Velká Fatra

Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté
batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální
spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci
krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry.

Velikonoční prázdniny. To je výzva. Balíme bachraté baňaté batohy. Skládáme sdílené super stany. Silou stáčíme speciální spacáky. Klidně kupujeme královské konzervy Kitekat a ke konci krémujeme kožené kanady. Cíl je stanoven na pohoří Velké Fatry. Moje poznatky: na Velkou Fatru jezdí docela málo turistů a mimo hřeben se dá vychutnávat i ta trocha samoty, tolik nedostatková v našich horách. Mimo hřeben je všechno utopené v hlubokých smíšených lesích. To nahrává milovníkům lesů, méně však milovníkům spektakulárních výhledů. Velká Fatra je spíše než nadmořskou výškou (Ostredok – 1592 m n. m.) velká svou rozlohou. Když se někdo rozhodne (třeba se naštve na společníky nebo tak), že zrovna teď pojede dom, musí počítat s tím, že na vlak to je nejkratší cestou nejméně 20 km. Z vlastní zkušenosti vím, že se tam dá zabloudit a třeba celý den (trávený usilovnou snahou najít se) bloudit, aniž by člověk potkal někoho, kdo by mu řekl, nebo něco, co by mu ukázalo, kde vlastně je. Jako ve všech slovenských horách (v krásných slovenských horách), tak i tady se zuby nehty drží tradice pastevectví a tak, pokud máte buď abnormální štěstí nebo alespoň mapu Velké Fatry, není problém s přespáním i v časech, pro normálního smrtelníka krutých. Je zde poměrně dost přístřešků a salaší. Taky je tu dost medvědů. I jim vyhovuje malý turistický ruch (i když oni to moc nahlas neříkají).

A víte co je zajímavé? Je to jen taková blbost. každý kdo mluví o horách a o pobytu na nich, obvykle mluvívá o neuvěřitelném klidu, o tom jak se mu všechny problémy zdají nicotné a vzdálené, o uvědomění si sebe sama, o uvědomění si vlastní maličkosti ve srovnání s majestátností hor, o pomíjivosti lidské existence, že jako ty hory tu budou, když my a naše přízemní problémy už dávno ne, o tom jak se tam pročistí hlava a takzajímavé. Já mám však většinou úplně jiné pocity a myšlenky. Jako že jestli ten kopec ihned neskončí, asi zdechnu, proč že jsem raději nejel do nějaké nížiny (Polabí nebo Podunají zní jako sen), proč tady nahoře musí tak odporně fučet, proč jsem si jenom do batohu nandal tolik věcí a proč jsem si vůbec ten batoh, těžký jako prase, nenechal doma, proč se nenacházím ve svém oblíbeném ušáku doma, s kuřecím stehýnkem v jedné a ovladačem od televize v druhé ruce A ještě něco. Už jste si všimli jak je těžké udržet dojem zdánlivě ležérní a elegantní chůze bez známek potupného kulhání, když se těžkými botami unavené a otlačené nohy z výletu rozleží při jízdě vlakem domů? Konečně začíná sezóna sandálů. Hurá! hurá! hurá!

Bloudění s kolem kolem a kolem

Hned, jak jsem napsal článeček o jaru, nachumelilo. A protože sníh pomalu mizí, je čas napsat něco o zimních radovánkách. Když jsem v sobotu viděl, kolik je sněhu, rozhodl jsem se provětrat své kolo. Sluníčko svítilo a ptáčci nezpívali. Plán cesty byl jasný a několik let už stejný. Okolo lesem, pozvolna na Palici (613 m n. m.) a pak opět lesem, v divokém sjezdu, dolů.

Hned, jak jsem napsal článeček o jaru, nachumelilo. A protože sníh pomalu mizí, je čas napsat něco o zimních radovánkách. Když jsem v sobotu viděl, kolik je sněhu, rozhodl jsem se provětrat své kolo. Sluníčko svítilo a ptáčci nezpívali. Plán cesty byl jasný a několik let už stejný. Okolo lesem, pozvolna na Palici (613 m n. m.) a pak opět lesem, v divokém sjezdu, dolů.

