Bohuslav Svab

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem "křeček". To se nakupuje jídlo různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa...

Kousek od mého domova je les. Jako malej jsem tam chodil si hrát a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem na to speciální tričko se Sandokanem, jako malýmu mi to tam připadalo hrozně divoký. Měl jsem pozorovatelnu u skalky, tajné stezky a vůbec všechno co potřebuje pán džungle. Byla tam místa, kam jsem se bál vkročit i místa, kde jsem byl rád...

Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru. Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil...

Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici. Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté...

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela)...

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo - tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít...

Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye...

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou - na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček...