Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi
„neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou
648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď
po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že
jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Rožmberský kapřík Eda in memoriam
Rožmberk téměř bez vody
Voda klesla, výlov může začít.
Výlovy zdejších rybníků se vždy těší velké pozornosti.
Kapří guláš
I kapří hranolky patří k podzimním výlovům jihočeských rybníků.
Díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a
zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí.
S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a
protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších
“výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během
několika let velmi populární plovoucí trh.
Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.
Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.
Vzhůru na trh
Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.
Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.
Úsměvy na vodní hladině
A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…
A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.
Směr Bangkok
Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!
Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.
Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.
Vzhůru na trh
Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.
Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.
Úsměvy na vodní hladině
A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…
A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.
Směr Bangkok
Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!
Jako má každé město svou hlavní ulici, obchodní třídu, má toto městečko svůj hlavní obchodní kanál.
Loďka se téměř potápí pod nákladem čerstvých kokosových ořechů, nabízejících nejen báječně chutnající kokos uvnitř tvrdé slupky,ale i neméně chutnou a osvěžující kokosovou šťávu. Ta si navíc uvnitř ořechu uchovává i osvěžující teplotu. Prostě je to ta jedna z nejbáječnějších věcí, se kterými se člověk při pobytu v Thajsku setká.
I zdejší plovoucí trh má takřka u každého domku na svých březích „domečky pro duchy“. Jejich prostřednictvím i každodenními obětinami v podobě, jídla, květin a vonných tyčinek se snaží odvrátit od sebe, svých blízkých i svých domovů negativní síly duchů.
Plovoucí trh Damnoen Saduak vznikl na příkaz krále Ramy IV. nejspíše v roce 1866. Díky okolní, opravdu úrodné půdě se zde pěstovalo velmi kvalitní ovoce a zelenina a během let tu vznikla i tradice plovoucích trhů. Na 32 km dlouhém průplavu, který měl původně jen spojovat řeky Mae Klong a Tacheen, vznikl během času celý systém vodních kanálů, lemovaných obytnými thajskými domky na dřevěných sloupech, zaražených do dna kanálů.
Kanál se rozšířil a tak jsme mohli pokračovat dále ještě s větší rychlostí než doposud. Přesto jsme ale při míjení protijedoucí bárky, přeci jen raději zpomalili, abychom nenabrali vodu. Zdejší městečko lze opravdu přirovnat k italským Benátkám. I tady jsou ulice nahrazeny vodními kanály a doprava je možná jedině na loďkách, ať už na ruční, nebo motorový pohon.
Pohled na kalnou vodu při projížďce po zdejších kanálech nebyl vůbec vábný, ale nakonec jsme zahlédli jednoho domorodce, který se do nich ponořil. Je třeba však říci, že to bylo za účelem odstranění nějakého defektu na dnu jedné z postávajících bárek. Zajímalo by mně, zda by se do těchto vod ponořil i filmový James Bond. Já myslím, že i pro něho by to mohl býr dobrý adrenalin, zda přežije koupel v pohodě, nebo si z ní něco „pořídí“.
Jeden za druhým přistávaly rychlé motorové čluny u zdejšího přístavního mola, přivážející další a další skupinky turistů. I tady panoval docela pěkný „mumraj“, ovšem dokonale organizovaný. Což však nebylo patrné na první pohled!
Je dopoledne, a na loďkách se po plovoucím trhu Damnoen Saduak projíždí takřka výhradně zahraniční turisté. Není se čemu divit. Místní zákazníci vyrážejí podstatně dříve. Ti jezdí nakupovat už po šesté hodině ranní, zatímco během času zbývajícího do oběda (a tedy i neoficiální zavírací hodiny), zde narazíte už jen na pestrou směs jazyků celého světa.
Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro
každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou
letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde
si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací
týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy
stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás
vrhnou až po startu.
Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…
Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?
Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?
Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.
Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.
Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.
Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.
Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.
Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.
Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…
Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?
Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?
Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.
Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.
Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.
Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.
Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.
Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.
Pohled na křídlo našeho stroje ve výšce 11 000 metrů nad zemí při rychlosti 950 km/h. Pod námi je Černé moře.
Stroje americké letecké splečnosti Delta Airlines pravidleně přistávají na letišti v Mnichově.
Společnost Etihad Airways vás vítá na palubě. Podává se oběd.
Letiště Abu Dhabí nás přivítalo tmou, vedrem a siluetou velblouda, který je tolik typický pro arabské země.
