Divoký západ na Rudém moři

0
574
Mešita ve vojenském táboře

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“


Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.


Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Snickers na Mojžíšově hoře


Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.


Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.


Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.


Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“


Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.


Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Snickers na Mojžíšově hoře


Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.


Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.


Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.


Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.