Cesta nahoru probíhala naprosto bez problémů. Sněhu bylo málo, kopec mírný, nálada veselá. A už jsem byl nahoře. Stačilo odbočit na tu správnou cestu a frrr dolů. Stačilo správně odbočit. Jedu z kopce, stále z kopce, postupně se však cesta ztrácí a sněhu přibývá. Když už i kolo odmítlo prodírat se tím hlubokým sněhem, slezl jsem, nechal ho stát po držák na láhev ve sněhu a šel jsem obhlédnout terén vpředu. Mezi tím se zatáhlo a začalo hustě chumelit. Přelezl jsem padlé stromy a divil se, jak se může taková velká cesta úplně ztratit.že bych někde špatně odbočil? Věděl jsem, že moje oblečení je čistě sportovní a že jakmile moje srdce přestane udržovat zvýšenou tepovou frekvenci, umrznu. Zkontroloval jsem zásoby potravin a zjistil, že jsem si tentokrát nevzal ani tatranku. Na moment mě přepadly chmurné a pesimistické myšlenky. Jak dlouho asi vydržím? Za jak dlouho mě najdou? Začal jsem uvažovat, do jaké pozice bych měl zmrznout, aby to vypadalo alespoň trochu důstojně.

Sněžilo tak hustě, že jsem se musel vrátit ke kolu, než se moje stopy ztratí pod vrstvou nového sněhu. Najednou jsem uslyšel šramot z roští. Ha myslivec, napadlo mě. Moje záchrana! A div jsem se do roští nevrhl střemhlav, abych ho objal a vroucně políbil. Najednou jsem uviděl původce zvuků. Myšlenka na vlčáka zachránce byla okamžitě vystřídána myšlenkou na vlka predátora. Všechny moje životní problémy se najednou zdály malicherné a vzdálené a důležité bylo jen to, v jaké fázi stravovacího režimu se vlk právě nachází. Pak ale zvítězilo racionální uvažování. U nás žádní vlci přece nejsou. Násilím jsem přinutil třesoucí se kolena ke klidu, předpažené ruce jsem si strčil opět do kapes, v poslední chvíli opět zatnul svěrač a pořádně jsem zaostřil. Najednou už vlk nebyl vlk, ale byl divoké prase. Oddechl jsem si. Stačilo tedy jen počkat až přejdou selátka (znám pravidla předností v lese), úsměvem mamince sdělit, že její dětičky jsou ta nejrozkošnější prasátka, která jsem kdy viděl (jen o to maminkám vždycky jde) a mohl jsem nerušeně pokračovat v cestě. Místo selátek však vylezlo druhé prase a já si tak uvědomil, že tato dvojíce je, co se potomků týče, teprve u plánování (nebo těsně po). Šťastně jsem dorazil ke kolu, chvíli ho hlubokým sněhem tlačil, než se cesta zase začala objevovat a já mohl nasednout. Netrvalo dlouho a našel jsem se. Oproti původnímu plánu jsem si to sice trochu prodloužil, ale za to jsem se krásně ošidil o sjezd. Ale co, slunce pak zase vykouklo zpoza mraků a já se dostal unavený a spokojený až domů.

Že by zase jaro?

Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu . Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.

Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu. Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.

A já volám čím dřív jaro, tím dřív léto. Třeba letos přijde už v dubnu. Sláva všem urychlovačům života! Sláva výkonným hliníkovým šestiválcům o objemu 3,5 litrů a mobilním telefonům čtvrté generace! A taky sláva globálnímu oteplování Země, protože to by to léto mohlo vydržet až do listopadu! Doufám, že si to ministerstvo školství včas uvědomí a letní prázdniny budou skutečně celé léto…

Etna 2000

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal).

