Slovenské hory pro začátečníky – kam vyrazit?

Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen
geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha
pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko
táhne, jsou panensky krásné hory.

Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko táhne, jsou panensky krásné hory. I když patříte jen mezi občasné horské turisty, najdou se tu pro vás alespoň dva vrcholy, které hravě zvládnete dokonce během jednoho dne.

Borišov a Ploska jako na dlani

Nemusíte jezdit rovnou do Tater, abyste zažili pravou horskou atmosféru. Stačí vyrazit na Velkou Fatru na středním Slovensku. Nejvyšším vrcholem je tu Ostredok (1 592 m), ale za výpravu stojí i jiné vrcholy. Jako začátečníci můžete vyrazit na Borišov (1 510 m) a možná se vám poštěstí přespat v místní Chatě pod Borišovom s výhledem na vrchol Ploska (1 532 m).


Před cestou si nezapomeňte zabalit spací pytle. Přespání na Chatě pod Borišovom vás pak nebude stát 16, ale jen 8 Euro za noc se spacím pytlem, což je na místní poměry slušná cena. V chatě se samozřejmě topí, takže si pravděpodobně vystačíte s letním spacákem.

Cesta na Borišov je relativně mírná a příjemná, nejde rozhodně o žádný krpál. Skoro celou dobu vás bude při výstupu doprovázet zurčící Necpalský potok.

Koprovský štít – panenské výhledy

Pokud se nechcete připravit o zážitek z Vysokých Tater, vydejte se na 2 363 metrů vysoký Koprovský štít. Zvládnou to i ti, co nejsou na horské túry přivyklí, protože celá výprava začíná na Štrbském Plese ve výšce 1 350 metrů. Cesta vede lesem, odkud se přesunete na chodník ve skalnatém úbočí, kde se vám naskytne překrásný výhled na Popradský hřeben. V průběhu túry neminete ani Popradské pleso, Velké Hincovo pleso nebo hřbitov obětí hor.

Tip: Základem je kvalitní příprava před túrou. Dost horalů už podcenilo zásoby vody, proto se neostýchejte s sebou vzít klidně 4 litry na osobu. K tomu je ale třeba nakoupit pořádné expediční batohy. Aby se vám pohodlně nosily, vybírejte batoh s patentovaným bederním pásem. Kvalitní výbavu na hory seženete například v online obchodě Hanibal.

Soutěž Vyfoť projekt se chýlí ke konci

Letní fotografická soutěž Vyfoť projekt vstoupila do své druhé
poloviny. Digitální odpočítávání na stránkách www.vyfotprojek­t.cz ukazuje již jen
10 dní do konce soutěže.

Letní fotografická soutěž Vyfoť projekt vstoupila do své druhé poloviny. Digitální odpočítávání na stránkách www.vyfotprojek­t.cz ukazuje již jen 10 dní do konce soutěže. Za více než jeden měsíc, po který doposud mohli účastníci nahrávat své soutěžní fotografie na webové stránky, bylo přihlášeno přes tři tisíce fotografií!


I když je konec soutěže až 31. 8. 2012, řada cen je losována průběžně a tak má skutečně každý příležitost stát se výhercem atraktivních cen. Vylosovaní výherci se mohou těšit na velmi zajímavé a hodnotné ceny, kterými jsou digitální fotoaparáty, knihy s fotografickou tématikou nebo i rekreační víkendové pobyty po České republice.

Minulý ročník soutěže byl velmi úspěšný a dle počtu prozatím přihlášených fotoalb je zřejmé, že soutěžící baví fotografování projektů i letos. Účastnící soutěže mají jednoduchý úkol: vyfotografovat a vložit přes jednoduchý formulář přímo na web soutěže fotografie realizovaných projektů spolufinancovaných z fondů EU. Aby však soutěž nebyla úplně stejná, jsou v tomto ročníku soutěže lehce pozměněna pravidla. Fotografování projektů zůstává, ale přibyla podmínka, aby alespoň na jedné z přihlášených fotografií byla vyfocena minimálně jedna osoba – například rodinní příslušníci, přátelé nebo kamarádi.


Za pouhý jeden rok se podařilo za přispění Evropské unie realizovat v České republice přes 4000 nových projektů. Nyní máte tedy na výběr již z více než 14 000 realizovaných projektů! Pro inspiraci, jaký projekt podpořený z fondů EU je ve vašem okolí, můžete také navštívit Mapu projektů na www.mapaprojek­tu.cz. Soutěží se stejně tak jako minulý rok, v hlavní kategorii Nejtalentovanější fotograf/ka a vedlejší kategorii Nejaktivnější fotograf/ka. Vítěze první kategorie vybere odborná porota, ve které usedne mimo jiné i šéfredaktor časopisu FotoVideo Rudolf Stáhlich. Vítězem druhé kategorie, jak už název napovídá, se stane soutěžící, který do soutěže přihlásí nejvíce fotografií různých projektů. Aby šanci vyhrát měl skutečně každý, probíhá během celé doby trvání soutěže pravidelné losování o hodnotné ceny. Výhercům hlavních kategorií budou po ukončení a vyhodnocení soutěže předány digitální zrcadlovky v Praze na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR.

Více informací:

Vyhlašovatelem a pořadatelem soutěže je Ministerstvo pro místní rozvoj ČR.

Doba trvání soutěže:

1.7. – 31.8.2012, Vyhodnocení v září 2012

Jižní Indie – hluboko pod kůží

Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a
vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni,
zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními
příběhy, které se všude okolo vás odehrávají.

Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni, zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními příběhy, které se všude okolo vás odehrávají. Zasáhne vás nepředstavitelná chudoba, se kterou se, hlavně ve velkých městech, setkáte. Indie a její spirit se vám každopádně zaryje hluboko pod kůži, i když občas váháte, jestli se vám to vlastně líbí nebo ne.


Co je pro Indii opravdu typické, jsou kasty. Různé společenské vrstvy, do které se Indové prostě narodí a není cesty jinam ani zpět. Narodíte se mezi chudé, a tam po zbytek svého života patříte a nedá se to nijak a ničím změnit. Musíte se chovat dobře, a tak získá vaše duše naději, že snad v příštím životě možná dopadnete lépe. V autobuse muži stojí s muži a ženy v přední části s ostatními ženami.

V Indii máte pocit, že jste se vrátili tak trochu v čase. Trhy, pouliční prodej a muži s hady v košíku. V každém městě jsme narazili na jinou strategii, jak z nás Ind chtěl dostat nějakou tu rupii na živobytí. Rozhodně na to nejdou špatně. Indové jsou chytří a dobře vědí, na co jim většinou evropská nebo jiná pro ně prachatá duše skočí. Jejich teorie je ta, že když už jste měli peníze na letenku sem, musíte mít hodně i tak nějak mimo. A tedy dost na dlaň i pro ně a jejich rodiny.

Obchodníčci a každodenní smlouvání

Nedříve dělají náhodného kamaráda, který se náhodou nachomýtl okolo, doporučují, kam je nejlepší jít, a kdy, takže získáte pocit klidu a toho, že s vámi prostě jen někdo přátelsky mluví, a potom z nich vypadne, že jsou náhodou rikšáci, a že by vás tam mohli vzít, tak nějak za sto nebo stodvacet rupií. Rikšáci jsou vůbec prohnaní. Často třeba říkají, že autobus tudy nejede, nebo že odjel už poslední, a že jsou tu jen oni, a že vám ale uděljí very good price.