Letoun A 330 letecké společnosti Etihad Airways se na letišti v Mnichově pomalu chystá ke vzletu na svou pravidelnou linku 0406 z německého Mnichova do Abú Dhabí ve Spojených Arabských Emirátech.
Na svých obrazovkách jsme mohli mimo jiné pozorovat trasu našeho letu. V tuto chvíli se náš letoun nachází v íránském vzdušném prostoru.
Večerní soumrak nás zastihl v prostoru nad Íránem. Zatímco tady nahoře je ještě denní světlo, na cílovém letišti v Abu Dhabí už vládne tma.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to
bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do
toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když
zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu
člověk našel něco zajímavého, krásného.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.
Na toulkách Šumavou
Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.
Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.
Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.
Po stopách pohraničních rot
Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.
Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.
Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.
Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.
Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.
Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.
Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.
Vzpomínky, které odvál čas
Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.
Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.
Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.
Vzpomenout a nezapomenout
Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Bývalá Pešlova chata na Bučině se dočkala lepších časů. Na jejích základech vznikl nový pension s reaturací.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
Bývalá radarová věž to je vše, co zbylo z areálu PVOS na Poledníku. Do práce to sem měli vojáci docela daleko, když dojížděli až ze vzdálených Kašperských Hor.
Plešné jezero tone v mlze, ale ani za jasného počasí byste tu už nenašli objekt bývalé pohraniční roty.
Sníh, závěje, vítr – s tím se setkávali pohraničníci na Javoří Pile po většinu roku.
V časném dopoledni jsme vyrazili do areálu královských zahrad
“Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty
však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího
bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou
směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého
areálu zahrad a parků.
Královské zahrady v thajském Bangkoku
Bangkok toho nabízí běžnému turistovi opravdu hodně. Jeho královské paláce, bohatě zdobené buddhistické chrámy a stúpy, vodní kanály, moderní architektura,… Co však asi turista v parných dnech turistické sezóny nejvíce vyhledává, jsou stinná místa pod klenbami chrámů, střechami paláců, nebo v parcích a zahradách ukrytých před městským provozem za zdmi.
My jsme v časném dopoledni vyrazili do areálu královských zahrad “Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého areálu zahrad a parků.
Jedna ze vstupních bran jako kdyby nás doslova vsála do míst, která se v očích i myslích Thajců těší velkému významu. Zdejší ostrov zeleně je spjat především se jménem thajského krále Ramy V., vládnoucího v letech 1868 – 1910. Po svém návratu z Evropy v roce 1897 uvolnil vlastní peníze na výkup rýžových polí a ovocných sadů mezi průplavem Padung Krunkasem a kanálem Samsen, jež byly postupně přeměněny v královské zahrady “Dusit Garden”. Ty se skrývají za zdmi v ulici Ratchawithi v městské části Dusit a návštěvníkovi nabídnou celý komplex staveb, majících jedno společné – jejich prostory využíval král a celá jeho rodina.
Dominantní a zároveň nejstarší stavbou královských zahrad je palác Vimanmek Mansion, který je výjimečný hned z několika hledisek. Zajímavé už je třeba jen to, že původně tato stavba vůbec nevznikla ve zdejších zahradách. Poprvé totiž vyrostla v roce 1900 na ostrově Ko Sichang z příkazu koho jiného než Ramy V., kterému sloužil jako letohrádek. Dlouho tam ale nezůstal. Již v roce 1901 je pod dohledem prince Narissaranuwaddhiwongse rozebrán a přesunut do Bangkoku. Zde byla opět vztyčena největší stavba z teakového dřeva na světě, bez jediného hřebíku, jen za pomoci dřevěných kolíků. Oslava zdárně dokonaného díla proběhla 27. března 1901 za účasti celé královské rodiny. Palác se stal sídlem krále, který se sem přestěhoval z Grand Palace a jako své sídlo jej používal po dobu pěti let až do doby, kdy byl dobudován Amphorn Satharn Villa. Budova paláce je pochopitelně ze všech zdejších budov největší. Přece zde sídlil král! Palác je tvořen dvěma zkosenými křídly, z nichž každé je dlouhé šedesát metrů a se svými třemi patry dosahuje výšky dvaceti metrů. Výjimku tvoří pochopitelně centrální část, jejíž čtyři patra obýval král s rodinou. Stavba pak jako celek svým propracovaným architektonickým stylem potvrzuje vliv, který na tehdejšího panovníka měl evropský styl. Setkáte se s ním i dnes, když navštívíte alespoň jednu z 31 zpřístupněných místností paláce. Je jedno, zda to bude ložnice, audienční síň nebo třeba koupelna. Na evropskou školu a evropská umělecká díla narazíte i v expozicích skla, keramiky, stříbra nebo slonoviny, stejně tak jako na dokumenty a obrázky z králových cest po Evropě.