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal). Tahle ruina kopuli neměla, ale nic jiného poblíž (ani poníž, ani povýš) s kopulí prostě nebylo a my jsme se rozhodli pro nocleh.

Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.

A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.

Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.

Vrcholové foto

Chybami se člověk…

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Taky jsem před cestou důkladně vytahal rozumy z kamaráda a tak jsem věděl, že z města A je nejlépe jet autobusem do vesnice B (asi 20 km do kopce) a odtud pěšky na vrchol C, což byl cíl naší výpravy. Cesta zpět, plánovaná na další den, byla obdobná, jenom v obráceném sledu (nejdříve pěšky a potom autobusem a ne do kopce, ale z kopce).

Malinko nás překvapilo, že z bodu B do bodu C to podle mapy vycházelo asi na 35 km. Kdybych svého kamaráda neznal, řekl bych, že musí být abnormálně fyzicky zdatný nebo tak trochu baron Prášil. Vždyť to byla řádná dálka do řádného kopce (v řádném teplu a s řádně těžkými batohy). Já ho však znal velice dobře a věděl jsem, že se v mládí často koupal v Bobří řece (takže mi nekecal), ale teď už se, podobně jako já, koupe jen při maškarním nebo v dobře vycpaném neoprénu. Usoudil jsem tedy, že mapa musí zkreslovat. JDEME, zavelel jsem naší dvoučlenné skupině v bodě B. Vše jsme absolvovali přesně podle plánu, jenom zpět do výchozího bodu A jsme se dostali o jeden den poději a naprosto vyřízení (což pro mě mělo o něco později malou nepříjemnou dohru). Celou cestu jsem si kladl nepříjemnou otázku: jak on to sakra mohl zvládnout a proč já ne? Byl jsem rozhodnut, že až se vrátím, kamarádovi začnu vykat, požádám ho o podpis na svou podprsenku, budu mu mýt mu nohy a posílat květiny. Jo, a nechám si vytetovat jeho jméno na svůj hrudní košíček (hned pod Arnolda a Silvestra)…

Víte, taky je velice dobré, když už ty užitečné informace máte (a jste si vědomi toho, že nemáte zas až tak spolehlivou paměť), někam si je zapsat. Pak bychom autobusem jeli až do osady D, od vrcholu C vzdálené pouhých 10 (slovy DESET!!!) kilometrů. Přesně jako můj dobrý a velice chytrý kamarád.

Spoléhej se a bude ti spolehnuto.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy. Hledat nějaké příjemné a měkoučké místečko uprostřed nepříliš příjemné příměstské čtvrti, za tmy, unaven a hladový, je už celkem dobrodružství. Když jsme se vraceli z oné klidné přírody na severu Skotska, zvolili jsme cestu tak, aby protínala alespoň nějaké zajímavé výše zmíněné výtvory lidské. Každý den končil tak, že jsme s kamarádkou Petrou procházeli po podivných ulicích podivných čtvrtí podivných měst (v noci je všechno neznámé a cizí poněkud podivné) a i několik hodin hledali to příjemné a měkoučké místečko na spaní. Vždycky se něco našlo. Někdy to bylo více komfortní (golfové hřiště v St. Andrews), někdy méně (pole za jedním supermarketem), ale pokaždé jsme spali dobře a dlouho. Jeden nocleh jsme měli jistý. Ke konci jsem dokonce i já měl těchto večerních vzrůš docela dost a těšil jsem se, jak strávíme noc u kamaráda v Londýně. Znáte to, Londýn je velké město s poměrně slušně vyvinutým podsvětím, pořád tam prší a každý park je tam oplocený nebo nechutně přehledný. Zkrátka neměl jsem vůbec náladu hledat místo na spaní v tom Loonydýně a už vůbec ne moje sice neuvěřitelně statečná (tou dobou však hrozně unavená) Petra. Taky jsme se moc těšili na sprchu. Teplou. A tak jsme se toulali po městě, obdivovali památky a žili v přesvědčení, že nocleh je jistý. Jediná naplánovaná věc celého výletu (dokonce i jízdenky na autobus do Prahy jsme kupovali až těsně před odjezdem) a prostě a jednoduše nevyšla. V osm večer jsme se po telefonu dověděli, že nemáme kde spát. No co vám mám povídat, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.

