Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.

Bílá súdánská „Aris a Arus“

Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.

Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.

Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.

Zlé mocnosti se zlobí.

Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.

V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.

Rest a léčba v Chartúmu

Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.

Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.

Bílá súdánská „Aris a Arus“

Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.

Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.

Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.

Zlé mocnosti se zlobí.

Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.

V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.

Rest a léčba v Chartúmu

Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.