Královským palácem Vimanmek Mansion však procházka “Dusit Garden” nekončí, ale naopak začíná. Doslova jen pár desítek metrů východním směrem stojí majestátní budova trůnního sálu Abhisek Dusit Hall, jehož výstavba započala roku 1903, a dokončena byla v roce následujícím.
Jen necelý rok po dokončení Amphorn Satharn Villy v roce 1906, se jeho veličenstvo král Čulalongkorna (Rama V.) vrhl do výstavby dalšího díla. Východně od již zmiňovaného královského sídla vyrostl nový trůnní sál Ananda Samakhom Throne Hall, který název zdědil po svém předchůdci, stavbě zbudované za vlády krále Mongkuta (Rama IV.), jenž byla v době panování krále Ramy IV. už v tak špatném stavu, že musela být stržena. Stavitelé díla se evidentně znovu nechali ovlivnit Evropou a to především Itálií. Všude se nese stopa italské renesance a neoklasicistního stylu. Již při vstupu si můžete všimnout, že veškeré exteriéry jsou zdobeny mramorem z italské Carrery. Stavba samotná trvala dlouhých osm let. Duchovní otec této stavby – král Rama V. se realizace tohoto díla již nedočkal. Zemřel v roce 1910, zatímco stavba byla úspěšně završena až v roce 1915. Ale výsledek stál za to! Dnes tu můžeme obdivovat dvoupodlažní sál o výšce 49,50 m zdobený kupolí a obklopený šesticí menších dómů. A cena? Nic malého. Na tehdejší dobu astronomická částka 15 milionů bahtů! Vnitřní výzdoba trůnního sálu je vlastně malé listování historií. Provede Vás dynastií Chakri od prvního do šestého kralování, stejně tak jako obrazy zprostředkují návrat krále Ramy I. z války s Kambodžou a nabídnou podobiznu Ramy II., Ramy III. či korunovaci Ramy IV. I stěny sálu jsou zdobeny podobiznami již zmiňovaných vládců, mezi nimiž nalezneme i podobiznu, tehdy žijícího krále Ramy VI.
Královské zahrady však nebyly jen místem pro vladařské ceremonie a slavnostní chvíle. Toto místo mělo především sloužit k odpočinku krále a jeho rodiny. Proto jsou po celém areálu rozmístěny menší či větší domy a domky, které sloužily k bydlení a odpočinku manželky krále i nejbližšího příbuzenstva. A tak tu můžete dnes najít třeba příbytek královny Srisawarindhiry s poetickým názvem Suan Hong Residence (residence Labutí Zahrada). Naprostá většina objektů dnes slouží jako muzejní expozice a jsou přístupné veřejnosti.
V již zmiňované, bohatě dřevořezbou zdobené, rezidenci Suan Hong se dnes uchovávají především fotografie ze života Ramy VI. spolu s figurínami oblečenými do uniforem jednotlivých členů soudu. Na jižní straně domu naleznete miniaturní domek, který byl zřejmě původně zamýšlen jako domek pro děti, ale veškeré vybavení včetně ratanového nábytku je v normální velikosti.
Při pokračování jižním směrem dojdete k velké budově ve tvaru U, která v sobě ukrývá muzeum kočárů. Zatímco severní křídlo nabízí sbírku kočárů evropského stylu, z nichž některé byly dokonce vyrobeny v Londýně a do Thajska později dovezeny, v jižním křídle naleznete povozy „domácí provenience“, vyrobené a později používané na území Thajska. Ve zdejších sbírkách však kromě klasických kočárů naleznete rovněž zlacené a kryté „palanguins“ určené většinou pro ženy hodnostářů. Jedny z těchto nosítek však měly svou speciální funkci, která spočívala v tom, že převážela kremační pochodeň určenou pro kremační obřady králů, královen a vysokých patriarchů.
Suan Bua je rezidenční sál postavený na přímý příkaz krále Čulalongkorna (Rama VI.) pro princeznu Saisavali Bhiromyu. Ta se o krále starala po opravdu velmi důležité stránce, protože právě ona byla uznávaným odborníkem v kulinářském umění.