P.S. Docela dobrý a zatím nehlídaný (zvládli jsme to i se stanem) je nový park u Dómu na poloostrově Greenwich.

Toulovcovy maštale

Pískovcové skalní útvary uprostřed borového lesa na Budislavsku se nacházejí asi 15 km od města Litomyšl, mezi obcemi Budislav, Nové hrady a Proseč. Nejlepší přístup do oblasti je z osady Vranice u Jarošova nebo z Budislavi. Do obou míst jezdí (i když ne příliš často) z Litomyšle autobusy…


Pískovcové skalní útvary uprostřed borového lesa na Budislavsku se nacházejí asi 15 km od města Litomyšl, mezi obcemi Budislav, Nové hrady a Proseč. Nejlepší přístup do oblasti je z osady Vranice u Jarošova (u Nových Hradů) nebo z Budislavi. Do obou míst jezdí (i když ne příliš často) z Litomyšle autobusy.

Skály, skalky, soutěsky, převisy, myší díry a tak vůbec, to všechno je na Budislavi stejné jako v jiných pískovcových skalních městech u nás. Pravda, je to všechno trošku menší než jinde a tak doporučuji nebrat s sebou nikoho, kdo bydlí poblíž třeba Českého ráje nebo Adršpachu (tihle lidé mají nechutný sklon vyjadřovat se o skalních útvarech na Budislavi jako o pouhém kamení). Za vidění rozhodně stojí Toulovcovy maštale (skalní město, tajemný úkryt loupeživého rytíře Toulovce), Městské maštale a Dudychova jeskyně (do které se šplhá úzkým komínem několik metrů vzhůru (dolů to je pak sranda), kde je možnost odpočinku na kamenných lůžkách).

Tento kousek přírody je ideální nejen pro jednodenní rodinný výlet (jak s malými dětmi tak s našimi nejstaršími, alespoň trochu čilými, příbuznými), ale i pro náročné turisty v kostkovaných pumpkách, trampy (kteří tolik rádi kvílí za doprovodu rozladěných kytar někde pod převisem), osamocené a melancholické tuláky, piknikáře a konečně i pro nepříliš nabušené cykloturisty.

Hele student!

Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout…

Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout.

Na začátku chodby se totiž objevila postava absolutně nečekaná. Metr dvacet vysoký klučina s velikou, barevnou aktovkou na zádech, suverénně vykračující po chodbách, nevzbudil pozornost jen u mě. Jak si tak školáček šel, všichni se zastavovali, překvapeně zírali nebo se snažili prohodit nějakou vtipnou poznámku. Ale on si šel, s neuvěřitelným nadhledem a všechny měl úplně, ale úplně v paži. To když si vzpomenu na sebe = mně by tam tudy musela vodit maminka. Za ruku. To jsem byl tak divný, nebo jsou děti dneska nějak sebevědomější a jistější si svými právy?

Čajový barbar

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout,
neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi
nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím
jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny
vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš
co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo
alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout, neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Čaje si na koleji nepřipravuji, ale zásadně vařím a to (ve zkouškovém, kdy jich vypiji víc) tak, že naplním varnou konvici co se do ní vejde, proženu to varem a zaleji pytlík čaje v hrnku. Pytlík nechávám zpravidla louhovat dokud ten čaj nevypiji (a někdy i déle). Pak opět proženu vodu varem a zaleji další pytlík. Takhle to dělám než musím jít pro další vodu. Asi by mě omluvilo, kdybych napsal, že pro vodu chodím do jiného patra do společné kuchyňky, ale pro mou lenost je i pokojová koupelna daleko.

