Výlet z Manily

Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj.

Na řece už čeká na každou dvojici turistů dlouhá dřevěná kánoe. Usedáme do nich navlečeni v nezbytných záchranných vestách a helmách – jen aby se „turistům z Evropy“ nic nestalo! Filipínci asi netuší, že na rozdíl od většiny asijského přímořského obyvatelstva umíme plavat, ale pravidla jsou pravidla… Pádla však do rukou nedostaneme, na záď a příď s nimi přisedají šlachovití filipínští chlapci. Vyplouváme a konvoj lodí se postupně řadí do „vláčku“ za jednu kánoi s motorem, která nás přiblíží po klidné hladině proti proudu řeky až k první peřeji. Odtud už musí nastoupit lidská síla.

Vodáctví po filipínsku

Dokud to jde, hoši vzadu i vpředu zabírají svými pádly, a když je třeba se odrazit od okolních kamenů, vypomáhají si téměř akrobaticky nohama. A pak je před námi peřej, skoro kamenná hradba. Můj vodácký duch velí „Vystupovat!“ a už sebou cukám. Ale chlapci mě usazují zpět – přece nebude bílá, za dobrodružství draze zaplativší turistka něco dělat! Vyskakují do vody a přetahují loď přes kameny i s námi, co máme dohromady minimálně 150 kg – ještě že částečně pomáhá Archimédův zákon. I tak se ale cítíme trochu trapně.

Ale už jsme zase na klidnější vodě, my se vezeme, hoši pádlují. Vjíždíme do nádherného hlubokého kaňonu porostlého tropickou zelení odshora až dolů. Tu a tam z bujné vegetace crčí malé či větší vodopádky. Je to ráj! Závidíme kamarádům vybaveným „podvodním“ fotoaparátem, že si tu krásu mohou zvěčnit. My jsme se náš obyčejný přístroj do této akce vzít neodvážili a dobře jsme udělali.

Na kanoi k vodopádu

A už jsou tu zase peřeje… a další… a na jednom místě dokonce vybudovaný „most“ pro lodě – přes kameny jsou příčně ukotveny bambusové tyče a po nich nás naši lodníci přestrkávají. Jak trefně napsal kamarád na svém blogu z tohoto výletu: „Byli jsme jeti do kopce.“ V jednom místě to ale chlapci vzdávají – vysazují nás a my musíme kousek po břehu po svých, zatímco oni kánoi přetahují prázdnou. Asi po hodině jsme konečně u cíle. Vystupujeme z lodí a jdeme kousek po skalnaté pěšině. Nejdříve slyšíme jenom hukot a pak je to tady! Vodopád Magdapio se ukazuje v celé své kráse a mohutnosti! Jeho vody se valí ze skalní rozsedliny a padají na hladinu jezírka. Vše halí mlha vodní tříště, mračna kapiček se rozletují na všechny strany. Ale nebudeme se na něj pouze z dálky dívat – dobrodružství pokračuje.

Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.

Autorka článku je průvodkyní zájezdů CK China Tours.

Místo kanoe bambusový vor

U břehu kotví malý bambusový vor, na který průvodci usadí asi dvacet pasažérů jednoho za druhým tak natěsno, že se plavidlo začíná i s našimi zadnicemi nořit pod hladinu. Tušíme, že suší už dnes nezůstaneme. Na příď i záď voru si stoupají ohromní svalovci – tak urostlé Filipínce jsme ještě neviděli – a chápou se lana napnutého od břehu až k vodopádu! Posunujeme se blíž a blíž, vodopád mohutní, hukot vody sílí, až není slyšet vlastního slova, ve vzduchu přibývá vody a ubývá kyslíku… Nádech! A jsme tam. Pod hradbou vodního sloupce, který zalévá úplně všechno – oči, nos, ústa – a skoro se topíme! Naštěstí vše trvá jen okamžik a zaplouváme do jeskyně za vodopád. Všichni vřískají, ven přes vodní clonu nevidět. A už nás táhnou zase ven – jak jinak než opět skrz padající masu vody – ještě jsme prý málo mokří!