Cestování má za sebou i budova Tamnak Haw, původně postavená vedle paláce Bang Khun Phrom jako „novomanželský“ dům pro prince Nakorna Sawana, syna krále Ramy VI. a princeznu Prasongsom Chaivant, kteří byli oddáni dne 17. srpna 1903. Dnes jsou tu k vidění artefakty a keramika Ayutthaya a Sukhothai.
Jako zdobená perníková cukrovinka může návštěvníkovi připadat palác Suan Srí Rue Du, bývalé sídlo královny Saovabhy a princezny Valayi Alongkorn – tety současného krále. Jeho interiéry dnes ukrývají dary a umělecké předměty, věnované jeho veličenstvu králi Bhumibolovi při příležitosti 50. výročí jeho nástupu na trůn. Za všechny jmenujme například bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který králi věnoval velkou knihu fotografií jazzových umělců, mezi jejichž fanoušky se král také řadil. V zahradách rezidence stojí za zmínku i malá obytná hala postavená ve stylu čínské pagody.
Loučení s „Dusit Garden“
Dalo by se dlouho procházet zdejšími zahradami, ale jsme v tropech a noc se neúprosně blíží. Úderem šesté hodiny večerní padne tma jako opona a celý park se ponoří do temnoty, ze které ji vysvobodí až příští ranní rozbřesk. A tak ještě v rychlosti proběhneme kolem Suan Kularb, působící spíše dojmem velké chaty než paláce. Přesto se stala sídlem knížete Asdanga Dejavudha, jednoho z mnoha synů královny Saovabhy, který zde žil až do své smrti v roce 1924. Ale ještě předtím rozšířil své sídlo o trůnní sál, který se tu dochoval do současnosti.
Když vycházíme z areálu zahrad, míjíme dvojici, v porovnání s ostatními rezidencemi, nenápadných domků. Zvědavost nám nedá a vstupujeme dovnitř. Ocitáme se v Královském Sloním Muzeu. Teprve tady se dozvídáme, že oba zmiňované domky jsou vlastně bývalými stájemi královských slonů. S uspokojením konstatujeme, že dnes už tu nejsou přivázáni tito mohutní savci, ale že své dny tráví na mnohem lepším místě, v přírodě severního Thajska. Určitě se tam cítí mnohem lépe, než by tomu bylo uprostřed dusné a smogem zamořené thajské metropole. Dnes domky slouží jako expozice s fotografiemi, písemnými dokumenty a dalšími předměty, dokumentujícími hlubokou úctu nejen královské rodiny, ale i prostých Thajců k tomuto majestátnímu zvířeti.
Těžký, rychle postupující soumrak se zmocnil ulic Bangkoku. Ani ten však neutiší, nezklidní přelidněné a zahlcené dopravní tepny metropole. A tak se jen smutně ohlédneme za sebe, kde v houstnoucí tmě usíná „Dusit Garden“. Loučíme se s místem, kde po desítky let žili jen králové, královny, princové a princezny, ale které dnes nabídne chladivý stín, poučení a seznámení s bouřlivou thajskou historií třeba i Vám.
Královské zahrady v thajském Bangkoku
Bangkok toho nabízí běžnému turistovi opravdu hodně. Jeho královské paláce, bohatě zdobené buddhistické chrámy a stúpy, vodní kanály, moderní architektura,… Co však asi turista v parných dnech turistické sezóny nejvíce vyhledává, jsou stinná místa pod klenbami chrámů, střechami paláců, nebo v parcích a zahradách ukrytých před městským provozem za zdmi.
My jsme v časném dopoledni vyrazili do areálu královských zahrad “Dusit Garden”, vzdáleného asi dva kilometry od našeho hotelu. I ty však stačily k tomu, aby nás pro tento den odradily od dalšího bloudění městskými ulicemi. Rádi jsme se uchýlili před neuvěřitelnou směsicí řvoucích motorů, houkaček a píšťalek do zelení prodchnutého areálu zahrad a parků.
Jedna ze vstupních bran jako kdyby nás doslova vsála do míst, která se v očích i myslích Thajců těší velkému významu. Zdejší ostrov zeleně je spjat především se jménem thajského krále Ramy V., vládnoucího v letech 1868 – 1910. Po svém návratu z Evropy v roce 1897 uvolnil vlastní peníze na výkup rýžových polí a ovocných sadů mezi průplavem Padung Krunkasem a kanálem Samsen, jež byly postupně přeměněny v královské zahrady “Dusit Garden”. Ty se skrývají za zdmi v ulici Ratchawithi v městské části Dusit a návštěvníkovi nabídnou celý komplex staveb, majících jedno společné – jejich prostory využíval král a celá jeho rodina.
