Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry. Moje poznatky: na Velkou Fatru jezdí docela málo turistů a mimo hřeben se dá vychutnávat i ta trocha samoty, tolik nedostatková v našich horách. Mimo hřeben je všechno utopené v hlubokých smíšených lesích. To nahrává milovníkům lesů, méně však milovníkům spektakulárních výhledů. Velká Fatra je spíše než nadmořskou výškou (Ostredok – 1592 m n. m.) velká svou rozlohou. Když se někdo rozhodne (třeba se naštve na společníky nebo tak), že zrovna teď pojede dom, musí počítat s tím, že na vlak to je nejkratší cestou nejméně 20 km. Z vlastní zkušenosti vím, že se tam dá zabloudit a třeba celý den (trávený usilovnou snahou najít se) bloudit, aniž by člověk potkal někoho, kdo by mu řekl, nebo něco, co by mu ukázalo, kde vlastně je. Jako ve všech slovenských horách (v krásných slovenských horách), tak i tady se zuby nehty drží tradice pastevectví a tak, pokud máte buď abnormální štěstí nebo alespoň mapu Velké Fatry, není problém s přespáním i v časech, pro normálního smrtelníka krutých. Je zde poměrně dost přístřešků a salaší. Taky je tu dost medvědů. I jim vyhovuje malý turistický ruch (i když oni to moc nahlas neříkají).
A víte co je zajímavé? Je to jen taková blbost. každý kdo mluví o horách a o pobytu na nich, obvykle mluvívá o neuvěřitelném klidu, o tom jak se mu všechny problémy zdají nicotné a vzdálené, o uvědomění si sebe sama, o uvědomění si vlastní maličkosti ve srovnání s majestátností hor, o pomíjivosti lidské existence, že jako ty hory tu budou, když my a naše přízemní problémy už dávno ne, o tom jak se tam pročistí hlava a takzajímavé. Já mám však většinou úplně jiné pocity a myšlenky. Jako že jestli ten kopec ihned neskončí, asi zdechnu, proč že jsem raději nejel do nějaké nížiny (Polabí nebo Podunají zní jako sen), proč tady nahoře musí tak odporně fučet, proč jsem si jenom do batohu nandal tolik věcí a proč jsem si vůbec ten batoh, těžký jako prase, nenechal doma, proč se nenacházím ve svém oblíbeném ušáku doma, s kuřecím stehýnkem v jedné a ovladačem od televize v druhé ruce A ještě něco. Už jste si všimli jak je těžké udržet dojem zdánlivě ležérní a elegantní chůze bez známek potupného kulhání, když se těžkými botami unavené a otlačené nohy z výletu rozleží při jízdě vlakem domů? Konečně začíná sezóna sandálů. Hurá! hurá! hurá!
Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.
A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.
Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.