Nejlepší postup je srazit cenu na polovic, a pak se domluvit na něčem mezi, což je výhodné pro vás i nakonec pro ně. To samé se nám vyplatilo s ubytováním, někdy je to únavné, ale jde to. Když u nich potlačíte zprvu utkvělou představu, že opravdu jako turista nepotřebujete klimatizaci, a že stačí obyčejný prostý pokoj s větrákem, a jestli tam místo 1200 rupií není třeba nějaký pokoj mezi 250 a max. 450 rupií, veřte tomu, že tam většinou nějaký je, a pro ně je to obchod, takže než abyste šli k nemilované konkurenci, tuhle laskavost vám většinou rádi udělají, když jinak nedáte. Smlouvat a zase jenom smlouvat. Je to taková hra. Prostě co platí obecně je, že v Indii musíte být pořád na pozoru, abyste nepřišli na hůl.

Náboženství

Co je další věc hodna údivu a každého určitě bude bít do očí, je náboženské zaměření obyvatel, které někdy hraničí až s fanatismem, posedlostí, bezmeznou a někdy slepou oddaností. Ve vlaku jsme jednou potkali sektu, která se celou cestu několik dní pouze modlila, a jedla jen vlastnoručně připravené jídlo. Když jim Ben chtěl dát deku, nevzali si jí, protože byla pro ně tzv. nečistá. Tak jako v Rusku cestují lidé navštívit svou rodinu vlakem několik dní přes Sibiř, tak v Indii cestují rodiny několik dní, aby navštívili důležitý chrám.

Díky Mahatma Gándhímu panuje v Indii velká náboženská tolerance. Vedle převažujícího hinduismu, se v Indii můžete setkat i s islámem, křesťanstvím, budhismem, a různými sektami. Z hotelového pokoje můžete slyšet cinkání hinduistických zvonků, a poté záhy hlásání a zpěv nedaleké mešity.


pivo story:

Indové alkohol z náboženských důvodů nepožívají, i když samozřejmě jsou tu výjimky, kterým se pivo nepříčí… Bary s bizardním osvětlením jsou větčinou v podzemí, ve sklepních prostorách hotelů a domů. Takže máte pocit, že se jdete osvěžit přímo do pekel a že prostě děláte něco zakázaného, špatného. Na co jsme zvyklí u nás – dát si pivo s pořádnou čepicí na zahrádce pod stromy, tak o tom se vám může jenom zdát. V Indii budete rádi, když vůbec nějaké takové místo, kde vám pivo prodat mohou, najdete.


Pak je tu další otázka, jestli Ind pochopil, že pivo se musí dobře vychladit, protože teplé nestojí za nic. Potom také, jestli není prošlé. Někdy se stává, že vám číšník pivo nabízí potichu a s polozavřenými ústy, podobně jako lidi u nás na ulici drogy. Potom přinese láhev obalenou v novinách a pivo nalévá nenápadně u země do plastových hrnků s obrázky Walta Disneyho “Hledá se Nemo“, či „Lví král“.

Indické jídlo umí být i velmi rychlé.

Indie je země proslulá jako zlatá studnice koření. Jídla jsou z 90 % vegetariánská. Takže zelenina a tofu v různých podobách, v různých hustých omáčkách. Také hodně smaženého. Sympatické jsou pouliční stánky, kde za pár rupií pořídíte opravdu dobré jídlo, smažené banány, cibulky, paranthu – placku s trochu pálivou zeleninovou směsí atd. Často vaří na ohni.

Koření je základem všech indických jídel, která jsou často velmi pálivá. Což evropskému žaludku nemusí dělat vždycky úplně dobře. Sama jsme měla tu čest to několikrát zažít. Žaludek v ohni a nezastavitelná nevolnost. Třeba i několikrát za den. Třeba i několikrát za noc. Občas není ani čas dojít až na ono místo. Prostě kam to jde, tam to jde. Já takhle jednou označkovala za jízdy autobus. Čtyřikrát. Měli štěstí, že měli velká a snadno otevíratelná okna. Pak na lodi. Anebo v hotelovém pokoji. Prostě všude.

Jediné co pomáhá, je úplně se vyprázdnit, pak chvilku počkat, odpočinout, a dát si kolu, která vyrovná kyselost v žaludku a trochu vás usadí. Pak doporučuji jen suché placky a den v klidu.


Horská oblast Oothi.

Opravdu jiné bylo všechno v horách. V horách po celém světě potkáte něco čistého, rozhovory beze slov, otevřenost a nezištnost. Jako si pamatuji např. z Mongoslka z jurt a stepí, najednou máte pocit, že to setkání má hlubší smysl. Což mi celkově v Indii ohledně lidí trochu chybělo, občas jsem měla pocit, že jsme jen zdrojem peněz, ale tady v horách – v Oothi, to bylo jiné… Na ulici nás lidé zastavovali, jen aby Benovi podali ruku, a pozdravili nás. Na trhu nám každý dal napoprvé dobrou cenu, že jsme ani nesmlouvali. Pod naším hostelem jsme si zašli za pět rupií každé ráno a večer na mléčný kořeněný čaj a chvíli poseděli a poklábosili s majitelem.

Z Oothi se dá vyjet do okolí do mírných kopců malým lokálním vlakem, který určitě stojí za to. My jsme vystoupili 3 nebo 4 stanice za Oothi a směřovali na objevnou procházku trochu výše do hor. A pak jsme tu krásu spatřili. Dostali jsme se do oblasti nekončících čajových polí. Milí lidé, co čajové lístky sbírali, nás pozvali na šálek výborného čaje. A na to vzpomínám asi nejradši z celé Indie. Čisté lidské a nezištné setkání s lidmi, kteří v Indii žijí. Toho si můžete opravdu vážit. Nemají toho asi sami mnoho, ale jsou otevření a dělá jim radost se s někým cizím setkat, jen tak. Malá Indka v sárí k nám šla mezi čajovými stromky ještě několikrát, aby nás na rozloučenou znovu a znovu objala.


Auroville – Utopie v praxi.

Místo možná hodně publikované v různých článcích o cestování, pro mě ale v reálu né příliš zajímavé a funkční, je vesnička Auroville. Oblast v minulosti kolonizovaná Francií.

A co je Auroville? Utopie. Nápad, jak žít v duchovní komunitě. Bez rozdílu pleti, kasty, nebo národnosti. A bez reálných peněz. Duchovním otcem byl Srí Orobindo a The Mother. Zajímavým projektem bylo zalesnění oblasti, která byla dříve suchá a vyprahlá. Dnes je zelená, plná zajímavých stromů, kterým se říka Banaya trees – jejich větve spouštějí šlahouny, které znovu zarůstají do země. Vidět je považuji za unikátní zážitek.


Vesnice má tvar galaxie. Uprostřed ní dominuje zlatá kupole, duchovní prostor s krystalem a paprskem světla uvnitř. Když se jako nečlen komunity chcete dostat dovnitř, musíte si návštěvu rezervovat několik dní dopředu. Komunitní život zde ale úplně nefunguje. Nezažila jsem žádné akce, kde by se všichni sešli. Je to jako město duchů. Někam jedete, a nikoho nepotkáte. Je tam třeba park, který se jmenuje Mládí. Jsou tam kolotoče, ale žádné děti. Pak vidíte prázdné amfitheatry a přístřešky.

Lidi z Auroville je trochu těžké potkat. Jedí odděleně od návštěvníků na místě, které se nazýva Solar kitchen. Pro vás není možné tam jíst, protože nemáte Auroville kartu. Takže ani kafe. Prostě nic.