Dominantní a zároveň nejstarší stavbou královských zahrad je palác Vimanmek Mansion, který je výjimečný hned z několika hledisek. Zajímavé už je třeba jen to, že původně tato stavba vůbec nevznikla ve zdejších zahradách. Poprvé totiž vyrostla v roce 1900 na ostrově Ko Sichang z příkazu koho jiného než Ramy V., kterému sloužil jako letohrádek. Dlouho tam ale nezůstal. Již v roce 1901 je pod dohledem prince Narissaranuwaddhiwongse rozebrán a přesunut do Bangkoku. Zde byla opět vztyčena největší stavba z teakového dřeva na světě, bez jediného hřebíku, jen za pomoci dřevěných kolíků. Oslava zdárně dokonaného díla proběhla 27. března 1901 za účasti celé královské rodiny. Palác se stal sídlem krále, který se sem přestěhoval z Grand Palace a jako své sídlo jej používal po dobu pěti let až do doby, kdy byl dobudován Amphorn Satharn Villa. Budova paláce je pochopitelně ze všech zdejších budov největší. Přece zde sídlil král! Palác je tvořen dvěma zkosenými křídly, z nichž každé je dlouhé šedesát metrů a se svými třemi patry dosahuje výšky dvaceti metrů. Výjimku tvoří pochopitelně centrální část, jejíž čtyři patra obýval král s rodinou. Stavba pak jako celek svým propracovaným architektonickým stylem potvrzuje vliv, který na tehdejšího panovníka měl evropský styl. Setkáte se s ním i dnes, když navštívíte alespoň jednu z 31 zpřístupněných místností paláce. Je jedno, zda to bude ložnice, audienční síň nebo třeba koupelna. Na evropskou školu a evropská umělecká díla narazíte i v expozicích skla, keramiky, stříbra nebo slonoviny, stejně tak jako na dokumenty a obrázky z králových cest po Evropě.
Královským palácem Vimanmek Mansion však procházka “Dusit Garden” nekončí, ale naopak začíná. Doslova jen pár desítek metrů východním směrem stojí majestátní budova trůnního sálu Abhisek Dusit Hall, jehož výstavba započala roku 1903, a dokončena byla v roce následujícím.
Jen necelý rok po dokončení Amphorn Satharn Villy v roce 1906, se jeho veličenstvo král Čulalongkorna (Rama V.) vrhl do výstavby dalšího díla. Východně od již zmiňovaného královského sídla vyrostl nový trůnní sál Ananda Samakhom Throne Hall, který název zdědil po svém předchůdci, stavbě zbudované za vlády krále Mongkuta (Rama IV.), jenž byla v době panování krále Ramy IV. už v tak špatném stavu, že musela být stržena. Stavitelé díla se evidentně znovu nechali ovlivnit Evropou a to především Itálií. Všude se nese stopa italské renesance a neoklasicistního stylu. Již při vstupu si můžete všimnout, že veškeré exteriéry jsou zdobeny mramorem z italské Carrery. Stavba samotná trvala dlouhých osm let. Duchovní otec této stavby – král Rama V. se realizace tohoto díla již nedočkal. Zemřel v roce 1910, zatímco stavba byla úspěšně završena až v roce 1915. Ale výsledek stál za to! Dnes tu můžeme obdivovat dvoupodlažní sál o výšce 49,50 m zdobený kupolí a obklopený šesticí menších dómů. A cena? Nic malého. Na tehdejší dobu astronomická částka 15 milionů bahtů! Vnitřní výzdoba trůnního sálu je vlastně malé listování historií. Provede Vás dynastií Chakri od prvního do šestého kralování, stejně tak jako obrazy zprostředkují návrat krále Ramy I. z války s Kambodžou a nabídnou podobiznu Ramy II., Ramy III. či korunovaci Ramy IV. I stěny sálu jsou zdobeny podobiznami již zmiňovaných vládců, mezi nimiž nalezneme i podobiznu, tehdy žijícího krále Ramy VI.
Královské zahrady však nebyly jen místem pro vladařské ceremonie a slavnostní chvíle. Toto místo mělo především sloužit k odpočinku krále a jeho rodiny. Proto jsou po celém areálu rozmístěny menší či větší domy a domky, které sloužily k bydlení a odpočinku manželky krále i nejbližšího příbuzenstva. A tak tu můžete dnes najít třeba příbytek královny Srisawarindhiry s poetickým názvem Suan Hong Residence (residence Labutí Zahrada). Naprostá většina objektů dnes slouží jako muzejní expozice a jsou přístupné veřejnosti.
