Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.

Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.

V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.

Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.

Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.

Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.

V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.

Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.

Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.