Jak jsme po řece přijeli, tak odjíždíme. Usedáme do kánoí, naši průvodci berou pádla a odrážíme. Zpátky to mají téměř bez práce, jedeme „z kopce“, občas to chce jen trochu vodácké šikovnosti ve větších peřejích, aby nás nevyklopili, jak se to stalo jedné tchajwanské dvojici – asi se moc vrtěli. Ale naši hoši jsou zkušení, bezpečně s námi plují vstříc zaslouženému obědu. Užíváme si ničím nerušené plavby a kocháme se pohledy na strmé stěny nádherného kaňonu, který, už chápeme proč, se stal slavnou filmovou kulisou.

Antalya je součástí Turecké riviéry a je jednou z nejvyhledáva­nějších oblastí pro nádherné písečné i skalnaté pláže a dlouhodobě teplé moře nejen během slunečného léta. Můžete se sem vydat za teplem i na jaře nebo na podzim.

Na pláž, do přístavu nebo toulání po krámcích?

Do Antalye se jezdí nejen za odpočinkem na rozlehlých plážích, ale také za přírodními krásami či za poznáním architektury. K této oblasti se také váže jedna prastará pověst, která říká, že král Attolos II. pověřil své muže, aby našli nejkrásnější oblast na světě. Něco jako „ráj na zemi“. Trmáceli se širým světem dlouho, předlouho až našli tuto oblast v dnešním Turecku, kde král založil město Attaleia, později přejmenována na Adalie a dnešní Antalya. Po smrti krále se zde rozšířilo křesťanství a země připadla Římanům, 5. a 6. století bylo byzantskou érou, kdy byly zbudovány například městské hradby. Město sílilo a stávalo se díky přístavu větším a významnějším.

Dnes zde leží malebný přístav, do kterého se dostanete po dlouhých schodech nebo po příkré točící se silnici, která se zdá, že nemá konce. Silnice je lemována krámky, pobřeží kavárničkami. Nad přístavem, který je večer plný lodí, zapadá slunce a vytváří překrásné pohledy na zlatavé večerní moře. Kolem něj se rozkládá město, kterým kráčela historie. Antalya je město, kde se podepsaly různé architektonické vlivy a je velmi multikulturní. Dnes je plné kontrastů, najdete v něm unikátní historické památky, starobylé a malebné úzké uličky s dřevěnými domky, staré části zástavby, které pamatují doby římského impéria, spousty malých drobných krámků a obchůdků stejně tak kostely i mešity a minarety. Město se dělí na Staré město – Turci ho nazývají Kaleici a nové město, což není oficiální název, spíše se tak říká ostatní výstavbě kromě starobylého centra a přístavu. Většina starých domů na starém městě je přestavěna na penziony a v jejich spodní části jsou obchůdky nebo kavárny či restaurace. Město dlouhodobě prochází rekonstrukcí, což je vidět jak na opravených domech, tak na nové dlažbě, která je zde od roku 2008.

V nové části města je dominantní bulvár Şarampol na severu od starého města. V domech se nacházejí velké bazary, kam chodí starousedlíci. Nejlépe je tam jít v pátek. Procházeli jsme jimi asi hodinku, ale člověk nakonec zjistí, že zboží je stejně všude totožné a stačí projít jen část. Také jsme si dali pár místních zmrzlin, ale jelikož jsme zhýčkaní zmrzlinou italskou nebo chorvatskou, byli jsme zklamaní. Zdály se nám příliš drahé, příliš sladké a lepivé. Místním evidentně chutnají, jsou skoro na každém rohu, jde jistě o zvyk.

Jak v bazarech, tak ve výlohách drahých obchodů s oděvy mě zaujaly oděvy pro zvláštní příležitosti, na křtiny nebo pro miminka, hlavně pro chlapce, na obřízku. Oděvy vypadaly jako pro prince s korunkami a pláštěm nebo pelerýnkou s peřím, žezlem a motýlkem pod krkem, bohatě vyšívané. Všude mnoho různých modelů.

Domy jsou zde většinou šestipatrové v téměř čtvercové síti. Občas překvapí prosklená stavba. Dámy ale určitě upoutávají rozlehlé prosklené výlohy, za nimiž jsou desítky modelů dlouhých plesových, společenských či svatebních šatů, luxusní boty a kabelky. Je to kontrast ke klasickým tureckým trhům na starém městě s obchůdky plných koberců, výrobků z kůží, zlata a jiných šperků z polodrahokamů a orientálního koření. Nás na trzích nejvíce zaujaly ručně malované hrnky, talířky, mísy s tisícerým druhem zdobení hýřící plejádou barev. Přivezla jsem si hrníček tmavě modrý zdobený květinami a listy jen z teček a dotyků kulatého štětce vyrobený z velice tenkého porcelánu. Více se zde ale vyskytují především výrobky místní keramiky.

