Surfing in the rain

0
775
Puerto Viejo


Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.


Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.


Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.


Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.

Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.


Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.

Jota

Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.

Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.

Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.


Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.



Omlouvám se za anglický název, ale raději parafrázuji „dancing in the rain“ než „kapkama se proplétám“. A jiný písničky o dešti mě zrovna nenapadají. A déšť byl to, čeho se mi v Karibiku dostalo plnými doušky. Žádné velké překvápko, v období dešťů.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky. Slibuji mu, že se další den stavím pro kolo. Sympatický pán. Ubytovávám se a nemyt upadám do tvrdého spánku blízkého bezvědomí.


Další den si od Marcose půjčuji kolo a odjíždím po pobřeží do vísky Manzanillo, poslední vesničky, za kterou je už jen džungle a hranice s Panamou. Všichni tady jezdí na pohodlných kolech s, pro mě nepochopitelně, nepohodlně vzhůru vytočenými řidítky. Jedu asi patnáct kilometrů, po kterých na řidítka už docela nadávám. Nutí mě mít ruce v snad jediné poloze, na kterou nedokážou připravit ani ty nejzahnutější berany. Za cestu se dvakrát schovávám před deštěm. Voda je sice přesně v té správné teplotě, ale nechci, aby mi příliš navlhnul foťák. Silnice je povětšinou lemovaná různými hotely, ubytovnami, hippie chýšemi, jóga chýšemi, luxusními rezidencemi nebo džunglí. Je to tu parádní a nedivím se spoustě Američanů, většinou starších hipíků, kteří se sem přestěhovali. Ale ruku na srdce, kdo by se už po několika týdnech nezačal nudit a nepřidal se k výletům po hvězdách.


Manzanillo nabízí kromě pláží a pár hospod i naučnou stezku po útesech, která může být o dost zajímavější, když neprší. Po tříhodinovém slejváku jedu zpět. Cestu si opět užívám.


Odpočinek si dávám na pláži a dívám se na surfaře. Tady je to jinší kafe, vlny tu jdou jedna za druhou a Santa Cruz mi ve vzpomínkách připomíná čekárnu na vlak – na nepříliš frekventované trati. Kdybych byl na kluky, tak bych mohl oči nechat na svalnatých dredatých surfařích. Takhle nechávám oči pouze na jejich fanynkách, kvůli čemuž ale člověk nemusí až do Karibiku. Surfaři umí a vlny jsou docela velký, tak si svůj trénink rozmýšlím. Stejně to je sport, který dělám jednou za dva až tři roky, a zatím utekl jen jeden.

Využívám kolo i k průzkumu města. Naštěstí není moc velké a tak bolavý zadek moc neprotestuje. O rukách ale nemluvím. Fascinují mě barevné, ručně dělané navigační tabule k hotelům a restauracím. Fascinují mě místní, kteří soutěží v tom, kdo je největší zevlák, fascinuje mě čistota a pořádek, ke kterému nabádají ručně malované propagační tabule.


Pomalu se stmívá, bary se otvírají, brouci vylézají z děr. Bob Marley úspěšně obhajuje prvenství, ale to už vnímám jen napůl, když unavený padám do své postele. Ve dvě ráno mě budí sousedé. Velmi tenké stěny z dřevěných prken a velmi hlasitý dívčin projev, to není dobrá kombinace. Když po nekonečné době konečně skončí, probudí se jiný páreček, o pár pokojů dál a s velmi podobnou chutí k radovánkám. Druhá dívka se navíc evidentně rozhoduje s tou první soutěžit. A nekecám, přišla ještě odveta. Od obou.

Jota

Na téhle cestě jsem používal průvodce Střední Amerika od nakladatelství Jota.

Je to český překlad z edice Rough Guide, takže se nemusíte bát, že vám ho v hotelu někdo lohne. Dokonce si ho nikdo nejspíš nebude chtít ani vypůjčit. Na druhou stranu, česká verze může být trochu problém, chtěli-li byste jej vyměnit v nějakém book exchange.

Procestoval jsem Nicaraguu a Kostariku, ani v jednom jsem se neztratil. V průvodci je lépe zpracovaná Kostarika, ale o obou zemích podává průvodce celkem podrobné faktografické informace a celkem spolehlivě po nich provede. Pořídíte-li si k němu i podrobnou mapu, máte s navigací po celé Střední Americe docela vystaráno.


Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

Kromě surfování a ježdění na kole je další nejoblíbenější aktivitou v okolí Puerta Vieja potápění. Bohužel, tam kde si jdu zašnorchlovat, je zrovna hodně rozvířeného písku. Přesto stojí jedny z mála korálových útesů na Kostarice za pár nádechů.


Předchozí článekHUMI Outdoor Expedice Gasherbrum 2009
Další článekVýchodní Keňa s batůžkem
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."