Connect with us

Národní parky

Sequoia park – když stromy milují oheň

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější
z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti
káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven,
neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš
vhodná.

Published

on


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.

Continue Reading

Národní parky

Kaňon biblického jména – Zion

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí
park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu
lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na
podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících
potravu.

Published

on

Indiáni kmene Pajútů mu kdysi říkali Mukuntuweap, což prý znamená Přímý kaňon. Chovali k němu posvátnou úctu, protože v něm podle starých legend sídlily duše zemřelých předků. Toho využila rodina mormonského osadníka Isaaca Behunina a v roce 1862 se usadila zhruba v polovině kaňonu na úrodné naplavenině řeky Virgin. Vzhledem k nechuti původních obyvatel vstupovat do kaňonu se rodina cítila bezpečně před potencionálními indiánskými útoky. Svoji farmu nazvali po vzoru židovského krále Davida, který pahorek v Jeruzalémě, na němž kdysi postavil svůj hrad, nazval hebrejským výrazem pro bezpečné místo. Sion – v anglické transkripci Zion – se jmenuje i národní park, který zde téměř před sto lety vznikl.


Národní park Zion je nejstarším národním parkem ve státě Utah. Byl ustanoven v roce 1919, ale již deset let předtím byl pod federální ochranou a fungoval s původním indiánským názvem jako Mukuntuweap National Monument. Představitelé nově zřízené Národní parkové správy však byli toho názoru, že by těžko vyslovitelné jméno mohlo odradit potencionální návštěvníky. Dnes řeší parkoví strážci zcela opačný problém. Zion se nachází v dosahu několika hodin jízdy od americké metropole zábavy Las Vegas a zatímco v raných dobách přijíždělo do parku asi 600 automobilů ročně, na konci století se o letním víkendovém dni mohlo uvnitř kaňonu pohybovat až 5000 vozidel.

Ucpané silnice a přeplněná parkoviště nakonec donutily NPS k drastickému opatření a od roku 2000 je po dobu turistické sezony (od počátku dubna do konce září) vjezd do kaňonu vozidlům zakázán. Současně zahájila provoz kyvadlová doprava, která je zdarma, jezdí v rozmezí 5–7 minut a lze do ní na kterékoliv zastávce nastoupit či vystoupit. Ekologické autobusy o dvou vozech jsou poháněny propan-butanem a pohybují se nízkou rychlostí 25 km/h. Uvnitř kaňonu mají šest zastávek a z širokých panoramatických oken nabízejí krásné výhledy na tyčící se skalní útesy. Celá cesta od záchytného parkoviště u vjezdu do parku až na poslední zastávku trvá asi 45 minut.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované jihozápadu USA pořídit.

Průjezd po dně kaňonu patří k opravdovým lahůdkám. Jeho stěny jsou tvořeny z podstatné části navažským pískovcem a patří vůbec k nejvyšším pískovcovým útesům na světě. Hloubka kaňonu dosahuje místy až 800 m a z každé zastávky se naskýtá nový výhled na nebe ohraničené narudlými skalami. Už od návštěvnického střediska se silnice vine kolem říčky Virgin, která poklidně protéká mezi háji topolů Fremontových. Jen těžko si lze představit, že to byla právě tato říčka se skromným průtokem, která monumentální kaňon vytvořila. Podle odborníků se počátek vzniku kaňonu shoduje s počátkem zdvihu Coloradské náhorní plošiny před 5–20 miliony let, kdy řeka začala, díky změně reliéfu, zrychlovat svůj tok.

Řeka Virgin modeluje kaňon dodnes. Její síla se ale projevuje pouze několik dnů do roka, především v době tání sněhu na náhorních plošinách, ale ještě více v období monzunových bouří v červenci a srpnu. Během krátké doby může svůj průtok zvýšit až dvacetkrát, a unáší pak spoustu štěrku a písku, které fungují jako brusná pasta na skalnaté podloží. Množství materiálu přemístěného řekou se odhaduje na 2,7 mil. t ročně.

Za poslední zastávkou Temple of Sinawawa (Sinawawův chrám) se stěny kaňonu k sobě přibližují a tvoří The Narrows – Úžiny. Nenáročná pěší stezka sleduje tok řeky asi jednu míli a pak končí. Dal lze pokračovat pouze vodou. Brodění řeky Virgin patří k oblíbeným letním aktivitám, ale vyžaduje dobrou opěrnou hůl a odolné boty, které se ve vodě nerozlepí po prvním kilometru. V parku je řada dalších stezek, včetně náročných, které směřují na samotné hrany útesů a často vedou po úzkých římsách s jistícími řetězy. Taková je například několikahodinová cesta na Angels Landing, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v parku.


Mnoho výrazných míst v parku nese biblická jména a lidé se často domnívají, že je to zásluhou mormonských osadníků. Ve skutečnosti názvy jako Dvůr patriarchů, Přistání andělů či Velký bílý trůn pocházejí z roku 1916, kdy kaňonem procházel metodistický kněz Frederic Fisher se svými přáteli a bavili se vymýšlením jmen pro velkolepá díla přírody.

Další významnou aktivitou v parku je skalní lezení. Zion je jedním z národních parků, kde NPS tento sport povoluje. I když jsou zdejší pískovcové útesy nižší než legendární El Capitan v Yosemitech, vyžaduje výstup po kolmých stěnách mnoho zkušeností a fyzické zdatnosti. Cesty trvají obvykle několik dní a horolezci vesměs absolvují adrenalinové nocování v krkolomných bivacích.

