Connect with us

Historické památky a města

Po stopách starobylé Petry

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou
chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na
břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme
vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou
teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny.

Published

on

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.


Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.


V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.


Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.


Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.


Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.


V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.


Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.


Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Continue Reading

Historické památky a města

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Published

on

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading

Nové články