Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.

„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.

Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.

Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.

Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.

U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.

Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.

„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.

Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.

Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.

Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.

U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.