I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících potravu. Téměř všudypřítomní jsou sysli skalní žebrající o něco k snědku a neúnavně pózující před objektivy nadšených turistů. Kdo se vydá mimo lidské hemžení na stezky do odlehlých částí parku, může při troše štěstí narazit na bobra či plachou pumu. Budeme-li pokračovat po klikatící se silnici číslo 9 směrem na východ a projedeme téměř dvoukilometrovým tunelem, dostaneme se do horních částí parku, které jsou královstvím ovcí tlustorohých. Tito vynikající lezci se pohybují po šikmých skalnatých plotnách s nebývalou grácií a odvahou. S trochou štěstí je lze spatřit, aniž by člověk opustil vozidlo.


Fauna parku je nebývale bohatá. Zahrnuje na 286 druhů ptáků včetně vzácného kondora kalifornského, který si po svém opětovném vysazení v sousední Arizoně oblíbil stoupavé proudy Zionského kaňonu. Vloni tito majestátně plachtící ptáci s největším rozpětím křídel mezi všemi severoamerickými ptačími druhy na území parku poprvé úspěšně zahnízdili a vyvedli mláďata.

Také zdejší flóra je velmi rozmanitá a zahrnuje na tisíc druhů. Místním unikátem jsou hanging gardens – visuté zahrady, jejichž původ se odvozuje od geologického složení skal. Navažský pískovec, který tvoří hlavní stavební materiál útesů, je za normálních okolností pro vodu nepropustný. Není však monolitický, ale obsahuje řadu hlubokých puklin, do nichž se shromažďuje srážková voda. Pokud se vytvoří dostatečně vysoký vodní sloupec, prostor mezi křemennými zrnky uvnitř pískovce přestane odolávat vysokému tlaku a začne propouštět vodu. Ve spodní části pak prostupující voda narazí na starší a mnohem hustší vrstvu kayentské formace a začne postupovat horizontálně, až dosáhne stěny kaňonu. Tam se vyroní a poskytne vláhu řadě vlhkomilných rostlin, které se zde začnou uchycovat. Mezi nejslavnější visuté zahrady patří Weeping Rock (Plačící skála). Někteří vědci odhadují, že vodě může trvat až neuvěřitelných 800 let, než pronikne skalami a objeví se opět na světle. Kdo chce ochutnat tuto zajímavou vodu filtrovanou staletími a tunami skal, může si ji na několika místech napustit do přinesené láhve. Národní park Zion byl jeden z prvních průkopníků, který na svém území zrušil prodej vody v plastových lahvích, a snížil tak neúnosnou ekologickou zátěž.

Zajímavostí rostlinné říše jsou též zakrslé borovice a jalovce, které živoří na neúrodných skalních svazích v horní části parku, poblíž východního vjezdu. Hovoří se o nich jako o „trpasličím lese“ a vzbuzují dojem, že tvoří horní hranici lesa, nad níž vegetace končí. Opak je však pravdou. Hojnějšími srážkami zásobené náhorní plošiny jsou domovem rozsáhlých lesů statných douglasek a borovic těžkých. Jen jejich odlehlost je v osadnických dobách zachránila před dřevorubeckými sekyrami.


Mormonští osadníci kultivovali především dno kaňonu s úrodnými naplaveninami. Činili tak stejně jako farmáři indiánských kultur více než tisíc let před nimi. Využívali řeku jako zdroj vody a speciální mikroklima, způsobené akumulací slunečního tepla v pískovcových stěnách. Díky tomu se tu dařilo některým teplomilným rostlinám, i když dno kaňonu leží v nadmořské výšce kolem 1300 m. Traduje se, že zde Isaac Behunin, zcela v rozporu s mormonskými tradicemi, pěstoval víno a tabák, což ho nakonec přivedlo k vážné roztržce s náboženským centrem v Salt Lake City. Autoritativní vůdce mormonů Brigham Young dokonce místo proklel a nazval ho Non-Zion, což pak prý jeho věrní nohsledové pilně používali až do Youngovy smrti.

Dnes už mormonské osadníky připomíná jen expozice a film v malém muzeu, stejně jako jejich indiánské předchůdce. Jejich příběhy zmizely a kaňon prožívá zcela odlišné období. Ten největší příběh však zůstává. Je to příběh utváření naší planety a jejích nekonečných proměn. Zůstává navždy vyryt do narudlých stěn kaňonu s biblickým jménem.

Continue Reading

Národní parky

Vánoce na Novém Zélandu

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty,
sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky,
pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo
zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je
v čase vánočním léto v plném proudu?

Published

on

K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?



22. 12. 2012 – Hurá na hory!

Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.

Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.




Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.

Štědrý den v kopcích Nového Zélandu

Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?

Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.




Národní park Nelson Lakes

Národní park Nelson Lakes byl založen již v roce 1956 k ochraně více jak sto tisíc hektarů bukových lesů, ledovcových jezer, skalnatých hor a čistých pramenů. Žije zde Nestor Kea – jediný horský papoušek na světě. Populární turistická oblast nabízí širokou škálu treků od jednoduchých procházek kolem velkých jezer Rotoiti a Rotoroa, přes jednodenní horské výlety až po náročné několikadenní treky přes skalnaté hřebeny a divoká údolí řek.

Na území národního parku leží 18 chat spravovaných DOC (ministerstvo životního prostředí a turismu). Nejoblíbenějšími treky jsou Travers Sabine Circuit a Robert Ridge. Nelson Lakes nabízí výborné podmínky pro horolezce a v zimním období také pro lyžaře.


Continue Reading

Národní parky

Znovu objevený albánský národní park Thethi

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Published

on

V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.

Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.

Více informací na Bonusový kód

Continue Reading