Backwaters – vesničky zapomenutého ráje

V oblasti Kerala, která jako jedna z nejvíce vzdělaných oblastí Indie, můžete kromě této přednosti nalézt opravdový skvost – Vodní kanály, vesničky zapomenutého ráje. Po dlouhé cestě vlakem, litrech vypitého čaje, jsme vystoupili trochu zmuchlaní ze spacího vagonu. Ubytování nacházíme v domě se zahradou, kterou spravuje skupinka mladých indických kluků, kteří tam i bydlí.

V Alipei si můžete pronajmout houseboat, na několik dní. Máte zde v ceně vlastního osobního kuchaře a kapitána. Spíte na lodi, projíždíte kanály, krásnou panenskou krajinou, kde v malých vesnicích žijí lidé prostým, ale krásným, možná mnohem spokojenějším životem, než kdokoli jiný v Evropě. Jeptišky jezdí na lodích do kostela, děti v kánojích do školy. Muži loví ryby, sklízejí rýžová pole… Když k večeru procházíte vesničkou, máte pocit, že se tam zastavil čas a trochu závidíte.


Vyprávnění od Anu.

Na konci naší cesty jsme v Mumbaji využili s Benem ubytování, kterému se říká Couchsurfing. Jedná se o stránky, kde lidé po celém světě nabízejí ubytování zadarmo u sebe doma. Tak jsme se setkali s nezávislou a velmi chytrou starší ženou z vyšší kasty. Anu. Kromě cenných rad nám řekla i pár příběhů, které stojí za to převyprávět.

Krev Anu nám vyprávěla o ženě, která měla malé dítě. Potřebovala ale zase začít pracovat, ale neměl jí kdo hlídat. Povídala si takhle jednou s domovníkem, a ten jí řekl, že ať klidně jde, že stejně musí zůstat v domě, tak jí dítě pohlídá. Je to pro něj prašť jak uhoď. Žena souhlasila a každé ráno odpochodovala vadělávat rupie. Dítě bylo ale bledší a bledší. Nějak se jí to nezdálo, a tak jednou zkusila zůstat doma. Dítě dala k domovníkovi jako obvykle. Když se podívala k němu do okna, zjistila, že domovník odebírá každý den jejímu dítěti krev, kterou pak prodává, aby si přilepšil.

Vypůjčené dítě V Indii, v každé oblasti, funguje síť žebráků, která je vždy pod někým, kdo ji neoficiálně spravuje a bere si procenta ze získaných almužen. Je to systematická sofistikovaná skupina, která ví, jak na to. Má svoje postupy a strategii. A co dobře funguje, je mladá matka s dítětem. „Nemá co jíst, dejte.“ Jednou takhle jedna žena uviděla na ulici svoje dítě v náručí cizí žebračky. Její tchýně ho za peníze tajně půjčovala žebráckému bossovi.

Vyšší versus nižší kasta A teď něco o vyšší kastě. Opilý muž jel v noci svým autem domů. A v oplilosti mu ujel volant a vjel na chodník, kde na zemi na ulici spala početná rodina Indů nejnižší kasty. Pak přijela policie. „Tak jak to vyřešíme?“ Bohatý muž dal zbytku rodiny nějaké peníze. Policie to schválila a všichni byli spokojení. Přelidněnost a kasty. A takhle to je.


Indonésie: Tanah Toraja a kult smrti

Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji
rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho
návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí,
jaké mají zvyky a tradice.


Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí, jaké mají zvyky a tradice. Ostrov ve tvaru exotické orchideje, omývají z jihu teplé vlny Indického oceánu a ze severovýchodu Tichý oceán.

Mořští cikáni a nejlepší stavitelé lodí

Nedaleko pobřeží ve středu ostrova leží málo známé Togianské ostrovy, které se pyšní průzračným mořem, korálovými útesy i třiceti ostrovy. Sto dvaceti kilometrový pás ostrůvků obydlují lovci perel a skvělí rybáři Bajové, kterým se přezdívá mořští cikáni. Elektrickou síť, stejně jako běžnou silnici pro motorová vozidla na Togianech neznají. Jak jinak, než s mořem, je spjat život i dalších dvou kmenů – Makasarů a Bugiů. Bugisové jsou nejpočetnější etnickou skupinou na ostrově. Pyšní se stavbou nákladních škunerů, dosahující délku téměř čtyřiceti metrů a patří jim přední příčka námořníků celé Indonésie.


Zemřelý bude uložen tam, kde se bude mít lépe než na zemi

Oblast Tanah Toraja uprostřed ostrova, je obydlena kmenem Torajů. Jejich domy (tongonany) připomínají svým tvarem lodě a jsou vyzdobeny buvolími rohy, které jsou znakem bohatství.

Panuje zde kult smrti, který má svá propracovaná pravidla, do poslední maličkosti. Nákladné pohřební rituály s obětováním stovky zvířat – prasat a hlavně buvolů, můžete vidět na vlastní oči. Postačí k tomu zakoupit karton hřebíčkových cigaret (kretek), případně menší kanistr palmového vína (baloku), obléci se do smutečního a obřadník tomaladu s vdovou – jak tomu bylo v mém případě – vás přivítá, pohostí a smuteční obřad (Rambu Solo), „je váš“. Obávat se pláče, či nářku netřeba, na poslední cestě nebožtíka se netruchlí. Jeho ostatky poražení buvoli a prasata odnesou do vytesané skály, kde mu bude lépe, než na zemi.


Zato obrnit se budete muset, při pohledu, jak zruční řezníci zabíjí jedno zvíře za druhým i jak je umě opálí od štětin a následně porcují, jen tak na zemi pokryté palmovým listím. Hygiena se tu nenosí. Tekoucí voda k vidění není, pouze ta, která vře v kotli, kde se maso vaří. Dozvíte se, že člověk, když umře, vlastně neumřel – je nemocný a s celou rodinou sdílí pokoj, dostává jídlo. Umírá, až když je zabito první zvíře!

Důležitou roli mají hostesky a hostesové, obsluhující hosty, kteří nejsou jen ze zdejšího ostrova, případně z jiného ostrova, ale i z Austrálie i Nového Zélandu a všichni mají své místo ve vystavěných bambusových přístřešcích s pořadovým číslem od jeničky, po šedesátku. Celé to pohřební divadlo, jsem sledoval více, jak dvě hodiny, kde se tančilo, zpívalo a přibývalo krve, z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý. Tělo zemřelého, jak skonal, bývá natřeno formalínem a u skalního hrobu – to pande batu – nebude chybět figurka tau – tau v jeho velikosti a podobě. Tu oblečou do oděvu, který rád nosíval a bude shlížet z „balkónu“ na zdejší svět.


Kmen palmy ukrývá zemřelé, až poté odejdou do ráje

Zcela jinak se Torajové loučí s dítětem, které umře, do půl roku a nemá ještě zuby. Při pohřebním obřadu Passilliram, malé tělíčko zabalí do tílka otce a vloží do vysekané díry ve staré palmě staré tři sta i více let.


Zesnulé dítě ve stromě stojí, jelikož pozůstalí věří, že dítko bude růst, tak jak poroste strom. Míza stromu, je pro něj mlékem, které tak může žít a teprve až opadne první list, dítě odchází do ráje. Jedinou obětinou, které dostává, je vařené vajíčko. Díra se zakryje kůrou palmy a zacelí hlínou.