V již zmiňované, bohatě dřevořezbou zdobené, rezidenci Suan Hong se dnes uchovávají především fotografie ze života Ramy VI. spolu s figurínami oblečenými do uniforem jednotlivých členů soudu. Na jižní straně domu naleznete miniaturní domek, který byl zřejmě původně zamýšlen jako domek pro děti, ale veškeré vybavení včetně ratanového nábytku je v normální velikosti.
Při pokračování jižním směrem dojdete k velké budově ve tvaru U, která v sobě ukrývá muzeum kočárů. Zatímco severní křídlo nabízí sbírku kočárů evropského stylu, z nichž některé byly dokonce vyrobeny v Londýně a do Thajska později dovezeny, v jižním křídle naleznete povozy „domácí provenience“, vyrobené a později používané na území Thajska. Ve zdejších sbírkách však kromě klasických kočárů naleznete rovněž zlacené a kryté „palanguins“ určené většinou pro ženy hodnostářů. Jedny z těchto nosítek však měly svou speciální funkci, která spočívala v tom, že převážela kremační pochodeň určenou pro kremační obřady králů, královen a vysokých patriarchů.
Suan Bua je rezidenční sál postavený na přímý příkaz krále Čulalongkorna (Rama VI.) pro princeznu Saisavali Bhiromyu. Ta se o krále starala po opravdu velmi důležité stránce, protože právě ona byla uznávaným odborníkem v kulinářském umění.
Cestování má za sebou i budova Tamnak Haw, původně postavená vedle paláce Bang Khun Phrom jako „novomanželský“ dům pro prince Nakorna Sawana, syna krále Ramy VI. a princeznu Prasongsom Chaivant, kteří byli oddáni dne 17. srpna 1903. Dnes jsou tu k vidění artefakty a keramika Ayutthaya a Sukhothai.
Jako zdobená perníková cukrovinka může návštěvníkovi připadat palác Suan Srí Rue Du, bývalé sídlo královny Saovabhy a princezny Valayi Alongkorn – tety současného krále. Jeho interiéry dnes ukrývají dary a umělecké předměty, věnované jeho veličenstvu králi Bhumibolovi při příležitosti 50. výročí jeho nástupu na trůn. Za všechny jmenujme například bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který králi věnoval velkou knihu fotografií jazzových umělců, mezi jejichž fanoušky se král také řadil. V zahradách rezidence stojí za zmínku i malá obytná hala postavená ve stylu čínské pagody.
Loučení s „Dusit Garden“
Dalo by se dlouho procházet zdejšími zahradami, ale jsme v tropech a noc se neúprosně blíží. Úderem šesté hodiny večerní padne tma jako opona a celý park se ponoří do temnoty, ze které ji vysvobodí až příští ranní rozbřesk. A tak ještě v rychlosti proběhneme kolem Suan Kularb, působící spíše dojmem velké chaty než paláce. Přesto se stala sídlem knížete Asdanga Dejavudha, jednoho z mnoha synů královny Saovabhy, který zde žil až do své smrti v roce 1924. Ale ještě předtím rozšířil své sídlo o trůnní sál, který se tu dochoval do současnosti.
Když vycházíme z areálu zahrad, míjíme dvojici, v porovnání s ostatními rezidencemi, nenápadných domků. Zvědavost nám nedá a vstupujeme dovnitř. Ocitáme se v Královském Sloním Muzeu. Teprve tady se dozvídáme, že oba zmiňované domky jsou vlastně bývalými stájemi královských slonů. S uspokojením konstatujeme, že dnes už tu nejsou přivázáni tito mohutní savci, ale že své dny tráví na mnohem lepším místě, v přírodě severního Thajska. Určitě se tam cítí mnohem lépe, než by tomu bylo uprostřed dusné a smogem zamořené thajské metropole. Dnes domky slouží jako expozice s fotografiemi, písemnými dokumenty a dalšími předměty, dokumentujícími hlubokou úctu nejen královské rodiny, ale i prostých Thajců k tomuto majestátnímu zvířeti.
Těžký, rychle postupující soumrak se zmocnil ulic Bangkoku. Ani ten však neutiší, nezklidní přelidněné a zahlcené dopravní tepny metropole. A tak se jen smutně ohlédneme za sebe, kde v houstnoucí tmě usíná „Dusit Garden“. Loučíme se s místem, kde po desítky let žili jen králové, královny, princové a princezny, ale které dnes nabídne chladivý stín, poučení a seznámení s bouřlivou thajskou historií třeba i Vám.
