Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.

Opuštěná divočina

Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.

Viktoriino jezero

Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.

České korálky zdobí Keňské ženy

V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.

Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.

Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka

Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.

Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.

Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.

Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.

Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.

Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…

Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.

Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.

Pakoní ukolébavka na rozloučenou

Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.

Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.

Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.