Sulaweské děti zpívaly česky

Kete Kesu je malá vesnička, kde vysoko ve skále, kam se dostanete po strmých schodech, jsou uloženy rakve. Některé z nich jsou ve tvaru různých zvířat. Dříve než se vyšplháte nahoru, všude kolem uvidíte nejen povalující se lebky, ale snad každou lidskou kost. Při mé návštěvě, mě zde doslova přepadla skupina školáků, která se stále chtěla fotit. Fotka s bílým člověkem a navíc z daleké Evropy, je něco, co se hned tak někomu nepodaří. Děti byly na výletě z nedalekého Makale, kde také navštěvují hudební školu.

Po několikerém vyfocení se a krátkém „osmělení“, říkám si fajn a nyní jsem na řadě já. Dětem jsem zazpíval: Skákal pes přes oves… a nabádal je, aby slova po mně opakovaly. K mému údivu děti okamžitě pochopily a už „to jelo“. Jako přídavek, nemohlo chybět, „Kdo neskáče, není Čech“. Celé to příjemné setkání zakončil jejich učitel, pozváním druhý den k němu do domů, vysoko do hor. Říci ne? Tak to bych musel být blázen.


Na snídani jím hady Eel

Byl přesný a my mohli vyrazit. Žádná asfaltová, či dlážděná cesta k němu nevedla, zato návštěva vysoko v horách, byla neskutečná. Pravé torajské koláče, palmové víno, na uvítanou a na večeři jsem pomáhal, při zabíjení čtyř opeřenců Vše se poté dalo spolu, s nakrájenou zeleninou do, metr dlouhého bambusu. Celá tato pochoutka se připravovala na ohni a byla vynikající.

Horší byla ranní snídaně. Snídat rýži a hady – Eel, mi z počátku moc nešlo. Tito červení úhoři, žijí společně s tzv. červenými rybkami v rýžovém poli a po sklizni, je to nejlepší pochoutka místních. Učitel uměl vždy překvapit. Nyní mi sdělil, že dříve než odletím na Bali, se jen krátce zastavíme ve škole, kde učí.


Třídu „zdobila“ hliněná podlaha

Po pohřbu a přenocování v torajské rodině jsem neodmítnul ani třetí nabídku, která byla do místní základní školy. Srovnávat naší s tamní školou se jednoduše nedá. Je to nebe a dudy. Budovy jsou převážně přízemní baráčky, někdy na jedno patro. Bývají postaveny do tvaru „U“ s hřištěm uprostřed, na kterém stále pobíhají školáci. Vybavení tříd je chudé, ale chvíle posezení ve sborovně a ředitelně stála zato.


Prošel jsem všechny třídy i s ředitelem, který se pyšnil, že právě tato škola je v Makale nejlepší. Selamat datang – Dobrý den, mě v každé třídě přivítal pozdrav dětí.

Vidět ty ostatní dvě školy, musí být tedy zážitek, když tady – v té „nejlepší“ – měli ve třech třídách, pouze hliněnou podlahu. Popisovat čistotu toalet nehodlám, jen vím, že nebyly rozděleny na holky a kluky. Celá škola, kterou navštěvovalo přibližně 300 dětí, měla tři malé záchodky.

Zhruba po hodinové návštěvě mi ředitel, učitelé i školáci popřáli Salamat jalan – šťastnou cestu a neopomenuli dodat, klidný let na Bali a jak znova přiletím na jejich ostrov, mám se zase přijít podívat.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Vysvobození z kolumbijské vysokohorské džungle

Měl to být čtyřdenní celkem pohodový výlet do kolumbijského
národního parku zakončený pohledem na zasněžené velikány místních
sopek. Realita ale byla jiná! Ještě nikdy jindy v životě jsem nebyl
tak rád, že jsem v pořádku zpátky.

Měl to být čtyřdenní celkem pohodový výlet do kolumbijského národního parku zakončený pohledem na zasněžené velikány místních sopek. Realita ale byla jiná! Ještě nikdy jindy v životě jsem nebyl tak rád, že jsem v pořádku zpátky.

Začalo to vlastně už pár špatnými rozhodnutími na začátku cesty. Jako správní zvídaví Češi jsme se rozhodli vstoupit do národního parku Los Nevados z jihu, odkud je daleko těžší a delší přístup, ale kde moc turistů nenajdete. Přebalili jsme věci z batohů a rozvrhli zátěž tak, abych co nejvíce odlehčil přítelkyni. Měl jsem tehdá o dobrých 15 kilo zátěže navíc.

V osadě na konci motorizované cesty byl plánek Národního parku a cesty k němu. Nikoliv ale kvalitně digitálně zpracované s měřítkem, ale ručně kreslené. Nezbývalo tedy nic jiného než mapu vyfotit a doufat, že baterky foťáku těch pár dní vydrží. Žádnou jinou mapu této oblasti se nám bohužel předem sehnat nepodařilo a tak jsme museli vystačit s tím, co jsme si nafotili.


Po výstupu z auta nám několik místních domorodců nabízelo své průvodcovské služby a koně, což jsme jako zapálení turisté zvyklí šlapat pěšky s díky odmítli. To jsme ještě nevěděli, jaká to byla chyba! Už po několika kilometrech cesty krásným údolím jsme vkročili do pravé kolumbijské džungle. A to v 2600 metrech nad mořem.

Začalo pršet. Vysekaná a vychozená pěšina vedla vzhůru tropickou džunglí a v kombinaci s vodou vytvořila cestu s takovým množstvím bahna, že se tudy nedalo jít rychleji než 10 metrů za minutu.

Cesta navíc vedla přes několik řek a můstek pro přechod byl jen u prvních dvou, kam se vydávali lidé jen na krátkou procházku z osady. Zbytek nebyl. Prostě s pěšími turisty nikdo nepočítal a my byli zřejmě první. Všechno bylo připraveno pro koně. A tak jsme museli několikrát brodit.

Po prvním dni jsme vystoupali o nějakých 400 metrů výše a dorazili džunglí na chatu správce parku, umístěnou zhruba v 3000m, kde jsme si dali čokoládu a sýr, typickou bolivijskou kombinaci. První den sice s hromadou překážek, ale na konec idylický.

Druhý den ráno jsme pokračovali dále směrem k národnímu parku. Džungle stále neustupovala, cesta byla stejně bahnitá a já navíc začal dýchat velmi rychle díky nadmořské výšce a tak jsem po každých 10 metrech nahoru musel na minutu zastavit. Nic moc. Zhruba po poledni jsme dorazili na místo bývalé chatky, která tu již ovšem nestála z důvodu zničení zemětřesením. Válelo se tu jen pár velkých kamenů. Dali jsme si oběd a rozhodovali se, zda se zde po asi 500 dalších výškových metrech již utábořit anebo zkusit štěstí a pokračovat. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, abychom měli šanci dostihnout velikány sopek během našeho časového plánu 4 dnů.


K večeru jsme dorazili do výšky 4000 m.n m., kde se k naší velké radosti džungle rozestoupila, skončila a před námi byly pláně trávy a křovisek a taky začátek národního parku. Cesta už nebyla bahnitá, ale vlnila se mezi keříky trávy. Kempovat tady ale kvůli sklonu svahu nešlo a tak jsme byli nuceni jít dále a pokusit se přehoupnout přes hřbet.

Jaké bylo ale naše překvapení, když se najednou koňská stezka roztrojila, aby se pak ještě dál dělila. Párkrát jsme zkoušeli následovat tu nejvýraznější z nich, když se ale náhle stočila opět zpět nebo se zcela ztratila. Nic naplat. Museli jsme jít na sebe a náš instinkt. Přehoupli jsme se přes hřbet a v dálce uviděli širokou cestu. Mezi námi a cestou bylo ovšem relativně strmé údolí plné keřů. Zcela vyčerpaní jsme údolí nakonec překonali a těsně před soumrakem dorazili na cestu.