Bájná Hadriánova brána

V novém městě jsou skvostné paláce, moderní architektonická zástavba, drahé exklusívní obchody, pěší zóny a rozlehlé ulice s moderní architekturou. Do centra Antalye jsme jezdili dolmuší (šestnáctimístný kříženec taxíku a minibusu). V Antalyi je jich plno a cesta většinou stála přes jednu liru (15 až 20 korun). V Antalyi je stále co objevovat. Ať jsme šli od zastávky dolmuše na jakoukoliv stranu, všude jsme narazili na množství starých architektonických památek i zajímavých současných staveb. Zastavila bych se jen u těch nejznámějších, kam řadíme Hadriánovu bránu, která byla vystavěna v roce 130 na počest císaře Hadriána, který v té době Antalyi navštívil. Jde vlastně o tři oblouky ve formě vítězného oblouku. Tyto tři obloukové průjezdy mají z přední strany čtyři korintské sloupy, které jsou z výrazně světlejšího kamene a září do dálky. Vršek brány je vyzdoben hlavami zvířete. Možná jde o běžnou kočkovitou šelmu, ale pověst říká, že jde o zvíře bájné s nadpřirozenými schopnostmi a obrovskou silou a svou přítomností chrání město. Zajímavé na její historii je to, že byla odhalena až v 50. letech 20. století a ta neuvěřitelně dlouhá léta před tím byla skryta v seldžuckých hradbách, zastavěna mezi hromadami kamení, které chránily město.

Město dávno přesáhlo své historické hranice, a tak se Hadriánova brána, podle níž se na obě strany táhnou hradby původního starého města, ocitla přímo v městě moderním. Jen je jí na škodu, že je obklopena v přílišné blízkosti spoustou obchůdků a prodejců. Zboží je ale levné a ještě se dá smlouvat. Další významnou památkou Antalye je Hodinová věž jednoduchého vzhledu, postavená roku 1244, která původně označovala horní hranici starého města. Na počátku byla věž součástí obranného systému.

Další historické poklady v Antalye

Další dominanta okolí má název Hidirlik Kule. Jde o vysokou věž, která má výšku 17 metrů a slouží jako maják. Je postavena na jihovýchodní straně zálivu a pochází z 2. století před Kristem. Další štíhlou útlou stavbou, která je postavena vedle byzantského chrámu, jež byl roku 1207 přestavěn na mešitu a která Vás upoutá je flétnový minaret Yivli Minare ve tvaru píšťal, tzv. Žlábkovaný minaret, který v roce 1219 nechal postavit seldžucký sultán Alaeddin Keykobad I.. Právě tato mešita spolu se zříceninou školy koránu jsou součástí flétnového minaretu. Ve městě nepřehlédnete starý byzantský kostel Kesik minare, zvaný Useknutý minaret. Významnými mešitami, které potkáte ve městě, jsou i Murat Pascha a Tekeli Mehmet Pascha. Pocházejí z 16. a 18. století.

Za návštěvu také stojí Městské archeologické muzeum – Suna a Inan Kirac Kaleici Museum, jedna z nejvýznamnějších sbírek antického umění v celém Turecku, které leží kousek od útesu nad pláží Konvaalti ve východní části města. Spodní patro plné exponátů od doby kamenné až po současnost, v prvním patře místnosti, které ukazují každodenní život Turků.

Kam na výlet z Antalaye? Rozhodně do Pamukkale!

První místo, které jsme obdivovali, bylo Pamukkale, místo tektonického zlomu, kterému se říká „bavlněný hrad“. Jde o nejstarší přírodní turecké lázně. Již z dálky září ve slunci bílý kopec, který se rozléhá v jihozápadní části země nedaleko města Denizli.

Právě tímto místem je Turecko proslavené a má proč. Po tisíciletí vzniká toto neuvěřitelné místo tím, že mineralizovaná voda stéká po skále a tak vznikají usazeniny, které tvoří působivé terasy, kaskády, kapsy a jezírka různých velikostí. Velmi horké prameny s rozpuštěným uhličitanem vápenatým stékají po svahu a jak chladnou, vznikají tam známá jezírka z travertinu. Nad travertinovým svahem jsou zříceniny starého římského města Hierapolis s velkým amfiteátrem a nekropolí s mnoha typy hrobů.

