Malo ni o Tokelau – vítejte na Tokelau!

0
490

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Předchozí článekŽigulík projel Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán
Další článekCestování a modrý poklad – H20
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."