Jsme v Thajsku, a tak ani tady nemůže chybět místo pro obětiny a pro uctívání Buddhy v opravdu krásném prostředí.
Ananda Samakhom Throne Hall je posledním dílem krále Ramy V.
Je tu voda, a tak nemohou chybět i takovéto můstky.
Abhisek Dusit Hall je jen pár kroků od královského paláce.
Královské muzeum slonů sídlí v bývalých královských sloních stájích a nabízí řadu dokumentů o těchto majestátních zvířatech.
Vodními plochami jsou zdejší královské zahrady doslova prošpikovány.
Bývalé sídlo krále – palác Vimanmek Mansion je největším skvostem zdejšího areálu.
Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a
všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka.
Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti,
shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat
jejich zajímavosti.
Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.
Po kanálech starým Bangkokem
Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.
Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.
Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.
Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!
Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.
“Specialistou na Thajsko je cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená Thajsko – vyberte si ideální zájezd za exotikou nejen do Bankgoku.“
Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.
Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!
Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.
Po kanálech starým Bangkokem
Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.
Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.
Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.
Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!
Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.
“Specialistou na Thajsko je cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená Thajsko – vyberte si ideální zájezd za exotikou nejen do Bankgoku.“
Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.
Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!
Takto vypadá jedna z přestupních stanic lodní dopravy. V jeden jediný okamžik se jedna loď vyprázdní a dav se nahrne do další, která pokračuje v dalším putování.
Lodě pendlující po zdejších kanálech už mají za sebou dlouhá léta služby. Přesto jsou spolehlivými dopravními prostředky.
Lodě jsou hojně využívány především domorodci, ale rádi se na nich projedou i zahraniční turisté.
Hladinu vodních kanálů křižují jednoduché, ale spolehlivé a rychlé motorové lodě. Plachty na bocích lodí nejsou bezúčelné. Chrání cestující před vodou, kterou rozstřikují rychle plující lodě.
Konečná stanice lodní dopravy na jednom vodních kanálů v thajské metropoli.
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed
sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného
Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí
horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém
tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku
přírody.
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.
Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!
Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!
Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!
Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!
Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.
Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.
Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!
Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!
Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!
Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!
Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.
Při pohledu do výběhu se člověku mimoděk dere na mysl Noemova archa, v tomto případě pod jakýmsi slunečníkem (nebo deštníkem?). Když tak člověk kouká na to, jak si tu spokojeně hodují ze společného korýtka různá zvířátka, říká si proč to nejde i mezi lidmi?!
Už samotný vstup do poměrně malé, ale druhově bohaté Dusit ZOO je malým kompromisem mezi moderní a tradiční architekturou. Při pohledu na dolní okraj snímku je patrné, že hladem a žízní člověk netrpí ani v zoologické zahradě.
Hned vedle gaviálů své pohodlí našli krokodýlové. Ti už se jen s nějakou rybkou nespokojí a nároky mají podstatně větší. Rybkou samozřejmě nepohrdnou, ale v jejich jídelníčku nalezneme i podstatně větší savce, ptáky a nepohrdnou ani mršinami.
Dusit Zoo je přes své relativní stáří zoo moderní. Proto není ojedinělým jevem, když se v jednom výběhu sejde hned několik druhů zvířat. Je tomu tak třeba v případě pštrosů, zeber a žiraf, kteří obývají společný výběh hned kousek od vchodu do zahrady.
Varan skvrnitý si právě vychutnával svoji siestu a protože i jeho kolegové aktivitou zrovna nepřekypovali, vládl v jejich expozici hluboký klid a mír.
Tady je důkaz, že varan na předcházejícím snímku nebyl v jezírku sám. Horké slunce prohřívalo vodu v jezírku, ve kterém se většina varanů líně převalovala a užívala si lenošení. To jsme ještě netušili, že se stejným exemplářem se budeme pravidelně setkávat v našem resortu na ostrově Koh Chang. A že to jsou docela pořádní „chlapíci“ s délkou kolem 2,5 m a váhou přes 50 kg, což je spíše standard, než něco výjimečného, jsme se mohli přesvědčit už tady.
Lenošící hrošík zcela zapadal do uvolněné a ospalé atmosféry ZOO. jen jsme přemítali, při pohledu na pálící slunko, zda tu za pár hodin nebude ležet pár metráků hrošího ovárku?!