Občas zajdu do čajovny, po přečtení čajového lístku si objednám spíše než podle chuti víc podle země původu, která mě láká. No a pak, když čaj trochu vychladne a já omočím svůj mlsný jazyk, už zvoním na čajovníka, jestli by nebyl tak hodný a k barbarovy tolerantní a nepřinesl mi trochu cukru. Rozhovor zpravidla pokračuje asi takhle: On: Cože? To myslíš vážně?(a jeho oči metají blesky) Já: No jestli bych mohl On: No ale tenhle druh čaje se nesladí! (spoléhá, že podlehnu konvenci) Já: Přesto bych si dovolil to risknout On: Čaj pak ale ztratí svou vyjimečně nahořklou chuť koření z dálného východu. (zkouší jemnou formu vydírání) Já: snad to nebude tak hrozné A pak, s hlubokým opovržením, jací že lidé si to dneska dovolí jít do svatostánku jeho čajovny, odchází pro takovou nechutnou věc do čaje jako je cukr. Jeho malá pomsta je, že mi alespoň nepřinese lžičku na zamíchání.

Já mám prostě sladký čaj rád a nevidím důvod, proč bych se v tak příjemném prostředí čajovny musel trápit nepříjemnou nesladkou chutí čajů mně podávaných. I když taky někdy dostanu chuť na kvalitní neslazený čaj. Jako třeba minulý týden. Učil jsem se na zkoušku a vypil takových neslazených čajů asi šest. Prostě jen proto, že jsem na to měl chuť. On hořký čaj má totiž také něco do sebe. A kromě toho mi zrovna došel cukr a kolejní bufáč je tak hrozně daleko.

Hoňka

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na
nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je
přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím
pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je
tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za
roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí
jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké
počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle
nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak
ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít
svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči…

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči. Tramvaj se zvolna rozjíždí. Žádné přetížení ani auta v prachu za námi. Rozhlížím se, jestli jsem nenastoupil do nějaké nostalgické jízdy a kontroluji, jestli ten v předu je řidič nebo kočí. Řidič. Tramvaj ! je také v pořádku. Není to sice žádný hypermoderní stroj, ale je v pořádku. Znovu kontroluji řidiče a čekám kdy to trochu osolí. Nic nesolí, nic nepepří, oči slastně přivřené a vychutnává si požitek z pomalé jízdy. Pohled na palubní hodiny mi ukazuje zpoždění dvou minut. Ovládnu se a nebuším mu na dveře. Na zastávce nastupuje spousta lidí. Nikdo nikam nespěchá, všichni nespěcháři a nespěchalové dneska asi mají sraz. „Tak už jeď!“ vysílám mentální vlny k řidičovi. Ten ale počká, než si všichni sednou a zavře dveře. Trochu se uvolňuji. Dveře se znovu otvírají a čeká se ještě na jednu babičku. „Čert ji vem babu, vždyť ani neběží!“ vysílám teď. Konečně se i babička usadila na místo a tramvaj opravdu pozvolna nabírá rychlost. Během dvou dalších zastávek jsem promýšlel náhradní program, jestli mi to ujede. Nádraží, sláva! Dívám se jaký je můj mezičas. 10:55:30. Třicet sekund a já se připravuji na sprint. Najednou se všichni ti nespěcháři nahrnuli ke dveřím a mě lokty vystrkali! kamsi do rohu. Už nemohu svůj vztek udržet a začínám se nemilosrdně rvát ven. Nákupní taška plná něčeho tvrdého a ostrého mě odhazuje zpět. Nakonec se i já dostávám ven a běžím. Běžím jako by mi šlo… jako by mi šlo o vlak. Už jsem na dohled a vlak nevidím. Propadám panice. Pořád ale doufám, že ještě nepřijel. Když však nevidím tabuli s vlakem na nástupišti, smiřuji s hořkou pravdou. Ujelo mi to. Přesto jdu do haly a dívám se na pragotron. Vidím: IC PRAHA zpoždění 20min. „To je hrůza“ nadávám, „z těch zpoždění se člověk jednou zblázní“.