Cestovatelský portál – rady a tipy na cestu
Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si
Reného nevzali do vězení. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na
policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného
už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají
ho do úzké chodby ošumtělých cel.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého
hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně
oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten
nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích
se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach,
přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa.
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí
davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem
dříví, výpěstků na hlavách nebo zádech. Hospůdky a bary jsou plné
domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky
jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny
HIV pozitivní.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci
polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry
u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu. Všude voní oheň,
popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz
spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční
budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází
ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné
vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem.
Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde
právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody.
V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky
pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském
oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení
Tobe.
Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do
kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu
s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými
úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si
tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či
jakou máte pleť.
Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém
kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro
výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer,
zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec
nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky
stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového
salátu a smaženého kapra.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu,
objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme
mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď
nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před
námi se rozprostírá opět jen písek a duny.
Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale
k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo
v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý
ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám
nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za
čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.