Autor: René Bauer

Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.

Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.

Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.

Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.

„Sedni a čekej!“

Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.

Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.

Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.

Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.

Velká pohřební oslava, ale nafta nikde

Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.

Skvost Etiopie

Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.

Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.

Trh plný krásných Hamarů

Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.

Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.

Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.

„Sedni a čekej!“

Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.

Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.

Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.

Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.

Velká pohřební oslava, ale nafta nikde

Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.

Skvost Etiopie

Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.

Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.

Trh plný krásných Hamarů

Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.

Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.

Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.

Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.

9 regionů, 3 hlavní města

Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.

Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.

Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.

Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.

Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.

Je libo slunečné safari či číhaná

Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.

Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.

Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.

Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.

Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.

Vítejte v JAR

Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.

Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.

Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.

Z přelidněných měst do hor a údolí

Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.

Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.

A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.

Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.

Aktivity pro každou chuť i rozpočet

Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.

JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.

Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.

Vůně másla a popela

Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.

Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!

Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR

V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?

Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.

Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.

Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.

9 regionů, 3 hlavní města

Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.

Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.

Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.

Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.

Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.

Je libo slunečné safari či číhaná

Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.

Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.

Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.

Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.

Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.

Vítejte v JAR

Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.

Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.

Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.

Z přelidněných měst do hor a údolí

Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.

Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.

A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.

Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.

Aktivity pro každou chuť i rozpočet

Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.

JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.

Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.

Vůně másla a popela

Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.

Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!

Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR

V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?

Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.

„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.

Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.

Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.

Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.

U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.

Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.

„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.

Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.

Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.

Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.

U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.

Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?

Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.

Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.

Vítejte v Súdánu!

Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.

Paměti egyptského království

Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.

Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?

Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?

Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.

Sami vstříc dobrodružství

Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.

Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie

Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.

Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.

Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.

Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.

Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie

Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.

Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.

Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.

Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.

Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.