Já už jsem byl na dně. Nemohl jsem jít ani bez batohu. Těch 1000 metrů převýšení za den a spousta námahy mne totálně odrovnala.

Věděli jsme, že jsme na jedné ze dvou cest na vyfocené mapě. Ale na které? To nám bohužel nedokázal říct ani najednou se objevivší domorodec na koni, který vezl suroviny na jednu z chat u vulkánů. Mapy neznal, všechno znal po paměti. Říkal, že tímto směrem je to asi 1–2 hodiny na chatu.

Já na to neměl. Pokoušel se mi pomoci tím, že naložil můj batoh na koně. Ale já je nestíhal ani tak. Každých 5–10 kroků jsem rozdýchával tak 3 minuty. Po několika pokusech jsme poděkovali a nechali domorodce jít dál samotného, aby se tam dostal ještě před setměním. Nám nezbývalo nic jiného, než se na jediném široko daleko rozumném místě v sedle utábořit. Noc byla velmi krušná. Několikrát jsem zvracel a z dálky se k nám blížila silná bouřka. Nikde nikdo. Nic moc.

Ráno jsem byl rád, že žiju. Nedaleko stanu jsme našli stopy pumy. Ještě, že až ráno. Noc by byla psychicky o to krušnější. Bylo nám jasné, že původní plán vidět zasněžené sopky se mění. Jediným cílem byl návrat! Ale čekalo nás spousta trápení, výrazný úbytek sil a jídla.


Opět šílené bahno a džungle, ale naštěstí směrem dolů. Alespoň tak. Po pár hodinách scházíme do údolí. Z dálky jsou slyšet krávy, kousek od nás se válejí ruiny bývalého stavení. Ale kudy kam? Cesty jsou odtud dvě. Z nafocené mapy, vzhledem k tomu, že nevíme, kde přesně jsme, se toho moc vyčíst nedá. Po pár průzkumných mini vycházkách nalehko lehám na zem a přemýšlím. Jsem fyzicky na dně. Zůstaneme tu přes noc nebo zkusíme jednu ze dvou cest? Už jednou se nám to nepovedlo.

Nakonec jdeme dle instinktu a volíme cestu vlevo. Procházíme úzkou cestou a děláme slalom mezi krávami. Brodíme řeku. Další kopec nahoru. Šílenost. Přicházíme na horskou louku a cestou vidíme několik kravích kostí a stopy po pumě. Srdce se nám ještě více rozbuší a tak pokračujeme dále. Tady opravdu nocovat nechceme.

Co když jsme vybrali opět špatně a jdeme někam úplně jinam? Pokud ano, kdy se to dozvíme? Budeme mít ještě na to se vrátit?

Po asi 2 hodinách přicházíme k ukazateli. Hurá! Mrknutím na nafocenou mapu zjišťujeme, že naše předchozí rozhodnutí bylo tentokráte správné. Jsme na správné trase.


Jídlo už skoro nemáme, chuť jíst taky ne, zpátky to je ještě minimálně den chůze, ale aspoň víme, kde jsme. Ten pocit nám dává ohromné množství energie.

Následující den scházíme dalších několik set metrů níže a kempujeme poblíž osady. Cítím se již o mnoho lépe. Jsme sice zablácení až za ušima, ale víme, že jsme na dosah. Další den ráno konečně přicházíme zpět do osady, padáme do místního občerstvení a dáváme si pořádnou kolumbijskou snídani.

Cítíme euforii. Jsem šíleně rád. Jako nikdy předtím. Před 3 dny jsem na tom byl opravdu hrozně. Nasedáme do džípu a odjíždíme vstříc civilizaci s pocitem, že jsme nyní jen tak tak nezůstali přírodou poraženi. A s několika důležitými ponaučeními:

  • Když vám u vstupu nabízejí koně, vezměte je! Anebo se připravte na nejhorší!
  • Když je na místní mapce chatka, většinou to neznamená, že tam stojí. Asi tam stála kdysi, ale zbouralo jí zemětřesení a nyní už tam je jen pár kamenů jako pozůstatek.
  • Výstup z 3000m do 4000m za den je opravdu moc
  • Vždy si vezměte jídlo na dva rezervní dny navíc
  • Do kolumbijské vysokohorské džungle stačí jen stan, spacák, pláštěnka, jídlo a tablety na vodu. Nic jiného nepotřebujete.
  • Je důležité umět stopovat zvířata
  • 1km cesty džunglí trvá většinou 1hod a znamená ve finále 2km cesty

Zajímavá videoreportáž jiného cestovatele ze stejného regionu.

Indonésie: Lidé z jezera Tempe

Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží
u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři
hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“
jezero Tempe stále marně hledáme.

Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“ jezero Tempe stále marně hledáme. Domluva s domorodci je velmi obtížná. Anglicky, ani německy neumí stejně, jako my neumíme indonésky. Nakonec se vše vyřešilo pomocí mapy a trošku chápajícího becaka, který usedl na svojí šlapací rikšu a uháněl k „převozníkovi“. Malý už starší chlápek, nejenže uměl řadu světových jazyků, ale znal řadu našich sportovců a také věděl, kde leží naše i Slovenská republika. O tom, že vyjedeme ihned na jezero, nechtěl ani slyšet, a doporučil nám slušný hotel.


Po řece až na jezero


Ráno jsme nasedli do vratké lodě a vyjeli po řece Sungai Wallanae k jezeru. Přestože voda v ní nebyla průzračná, oba břehy byly plné lidí, kteří právě vykonávali ranní hygienu. Ženy se myjí oblečené a naše přítomnost a zvědavost, je nechává v naprostém klidu. Stejně zajímavé, jak sledování těchto lidí, bylo vidět jejich bugijské domy na kůlech. Obydlí si umí parádně vyzdobit, hlavně střechy, které mají filigránské ornamenty ze dřeva. Na řece je čilý ruch rybářských lodí, které stejně jako auta po silnicích, jezdí vlevo. Čím blíže k jezeru, tím je řeka více a více porostlá vodními rostlinami a ubývá obydlí domorodců. Jen úzkým „průplavem“ mezi rostlinami se dostáváme na jezero.

Jezero Tempe a plovoucí vesnice

Rybáři, plovoucí ostrovy (rákosové pontony), na kterých vidíme troj, či spíše čtyrnožky z bambusových kůlů zakotvené do mělkého jezera, obrostlé vodním rostlinstvem, je první, co na jezeře vidíme. Dozvídáme se, že ve vodě, pod rákosovými pontony, jsou natažené sítě a za tropického vedra, které už je i nyní, se ryby schovávají, do vytvořeného stínu a hlavně si zde připlouvají pro potravu. Po určitém čase, postačí kůly odstranit a sítě s tučným úlovkem dopravit ku břehu. Ryby jsou hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel.


V dálce již vidíme, první domy plovoucí vesnice Salo Tengah („uprostřed řeky“). Navštívit některý dům, pokud se vůbec domem nazvat dá, bývá vzácnou příležitostí. Vystoupit z lodě a mít štěstí nahlédnout do něj, bývá pouze na pozvání. Snad jej i my budeme mít! Konečně jsme v těsné blízkosti prvního obydlí, které stojí na bambusovém voru a na něm je postavený dřevný dům, podobný spíše kůlně. „Vodní obydlí“, jsou k sobě vždy svázána dvě, nebo tři, směsicí provazů a ke kůlu zaraženého do dna jezera, z důvodu bouřky a větru i častého přemístění z důvodu záplav. Jezero má hloubku do tří metrů a s dalším o mnoho menším jezerem Sidenreng, je propojeno jako pupeční šňůrou malou říčkou.

A jak to vypadá uvnitř?

Do jednoho z domu na vodě, jsme díky našeho „převozníka“ pozvání. Zastřešená veranda je největší a nejvyužívanější prostor domu, ze kterého se vchází do chodby. Vlevo je ložnice s manželskou postelí, za kterou je prosklená skříň a přímo naproti je dětský pokojík. V kuchyňce stojí plynový sporák a stěny jsou ověšeny naběračkami, pánvemi a jiným potřebným nádobím. Toaletu, pokud se to dá tak nazvat mají z druhé strany domu. Je bez střechy a její tři strany, jsou z plechu, dřeva, případně jen z kartonu. Potřeba se vykonává do jezera, kde se myjí, koupou, umývají nádobí. Určitě je to ale lepší, jako titěrné místnůstky se šlapkami, nad temnou páchnoucí dírou, kde v růžku je betonová nádrž s vodou, kde plave plastový hrníček. Snadná a jednoduchá věcička, která eliminuje ucpání páchnoucí, špinavé díry toaletním papírem. Muži pokud nejsou na lovu, opravují náhradní motory, zpracovávají úlovek a ryby také suší.


Paní domu nám připravuje čaj, kávu, balenou vodu a pečené banány s čokoládou. Sedíme na verandě a vše se servíruje na zem. Dozvídáme se, že už takhle žijí třicet let. Jejich dvě děti, které chodí do školy, bydlí s babičkou a dědou zhruba o čtyři kilometry dále na souši, kde mají pole dům i malé hospodářství. Plovoucí vesnice má přibližně čtyřicet domů, ve kterých skromně žije okolo dvě stě lidí. Mají rádio i barevnou televizi a hlavně jezero, které je pro tyto lidi vším – toaletou, koupelnou, myčkou nádobí a hlavně jim poskytuje obživu.

Po klidné hladině jezera se vracíme zpět do přístavu. Slunce se už vyšplhalo vysoko na oblohu a na jezeře není k vidění ani jediného rybáře. Ryby jsou stejně schované v rostlinném porostu.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Tipy na levnou dovolenou

V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci,
poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty a
běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou
radost.

V oblasti cestovního ruchu se děje stále něco. Cestovky, dopravci, poskytovatelé levného ubytování mezi sebou soutěží o klienty, ať už je to zlepšováním služeb nebo snižováním cen. Běžný cestovatel a turista z toho samozřejmě musí mít velkou radost.

Příchod Internetu

S rozmachem Internetu přišly nové cestovní kanceláře, které nabídly levné zájezdy, mnohem výhodněji, než bylo do té doby zvykem. Nyní přicházejí slevové servery, jako je například www.zapakatel.cz, které dokážou cenu srazit ještě níže. Není problém najít levnou dovolenou v Karibiku, v Egyptě, v Itálii nebo třeba v Adršpachu za mimořádně nízkou cenu. Stačí trochu pohledat a slevy na Internetu pravidelně sledovat.

Co se dá najít


Za něco málo přes dva tisíce Kč se dá pořídit pětidenní pobyt ve Vysokých Tatrách, včetně polopenze, se saunou, bazeném a fitness. A že je ve Vysokých Tatrách co těch pět dní dělat, není potřeba připomínat. Krásná příroda vysloveně zve na vysokohorské tůry i méně náročné procházky. Milovníci cyklistiky tu najdou síť cyklostezek pro trekingová kola i MTB.

Tisíce českých rodin jedou každoročně do Chorvatska. I tahle oblíbená destinace se na Internetu dá najít snáze, než dříve. Hotel s plnou penzí do pěti tisíc není výjimkou. Nejedná se o žádné nabídky s neprůhlednými podmínkami pro pár vyvolených. Příjemnou slevu na pobyt může získat každý.

Oblíbené poznávací zájezdy, včetně ubytování, dopravy a polopenze, například do Rakouských Alp za zajímavé ceny dělají radost sportovně založeným cestovatelům.

Proč je to tak levné?

Je to jednoduché. Provozovatelé, kteří jsou ochotni slevit cenu, získají určitou formu propagace na vybraných internetových stránkách a tím víc klientů. Ve výsledku jsou spokojeni všichni. Určitě to stojí za vyzkoušení, ale pamatujte, vždy si předem pročtěte podmínky, ať se vyhnete možným nedorozuměním, či nepříjemnostem.

Za Vikingy na Gotland

Ne, řeč není o muzeu a vile Karla Gotta, nýbrž
o východošvédském ostrově v Baltském moři. Ten je vzdálen tři
hodiny trajektem, popř. půl hodiny malým letadlem ze švédského hlavního
města Stockholm. Tady lze obdivovat svérázné zvětralé přírodní skalní
útvary. Některé z nich při troše fantazie připomínají bizarní
komíny, jiné picassovské sochy.

Ne, řeč není o muzeu a vile Karla Gotta, nýbrž o východošvédském ostrově v Baltském moři. Ten je vzdálen tři hodiny trajektem, popř. půl hodiny malým letadlem např. ze švédského hlavního města Stockholm, konkrétně z letiště Bromma. Tady lze obdivovat svérázné zvětralé přírodní skalní útvary. Některé z nich při troše fantazie připomínají bizarní komíny, jiné picassovské sochy.

Směsice napětí a uvolnění

Ač se to zdá neuvěřitelné, má Gotland víc hodin slunečního světla než Mallorca. Díky mírnému podnebí se tu daří dokonce kiwi, mandlím, akátům a jedlým kaštanům, což byste o ostrově, jehož poloha je tak daleko na severu asi neřekli. Ostrov vám nabízí svůj jedinečný mix napětí a uvolnění. Prožijete zde znovu dobu mocného obchodního svazu Hanzy, strhující rytířské souboje a vikinský festival. V době vikinské byl Gotland důležitou křižovatkou obchodníků. Zažít novodobé Vikingy a jejich hudbu, ukázky z bojů, každodenního života a archeologických nálezů můžete i dnes ve vesničce Toftě. Přijeďte se podívat na obětiny, které se konají na vrcholu léta.


Vikinské kresby a jiné památky

V Toftě a Ljugarnu najdete také nádherné písečné duny, které jsou jako stvořené pro rodinné dovolené. Na kamenech ve skanzenu Bunge na vás čekají vikinské kresby. Dalším místem, kde můžete zažít živou historii, je Stavgard i Burs. Kromě toho jsou vikinská pohřebiště v Lilla Bjärsgravfältet v Stenkyrce a Ihregravfältet v Hellvi, z doby stěhování národů v místech jako Barshaldar, Grötlingbo, Trullhalsar v místě Anga a Broa a Högbro v místě Halla. Vztyčené menhiry ve tvaru lodě najdete v Gnisvärdu v místě Tofta, Rannarve v Klintehamnu, Gålrumu v Alskogu a Annelundu ve Visby. Není proto divu, že na Gotland míří mnohé poznávací zájezdy.

Visby

Výjimečně dobře zachovalé město zapsané na seznamu Unesco je obehnané hradbami, z nichž vystupuje 44 obranných věží. Dále stojí za vnímání všemi smysly mnoho dalších památek, které stále ještě vyzařují nezaměnitelný lesk: Kostel Panny Marie, romantické zříceniny 16 kostelů z 12. století, dřevěná zástavba ze 17. a 18. století, pozoruhodné středověké sýpky a domy se stupňovitými štíty, muzeum ostrova a botanická zahrada. Během týdne středověku se Visby promění v město plné rytířů, dvorních dám, kupců atd. Možná budete poměrně dost překvapeni, jak jsou vydlážděné uličky města v létě neustále zaplněné lidmi. Na docela malém ostrově je 94 kostelů s nádhernými díly středověkých kameníků.


Skurilní „raukar“

Rybářské osady s příznačnými majákovými ohňovými koši na Gotlandu dokreslují úžasnou a pestrou atmosféru tohoto velmi pěkného turistického cíle. Mimořádná příroda na Gotlandu zve k návštěvě impozantních a záhadných míst. Jsou jimi opuštěné písečné pláže, krajiny ošlehávané větrem, vápencové skály, slatinné mokřady, červená maková pole a všude kolem moře. Skurilní skalní tvary zvané „raukar“ vznikly hromaděním fosilií. Na strmých útesech na západě předváděli a předvádějí vítr a vlny svůj jímavý výkon. Zvětralé skály podivných tvarů vyčnívají až čtyřicet metrů nad Baltské moře.

Vskutku živelný Gotland

Gotland je vápencovou plání, která po poslední době ledové stoupala z moře. Po dobu deseti tisíce let mořské a povětrnostní podmínky nechávaly vzniknout bizarní skalní „postavy“ na okrajích této pláně. Na jihu to je Hoburgsgubben neboli „Stařec z Hoburgu“, který ostrov střeží. Jedná se o obrovský skalní útvar, jehož reliéf odjakživa mocně dráždí představivost. Na severu je to celý prapor vyhublých postav, který vymodelovaly síly eroze: Vápencové „pilíře“ se tyčí jako monolity na pláži nebo přečnívají ve vnitrozemí pastviny. Ptačím rájem jsou ostrovy Stora a Lilla Karlsö u jihozápadního pobřeží Gotlandu.

Fårö

Zvláště působivé jsou „raukar“ na Fårö – ostrově ovcí, který je také rodištěm nejznámějšího švédského režiséra Ingmara Bergmana. Tam se dostanete zdarma přívozem, který jezdí kyvadlově v půlhodinových intervalech. Vřesoviště s jalovci, staré kamenné zdi, borovice ošlehávané a deformované větrem a rybářské chatičky jako např. v Helgumannens Fiskeläge dotváří obrázek nedotčené krajiny, kde se čas zastavil. Nejkrásnější „raukar“ na Gotlandu jsou na cípu na severozápadě. Ke skalním útvarům v Digerhuvudu vede pobřežní silnice tak osamělá, že jste skálopevně přesvědčeni o tom, že konec světa je právě tady.


Vítejte doma u Pipi

Máte sebou děti nebo se sami také cítíte být tak trochu dítětem, máte několik málo kilometrů jižně od Visby místo nazvané Kneippbyn, které je jako vystřižené z filmů o Pipi Dlouhé punčoše. Najdete tu mj. originál jejího domu Vily Villekully, která je známá z filmů. Pořádají se tu s ní v hlavní roli divadelní představení s profesionálními herci a chvíle zpěvu. Je tu také akvapark s 16 skluzavkami a tzv. Letní svět – zábavný park s horskou dráhou, poutní atrakcí s volným pádem, rýžováním zlata, skákacím hradem, go-cartem, kanoemi, šlapacími loďkami a dokonce létající lodí.

Autor: Yngvar Brenna, spolupracovník cestovní kanceláře Mundo, která pořádá mj. poznávací zájezdy Skandinávie.

Letní fotografická soutěž Vyfoť projekt

Po loňském úspěchu celostátní fotografické soutěže Vyfoť projekt se
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR rozhodlo tento projekt zopakovat také
v letošním roce. Prázdninová soutěž tak proběhne v termínu od
1. července do 31. srpna 2012.

Druhý ročník fotografické soutěže Vyfoť projekt startuje!

Po loňském úspěchu celostátní fotografické soutěže Vyfoť projekt se Ministerstvo pro místní rozvoj ČR rozhodlo tento projekt zopakovat také v letošním roce. Prázdninová soutěž tak proběhne v termínu od 1. července do 31. srpna 2012.

Soutěžící mají jednoduchý úkol: vyfotografovat realizované projekty spolufinancované z fondů EU a nahrát je přes jednoduchý formulář přímo na web soutěže www.vyfotprojek­t.cz.


Soutěžící mají s čeho vybírat. Za pouhý jeden rok se s přispěním Evropské unie podařilo v České republice zrealizovat přes 4 000 nových projektů a celkem tak mohou fotografové dokumentovat více než 14 000 realizovaných projektů. Některé z těchto projektů naleznete na interaktivní mapě projektů www.mapaprojek­tu.cz.

Soutěžní kategorie zůstaly stejné, jako v případě loňského ročníku. Fotografové se tak utkají v hlavní kategorii Nejtalentovanější fotograf/ka a ve vedlejší kategorii Nejaktivnější fotograf/ka. Vítěze první kategorie vybere odborná porota, ve které usedne mimo jiné i šéfredaktor časopisu FotoVideo Rudolf Stáhlich. Jak už název napovídá, vítězem druhé kategorie se stane soutěžící, který do soutěže přihlásí nejvíce fotografií různých projektů. Aby šanci vyhrát měl skutečně každý, bude během celé doby trvání soutěže probíhat pravidelné losování o hodnotné ceny. Konečné vyhodnocení a vyhlášení výsledků soutěže proběhne v září 2012.

Aktuální podrobná pravidla a informace o soutěži naleznete na webových stránkách soutěže www.vyfotprojek­t.cz a na Facebooku www.facebook.com/vy­fotprojekt. Další informace můžete získat na kontaktním e-mailu info (at) vyfot­projekt.cz, v Eurocentrech – informačních kanceláří o EU, nebo na bezplatné telefonní lince Eurofon 800 200 200.

Vyhlašovatelem a pořadatelem soutěže je Ministerstvo pro místní rozvoj ČR.

Web soutěže: www.vyfotprojek­t.cz

Doba trvání soutěže: 1.7. – 31.8.2012 Vyhod­nocení v září 2012

Ukrajina – poloniny Černohorská, Svidovecká a Krásná

Koho z nás by lákala Ukrajina? Možná to nezní nijak zajímavě, ale
tato obrovská země nám může mnoho nabídnout. Hned první návštěvě
této země jsem věděl, že se sem chci vrátit. Procházeli jsme několika
vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Koho z nás láká Ukrajina? Nezní to nijak zajímavě, že? Ale tato obrovská země nám může mnoho nabídnout a nabízí. Po první návštěvě této země jsem zjistil, že se sem chci vracet. Skoro každý místní umí česky, protože pracoval v Česku a nebo zde pracoval někdo z rodiny a nebo se k nám pracovat chystá…Procházeli jsme několika vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Z Brna na Ukrajinu


Odjížděli jsme z Brna autobusem s CK Alpina přes Slovensko na Ukrajinu. Tímto směrem je přechod relativně v pohodě, ale stejně se neubráníte „povinnému“ úplatku pro Ukrajinské celníky. Není to, že bysme měli něco v nepořádku s autobusem, s našimi pasy nebo nějakej jinej problém, ale prostě se celníci přímo zeptají jestli chceme jet a nebo čekat. Takže první setkání s Ukrajinou je hned na hranicích, přímo se „státní správou“… Ale v pohodě. Pokračujeme přes města Užhorod, které navštívil za 1. republiky TGM a je zde i malá busta. Zde se nachází muzeum „Ukrajinského zemědělství“…Jsou zde k porovnání velikostí brambor, kukuřice, klasů obilí…Ukrajinské (Ruské) plodiny jsou samozřejmě největší. A také Skanzen. A „prvorepubliková“ hospoda. Mukačevo, kde nad městem ční hrad, Geografické centrum Evropy, Rachiv až do vesnice Kvasy, kde zahajujeme náš tří denní trek přes poloninu Černohorská. Velká část poslední části cesty autobusem se jede proti proudu řeky Tisy, která dělí Ukrajinu od Rumunska.

Polonina Černohorská

Celkem ostrý asi hodinový nástup na hřeben ke kapličce, odkud pokračujeme k osadě MUNČEL. Je zde několik opuštěných salaší, několik obydlených, zdroj pitné vody… Ideální místo na 1. tábořiště. Stavíme stany, vaříme večeři, sbíráme dřevo, zapalujeme oheň, pijeme vodku…


Ráno vyrážíme asi v 9:30. Lepší počasí jsme si nemohli přát…Cestou k vrcholu Pietroš (2020 m.n.m.). potkáváme pastevce, psy a ovce. Zřídka nějakého turistu. Z vrcholu do sedla první borůvkářskou partu. Po cestě jich bude ještě několik. Ideální travnaté zaoblené kopce Ukrajinských Karpat dovolují sbírat borůvky ve velkém a po horách jezdit gazíky, Zily, na motorkách atd…


Na hřebenech je možné i stopovat…Po­kračujeme po vozové cestě až k „Ekologickému punktu“, což znamená, že zaplatíme vstup do Národního parku. Jinak to s ekologií nemá nic společného…Ani nikde jinde na Ukrajině si s odpadky nelámou vůbec hlavu. Je to možné zjistit i na nejvyšším vrcholu Ukrajiny Goverla (2061 m.n.m). Spousty střepů, plastových lahví, plechovek…Ses­tupujeme do sedla až k jezeru, kde táboříme.

Další den pokračujeme po prvorepublikové hranici s Polskem. Jsou zde ještě i patníky, cca z roku 1920. Procházíme kolem jezera Nasamovite, kde táboří místní. Směřujeme k Pip Ivan Černogorskij (2022 m.n.m), třetí nejvyšší kopec Ukrajiny. Je zde taková „hospoda na mítince“. Torzo observatoře, kterou nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila pouze rok, do začátku II. Světové války. Místní ji nazývají „bílý slon“ – zasněžená observatoř jim ho připomíná. A scházíme k obydlené malé salaši, kde táboříme. Je zde pitná voda, pán domácí a nějaké zvířectvo.

Od rána jenom klesáme. Asi tak hodinu k řece a cestě, po které půjdeme tři hodiny do vesnice Goverla. Je zde několik „obchodohospod“, tak využíváme služeb té na křižovatce. Autobus do Rachiva by měl jet v 15:30. V 16:00 už jsme malinko nervózní, ale v 16:30 darazí a my nastupujeme. Tak tak se vejdem…Řidič nám po cestě vytelefonoval autobus do Kvasů, kde jsem začínali. Tam je náš autobus s druhou skupinou, kteří podnikají jednodenní túry. Večer dáváme v kempu šašlik a večírek v civilizaci je fakt celkem velký. Na vlastní kůži poznáváme sílu ukrajinské vodky.

Polonina Svidovecká


Ráno nás gruzovik vyveze na Dragobrat – „ukrajinský ŠPINDL“. Je to středisko s několika sjezdovkami a i novými lanovkami. Je zde veliká možnost ubytování, občerstvení…Větší provoz je zde v zimě. Vystoupáme zbývající metry na hřeben do sedla a dáváme se doprava na Svidoveckou poloninu. Na hřebenu je opět spousta borůvkářů, aut i nějaká to motorka je k vidění. Pokračujeme směrem k vrcholu Tempa (1634 m.n.m) a v sedle, asi 3 km před, kde je pramen vody stavíme stany. A večer děláme oheň z kosodřeviny.

Dnešní ráno nám počasí moc nepřeje. Mlha, déšť, zima…Na vrcholu Tempa. krátká svačinka, odvážlivci vypiji pivo, které s sebou nesou z Dragobratu, nějaká rychlá vrcholová fotka a sestupujeme po hřebínku do lesa. Dáváme pauzu, vaříme čaj a pokračujeme v sestupu do vesnice Usť Čorná. Tato vesnice byla nejdeštivější místo první republiky – ČSR. A je pravda, že prší celou noc a i ráno…


Polonina Krásná

Ale po ranních „modlitbách“, se počasí umoudří a když nás opět gruzovik vyveze na hřeben poloniny Krásné, na vrchol Klimova (1492 m.n.m. – který náš kopec měří stejně?), je nádherný sluneční den. Jdeme vyhlídkovou trasu po mírně zvlněném hřebenu s nádhernými výhledy.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Od vrcholu Topas, kde je vysílač, začínáme klesat k vesnici Koločava. Ano, je to ta KOLOČAVA. Je zde hrob zbojníka Nikoly Šuhaje a muzeum Ivana Olbrachta, který tuto chudou oblast bývalé ČSR v letech 1920 – 1930 navštěvoval. O muzeum a o restauraci z bývalé četnické stanice se stará teta učitelnica Natálie Tumarec s manželem a zapojila i svého syna. My po prohlídce muzea, návštěvě hrobu Nikoly Šuhaje, večeři v četnické stanici se přesouváme na „fotbalové hřiště“ k vesnici Siněvir, kde stavíme stany.

Jezero Siněvir


Ráno přijde „úředník“ z národního parku a požaduje zaplatit. Má „pevný“ tarif, ale známe Ukrajinu… Dnes navštěvujeme Siněvirské jezero, které je největší v Ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině. Je součástí národního přírodního parku Siněvir, při vstupu k jezeru se vybírá vstupné. A je zde několik stánků s “upomínkovými předměty“ – dřevěné lžíce, vařečky, válenky, vlněné ponožky, cetky… Jezero má rozlohu 4,2 ha a leží v nadmořské výšce 989 m.n.m nedaleko obce Siněvirská Polana. Průměrná hloubka je 8 až 10 m a maximální až 22 m. Jezero vzniklo sesuvem. Uprostřed jezera leží také malý ostrov. Ke vzniku jezera se váže pověst o Sini a Virovi. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. V současnosti stojí u jezera dřevěná plastika od I.V. Brovdiho a M.M. Sanina, zobrazující Siň a Vira jako horalku a pastevce.


A zde naše putování končí…

Následuje už jen cesta autobusem do ČR. Možná to z mého „dlouhého“ povídání nezaznělo a nevyznělo, ale rozhodně Ukrajinu doporučuji navštívit. Můžete se vypravit na fotbalový šampionát do měst Kiev, Doněck, Lvov a Charkov. A navštívit i nějaké horské vesnice, které jsou opravdu takové „muzeum“ – voda na pití a na vaření se nabírá rumpálem – někdy na zahradě každého domu, jindy je společná pro ulici až dvě, pere se v potoce, v obchodech nepoužívají registrační pokladny, ale počítadla s kuličkami, vodka se zde pije už od rána, do auta pro 5 se vejde minimálně 7 lidí a kolo, po vsi se jezdí s koňskými povozy, spát se dá ve školách, kde záchod (kadibudka) pro celou školu je na zahradě. A různé jiné „špeky“, které vás ani nenapadnou, ale rozhodně překvapí.