Další kousek z cestování po Jižní Americe. Tentokrát se
podíváme na Altiplano, rozsáhlé území v nadmořské výšce okolo
4.000 metrů. Cílem putování je Laguna Verde.
Laguna Colorada – barvy ve čtyřech tisících
Cestovatel.cz prolomil tisícovku!
Ano, je to tak. Časopis www.Cestovatel.cz začal svou návštěvnost
držet nad tisíci unikátními návštěvami denně. A to prosím
nepočítáme roboty a jinou havěť.
Časopis vznikl už hodně dávno, z ryzího nadšení pro psaní
o našich cestách…
Setkání přátel Cestovatele
Ahoj všichni,
rozhodl jsem se uspořádat fyzicky náročnou akci jako za starých času,
kdy jsme organizovali akce někde v lese, hodně na nich běhali, máčeli
se v řece a váleli v bahně. Ano, hodlám opět uspořádat
víkend plný her!
Z tohoto víkendu se domů jezdí špinavý, utahaný jako kotě, ale
plný zážitků.
Vánoce na střeše
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.
Napříč Amazonií, část II.
Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.
Napříč Amazonií, část I.
Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a
oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky,
četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou
vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do
Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco
si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte,
taková situace nepotěší.
Salar de Uyuni emhádéčkem
Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje.