I přes svou, na první pohled zřejmou, chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo…

Chumelí a chumelí a sněhu pořád přibývá. Lyžaři se radují, děti se radují,
řidiči nadávají, zkrátka zima jak má být. To je zima kterou mám rád.
Přesto nechci psát o zimě. Chci psát o tom,že když tolik sněhu s příchodem jara začne tát, rychle tát, naplní naši blízkou Pastvinskou
přehradu spoustou vody. A naplní ji velmi rychle…

Začalo zkouškové. Opět.
Nedávno jsem přišel na moc zajímavou věc. Neměl jsem zrovna (kromě učení) nic na práci a to pak přicházím na samé zajímavé věci. Totiž vždycky když se učím na zkoušku a nezáleží jestli je to týden nebo jen dva dny, rozvrhnu si čas tak, abych to všechno akorát stihnul. Ta zajímavá věc je, že ať to dělám jak to dělám, večer před zkouškou vím naprosto přesně, že kdybych měl ještě jeden den navíc, stihnul bych se naučit tak, abych mohl být úplně klidný.
Divný, co?

Já se celkem snažím dělat dobré skutky. Když vidím nějakého staříka (myslím opravdového staříka a ne nějakého šedesátníka v rozpuku mládí a síly), neberu žádné ohledy na svou chatrnou a věčně unavenou tělesnou schránečku a pustím ho sednout. Tedy nabídnu mu své místo…

Dříve, vždy když Pámbů dal a napadlo jen trochu víc sněhu, jen těžko jsem odolával hlubokým závějím a místo prošlapanými cestami jsem se brodíval
sněhem. Připadalo mi to strašně dobrodružný. Viděl jsem se jako velký polárník a dobyvatel pólů severních, jižních, ale i východních a snad i
západních. Myslel jsem si, že musí být ohromná zábava celý den se tak brodit, občas zapadnout po pás (a občas nakrmit psi a navoskovat lyže) a přitom se nebát, že budu od polárního přemrzlého sněhu skrznaskrz promočený (jako jsem byl vždy, když jsem si hrál před barákem ve sněhu, který už byl ve stavu tání nebo ve stavu natavení blízkém)…

Ve městech už je všechno nazdobeno, na stromech nahusto svítí světýlka různých velikostí, všude je to samá hvězda, samý stromek, teď ještě do toho ten předvánoční (s)hon na dárky a na všechna, alespoň trochu kaprovitá zvířátka. Vánoční koledy znějí ulicemi a vůbec každý mluví jen a jen o vánocích. Né, že by jsem byl nějak zaujatý proti vánocům a vánočním časům, to vůbec ne. Ani vánoční atmoška mi v zásadě nevadí. Problém je v tom, že přes veškeré a každoroční vánočnínáladunavozující snahy na mě ta pravá vánoční nálada padne až tak v půlce ledna. Ona se totiž nenechá navodit uměle. Většinou stačí, abych přijel ze školy, byla tma, spousta sněhu, padaly macaté vločky a v ulicích žlutě svítily lampy.

Jako správný student se snažím naplňovat odkaz Jana Amose Komenského o cestování jako nedílné součásti vzdělání. Jednak mě to fakticky baví, ale taky jsem zjistil, že když člověk pozná cizí kraje, lidi a zvyklosti, pozná teprve zemi svoji a hlavně sebe…