta dolů obvykle trvá hodiny čtyři.
Krátký výlet po okolí mne utvrzuje v tom, že s nadmořskou výškou problém nemám. Jediný můj problém jsou peníze. Sbíhám zpět k silnici a nechávám se svézt dolů do Riobamby v nějaké pick-upu, který si najal i s řidičem nějaký bohatší turista než jsem já. Okolí Riobamby je úžasný. Škoda jen, že není hezčí počasí.
Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“. Jedeme za ním domů a nastává dlouhé smlouvání, na jehož konci je poloviční cena, než bych zaplatil cestovce, včetně půjčení maček a cepínu, sedáku a lana. Taxikář ovšem trvá na tom, že to bude on, kdo nás nahoru vyveze a že za to chce 10 dolarů. Tohle je neusmlouvatelné, bez něj bych průvodce nenašel. A tak místo autobusu si domlouvám taxík.
Taxikář se mnou a „mým“ průvodcem vyjede odpoledne nahoru k refugiu. Tam se loučíme a jdeme spát do stanu, nedaleko místa, kde začíná sníh. Stmívá se asi v osm a my jdeme spát. Víme, že vstáváme v deset večer abychom mohli tak v jedenáct vyjít. To se nám daří. Venku už je zima a já jsem tak akorát rozespalý, že mne představa výstupu zrovna vpřed nežene. Průvodce jde pomalu, že si říkám, jestli tam vůbec hodlá dojít. Jak zjišťuji později, on tempo nemění ani o tisíc kilometrů výše, zatímco já spíš postávám, než jdu.
Když půjdete na Chimborazo sami, cesta se hledá lehce – pořád přímo vzhůru. Žádný kličkování, stoupáme skoro po schodech. Odpočinek nepřipadá v úvahu, moje oblečení je spíš „out“ než „outdoor“ a rifle by asi docela rychle navlhly. Nedostatek vzduchu je znát, docela často se zastavuji a čekám na dech. Ke konci výstupu už se zastavuji snad každých deset kroků. Cesta vede strmě vzhůru, jen občas vede velmi strmě, že si pomáháme. Navázaní jsme skoro celou dobu. Po čtyřech hodinách chůze bez přestávky si začínám říkat, že to asi vzdám. Blbě se mi dýchá a je mi kosa. Fouká ledový vítr, který prochází skrz bundu, svetr, triko a tričko až na kůži. O rukách a nohách ani nemluvě. Nedovedu si představit, že jsme teprve v polovině. O hodinu později, když už opravdu nemůžu, průvodce říká, že jsme tu a že jsem dobrý, že jsme to zvládli pouze za pět hodin. Rozhlížím se. Pořád tma jaká by se dala krájet. Nevidím nic a je mi zima. Pokrčím rameny, řeknu „hm, bezva“ a zahajujeme sestup. Svítání nás zastihuje v pěti a půl tisících. Konečně je vidět okolí a já můžu fotit. Děláme i falešnou vrcholovou fotku za pomoci výpravy nějakých Čechů zeměměřičů. Moje měkké pohorky mi při sestupu v mačkách připravují hotové peklo. Přesto se mě průvodce ptá, za kolik bych je prodal. V tu chvíli je prodat nechci, ještě s nimi pár kilometrů plánuji. Za pár let je však nechávám zdarma čističi bot v Buenos Aires.
Po osmé hodině ranní přicházíme zpět ke stanu, balíme a jdeme na silnici. Stopujeme auto, které nás za pár dolarů veze zpět do Riobamby. Loučíme se. Klučina byl príma. Hází si batoh plný různých železných věcí na záda a jde domů. Já jdu zpět do hostalu Oasis.
Loučení s Riobambou
Latinská Amerika, to je těžká práce a divoké oslavy čehokoliv. V Riobambě zrovna slaví něco školáci a tak skrz město projíždí ozdobená auta s hlasitou aparaturou na korbě, následovaná malými tanečníky v různých krojích a maskách. Riobambu opouštím nerad, ale už se těším, co mne čeká v okolí Latacungy.
Vodopády Iguazú se nacházejí na hranici mezi Argentinou a Brazílií.
V blízkosti je i Paraguay, ale řeka Iguaçu má jen dva břehy a tak
se Paraguayci musí spokojit jen s tou „blízkostí“.
Kemp je sice malinko z centra Puerto Iguazu, ale autobus na vodopády staví skoro před branou. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy jsme vlezli do autobusu s nějakou divnou sazbou za jízdenku, se nejprve ptáme lidí na zastávce a pak raděj i řidiče. Ten kývá v souhlasu a my nastupujeme.
Cesta trvá asi hodinku a vystupujeme před branou areálu. Vstupné se může zdát trochu vysoké, ale později se přesvědčujeme, že o park je skvěle pečováno a loďky i vláček jsou v ceně. Spolu s ostatními turisty jdeme po chodníčku, který nás provede po horní části vodopádů.
Čekám, že zůstanu ohromen velikostí vodopádů, ale takový dojem se nedostavuje a i když jinak jsou vodopády opravdu parádní, zůstává trocha zklamání z jejich velikosti.
Spodní část areálu nám vyráží dech spektakulárními výhledy. Neustále se zastavujeme a fotíme. Scházíme úplně dolů a tam na nás čeká taková loďka, která nás převeze na jakýsi ostrov. Je vedro, skoro by se chtělo koupat. Lidi se na ostrově opalují a vládne tu dovolenková atmosféra. Chybí jen stánky s párky a pivem. Vlastně nechybí. Po ostrově se dá udělat kratší okruh, s jednou skvělou, ale trochu vlhkou vyhlídkou. Přeplavíme se zpět a jdeme na vlakovou zastávku.
Vodopády Iguaçu (šp. Cataratas del Iguazú, port. Cataratas do Iguaçu) představují největší systém vodopádů na Zemi. Leží na řece Iguaçu na hranicích mezi Argentinou a Brazílií na 25°41′ jižní šířky a 54°26′ západní délky. Voda se zde v přepadu dlouhém asi 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6500 m³ vody a asi 270 samostatných vodopádů, v období sucha klesá průtok na 300 m³ a vodopádů je asi 150. Největším vodopádem jsou Ďáblova ústa.
Oba státy, na jejichž hranicích vodopády leží, okolo nich vytyčily rozsáhlé národní parky (Parque Nacional Iguazú na argentinské straně a Parque Nacional do Iguaçu na brazilské straně) chránící jak vodopády tak okolí tvořené z velké části zachovaným pralesem.
Vodopády jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly pod vodopády zbudovány speciální lávky a pozorovatelny. Vodopády a oba přilehlé parky byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.
Vláček přijede a štrůdl návštěvníků se napasuje na lavice. I my se necháváme s ostatními dovézt na vzdálenější část vodopádů. Vystupujeme a ve stejném štrůdlu pokračujeme po chodníku nad řekou k vyhlídce. Jestli jsem byl trochu zklamaný velikostí vodopádů, tak tady to ze mne všechno padá. Přímo před námi se otvírá obrovská díra, ve které mizí neuvěřitelné množství vody. Člověk si připadá fakt hodně malinký a já děkuji za to zábradlí. Není vidět, co je dole, ale určitě to není nic, s čím bych se chtěl setkávat nějak moc zblízka.
Vodopády Iguazú stojí za návštěvu. Víc nemůžu říct, kdo neuvidí, neuvěří.