I když v některých směrech má zdejší zahrada ještě do dohánět, přesto většina výběhů už je moderní a prostorná. Tak jako je tomu třeba v případě výběhu pro orangutany.
Ne všechny výběhy v Zoo Dusit se mohou pochlubit tím, že by byly moderní. Za vším jsou peníze a to platí i v případě zdejší zoo. A tak třeba tyto velké klece mají do modernosti hodně daleko. Dusit Zoo, je mezi Thajci známa jako Khao Din a ročně ji navštíví na 2,5 milónu návštěvníků. Popravdě řečeno, neumím si představit jak se sem, na rozlohu podstatně menší než je rozloha pražské zoologické zahrady, dokáže vměstnat takové množství lidí. Třeba o státních svátcích tu musí být pěkná tlačenice!
Jsme v Asii, a tak v bazénku zdejší zoologické zahrady pochopitelně nemohli chybět ani *gaviálové indičtí*. Ač se to při tomto pohledu nezdá, mohou z nich vyrůst opravdu pěkní „chlapíci“. Délka může dosáhnout až téměř 7 metrů, zatímco jejich váha se může pohybovat mezi 130 až 160 killogramy. O co méně jsou obratní na souši, o to zdatnějšími jsou rybáři. Živí se takřka výhradně rybami, jen občas si zpestří jídelnáíček želvami s kožovitým krunýřem. Ale přesto jejich až 1 metr douhé čelisti vzbuzují respekt.
Dusit ZOO je veskrze moderní zoologická zahrada, ale některé novoty jsou trochu přehnané. Jako třeba tento pterodactylus na skále. Docela pecka!
Projížďka na „šlapadle “ po jezírku v areálu Dusit ZOO patří ke zdejším vyhledávaným atrakcím.
Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí
spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete
nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás
obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám
podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů.
Thajsko – země úsměvů
Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!
V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?
Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.
Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.
První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.
Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.
Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!
Thajští „holubáři“
Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.
Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.
Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.
Thajsko – země úsměvů
Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!
V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?
Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.
Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.
První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.
Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.
Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!
Thajští „holubáři“
Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.
Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.
Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.
Motorové tříkolky „tuk-tuk“ patří neodmyslitelně k provozu snad všech asijských měst. Tedy i v Bangkoku.
Taková je městská doprava v centru Bangkoku.
Motorové tříkolky nepřepravují pouze cestující. Během chvíle se dokáží změnit v malý náklaďák.
Po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“
pouličních stánkařů, zvláště v Bangkoku. V centru města,
v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road,
jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že
po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano, to byla docela vítaná
změna.
Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.
Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.
Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.
Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.
Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.
Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.
Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.
Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.
Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.
Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.
Odkaz v tomto rámečku je reklamní sdělení společnosti ESO Travel. Dovolená Thajsko – exotika za sluncem.
V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.
Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.
Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.
Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.
Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.
V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.
Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!
Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.
Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.
Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.
Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.
Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.
Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.
Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.
Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.
Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.
Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.
Odkaz v tomto rámečku je reklamní sdělení společnosti ESO Travel. Dovolená Thajsko – exotika za sluncem.
V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.
Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.
Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.
Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.
Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.
V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.
Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!
Thajská kuchyně dokáže skvěle upravit i ryby. Je třeba si dát pozor, aby nebyly příliš pálivé. Nám se to v tomto případě nepodařilo uhlídat a jídlo bylo pro nás takřka nepoživatelné.
S nudlemi, zeleninou, kuřecím masem a vajíčkem se můžete setkat i při thajské snídani.
Výběr je opravdu bohatý. Chcete oliheň, škeble, tuňáka nebo vepřovou „flákotu“? Stačí jen ukázat.
Rýžová polévka s kuřecím masem a houbami patří ke zdejší klasice, původem je ale z Číny.
I „dary moře“ patří do bohaté thajské kuchyně.
Nudle s kuřecím masem, zeleninou a limetkou patří ke klasice thajské kuchyně.
Vepřové na česneku s vařenou rýží patří ke klasice thajské kuchyně.
V Thajské restauraci si můžete vybrat přesně to, co chcete mít na svém talíři. Jen nezapomeňte číšníka upozornit na to, že chcete nepálivou variantu jídla! A radši mu to zdůraznit!
Správná thajská večeře musí být pestrá a na své si musí přijít oči i chuťové buňky.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou
chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na
břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme
vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou
teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.
Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.
Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvovanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.
Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.
Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.
V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.
V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.
Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.
Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.
Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.
Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.
Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.
My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.
Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.
Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.
Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.
Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.
Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvovanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.
Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.
Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.
V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.
V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.
Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.
Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.
Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.
Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.
Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.
My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.
Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.
Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.