Rozloha Pamukkale je 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku. Kvůli maximální snaze o zachování původního rázu krajiny je od roku 1997 koupání v jezírkách zakázané. Proto byla vytvořena umělá jezírka, na nejvyšším místě můžete brouzdat většími vodními ploškami naboso a užívat si výhled do celé krajiny. V přírodních travertinových jezírkách se koupat nesmí, přílivy turistů jsou obrovské a místo dnes potřebuje ochranu. Pro zajímavost i v Čechách máme travertin. Hodně velmi starého travertinu je v okolí Berouna. Kdybyste u nás chtěli vidět usazování travertinu, zajeďte na Kodu u Srbska nebo k Cikánskému dolíku na Slánsku.

Z Pamukkale do antických lázní Hierapolis

Antické lázeňské městečko Hierapolis, které se nachází přímo nad „Bavlněným hradem“ jsme prošli asi za dvě hodiny. Vyšplhali jsme k amfiteátru římského typu, viděli impozantní Byzantskou bránu, Plutonium, Apollónův chrám a monumentální fontánu. Je zde turisty oblíbený funkční mramorový bazén, ale tam jsme již nešli. Jedná se o koupání mezi antickými sloupy a známí, kteří ho navštívili, pěli chválu. Sloupy ve vodě prý pocházejí z přilehlé Hierapole, voda je z Pamukkale. Terasy v Pamukkale jsou památkou Unesco (ještě spolu s vykopávkami Hierapole). My jsme se pohybovali v horní části podél parku, odkud je vidět většina přirozených teras. Horní park je uměle vysázený podél horní hrany teras. Po okraji parku nad okrajem teras vede dřevěný chodník s kouzelnými výhledy na všechny světové strany. Druhý přístup je po vysekané monumentální cestě do svahu podél něj. Odtud je vidět spíše umělá jezírka a regulaci vody. Chodí se po něm na boso.

Vodopodáy v Antalyi

Nenechte si ujít při cestě do Antalye oblast vodopádů nedaleko turistických letovisek u Středozemního moře. Patří sem vodopád Manavgat, který je zajímavý svou až zářivě tyrkysovou barvou, vodopád Kursunlu u města Antalya a nejznámější vodopády Turecké riviéry Yukari Düden (Horní Düden) a Asagi Düden (Dolní Düden), který padá z třicetimetrové výšky rovnou do moře kousek od pláže Lara na okraji Antalye, kam jsme si udělali druhý výlet. Sem vyjíždí pravidelně vyhlídková loď i z řady ostatních míst Turecka.

Phaselis – starobylá obchodní křižovatka

Dalším naším výletním místem byla plavba lodí z města Kemer do starobylého antického města Phaselis, které kdysi leželo ve starobylé Lýkii (Lýdii) a bylo založeno roku 700 př.n.l. Rhodskými osadníky. Město v době své slávy bývalo hodně přepadáno piráty, vystřídala se zde spousta panovníků…

Bylo parno, ale na lodi nám vál příjemný vánek, posilnili jsme se čerstvě grilovanými rybami. Posilnění bylo potřeba, dlouho jsme procházeli různými ruinami starobylého města, kde byly k vidění zbytky domů celé jedné ulice, klenbový akvadukt, ruiny římských lázní, agora a divadlo. Byly zde nalezeny sarkofágy a hrobky. Památky pochází z 2. až 8. století před naším letopočtem. Nejslavnější budovou je chrám zasvěcený řecké bohyni Athéně, kde býval vystavený oštěp Achilla, slavného vojevůdce a nejznámější je Hadriánův akvadukt. V dobách svého největšího věhlasu bývalo Phaselis čilou obchodní křižovatkou mezi Tureckem, Řeckem, Asií, Fénicií a Egyptem. Rozvaliny jsou skryty pod vysokými mohutnými stromy, a tak jsme se nepohybovali na pražícím slunci. Město Phaselis je od Antalye asi 56 km v oblasti nedaleko Národního parku Olympos. Lze sem kromě lodí dojet i po silnici. V místě jsou tři přístavy a několik zátok a pláží ke koupání. Pláže tvoří hrubší písek či oblázky.

Kaňony na ostrově Réunion

Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa

Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.

Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů

První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.

Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.

Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace

Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion

Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa

Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.

Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů

První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.

Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.

Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace

Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.